Večer v klubu, II. část: P.P., Vulpold Bach, R.N., Herzburg Binnich


Spoilery k Rozhněvaným malým dětem

JSTE SRDEČNĚ ZVÁNI
NA OFICIÁLNÍ PRVNÍ LIMBÁL
(s možným čajovým vzdychánkem poté)
V KLUBU ,,U STEPUJÍCÍHO VLKA"

P.S.: Pomatení, polibte si prdel!


P. P., Vulpold Bach, R. N., čarodějnice Alberta, Herzburg Binnich



P. P. | Come In From The Cold – Joni Mitchell
,,Nesu vám dopis.“ Bjólfur Belgíson, jenž se zničehonic objevil mezi námi, držel v ruce obálku a mířil s ní na mne. Zachvěla jsem se pod tou vteřinou, kdy se naše oči střetly a osudově protnuly. Chopila jsem se dopisu a rozbalila jej. Dříve, než se kdokoliv stačil muže na něco zeptat, tak zmizel.
„Co píše?“
„Jen nás pozdravuje. Island se mu líbí,“ pronesla jsem a dopis předala Kristoffersonovi. Měla jsem plnou hlavu, mozek podivně zvětralý. Mžourajíc zrakem po lidech jsem se přitiskla k Rubenovu ramenu ve chvíli, kdy jsem spatřila projít mezi lidmi ideu Prisky Pomrzé. Svět se zatočil a já se opřela o svého Muže celou vahou.
„Pierrée, jsi v pořádku?“ optal se Kristofferson. Zakoukala jsem se do očí svého Rubena a ten na mne koukal, věda, co se mi honí hlavou. Nesli jsme na svých ramenech tolik příběhů a tolik světů, že jsem už dlouho neměla klid na to, být sama sebou. Najednou jsem až záviděla Bjarnemu, že odmítl pozvání na tento večírek a odjel na Island. Zatoužila jsem být sama, dokonce i bez svého milovaného.
„Jdu na vzduch.“ Ruben chtěl vykročit, ale já jej letmo políbila na vousatou tvář. Pokynul s přivřenýma očima a usmál se něhou, která mi vzedmula ňadra a dovolila se lépe nadechnout.
Otevřela jsem dveře a bledé vlasy mi rozčesal chladný vítr. Kristofferson mi říkával, že mé vlasy jsou platinové, Ruben mi říkává, že jsou jako sníh zalitý sluncem, já říkám, že jsou prostě jenom vybledlé strachem.
Zkřížila jsem ruce a rozhlédla se. V uličce bylo ticho. Zhluboka jsem se nadechla a zvedl se další vítr.
Měla jsem už spousty jmen. Byla jsem Petra Goldstein, Pi Platos, Almodine, Aurora, Petronilla Zlatohlavá, Archélie, Aurélie, Pierrée Platini… Ale žádné z nich mi vlastně nepatřilo, protože jsem vždy byla jen bedřichem. Ale to neví nikdo, dokonce ani Ruben. Neznala jsem své pravé jméno, protože mé tělo bylo uhněteno z neúspěšně zakrytých pohledů, v nichž se odrážely lži, a má duše byla jen horkým dechem a vypařenými slzami. Nebyla jsem člověk, nýbrž pouhopouhý bedřich.
Byla jsem bledá, protože má kůže byla jen mlha přetažená přes zmražené maso. Objala jsem sebe samotnou, abych si udržela tvar, a přivoněla k sobě. Cítila jsem jen slabou vůni bílé pivoňky a starých knih a vzpomínala na časy, kdy ze mne byla cítit hniloba, tak silný puch, jenž mě uskutečňoval každým krokem. Nyní jsem byla opět plytká, slabá a křehká. Údajná královna je jen bezbranné ptáče zalité pečetícím voskem.
Na konci ulice přeběhla z jednoho rohu do druhého parta skotačivých belchídských dětí, těch, z jejichž modliteb jsem povstala. Absurdní scéna, vzhledem k pozdní hodině… ale přesto to dávalo v kontextu situace až příliš velký smysl, pod nímž se otřásaly samotné základy mé existence, pročež jsem dopadla na kolena a držela se v objetí, tak vroucně a horoucně, jako mě nikdo nikdy ještě nedržel – a ani nemohl.
Má matka mne potratila v sedmnácti letech, jmenovala se Renáta Petra Kupmanová a můj otec byl devítiletý belgický chlapec, jenž se utopil v severním moři. Jeho jméno… jsem již zapomněla.
Jsem postava z Kroniky rodu Auréliovců, z knihy Egoista, z mnoha povídek, básní a dalších literárních útvarů. Byla jsem již jednou pohřbena, a přesto kráčím i nadále neplodnou plání vašich snů, protože ať se vám to líbí nebo ne, jsem navždy s vámi, budu vás držet ve svém mihotavém náručí, až budete po nocích vzlykat a budu i tou, jež vám bude držet ruku, až budete umírat. Neboť stejně jako každý člověk, jehož jste kdy potkali, minuli, či jste si o něm byť vytvořili nějakou mlhavou představu, všichni ti duchové vašich dní, my všichni budeme s vámi, protože jsme s vámi, jsme vaší součástí, jsme vámi, jsme Tebou, a to Ti už nikdo nikdy nevezme. Dokud tohle víš a nezapomeneš na to, nejsi nikdy sám, protože jsi nikdy sám nebyl. To, co jsi nyní, je vším, čím jsi kdy byl. Jsi nekonečný.
Tak, doufám, že se usmíváš a má slova hřejí tvé srdce. Já teď ale hořím, planu zoufalstvím a nikdo mě nezachrání, protože já jsem všechen ten hnus, já jsem všechno, co chybělo v domku na útesech, já jsem všechno, co tam Bjólfur Belgíson s takovým oddychem šťastně postrádal. Jsem všechen hnus těch miliard vyslovených slov, jsem lepkavá sračka vytékající z úst. Jsem tak špinavá, jsem tak špinavá, jsem nepřirozená a zkroucená, a jediné, co mě může očistit, je severní moře, jeho pěna, z níž jsem povstala. Avšak moří již není, je jen parkovišť.
Zvedám naposledy zrak ke hvězdám. Noc je tak těžká a v jejím tichu se nese jen smutek. Tíže vesmíru mě drtí na lopatkách. Stáčím se do sebe a poslouchám jen vzduch, jenž jde dovnitř a ven mé škořápky.
„R. P.?“ Zaslechnuvši ta dvě písmenka jsem s nádechem otevřela oči. Konečně jsem se dočkala své popravy.



Vulpold Bach | Sleepwalking – Radical Face
Koukal jsem na sebe v zrcadle na záchodcích a hledal jsem ve svých očích slzy. Sáhl jsem si na spánek, v němž zela ještě horká díra po kulce. Věděl jsem, že bylo nutno najít Prisku a zeptat se jí, dostat z ní, jak je možné, že se ona směje a já jsem mrtvý.
Taktéž jsem neviděl žádnou spravedlnost v tom, že Remek dosáhl nesmrtelnosti, po čemž jsem já toužil po celý svůj život.
Nicméně jsem tušil, že Prisku ani Remka tento večer nenajdu, stejně jako nikdo nemohl vědět, kdo jsem já, protože jsem to – upřímně řečeno – nevěděl ani já sám.
Jak bylo možné, že jsem tak zhubnul a zestárl? Vážně mi to stálo za to, být Konstantinem? Propadlé tváře, kučeravé vlasy stažené do krátkého culíku, kruhy pod očima bylo to jediné, čím jsem byl. A tohle jediné jsem i zahubil. Musil jsem tedy nabýt jiné formy. Luskl jsem prsty a svět v zrcadle do sebe vsákl mou dosavadní představu toho, kdo jsem byl, načež se sklo v zrcadle roztříštilo a spadlo s ječivým cinkotem do umyvadla. Byl jsem opět svobodný, bez jakéhokoliv jména, jež by mne omezovalo. Šedé tvídové sako, zelenomodrá vesta, šedá košile, zelenomodrý motýlek, šedé kalhoty. Rozpustil jsem si vlasy z culíku – jedna strana byla viditelně delší, než ta druhá, ten pošetilý rub mého dětství – a zatáhl si je za uši. Lehce jsem přibral a zmenšil se, ale stále jsem byl při své genetické výbavě nepřirozeně vysoký a štíhlý. Pěnovous se rozpustil a já tak po dlouhé době uviděl svou tvář, tak cizí.
Vyšel jsem z pánských toalet a přelétl pohledem mladistvost všech stepujících vlků. Ještě se netančilo, ale schylovalo se k tomu – kapela klepala podpatky a mnula si prsty, aby utěšila svrbění, lákající ku hraní. Ke stropu se akorát vznesl jistý mladík s žíhanými vlasy a zůstal na něm ležet. Převrátil jsem pohled na druhou stranu a spatřil černovlasou ženu s rozkvetlým obličejem, jak hleděla se zklamaným úsměvem směrem k baru. Odvrátila se a ztratila se mi v davu, avšak i ta vteřina stačila k tomu, aby bylo srdce famfatálně zakotveno a jediným smyslem večera se stala právě ona neznámá.
U baru jsem si objednal pivo a hledal v davu svou Ženu. Namísto té jsem však odhalil mezi lidmi muže v okrově hnědém svetru a tmavomodrém kabátě, jenž až vulgárně vyčníval z této chvíle; bylo mi jasné, že nebyl pozván. Naše zraky se střetly a on ke mně okamžitě namířil.
„Dobrý večer.“ I já jej pozdravil, ač mi v hlase hrálo lehké znechucení tím, jak nezapadal mezi stepující, zač jsem se však okamžitě zastyděl, a proto se to snažil vynahradit vlídností následující otázky: „Hledáte někoho?“ Muž vytáhl bradu ze šály a promluvil.
„Ano, děkuji… Mají tu být údajně nějací Britové, neviděl jste je? Mám pro ně vzkaz od jejich přítele, faroóna…“ Povytáhl z vnitřní kapsy kabátu za okraj béžlutý dopis.
„Faroón?“ zaskočilo mi a chvíli jsem na muže udiveně koukal. Ten přikývl.
„Ano, vyplul s majákem.“ Zíral jsem na něj stále a on stále zíral na mne. Srdce se mi rozbušilo, poněvadž ve zdi spatřilo okno, které vedlo do zahrady. Jaká to blahá vidina, ta zbabělá představa, tak odlišná od všech dveří, jenž vedou jen a jen k dalším dveřím! Víte, jaké to je? Zjihlý svobodou, o níž snil každý člověk, jemuž z pat nerašily do linolea kořeny, jsem se na muže usmál drobným, leškovským úsměvem, pod nímž jsem omládl.
„Takže.. Vy jste…?“
„Správce majáku.“
„Jen jeden?“ Hlas se mi poněkud zastřel.
„Ano.“ Po této odpovědi jsem se stáhl a zadíval se na hladinu piva. Hudba se rozplynula a já opět viděl jen to, co se nacházelo přímo přede mnou. Muž zastrčil ruku do jiné kapsy v kabátě a vytáhl béžlutou vizitku s tmavomodrým písmem a krajkovým lemováním na okrajích.
„Napište mi, domluvíme se.“ Udiveně jsem se na něj podíval a měl chuť jej obejmout, ale on mne přerušil: „A teď mi povězte, jsou tu nějací ti Britové?“ Převzal jsem od něj vizitku a poukázal mu k hloučku mladých lidí, postávajících nedaleko. Poděkoval mi a zamířil k nim. Chvíli jsem ještě koukal na tu drobnou kartičku, v níž se ve světle odráželo moře. Když si ji člověk přiložil k uším a zaposlouchal se, uslyšel burácení vln o útesy (či to byla jen iluze, podobná té, když člověk přiloží k uchu lasturu?). Zastrčil jsem si ji do vnitřní kapsy saka a upil piva. A v tu ránu jsem ji spatřil, neboť stála hned vedle mne, u baru, a akorát si objednávala. Snad vycítila můj pohled, neb stočila své indickooceánské oči k těm mým a nezaujatě si mne prohlédla. Alespoň se snažila působit nezaujatě, jelikož její tělo ji zradilo; obočí se slabě nadzvedlo a její zřítelnice se roztáhly společně s jejíma nohama, však velmi slabě, téměř nezřetelně.
„Dovolte mi,“ pokynul jsem Gilbertu, aby se ke mně přitáhl a já mu zašeptal objednávku. Žena si mne stále zaujatě prohlížela.
„Známe se?“ otázala se. Vytáhla doutník a já jí zapálil.
„Obávám se, že ne.“
Obáváte?
„Ano, obávám.“ Pobavilo ji to. Gilbert ji přinesl půllitr piva. To ji pobavilo ještě více a bujaře se rozesmála. Mezi víčky jí však zářily půlměsíce. Slabě se zaklonila vzad, máchla slabě rukou s doutníkem a stočila zrak krátce za Gilberta, ten pohled mě poněkud rozhodil, ale následně se zase ujala své role s plnou parádou. Odložila doutník s malíčkem pozvednutým, hrubě však chopila půllitr piva do obou rukou a upila. Když jej zase položila, měla nad rty knír z pěny.
Měl by ses oholit, Lešku.
„Ticho,“ zaštkl jsem do rohu chvíle. Žena na mne pohlédla, „vše v pořádku?“ Odvětil jsem, že ano. Rozvinuli jsme příjemnou, okamžiky záblesky lechtivosti nabitou konverzaci. Mezi námi byl svět sytějších barev a větší váhy dutých vteřin. Tohle byl teatralistický sen; každé gesto dávalo v kontextu našeho rozhovoru smysl a otevíralo dveře dalším možnostem, každý tón každého slova byl psychologicky promyšlený a symbolický – naše společná chvíle se skládala z dokonalých okamžiků. Vše mělo váhu, vše bylo. Připadal jsem si jako herec v divadle hrající hru života, jen jsme nebyli v divadle, nýbrž ve skutečném světě a nejednalo se o naskriptovanou hru, nýbrž o improvizovanou realitu. Osvícení a hudba skvěle doplňovala atmosféru, Candace se chovala zdrženlivě, ale elegantně a mezi rtíky ji tu a tam uklouzl nenápadný flirt. Naše konverzace gradovala a spěla k romantické katarzi – vycítil jsem už na dálku osudový polibek, k němuž jsem se pomalu, ale jistě přibližoval každým svým gestem a slovem. Naplnila mě vášeň k žití a mé já vykrystalizovalo do integrity všech mých duší. Jen jedna věc mi nedávala na Candace spát a to byla zlatá jizva křížící její tvář. Vyvolávala mi nepříjemné vzpomínky na Leška a Prisku, avšak netušil jsem, proč. Ale v krásném obraze se kaz vyjímá nejlépe, pročež jsem se uchýlil k nevědomému obětování naší chvíle mému klidu.
„Omlouvám se, ale to na Vaší tváři…“
„Ano, to je dědictví.“
„Dědictví?“
„Ano, Lešku, dědictví.“
„Mé jméno je Vulpold,“ ohradil jsem se, zalilo mě dusivé horko a v okamžiku jsem již stál u baru sám, v plamenech, poněkud rozčarován z vývoje událostí. Candace klečela pode mnou a objímala se, stejně jako všechny ženy v klubu.
Co se to jen děje? Stačilo jen vyřknout mé pravé jméno a vše bylo ztracené. Je tedy Vulpold Bach lží stejně jako Konstantin? Ohni, očisti mě od všeho mylného, ohni, spal lži a ponech jen pravdu, to jest mladého, patnáctiletého Leška.
Nerozumím tomu, proč hořím, však popel nechť se stane mým dědictvím. Teď, když jsem očištěn od toho, kdo jsem byl, se můžu bez výčitek podívat i na rub pravdy, kterou mi onehdy předložil pastor. Zkusit to znovu, odvrátit se od bytí tváří k žití. Přijmout plynutí a pomíjivost.. Bože, stahuje se mi hrdlo úzkostí. Ale není jiné cesty – vlastně nemám na výběr. Dostat druhou šanci se nepoštěstí jen tak nikomu. Sic mě pojímá příšerný děs, musím to zkusit, neboť vskutku, není z této slepé uličky jiné cesty, než kulky v pravém spánku…
Sahám na bar a vše, co bylo teatralistické, vzplane. Nevím proč, ale když koukám na své ožehané dlaně, cítím prapodivný dušmír. Vytratí se, ale v tuto chvíli mi stačí. Založím ruce a čekám na ráno.



R. N. | Wait – M83
Jak už tomu bylo dlouho, co byla zaklapnuta naše kniha? Tušil jsem však, že naše příběhy ještě nebyli dopsány. Budu nosit jiné jméno a jiný život, ale stále to budu já. Avšak v tuto chvíli jsem byl osvobozen, svět vůkol byl jen jemným mručením horského potoka a všechno, co bylo řečeno a procítěno, zůstalo za dveřmi klubu.
Jak jsem stárl, zdálo se mi, že se vytrácel můj lesk. Ruben z knihy Egoista, všechna jeho moudrost mi byla jen matnou vzpomínkou, stejně tak jako protiargumenty Kristoffersonovy, mého přítele, jenž se mi s tatáž starostmi svěřil na začátku limbálu. Nicméně jsem zůstal pevný ve svém přesvědčený, že vše, co kdy bylo, tu zůstávalo. A tak Ruben Norieux z Egoisty byl i mnou, sic zakalený přítomností.
„Prosím Vás, mohu?“ Odtáhl jsem armaňak od svých úst, neb jsem se chystal upít v zamyšlení, a spatřil po pravém boku mladou dámu, Edith. Vyzařovalo z ní něco jiného, jakási lehkost tisíců jehlic smrků ve větru a klid mechových kroků, pomalé, snové kolébání nekonečných řad stromů ve tmě noci.
„Edith, jsem rád, že sis našla čas.“
„Nejsem Edith! Vlastně jsem. Je to mé jednojče. Nemám jméno, musím si nějaké vymyslet. Napadá Vás nějaké? Ne? Nevadí, hahaha… tu máte,“ podávala mi jakýsi dopis se smíchem.
„Děkuji Vám.“
„Je to Edithin dopis na rozloučenou, předtím, než se rozplynula do mlhy.“
„Ach, neberte si to osobně, ale já o něj nestojím…“
„Já vím, že ne. Ale tohle je limbál, takže všechno, co se tu děje, nic neznamená. Neříkejte mi, že nejste alespoň trochu zvědavý?“ Promnul jsem dopis zlehka v rukou. Obálka byla z žlutého vroubkovaného kartonu. Na něm bylo napsáno:

Vážené monstrum
Ruben Norieux
Klub U Stepujícího vlka
Slepá 8
Nuithavn, Ísíl

  „Nechcete zůstat? Napít se s námi.“
„To víte, že jo,“ zasmála se, „už tolik příběhů jsem strávila sezením v tomto klubu, ani náhodou! Potřebuji se projít, na vzduch, jdu do lesa.“ A jak přišla tak se ztratila, rozplynula se v houfu lidí a odběhla z klubu, ztratila se navždy z našich životů. Předal jsem dopis Kristoffersonovi se slovy, že jeho to jistě zajímá více.

  Drahý Rubene,

  pakliže držíš tento dopis, tak jsem učinila to, nad čím jsem tak dlouho přemýšlela. Jsem si jista, že víš, proč jsem to udělala. Doufám, že jsi na mne pyšný.
Říkal jsi, že každý člověk se může stát buďto bohem, či zůstat člověkem. A když jsem se Tě, můj milovaný, zeptala, jak se stát bohem, řekl jsi: „Zemřít.“ To slovo mne roztřáslo strachem. Jak jsme tak leželi nazí v Tvé posteli, pocítila jsem, jak se mezi námi vytvořila hluboká, chladná propast.
Často jsem nad Tvými myšlenkami přemýšlela a mnohokrát jsem jimi byla fascinována a překvapena, ale toto jediné slovo mne dokázalo uzemnit a vyděsit.
Uvědomila jsem si… že Ty jsi nebrečel v tom divadle, protože Tě onen příběh tak dojal. Brečel jsi, poněvadž…všichni zemřeli a jejich životy byly dokonale završeny.
Je tomu tak? To je jediné řešení, k němuž jsem byla schopna dojít. Pro nás všechny je smrt kyvadlem, jež se vznáší nad našimi životy a každým dnem je blíž a blíž k našemu hrdlu, ale pro Tebe… Ach, co pro Tebe znamená smrt, můj drahý?
Pro Tebe je smrt pyšným zakončením života, není tomu tak? Je to hrdinský čin. Smrt by měla odpovídat životu, pročež lidé, kteří zemřou ve stáří někde v domu pro seniory, jsou pro Tebe nejnižším lidským odpadem. Není tomu tak? Že ano? Že ano, Ty netvore?
A tak jsem se rozhodla se stát bohem. Můj životní příběh byl tragický, tudíž by měl i tragicky skončit. Žádné šťastné konce. Bude to nádherné, budeš na mne pyšný…
Milovala jsem Tě.

Sbohem,
navěky Tvá 
Edith 

„Mýlila se. Měla za to, že je pro Tebe smrt aktem, jenž převyšuje život. Proto se zabila, aby završila svůj život tak, jak jej žila – tragicky,“ shrnul dopis Kristofferson.
„Samozřejmě, že se mýlila,“ pravil jsem věcně. Laura vyšpulila rty.
„Jsi zlý,“ podotkla.
„Pročpak, drahá?“
„Povyšuješ se nad ní, Rubene..“ Tamara Lauře okamžitě skočila do řeči a vynadala jí, že o limbálu je nevhodné, aby se postavy oslovovali pravými jmény.
„Nepovyšuji se nad ní – neřekl jsem, že její výklad je špatný. Jen není správný, neodpovídá tomu, co jsem myslel. Neznamená to však, že by byl hloupý. Měla svou pravdu a já zase tu svou.“
„Proč jsi jí tedy nevysvětlil to, co jsi myslel?“ namítla Tamara s jedovatým podtónem.
„Tvá pravda ji zabila, Rubene, uvědomuješ si to?“ řekl Alphonse. Neodpovídal jsem. Tamara si uraženě odfrkla, nejen kvůli absenci mé odpovědi, ale také kvůli tomu, že lidé nevzali na vědomí její poznámku o jménech.
„Ruby, zlato, copak necítíš žádné výčitky?“ optala se Hanriette. Stočil jsem zrak na Kristoffersona, jenž se na mne usmíval chápavým, přitakavým úsměvem a já mu jej opětoval. Ach, otroctví života, proč tak osvěžuješ, a svobodo samoty, proč tak svazuješ?
Nechystal jsem se říci nic, i přesto mi do noty ticha hrála má láska. Na pódium vystoupila Petra Goldstein, jedna z jejích inkarnací. Hodlala umlčet svěží swing deštivým blues.
„Pierrée se štěpí,“ podotkl Kristofferson a já, zatímco jsem si připravoval tabák do ebenové dýmky, mu přikývl, „půjdu ji hledat.“
„Co se děje?“ optala se do hloučku Laura. Její přítel si ji přitiskl blíže k sobě, ale stále hleděl kolem do davu, hledaje alter-ega mé Ženy.
„Pierrée se štěpí a to není dobré,“ vysvětlil Alphonse. Hanriette si povzdychla a zastrčila si pramen vlasů za ucho, rozhlížejíc se.
„Proč?“ optala se rudovláska znova.
„Měli jsme jednou večírek na útesech Bull’s Head, všichni jsme se tam štěpili… nedopadlo to dvakrát valně,“ odpověděl její brunet a přitiskl si ji ještě těsněji k tělu, což ji na okamžik až překvapilo, udiveně naň pohlédla, ale pak vyzvídala dál.
„Co se stalo?“
„Vypukla třetí světová válka,“ utnula její zvědavost s cynickým úsměvem Tamara. Laura překvapeně vykulila oči a s lehkým nádechem si položila dlaň na ústa. Já se od hloučku odpojil a vyšel hledat svou milovanou, doprovázen němým tleskáním svých přátel, trhající mi ušní bubínky. Světe!
Bořil jsem se tělem hlouběji do tančících, jejichž těla se leskla potem nasládlým alkoholem, jenž se jim vyrosil z krve. V explodujících vteřinách jsem pak neustále dokola a dokola spatříval fragmenty své přítelkyně, jak mi protéká mezi lidmi. Bylo možno ji odhalit ve své nadpřirozenosti, ale s mýma očima dopadnuvšíma na její platinové vlasy se vždy rozplynula, vystrašena jako laň. Cop Osudové Rubyho Neuxe, cop patřící Pi, se zhoupl mezi několika stepujícími, ale vzápětí zmizel. Potkával jsem Pierrée čím dál tím častěji a lidé se v místech, kudy proběhla, měnili. Chladem jejího těla se stahovaly do svých hrudních košů, muži skláněly hřbety a zakládaly své chlupaté ruce, ženy si pokládaly křehoučké dlaně na prsa, či se celé hroutily v kolenou na zem a objímaly samy sebe. Nejhorší však byla v jejich očích ta zoufalost, s níž hledali ve svém okolí něco, co neexistovalo. Petra Goldstein zpívala dál, ale swing ztmavl do blues, tísnivých, zhrzených blues.

What I am now
is what I’ve always feared
to become one day.
So yes, I know
I am unbearable…

I am, I am unbearable.
I am, I am unbearable.
I am, I am unbearable.
Please forgive me
that I am unbearable,
unbearable…

Tak mi došlo, že ve svém krutém opovržení se rozhodla zničit hostitelův limbál. Nasadila si zase jednou korunku s akvamarínem a s modrým hávem svaté Aurélie rozesela do lidí sebe samu; rozmnožovala se jako virus a nakazila každého, jehož se dotkla, svíravým neklidem. Ach, to je má milovaná, sobecká a sprostá.
„Lásko, nebuď pošetilá,“ zavolal jsem mezi sklíčená těla něžně na pódium. Petra mě samozřejmě ignorovala. Usmál jsem se a zabafal z dýmky. Naprostá většina lidí byla už neklidná a nehýbala se, krom mladého páru u baru, lapeného v růžovém saténu dušepeří. Na stropě jsem však zahlédl mladého muže s vlasy hustě prosetými rusými vlákny. Došel jsem pod něj a zeptal se jej, zda neviděl mou Ženu. Podíval se na mne a chvíli si mne prohlížel. I já jej poznával, jedno z mých alter-eg se s ním znalo. Mladík pak prstem poukázal ke dveřím. Poděkoval jsem mu a namířil si to ven, nicméně jsem od klavíru zaslechl sténavá slova. Hostitel sebou škubal a mluvil ze spaní. Sklonil jsem se pod piano, jednou rukou spočívaje na ebenovém dřevě toho skvostu, a naslouchal snomluvě našeho hostitele. Neustále dokola opakoval jen dvě písmenka toužebným, tklivým tónem, jímž se omlouval.



Herzburg Binnich | Geraldine’s routine
Ó, všechny dívky světa, líbejte mne, mne – teplouše!
Své múzy jsem držel po bocích jako pasák své děvky. Belgičanky se bavily mými nestoudnými návrhy a já je chňapal po kulaťoučkých, šťavnatých hýždích se stejným zápalem, jako by se jednalo o muže. Objednal jsem všem svým kráskám bronx, mladý barman se smál se mnou, když všechny nadšeně vyjekli, jakmile jsem učinil objednávku. Přitáhl jsem si k sobě blíž tu s chorvatsky modrýma očima, sjel ji dlaní po odhalených zádech, na nichž jsem cítil vyrosenou vlhkost vzrušení a básnil příšerné, improvizované básničky.

Dva křehké květy,
jejichž opojná vůně
halí do hávu světy,
jež odhalím ve tvém lůně,
večer, až ulehneme,
a noc provrzneme.

Rozesmál jsem se sám sobě, což dívky neuvěřitelně pobavilo, tudíž se ty hlupačky smály se mnou. Mým básničkám, vlastně čemukoliv, co jsem řekl, nerozuměli, protože, jak jsem řekl – to byly Belgičanky. Ale hlavně proto, že to byly ženy.
Jo, noc byla mladá a my také. Osvobozen sám od sebe, naprosto odstřižen od všech těch pavučin, které mě svazovaly v každodenní, jsem miloval bezhlavě a s lehkostí. V alkoholovém oparu není vidět dál, než za horizont následující minuty.
Burkhart Sejma | Nowhere – Thanksgiving věděl, že jediný důvod, proč miloval tak vášnivě, bylo, že nemiloval vůbec, že si jen hrál, že jediný důvod, proč není cynický, proč se líbá s těma děvkama a saje jim ze rtů jejich cudnost, dokud v nich nezbude ani špetka studu a on se jich může zmocnit ze stejného důvodu, proč malé děti pálí mravence skrze lupu, jediný důvod, proč tak činil, byl ten, že není sám sebou, že má jiné jméno a že celý tento večer zanikne, až se hostitel probudí. Byl úplně stejný jako Remek a Lešek a Vavřína, věděl to, byl totiž stejně jako ti tři prokletý mládím, beztvarostí a nekonečnem sebe samotného. Shodil masku cynismu a sarkasmu ve chvíli, kdy spatřil na obzoru nové ráno, kde klopýtalo, vyčkávalo, ale nepřicházelo. Jak snadné je žít, dokud člověk má svou smrt na očích!
Herzburg Binnich | No One Is Ever Going To Want Me Giles Corey
Jiná blondýnka, ta, jež nosila titul Archélie, zatoužila po mých dlaních. Sáhla po mne jako po hračce a stáhla mě do víru foxtrotského. Její vlasy se ztrácely do šmouh růžového pohybu a dech se zdál být pouhou marnotratností. Schopni vytrhnout si srdce, udělali bychom tak. A tak jsme tančili a tančili, elektrické výboje mezi námi přeskakovaly v jiskrách sexu a to, co mělo nastat za chvíli, bylo každému jedno. Jsem Herzburg Binnich, hnusné to jméno, ale je to hra, všechno tady. Jenomže žár našich těl počínal být nesnesitelný; třeli jsme se o sebe a jiskry odehnaly všechny tančící od nás v kruh zmatení a šílenství chvíle. Byl v tom obdiv a láska a hrůza, všechno smíchané do nesnesitelného dusna čiré extáze. Když však dívčiny černé šaty vzplály v ohni poté, co jsem si ji přehodil přes záda, slast se vytratila.
,,Nee, nee, meisjes, alles is in orde... Je bent… een beetje vreemd, mijn vriend. Maar een, hoe is het…? Ach, Bedrzich…? Bedrzich, denk ik… Je bent toch niet een Bedrzich?“ hleděla na mě tázavě, ale nerozuměl jsem jí ani slovo. Nic se jí naštěstí nestalo. Seděla v koutě s ostatními dívkami, jež ji opečovávaly a líbaly ji na čelo a na tváře. Omlouval jsem se (a ostatní Belgičanky mi nadávaly a odstrkovaly mne a posílaly mne do háje, což jsem usuzoval dle tónu jejich mluvy, neb stále jsem neměl ani ponětí, co říkají. Zvláštní – náhle vše vystřízlivělo…) a chystal jsem se odejít, ale Archélie mne zatahala ještě za rukáv.
„Dat mevrouw daar, zie je haar? Ga met haar spreken…“ ukazovala k nějaké mladé ženě, jež vypadala téměř identicky s ní, jen o něco starší. Usmál jsem se a odešel a k ženě nezamířil. Místo toho jsem na chvíli odhalil své rameno, růžové jako něha muže, jenž mě kdysi miloval. Marně jsem v něm hledal labutí peří. Naprosto bezvýznamné gesto shluku květoucích dívek, odehnavší mě pryč, ve mne propuklo v čisté, nefalšované zoufalství. Jejich odmítnutí protěžkalo celý svět až k hranicím snesitelnosti a já se zeptal sám sebe: k čemu se trápit, k čemu nebýt hloupý a šťastný…?
Doklopýtal jsem k baru a tam stála drobná žena, jejíž vlasy se topily ve vzduchu. Nebyla však drobná, jak jsem později zjistil – z podlahy čouhal jen její trup, nohy se ztrácely pod zemí. Dali jsme se, zcela nenuceně, do řeči.
„Mám zelený pokoj,“ řekla věcně, jako kdyby to nevysvětlovalo celou její existenci a postoj k životu, k lidem a k lásce, „a kam kráčím, tam kráčím po světaznamenajících prknech.“ Vzdychla do skleničky, na níž vyrašila námraza. Upila a rozhlédla se do lidí. Měl jsem chuť jí vlepit facku, neboť Lešek po ničem jiném netoužil, než aby svět byl divadlem, a ona to vnímala jako své nejhorší prokletí. Neměla klidu na to, aby byla sama sebou, a s tím mi ruku v ruce došlo, že Lešek možná po celý svůj život od sebe samotného utíkal. Odvrátil jsem se bradou za své rameno a výhružně zařval, abych odehnal všechny tyto reálné myšlenky a opět se ponořil do surreality.
„Nesnáším presso, latte, moccacino, cappuccino a všechny tyto nesmyslné varianty kávy,“ řekla, upíjejíc latte macchiata, „proč se prostě nepije turek? Dřív se pil a všem to stačilo, nikdo se neptal, teď všichni dělají, že je to něco méně. Přitom je to ta jediná pravá káva.“
„Já piji turka.“
„Vážně?“ optala se mě s, vzhledem k jejím předchozím řečem, nepřirozeným překvapením. Přikývl jsem jí. Viděl jsem jí na očích, že mi moc nevěřila.
„A… stačí ti to?“ Měla modré oči. Jedno bledší, druhé tmavší, jako kdyby nebyla schopna se rozhodnout.
„Nestačí, ne, nestačí. Ale raději budu pít turka a trápit se, než předstírat, že preso nezanechává hořkou pachuť.“
„Já,“ zajela prostředníčkem a prsteníčkem s pramenem vlasů za ucho, „to mám taky tak. Chci pít turka, protože když jej piji, slyším hučení řek a vichru, vidím sebe samu stát na těch nejvyšších vrcholcích hor bosa a cítím, jak mě ostrá skaliska studí na chodidlech. Zato když piji preso…“
„Slyšíš hluk davů v nákupních centrech, vidíš oslepující blikání duhových světel obrazovek a cítíš jen zoufalství. Jakby ne. Jsi stejná jako každý druhý v tomto klubu. Všichni jsme tací, protože si nás všechny vymyslel náš hostitel, který je také takový. Nebo si to alespoň myslí. Jsi jen jedna z cest na Ísíl, nic víc.“ Udiveně na mě hleděla.
„Tohle se nedá pojmenovat jinak, než metacynismus,“ odtušila a já se zasmál, „jak je možné, že toho tolik víš?“
„Nejsem bedřich, proto. Vlastně nevím. Prostě to vím. Asi to mám vědět, zrovna nyní…“ Nastalo ticho. Tato scéna mi přišla povědomá.
„Jací jsou tví rodiče?“ zeptal jsem se.
„Můj otec je workoholik a matka… pipina,“ byli jsme stejní, naprosto stejní. Hnila v nás obou poezie, ale v ní byla stále ještě naděje, tvrdohlavá a vášnivá. Ve mne byla jen zahořklost a cynismus. Zalila mě silná sounáležitost. Mluvila dál, ale já ji už neposlouchal. Zahleděl jsem se na dívku s tmavě zrzavými, hustými vlasy, a toužebně si zapřál, aby dosáhla štěstí. Aby její příběh – ať už byl jakýkoliv – skončil šťastně.
„… takže mě omluv, budu již muset jít, za chvíli mi odjíždí farobót.“
„Kam máš namířeno?“
„Na jednu charitativní akci v Praze. Byla jsem pozvána jako čestný host,“ řekla věcně, s pouhým zábleskem strachu, jenž byl však podvědomý.
„Na, vezmi si tohle,“ svlékl jsem si od krku šátek a uvázal ji ho kolem ruky, „abys nezapomněla, že nejsi sama. A i kdybys byla, máš váhu tisíců, protože se ve své samotě hledáš a prahneš po objevení sebe samotné. Jednou se najdeš a ospravedlníš tím celý svůj dosavadní život.“ Koukala a já koukal na ni a viděl jsem, jak se jí duhovky vyrovnávají do stabilní, jednotné modré. Ucítil jsem však tupé prázdno v hrudi, totiž vycítil jsem cizost svých slov. Byl jsem jen katalyzátorem příběhu, jenž má teprve nastat?
Dívka bez rozloučení zamířila rychlým krokem pryč a já za ní zavolal: „Počkej, aspoň mi řekni své jméno.“ Zastavila se, chvíli jen tak stála a pak se na mne otočila a zamyšleně si odfrkla se slovy on je vlastně limbál, načež rozpažila ruce: „Jsem čarodějnice Alberta, bojte se mě, postavy! Mám nadpřirozenou schopnost narušit běh vašich příběhů svou temnou magií!“ a se slabým smíchem a očima lapajícími po všech světýlkách, lesku a třpytu tohoto večera, odešla. Odešla, aniž by si všimla, že již stojí nohama pevně na zemi.
S povzdechem jsem zvedl zrak. Nade mnou byl Rembrandt Remeque. Zíral do mých očí a já do těch jeho, z tmy jeho panenek stékal všechen hnus a hrůza přímo do těch mých. Spojoval nás vesmír, všechny hvězdy svítily stejnými barvami pro nás oba. Věděl jsem, že jej mohu milovat, ale taktéž jsem věděl, že v tom není pokoje ze strachu tohoto života. Oba jsme byli citliví, oba jsme byli křehcí, oba jsme byli inteligentní, oba jsme byli těžkopádní. Naše láska by ztěžkla našimi egy do nesnesitelné tíže. Zároveň jsem, v jeho zbytečné agónii, spatřil své vykoupení. Rozhodl jsem se stát Belgičanem. Všechny románové osudy byly prodchnuty debilní, směšnou, naprosto naivní a idealizovanou láskou, trapnou a nízkou, nemístnou a retardovanou. To byl můj osud, milovat. Zřeknu se všeho a budu jen milovat, nic víc. A ty, Alberto, vyčaruj příběh se šťastným koncem.

Posadil jsem se později k našemu spícímu hostiteli a zašeptal mu do ucha, ať mě přepíše, že jsem příliš podobný Remkovi. A jeden deprimovaný cynik tomuto příběhu bohatě stačí.













Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkový realismus

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI