UPRCHLÍK Z DOBY


Duše romantická, navždy nespoutaná

Hey Moon - John Maus


                Můj otec se v mých osmi letech zvedl v noci z postele, prolezl oknem v obýváku a už ho nikdy nikdo neviděl.
                Té noci jsem se probudil, jako bych vycítil příchod zítřku, co roztříští naši rodinu na padrť. Formoval se za okny našeho domu a ťukal nám na biedermaierovskou idylku, pečlivě pěstěnou a udržovanou, melancholicky zasněnou v neustálé honbě za příštím okamžikem, nikdy ne přítomnou… Abyste chápali, mí rodiče vždy hleděli jedině vpřed. I to byl pravděpodobně jeden z důvodů, proč nás otec opustil. Má matka například, když vařila jídlo, už myslela na to, jak bude uklízet nádobí, když nás ukládala do postele, už myslela na to, co nám udělá k snídani, když mne objala, už myslela na to, že mě nesmí rozmazlovat. Když se narodila, už nepochybně myslela na to, že umře. Věčně roztěkaná, rozpolcená mezi minulostí a budoucností, nikdy ne současná.
                Po oné noci, kdy nás otec opustil, roztřískala ráno veškeré nádobí v kuchyni a moje dvě sestry se držely v kumbále ve smrtelně křečovitém objetí, zatímco se dědictví matčiny oběti, stovky alabastrových střepů, stovky zlomených tónů ze stříbra odrážejícího se od stěn a stovky zapřených a nepřiznaných slz, kupilo v té místnosti jako skládka všech ženských selhání za celou historii lidstva. Byla jsem dost dobrá matka? Byla jsem dost dobrá manželka? Byla jsem dost dobrá žena? Byla jsem dost dobrá? Byla jsem? Byla? Můj otec svým odchodem upřel naplnění toho, čím se rozhodla stát – plnohodnotnou matkou. Měla sny a ideály a těch se vzdala a teď byla sama. Bylo by jednoduché odsoudit otce jako sobce, ale dřív, než tento soud vynesete, si tento příběh doposlechněte.
                Když jsem se odebral v osmnácti na odchod, má matka opět lámala rukama a moje sestry se opět semkly k sobě, byly mrtvolné, bledé a tak půvabné, jako duchové antického sousoší zničeného Vandaly před tisíci lety, a proto si mohli o své kráse nechat jen zdát, ty dvě holky, protože ztratily své tělo, stejně jako jsme ztratili tolik antických soch. Matka před tím klopila zrak, ale mé sestry se po nocích zvedaly z postele a v náměsíčnosti procházely zdmi pokojů. Jen kamenné obvodové zdi je zastavily, protože ohraničovaly celý jejich život – mé sestry byly definovány naším domem. A tak bloudily po nocích těmi pokoji, sem a tam, naříkaly a skřípaly zuby, procházely zdmi, nábytkem a zrcadly.
                Protože můj otec toho dne neodešel sám; odnesl si sebou v kufru matčinu schopnost milovat, sestřina těla a mé kořeny. 
                Věděl jsem přesně, kde můj otec byl, kde se schovával, protože nám poslal pohled. Jeden jediný. Bylo to ze škodolibosti? Když se zarostlý, nechutný a smradlavý, pravděpodobně zpitý opíral o bar v nějakém pajzlu na ostrově Skye ve Skotsku a psal ten pohled, osm zaškrtaných vět, abychom věděli, že si dával záležet, že nemohl zkrátka nalézt slova. Co však skrývaly ty modré rýhy – osm nadávek, osm omluv, osm vyznání lásky nebo osm vět o tom, jaké je na ostrově Skye pěkné počasí? Jen osm zaškrtaných vět a prostý podpis Tatínek.
                Byla to báseň, řekl jsem si ve třinácti, tehdy, kdy nám ten pohled přišel. A ve svých třinácti letech jsem složil básničku, do níž jsem promítl svou představu o otci a niternou, byť značně sentimentální touhu po rodičovské vřelosti, poněvadž mí rodiče tu vlastně nikdy nebyly. Matka žila jen zítřkem a táta jen včerejškem, nostalgicky zíral z okna zpátky v čase a do dálek. Byl smutný jako pes na řetězu a ožíval jen tehdy, kdy nám vyprávěl o svém dětství.
Dodnes si tu dětinskou a značně patetickou báseň s primitivním, sdruženým rýmem pamatuji, protože to ona se stala tím posledním, co mi z otce zbylo. Všechny dětské vzpomínky se zkalily jeho odchodem, ale ta básnička, ta byla skutečná, protože byla smyšlená, vymyslelo si ji opuštěné a zlomené dítě. Zněla takto:

Milovaná ženo, dcerky, synku

nalévám si další lahvinku

a vzpomínám si, jak hloupě tuze

v nenadálé svírající hrůze

opustil jsem vás o té noci

kdy mými společníky byli jen vlci

protože zastihl mě hrozný děs

že jsem strašný táta

                Ten poslední verš haproval a nefungoval a nerýmoval se, nicméně to byla jeho jediná podoba, která zněla upřímně. Samozřejmě, že jsem se pokoušel tam dát něco, co se rýmuje, jako například „zastihl mě hrozný děs – taková je pravda, to věz“, ale to byl nesmysl, ta báseň potřebovala zakončení, rozsudek. Žádný jiný, než ten, že můj otec nedostál ve své povinnosti, jsem však nenalezl.
                Asi rok poté, co otec odešel, počala matka plát. Většinou vzplanula v oblasti podbřišku, ňader, či stehen. Poprvé se tak stalo tehdy, kdy pohlédla jednoho červencového podvečera na fotku svého manžela. Po tomto incidentu všechny fotky našeho otce z domu zmizeli. Dále k těmto samovznícením docházelo v ložnici, když se ukládala ke spánku, nebo pozdě ráno, když o víkendech vstávala až kolem desáté, protože nás nemusela připravovat do školy, v prádelně, když věšela prádlo, nebo v kuchyni, když si zapomněla dát do své kávy cukr, neslazenou ji pil jen otec. Jednou vzňala i při konverzaci se svou tchyní, jež zavedla hovor na svého syna. Matka ji tehdy odřízla ze svého, potažmo i našeho života.
                Oblékala se také jinak, od otcova zmizení. Snad i kvůli těm náhlým vzplanutím nosívala mnoho spodniček, punčocháče, obecně mnoho vrstev, a to i v létě, aby plameny zadusila pod oblečením ještě předtím, než se naplno rozhořely. Zpočátku se jednalo o něco, čeho jsme se všichni obávali, děsili jsme se těchto ohnivých záchvatů, ale časem se z toho stala normální součást našeho rodinného života, asi tak jako když něčí příbuzný trpí cukrovkou nebo epilepsií. Se sestrami jsme vždy poznaly, když z ní plameny vyšlehly, protože zavřela na chvíli oči a její nos se pod zápachem škvařícího se masa zkrabatil.
                Dospělí mnohem snáz propadnou nějaké myšlence, nějakému jasnému tvaru, podobě, což však neznamená, že jim ten tvar bude jistojistě sedět. Když si žena řekne: chci být matka, tak se nechá oplodnit a porodí dítě. Zato když si totéž řekne dítě, vezme si jen panenku, chvíli si hraje a pak panenku odloží. Dospělý člověk tohle nemůže. Dospělý se nemůže vyvléknout z toho, čím se stal, jeho existence je tak definitivní. Dnes se rádi vyhýbáme jakýmkoliv náznakům povinností, aniž bychom si uvědomovali, že to, jak se ke svým povinnostem stavíme, nás definuje jako člověka. Jsme absolutně osvobození, takže bez jakékoliv hodnoty.
                Dva roky po mém odchodu z domu mi přišel dopis od sester – bydlel jsem tehdy v Antverpách, došli mi peníze, tak jsem se musel na chvíli usadit a nějaké si našetřit – psali, že matka před týdnem zmizela a že včera našli její ohořelé tělo na dně rybníka za vesnicí.
                Moje matka si vybrala skutečnost, tu, která ji byla nabídnuta, a můj otec před ní utekl. Ani jeden z nich nebyl tak úplně zbabělý či slabý, oba však chybovali v tom, že se nerozhodli společně. Buďto měli oba utéct, anebo měli oba zůstat. Pak by matku neuhasila kalná voda v rybníce, nýbrž otcova touha po mořských vlnách, a otec by nehledal věčně světlo majáku, nýbrž by se usadil u hřejivého tepla ohně své manželky. Bylo to až absurdně prosté, ale dospělí lidé rádi říkají: „není to tak jednoduché“, neboť se jim pak zdá, že jejich rozhodnutí mají váhu, a nejsou jen náhodným příklonem k té či oné skutečnosti, nahodilé a prchavé.
                Jestli si myslíte, že chytračím, tak na tom možná něco bude. Člověku se daří analyzovat život, když od něj získá dostatečný odstup. Proto jsem také utekl z domova. Chtěl jsem zplna pochopit matku, sestry, a především otce. A tak jsem trávil roky na cestách a v mizerných pracích a vzpomínal a rozebíral své včerejšky a můj život se mezitím někde tak nějak vytrácel. Nezestárl jsem za ty roky ani o minutu, protože jsem nežil, jen vzpomínal. Když je člověku věčně osmnáct, je věčně krásný a pohledný a má sílu, ale to je asi tak vše, co se týče výhod – je totiž také věčně zmítán postpubertálními nejistotami, sexuální zmateností, neschopností zůstat a být. Chce furt jen někam utíkat a na tom není pranic šlechetného.
                Na druhou stranu totiž, když je člověk životu zas příliš blízko, tak od něj chytne a shoří.
                Řeknu to jednoduše: je to občas těžký a každý má něco svýho. Někdo má chlast, někdo sex, někdo zas sny. Můj otec měl romantickou vidinu samoty, byl zmatený ze současné doby a ze života, který mu zbyl (protože životy na nás zbývají, my si je nevybíráme), a tak utekl a snažil sám sebe znovu najít v té nejosamělejší formě existence, na majáku na opuštěném ostrově, tak sentimentálně, daleko od rušícího davu, jenomže to ticho je ohlušující a ta absence všudypřítomná a nedá člověku spát. Když není co ztratit, není ani co mít, a tak hnijeme.
                Tímhle vším se snažím, možná trošku banálně, jen poukázat na to, že naše slabosti můžou nabírat různých podob, ale v jádru jsme všichni úplně stejně pitomí.
                Nebudu to už nadále zdržovat. Jednoho dne jsem se dostal do přístavu, z něhož nám otec tehdy poslal pohled. Vyptával jsem se tam po Čechovi, co tam před mnoha lety byl, jestli si na něj někdo nevzpomíná. Hostinský mě poslal za jedním ožralým Skotem, co seděl v rohu putyky a chlastal visku.
                „Jo, jo, novej strážce majáku. To byl cizinec.“
                „Čech?“
                „Nevim, mluvil divnym přízvukem. Ale mohl bejt, mluvil stejně divně jak ty.“
                „Kde je?“
                „Odvezl jsem ho na maják na Vnějších Hebridech.“
                „Musím tam jít.“
                „Jestli ti nevadí, že jsem totálně namol, svezu tě tam klidně teď hned.“ Bez váhání jsem souhlasil. Přikývl a vyzval mě, ať jej následuji. Dost se potácel a venku se zvedal silný vítr, nicméně já na to nedal; když nenajdu otce dneska, tak už nikdy.
                Ta cesta byla hrozná; moře bylo neklidné a já se bál, ale ne zešílevšího moře, nýbrž otce. Maják svítil do tmy, rozřezával ji svým světelným pruhem, ona do sebe zase vtékala, ale marně, o pár vteřin později byla znovu rozříznuta. Ta věčná sečná rána, dokola zašívaná a znovu se šklebící do světlé noci – byl úplněk a noc byla bledá, jakoby nemocná – mě volala k sobě.
                Skot se mě neptal na můj životní příběh, protože ho nezajímal, a já byl rád. Popřál mi však mnoho štěstí, když jsme se loučili, a já byl tak roztěkaný, že jsem mu zapomněl přání opětovat.
                Vystoupil jsem po skalách až k majáku. Třikrát jsem zaťukal. Dveře mi tam otevřel zrzavý strážce majáku. Můj otec nebyl zrzavý.
                Pozval mě dovnitř a já se posadil ke stolu. Nabídl mi trochu kávy. Podvědomě jsem hladil poškrábaný povrch stolu.
                Cítil jsem nevyzpytatelné prázdno. Všechna slova, city a roky vyšuměly jako mořská pěna. Zrzavý strážce majáku mi ustlal na pohovce a šel zas spát. Osiřel jsem v tom tmavém pokoji osvětleném petrolejovou lampičkou na stole a stále přejížděl prsty po jednom místě na stole.
                Sklonil jsem zrak k šálku kávy a všiml si vyrytého místa na masivním stole, jehož jsem se dotýkal bříšky prstů. Nebyly to prachobyčejné škrábance, nýbrž věta.

mým osudem je moří běs
               
            Beze slova jsem se zvedl a zamířil ke světlům. Stál jsem venku, na vyhlídce, opíral se o zábradlí a pozoroval dalekou čerň a naslouchal šumu moře. Hleděl jsem do chřtánu ultramarínového kosmu požírajícího sám sebe, zatímco v dálce, nad tmavomodrými mraky, blýskala němá bouřka.
            Můj otec tu kdysi byl.
Ultramarínový kosmos požírající sám sebe…. „Ultramarínový kosmos požírající sám sebe“? Proč prostě neřekneš rozbouřené moře?  Asi proto, že je to nuda. Asi proto, že v tom není nic víc, než popis holé skutečnosti.
Nejupřímnější bychom však byli, kdybychom mlčeli. Jen v tichu je pravda; vše ostatní zastírá, mate a vykrucuje se.
Říkáš: PRAVDU a já na tebe řvu: TICHO.
Má rodina byla rodina beznadějných romantiků. Za Byrona a za Wordswortha bychom žili jako šílení, pravděpodobně bych umřel při nějakém směšném duelu nebo bych byl jedním z těch stovek patetických mladíků, co spáchali sebevraždu poté, co si přečetli Utrpení mladého Werthera. Ale dneska, ve světě selfíček, couchsurfingu, antidepresiv a pozitivního myšlení, ve světě facebooku, googlu plus, instagramu, LinkedInu, ve světě bez tajemství, bez romantiky, bez mystérie, bez poezie, bez krásy, dneska já a moje rodina trouchnivíme, hoříme a utíkáme. Moje krev je přežitá a moje srdce archaické.
Když se konečně chýlilo k ránu, bouře se ztratila a zpoza horizontu vyšlehl první růžový paprsek, co rozřízl linii moře a oblohy opět na dvě samostatná plátna, tak daleko a tak blízko od sebe.
A lidé si to asi neuvědomují – nenávidí se za to, jak jsou neschopní, jak se perou s peřejemi kavárenských posezení, rodinných sešlostí a pracovních pohovorů, když ostatní tím vším jen tak proplouvají a ke všemu mají ještě skvělou postavu, milujícího partnera a blog o paleo stravě a smoothiečkách. Nenávidí se za to, že se perou s dobou, k níž byli přisouzeni, naprosto nahodile a bezúčelně. Hledají pak chybu v sobě a nepřirozeně se kroutí a ohýbají, až konečně tak nějak zapadnou, živoříce. Nebo shoří a skončí na dně rybníka. Nebo utečou k majáku. Je to totéž.
Přeci jen -  kdo by věřil sám sobě, když ho celý svět popírá?
A tak přemýšlíš, osciluješ mezi miliardami pólů a možností, jak žít život, a víš, že žádná není správná a dobrá, a žádná není špatná a chybná, a to, co tě trhá na kusy, není strach ze selhání, nýbrž nerozhodnost pramenící právě z té nepřeberné škály potenciálních budoucností.
Teprve ono světlo vycházejícího slunce vytvořilo horizont a stejně tak ona věta vyrytá do stolu utvořila báseň, která opodstatnila mou existenci a vysvětlila mého otce.
Zašeptal jsem do větru báseň.

Milovaná ženo, dcerky, synku

nalévám si další lahvinku

a vzpomínám si, jak hloupě tuze

v nenadálé svírající hrůze

opustil jsem vás o té noci

kdy mými společníky byli jen vlci

protože zastihl mě hrozný děs

neb mým osudem je moří běs













Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus