KRONIKA AURÉLIOVCŮ: O LÉTECH CUKROPĚNÍ


Výtah z Kroniky Auréliovců, sepsané Zhrohlavem před více jak tisíci lety. Pravdivost informací v dokumentu nebylo kvůli stáří díla a absenci dalších historických zdrojů nikdy možné potvrdit, ani vyvrátit.



O LÉTECH CUKROPĚNÍ

Cukropění byla léta vlády Bedřicha IV. Sladkého.
Osobním jménem Vavřinec Mumír Auréliovec, titulem Princ z Giorgina se narodil jako syn Aurélie a potulného irského barda Milseana (ač byl vychováván jako giorginský šlechtic). Po pádu Bedřicha III. byl sice přímým následníkem trůnu, avšak Vavřinec královskou korunu odmítl a žil si spokojený život krejčího v Giorgině. Jeho odmítnutí postu arcikrále bylo přijato velmi klidně a vlastně i s úlevou; divohořská šlechta a ministři nepovažovali tohoto Auréliovce za hodna žezla a jablka, ačkoliv byl vychován jako aristokrat. Vše se změnilo až po dvou měsících od zmizení Vavřincova předchůdce – tehdy došel do jeho skromného obchůdku dopis od samotného Strachapouda, věc naprosto nevídaná a nezvyklá. Mumír původně ani nevěděl, kdo Strachapoud je, a proto sdělil tuto informaci vcelku věcně jedné své zákaznici, jež samozřejmě okamžitě zalarmovala své okolí; zprávy o tom podivném psaní se donesli až na hrad. Netrvalo dlouho a mladý podnikatel byl navštíven urozenou delegací žádající po něm, jestli by jim neosvětlil obsah psaní. Vavřinec jim vyhověl; stálo v něm toto:

Drahý synu Auréliin,

v žádném případě nesmíš usednout na královský trůn.

S přátelským pozdravem,
Strachapoud

Tehdy se divohořská šlechta a inteligence rozdělila na dva tábory; jeden z nich se chtěl za každou cenu vzepřít tomuto rozkazu, neboť to vnímali jako urážku – Strachapoud neměl v otázce královských záležitostí co mluvit. Druhá strana se Strachapoudu chtěla podvolit, neboť ho nechtěla rozhněvat. Zpočátku se zdálo, že vyhraje strana podvolená Strachapoudovi, jelikož samotný Vavřinec, jak již bylo řečeno, o trůn nestál, ačkoliv byl po aféře s dopisem pravidelně navštěvován šlechtou a ministry, kteří se jej pokoušeli přemluvit. Jak však popsal tehdy Srdcový král:
„… Vavřinec vždy jen vyšel celý ušmudlaný ze svého malého obchůdku na ulici, vyjukaně nás chvíli pozoroval, pak se jen uculil a řekl: ‚Promiňte, to je od Vás milé, ale ne, děkuji,‘ a se smíchem nám zabouchl před nosem!“
O království se celé dva roky starali důstojní pánové regenti, avšak kvůli mocenským bojům mezi šlechtou a parlamentem došlo k depresi a celkovému kulturnímu úpadku, v němž se formovala nová hnutí, potenciálně nebezpečná pro běh království. Až když přišla velká ekonomická krize a Vavřincův obchůdek se dostal na pokraj bankrotu, tak se arciprinc zvedl a odkráčel na hrad, aby si osvojil trůn. Ten den jej akorát zastihl soused, zámožný měšťan Jan-Marián Barbaros, při odchodu z domu:
Barbaros: „Kam máš namířeno, Mumíre?“
Vavřinec: „Nu, jdu na hrad pro korunu, spravit království, jinak budu muset zavřít živnost.“
Na hradu byli povinni mu žezlo a jablko předat, neboť byl právoplatným dědicem. Dosedl na trůn jako Bedřich IV. Auréliovec ve velmi nízkém věku šestnácti let. Korunovační obřad byl honosný a mluvilo se o něm dlouho, avšak spíše negativně. Lidé byli rozhořčeni, že ačkoliv je země na pokraji zhroucení, král i přesto pořádá tak nákladnou ceremonii ve Zlaté katedrále. Bedřich IV. nad tím mávl rukou, čímž jen přihodil olej do ohně antiroyalistického hnutí, jež v podhradí nabíralo silného vlivu. Arcikrál nebral tuto hrozbu na vědomí, ačkoliv na ni neustále upozorňovali jeho rádci, například sám Srdcový král pravil:
„On se nám pokaždé jen vysměje a ujistí nás, že je vše v pořádku, že se není čeho bát… Obávám se, že je království  ztraceno.“
Samotný lid byl vůči arcikráli zdrženlivý. Po pádu Bedřicha III., jemuž se mezi Divohořany již za jeho vlády přezdívalo „arcikrál cizinec“, většina obyvatel zahořkla a protestovala tak proti náhlému nástupu mladého Vavřince na trůn. Bedřich IV. byl totiž vcelku neznámý – Giorgino bylo město zašlé slávy u jižních hranic říše, v němž se dochovalo mnoho staveb z předdivohořských dob (sic v polorozpadlém stavu – jejich rekonstrukce se nesly v módě auréliovské architektury, tudíž výsledné restaurované stavby působily nepřirozeně a až mimozemsky, neboť oba slohy mezi sebou silně kontrastovaly), zdejší baron byl podivín, nenáležel ani ke staré, ba ani k nové šlechtě – jeho předci údajně náleželi k belchídské královské krvi. Bedřichův adoptivní otec přijel na hrad, aby promluvil se svým synem, jelikož byl znepokojen nedůvěrou, jíž se mladému arcikráli dostávala nejen v parlamentu a na dvoru, ale také mezi obyčejným lidem. Rozhovor bohužel nebyl zaznamenán, ví se však, že jindy velmi klidný a důstojný baron z Giorgina tehdy téměř vyběhl vytočený až doběla z hradu, nasedl do kočáru a už vícekrát se svým synem nepromluvil. Giorginská baronka zemřela o několik měsíců později zarmoucením nad rozkolem mezi svým synem a manželem, jenž si však nepřál arcikrálovu přítomnost na pohřbu. Bedřich to respektoval, ale nechal na smuteční ceremonii alespoň dopravit tisíc lilií jako projev svého smutku a nedlouho poté počal s výstavbou Perlového zámku několik kilometrů za královským městem, kolem něhož se vystavěla obrovská elipsoidní zahrada plná těch samých květin, na památku své zesnulé adoptivní matky.
Obyvatelé byli čím dál tím více rozhořčeni, avšak nijak neprojevovali svůj nesouhlas. Místo toho chátrali. Dopadala na ně melancholie, která otevřela dveře starému známému – hořkému moru. Bedřich IV. však neotálel a i nadále utahoval opasky celé říši, zatímco sám stavěl mohutná sídla, podporoval umění a investoval do zahraničních i domácích projektů. Reformy, jež prosadil, vyvolali další recesi a země se přiblížila téměř na okraj naprostého kolapsu a hladomoru. Antiroyalisté si brousili vidle a šlechta nevěděla, na jakou stranu se přiklonit.
K žádnému povstání či puči však nikdy nedošlo. Povstalci byli připraveni vtrhnout na hrad, čekali jen na tu poslední kapku a šlechta s napětím očekávala definitivní krok arcikrálův, jenž by zpečetil jeho osud. K ničemu ale nedošlo. Situace se velmi, velmi pomalu uklidňovala. Jako kdyby sám Bedřich IV. znal tu nejzazší hranici, kterou není radno překračovat. V jeho prospěch hrály i první plody jeho vlády – jeho výpravy objevili na jihu nedaleko Giorgina, v datmašalské výšině, rozlehlý jeskyní komplex, v jehož útrobách se skrývaly obrovské zásoby cukrových krystalů nevídaných rozměrů – největší z nich dosahovaly až metru a půl v průměru a pěti metrů na výšku. Tímto objevem se z Divohoří během vcelku krátké doby několika měsíců (jelikož arcikrál určil uvedení cukerných dolů do provozu jako prioritu číslo jedna) stává největší vývozce cukru a je znovu ekonomicky postaveno na nohy – či alespoň stabilizováno. Mnoho lidí v dolech či v samotném cukerném průmyslu získává práci, což přidává mladému arcikrálu na popularitě. Brzy se i další z jeho dřívějších rozhodnutí a reformních kroků záhy vyplácí a Divohoří se stejnou rychlostí, jakou se do ní vrhlo, odráží od recese přímo do rozkvětu. Zmatený lid náhle zjišťuje, že mají plné žaludky a černý hlen hořkého moru již nikomu nešpiní bílé kapesníky. Šlechta a ministři se sice dostali na pokraji zhroucení a mnozí z nich zazlívali arcikrálovu lehkovážnost, ale zároveň nedokázali zabránit úctě, které pro hlavu říše nabyli.
Není tomu dlouho a Bedřich IV. získává přízvisko Sladký, a to nejen díky divohořskému cukru. Na četných bálech, jež pořádal, se arcikrál stával středem pozornosti jak kvůli svému postavení, tak i kvůli své lehké výstřednosti. Byl velmi oblíbený mezi ženami, jimž rád lichotil a které rády na oplátku lichotily jemu. Mína Mu, Vévodkyně z Nevíku, pronesla po jednom večeru:
„Jeho Výsost arcikrál je takový milý, roztomilý chlapec.“

Bedřich IV. Sladký na procházce podhradím se svými ,,gardedámami" (zleva Barbaróza z Thét, arcikrál, Kleoparta Flísová, Kárová královna alias Madame de Pomparáda)

Byl velmi oblíbený na dvoře i mezi obyčejným lidem, jehož důvěře se brzy těšil, ačkoliv divohořané se někdy zdráhali mu svou náklonnost projevovat a přistupovali k němu spíše odtažitě. Vavřinec se procházel často zakroucenými uličkami podhradí jen v doprovodu svých nejbližších dvořanů a rozprávěl s obyčejnými lidmi. Divohořané brzy zjistili, že jejich vládce má potíže s lhaním, a tudíž se jej mohli zeptat na prakticky cokoliv, aniž by se museli bát neupřímných milých lží.
„Zmateně breptal, sklopil oči, pak se zhluboka nadechl, zvedl zrak a s omluvou řekl pravdu. Trošku nekňuba, nechápu, jak dokázal zachránit říši od zkázy,“ nechal se slyšet jeden z měšťanů. Stalo se očividným, že z nějakého důvodu byl Bedřich IV. mnohem nervóznější v obležení obyčejného lidu, jakoby nechtěl nikoho zklamat a urazit, zatímco mezi vyšší vrstvou a ministry plul lehce a nedělalo mu problém hovořit fakty. Dnešní historici hádají, že toto prapodivné chování mohlo být způsobeno rozporem mezi jeho napůl neurozeným původem a aristokratickou výchovou. Na rozdíl od svých bratrů, kteří vždy pocházeli z čisté krve (první z Bedřichů byl dokonce synem boha), jeho pravým otcem byl nuzný tulák. Sám Bedřich IV. se za svůj původ nikdy nestyděl a považoval za své skutečné rodiče barona a baronku z Giorgina. Nedokázal se však ubránit jakýmsi podvědomým rozpakům, jež u něj propukaly mezi obyčejnými měšťany a rolníky. Jak již bylo řečeno, byl arcikrál málokdy vídáván na veřejnosti sám; nejčastěji byl obklopen skupinkou svých nejbližších dvorních dam. Často trávil své volné dny s tímto hloučkem v zahradách Perlového zámku, pro něhož se také vžil název liliový belveder – Belilveder. Zde se často procházel se svými gardedámami po zahradách, živě spolu hovořili o umění (často jej doprovázeli slavné designérky a návrhářky; módní guru Kleoparta Flísová, byla stálou součástí jeho hloučku) a aristokratických večírcích. Existovaly však údajně dny, kdy sedával v altánku v zahradách Perlového zámku úplně sám a četl si dopisy od neznámého dopisovatele. Jedna z jeho dam, ísílská šlechtična Lady Svanura, se k těmto zvěstem údajně vyjádřila na jednom z bálů takto:
„Jednou brzy ráno jsem došla do mlhou zahalených liliových lánů k perlovému altánku, jelikož jsem vyhlédla to ráno z okna zámku a zahlédla tam pohybovat se nějakou postavu, abych tam nalezla sedět a pít černý čaj s mlékem a třtinovým cukrem samotného Mumíra. Hleděl do dáli, v níž se matně jasnilo oranžové slunce východu. Před ním na stole ležel dopis, jenž byl podepsán Strachapoudem…“
Za ekonomickým rozkvětem nezahálelo ani divohořské umění. Znovu se ve velkém obchodovalo se sochami a malbami, jež sice stále měly klasicistní zjev, nicméně se upustilo od racionalizace a obecnosti a štětec a dláto tvořily spíše díla idealizovaná, s emocionálním nábojem, zobrazující jen každodenní situace. Historické a náboženské motivy se zcela vytratily. Mnohem zajímavěji se vyvíjelo umění užité, a to především nábytek a móda. Design se stal snad nejoblíbenějším tématem v uměleckých kruzích. Oděvy se roztříštily do všech směrů a podob, na bálech mezi sebou nejčastěji kontrastovaly barokní róby, secesní šatovky a popartové koktejlky. Tyto tři trendy se nakonec prolnuly a promíchaly a vznikl unikátní směr, jemuž se říkalo sugart. Historici později pojmenovali období cukropění také jako divohořské rokoko, což je však lehce zavádějící – umění této doby bylo sice dekorativní, avšak silně nesourodé, umělecká scéna si prošla silným schizmatem vyúsťující v chaos tvarů, vzorů, barev, stylů a přístupů. Na rozdíl od průmyslové a umělecké scény nebyla ta intelektuální příliš bohatá. Velcí filozofové Divohoří ustoupili do pozadí – vyznával se pragmatismus. Divadelní scéna hrála klasické hry, nikterak provokující a k zamyšlení, naopak spíše efektivní a dojemné. Za zmínku stojí nové veselohry, které se těšily velkému úspěchu a zalíbení u diváků: byly to hry jako Cikánská svatba, o střetu lehkovážné, chvílemi až vulgární veselosti členů cikánského klanu a upjaté úzkoprsosti rodiny aristokratického původu, a Jaké to utrpení!, komedie o mladé dívce, jejíž lýtka mají magickou schopnost přivádět k jejich nositelce pozornost všech mužů v blízkém okolí. Také hudba se dočkala dobrých časů – sám arcikrál byl pro muziku nadšen, často hrál na svých plesech pro zábavu hostů na harfu. Bohatě podporoval divohořský orchestr a hlavně se stal mecenášem pro nejslavnějšího dramatika té doby, Herakla Braunzuggera, jež se proslavil svými muzikály (např. Proč je hořící kůň jako horký pes?) a veselými operetami jako Mnoho dramatu pro nic a Dva roky v háji. Celkově vzato bylo období Mumírovy vlády zlatým věkem Divohoří – ekonomika i kultura byla na svém vrcholu, stavěly se školy, muzea, galerie, dílny a fabriky. Království se stalo průmyslovou velmocí. Umění bylo spíše komfortní, určené masám, a s důrazem na užitkovost či líbivost, avšak v žádném případě by se nedalo říct, že by docházelo k nějakému kulturnímu úpadku – snad jen avantgardní scéna zkomírala.
Velkou krizí Bedřichovy vlády byl úsvit aurélistů. Jejich argumentem byla častá absence arcikrále na trůnu. Je faktem, že Bedřich IV. často cestoval do zahraničí, kde se účastnil plesů a konferencí, a že dlouhé týdny až měsíce trávil také v Belilvederu. V druhé polovině svého vládnoucího období se na hradě již téměř neobjevoval, což jej distancovalo od lidu, jejichž náklonnost k arcikrálovi ochladla. Aurélisté byli věrní Aureále, doufali v její návrat na trůn a dělali vše proto, aby se tak stalo. Získali sympatie v některých aristokratických kruzích, například Skleněný král Čas prohlásil:
„Jakožto sám Čas vnímám arcikrálovu absenci nejznatelněji. Omlouvám se Bedřichu III., že jsem jej nazval tak pošetile arcikrálem-cizincem, neb toto označení by se mnohem více hodilo na jeho nástupce.“
Jednalo se však jen a jen o vypočítavost. Bedřich IV. Sladký byl sice oblíben na dvoře, jeho bály se těšily popularitě a vždy slibovaly neskonalou zábavu, ale u vládnoucí šlechty a ministrů jím bylo opovrhováno stejně, jako před jeho nástupem na trůn. O to více, když projevoval těmto důstojným pánům svou nedůvěru tím, že s nimi téměř výlučně nehovořil o královských záležitostech a jednal s nimi velmi věcně, až ironicky. Neuvědomoval si však nebezpečí, jemuž se tím vystavoval. Vliv aurélistů stoupal, byly psány neoaurélistické manifesty plné propagandy – například v pátém čísle novin Zlaté právo vyšla tato falešná zpráva, jejímž cílem bylo vyvolat protibedřichovské tendence:
„… a když mu [Bedřichu IV. Sladkému] bylo vytknuto, že si lidé stěžují na jeho časté, nákladné cesty daleko za hranice říše, odvětil se smíchem: ‚Tak ať jezdí se mnou!‘“
Tyto nálady vyvrcholily Zlatou demonstrací, kde promluvil vedle aurélistů také ministr pro zahraniční záležitosti. Ve své řeči nezapomněl zmínit, jaké nesmírné sumy peněz arcikrálovy cesty říši stojí a k jakým jiným účelům by se tyto peníze daly využít. Vavřinec odvětil na tyto protesty velmi jasným, jednoduchým gestem – nechal je surově potlačit policií a hlavy hnutí aurélistů společně se sympatizujícími členy vlády pozavíral do klášteru sv. Kamíny na ostrově Skleněných skalisek. Ve své morální neutralitě – či spíše šedi – byl Mumír ze všech Bedřichů své matce nejpodobnější. Podobně jako jí ani jemu nedělalo problém poslat tisíc vojáků na smrt, nicméně v jeho případě nešlo o krutost, nýbrž o kalkulaci. Pakliže by tímto způsobem přivodil své říši stabilitu či prosperitu, neváhal by. Jeho středovost morálky byla definována heslem „účel světí prostředky“, pohyboval se vyloženě v mravní šedi, byl kapitalista. Naopak Auréliina středovost byla výsledkem prolnutí jingu a jangu; její bipolarita ukrutné zlovolnosti a chladnokrevnosti a andělského milosrdenství a štědrosti ji proslavila.
Ani Skleněný král se nevyhnul trestu – byl mu snížen titul na Skleněného vévodu, což bylo tou největší potupou pro tak vysoko postaveného aristokrata. Zamýšlel proto odvetu – spolčil se s Furijodorem IV. z rodu Mikelovců (více o Mikelovcích v kapitole O vztazích bedřicho-mikelských), angažovanému antiroyalistovi a protibedřichovci, jemuž přislíbil parlamentský vliv, pakliže kastovně pozvedne sestru Skleněného vévody, Dálku. Dálka byla totiž velmi schopným řečníkem a manipulátorem, jejíž vliv by v komorách parlamentu přitáhl více členů vlády na stranu aurélistů. Krom toho měla styky s potomky hlav Hroznové revoluce, jejichž velká část se díky válečné nenasytnosti a krvežíznivosti proudící v jejich žilách odebrala do divohořského podsvětí. Furijodor neznal jednoduššího a rychlejšího způsobu, jak ženu třídně pozvednout, než ji pojmout za svou právoplatnou manželku. Dálka pod vidinou moci souhlasila a dostala se tak na královský dvůr, kde smíchala již přítomný strach z aurélistů s lžemi a protibedřichovskou propagandou.

Po několika měsících plánování a tahání za nitky ze strany Dálky a Času došlo k útoku na klášter sv. Kamíny a všichni aurélisté byli osvobozeni. Hnutí se pak přesídlilo do jeskyň u Křišťálového paláce (z neznámého důvodu nebyli Aureálou přijati). Bedřich IV. tím byl poněkud zaskočen, a proto se rozhodl s hnutím jednou provždy skoncovat tím, že zajme samotnou Vzpomínku na Aurélii. Sestavil vojsko a odjel směrem do Norijského pohoří, na Křišťálový palác, aby se postavil Aureále a jejím stoupencům (kteří mezitím mrzli v jeskyních pod palácem) tváří v tvář. Bedřich IV. Sladký Auréliovec se však v horách společně se svou družinou ztratil. Mluví se o tom, že byli pravděpodobně oslabeni opakovanými útoky smeček stepních vlků, načež došlo nejspíše k napadení výpravy aurélisty. Vina se také svaluje na přírodní pohromy, jako jsou laviny nebo blizardy – to, k čemu skutečně v Norijském pohoří došlo, zůstává záhadou. Divohoří následně upadlo v šílenství, ale o tom až v následující kapitole.














Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

Pohádkový realismus

V KLECI