Hledání domova (ze „Vznášeje se na hladině zálivu prostřeleného srdce“)

To, co pomíjelo tam za okny, se mi jevilo tak vzdálené; já tomu a ono mně. Znova jsem si palčivě uvědomoval, že štěstí bylo spjato s Tebou, a nebyl jsem ochoten - ba schopen - přijmout jakoukoliv alternativu. Protože život s Tebou byl život, jenž jsem toužil žít - ne, jaký jsem si představoval, že život bude - zato život bez Tebe byl ten, který mi zůstal. A jedině ty chvíle, kdy si vzpomenu na to, jak se Ti zhouply vlasy ve větru, mi dnes dávaly pocit plnohodnosti, který se však vzápětí obracel v hořkost, neb mi znovu a zas jedině připomínal, jaký by život být mohl a jaký nebyl.

Renáto, čím déle - nyní v tomto srdcetříštícím neklidu vyvolaný vědomím, že jsi a já Tě nemám - nad Tebou přemýšlím, tím více si uvědomuji, čím pro mě jsi. Jsi ta liška pobíhající v tichém nočním sousedství po silnici, jsi ten přelet vlaštovek přes červánky, jsi kapesníček starého muže nasakující slzy na kraji víček, jsi prudký proud světla na podzim, jsi vzedmutí větru při loučení, jsi mrazivé obrazy na okně. Bože, jsi všechno, pro co stojí žít, jsi sled okamžiků, které dělají z vteřin okamžiky a z minut chvíle a ze životů osudy. Bože, Renáto, po Tvém boku je život skutečnější. Bože, Renáto, bez Tebe je život napodobeninou sebe samotného. Renáto, bože, (jen) s Tebou stojí za to žít.

Avšak možná že to jediné, co mě vázalo k dnešní Renátě, byla láska k té sedmnáctileté. Všechny vraždy, které jsem kdy mimoděk spáchal, byly spáchány v jejím jméně, byly položeny na oltář její dokonalosti. I ta dnešní Renáta nebyla ničím jiným než její inkarnací.

Snažil jsem se v mysli, potažmo též v srdci rekonstruovat tu lásku, jíž jsem kdysi k Renátě planul, a stále dokola jsem selhával. Ne snad proto, že bych si nedokázal vzpomenout na čas společně strávený - nemožné pro mě však bylo znovu najít v troskách minulosti ty pocity, jež mnou tak mohutně otřásaly. Přízraky, jen prázdné schránky, křehoučké jako nejtenčí porcelán, nic jiného tu nezbylo. Opravdu byla tahle šíje onou, kterou jsem obsedantně zahlcoval polibky jako palbou z kulometu? Opravdu bylo tohle gesto, ten  způsob, jak si přejíždí bříškem palce po dolním retu, tím stejným, které mi rozpumpovalo srdce až k hranici infarktu? Tedy se nabízí jednoduchá otázka: byla to vůbec láska?

Zda-li se nejedná spíš o jakýsi pojem, pod nímž shrneme vše nevyjádřitelné a planoucí, vše šílené a pulzující; veškerý stav, co nás rozbíjí na kusy. Tato myšlenka mě děsila - neboť pakliže jsem Renátu nemiloval, nemiloval jsem nikdy. A vše, čím jsem dnes byl, se obracelo vniveč, ztrácelo význam a hodnotu, poněvadž v případě, že můj výchozí bod byl jen přízračným snem, tak se půda pod mýma nohama dnes drolila na zrnka písku.

Jenže proč tím pádem tak toužebně žížním po jejím těle? Proč ji potřebuji tak nutně vlastnit, pokud jsem ji nikdy nemiloval - jen jí byl posedlý? A čím si zrovna ona tuto posedlost zasloužila, či spíš - proč jsem jí onou posedlostí proklel? Přece jen si nepřála, aby byla mnou zavražděna.

Přede mnou se otevírala propast příšerné pravdy, před níž jsem zavíral oči. Že jsem doopravdy neměl ani tušení, co je to láska. Avšak i to se mi náhle obrací v ruce jako zděšené kotě, prskající strachy, byť jemné a roztomilé; jak bylo výše řečeno, láskou možná raději obsáhneme to, co neznáme. Ten cit byl přece jen opravdový a mé zážitky s Renátou jsou jeho důkazem. Náleží jim snad jiný výraz?

Ale ne, další den končí - můj pohled se ztrácí v okně. Venku fouká a já zůstávám nepřesvědčený a zmatený, neurčitě vágní ve svých myšlenkách. Ale je jisté, že den končí, a jakási chabá útěcha dalšího dne mi pomáhá odstoupit od srázu propasti. Taková je útěcha člověka - toho tvora věčně pomíjivého, věčně nestálého - útěcha příštím dnem; životem, kde příští krok ospravedlňuje ten předchozí. Příležitost se naskytla a zase zmizela; odvála s větrem. A teď všechny chvíle po ní tvoří morénu, protože ji nehodláš pustit z hlavy, ne, nehodláš - budeš se jí držet a převracet ji a posuzovat - jaké by to bylo, kdyby, ty vrahu přítomnosti!

Cítíš ji? Ale vždyť je pryč. A všechno, co jsi zašlápl s hlavou otočenou vzad, pláče. Kolik času a kolik lepších budoucností jsi ztratil, protože ses bál podívat, co je před tebou, omámen prchlivou zlatou muškou, jíž se zvyšuje punc každou uběhnuvší krvavou vteřinou. Jako mustang na zadních se vzpíráš času, vzpomínaje na tanec stříbrné trávy. Ale už je to pryč, a co do tebe zabořilo svoji kotvu se ztrácí v temnotě hlubin. I přesto přesvědčuješ sám sebe, že to nebyla kotva - nýbrž tvé srdce.

Čas letí do všech světových stran, zatímco každá zavržená přítomnost hnije. Převracením chvíle, která se dle tvého budoucího já měla odehrát jinak, než jak jsi ty - nyní pouhý herec, špatný imitátor - ji prožil, okrádáš nejen sám sebe, ale i onu chvíli. Každým převrácením a přetočením ztrácí svůj původní tvar a mění se v něco nepoznatelného, něco vysněného. A stále zůstáváš němý ke křiku vteřin a zvuku otevíraných dveří.

Ty, oplakávači věcí pomíjivých - ona přece jenom pominula, i ty jsi pominul, i oni pominuli, všechno pominulo.

Ostatně bylo snad možné někoho zavraždit a potkat toho člověka znova, dýchajícího & milujícího? Jak může mrtvola kráčet mezi živými? Vždyť to bylo tak absurdní, tak očividně nesmyslné - proč mě to doposud nenapadlo? Ale ukažte mi psychotika, který nevěří svému bludu.

Tak proč jsem Tě nemohl nechat odletět s větrem? Proč Tě neodnesl odliv v mém srdci? Proč jsem Tě nemohl nechat pohřbenou v orosené trávě v trnkovém keři mezi ještě tak hořkými bobulemi tmavými jako Rubenovy oči?

Protože mé srdce je stádo divokých koní a protože Ty jsi pláň, na které poletují svobodně a smysluplně ve své přirozenosti a oddaně tomu ničím nepodmíněnému životu, hřívy rozevláté větrem a tráva lechtající jejich kopyta, tak proto, tak proto! Bože, cítím na jazyku krev hlíny těmi kopyty rozryté!

Proto mi dej své oči svítící jarní lučinou zalitou sluncem, dej mi své vlasy krásy zlatých žil v hlubinách černých dolů, dej mi své dlaně jako hnízda moudivláčků, dej mi svou šíji antických soch, dej mi své rety střelné rány v těle srny, dej mi lásku, dej mi lásku, neopětovatelnou & opěvovanou, Renáto!

V šílenství vybíhám z penzionu ve městě a němě křičím Tvé jméno do větru a ať si kdekoliv, věz, že Tě najdu, že Tě najdu a to jen a jedině proto, abych Tebou mohl být nemilován, neboť cítit tu lásku k Tobě je mi víc než dost, navěky!

Je to pryč jako příliv, je to pryč jako poslední podzimní list, ale já nestojím na pláži a na jaře budu daleko, a proto pláču, bože, jak já pláču!

Přiviň mě k sobě a drž mě jako domov, jenž jsem opustil jako dítě zcela bezděky. Miluji jako vítr, který se věčně vrací - jako vítr, který vždycky odvane!