Neklid


Úvahy, střípky příběhů, monology

 by Nicola Samori


 „Vidím před sebou nekonečnou spirálu lidského pokolení, jak stoupá do vyšších sfér té stejné debility neustále dokola. Vidím války, vidím moc, vidím smrt. Jednoho dne nastane éra, kdy budeme žít v míru, neboť to bude v naší přirozenosti. Ale cesta k této přirozenosti je dlážděna dětskými lebkami, do té doby, než tohoto stavu dosáhneme, do té doby jsme děti války a vždy válčíme o to samé – válčíme o území, o moc. Peníze, ropa, náboženství, revoluce – Áres má čtyři ruce. Ve středověku se bojovalo o území ve jménu Boha, dnes ve jménu míru, zítra opět ve jménu Boha, ale jiného, a pak snad zase ve jménu míru. Vyletíme do vesmíru a i tam budeme zase válčit, tentokrát o planety. Všechno to vidím před sebou a ta představa mě tak unavuje, že kdybych teď měl po ruce tlačítko na kompletní vyhlazení lidské rasy, tak bych ho zmáčkl bez sebemenší pohnutky či zdrženlivosti. Ne snad proto, že bych lidi tak nenáviděl, nýbrž proto, že bych je chtěl uchránit před vším tím zbytečným utrpením, které nás zase čeká, stejně jako čekalo naše matky a otce a jejich matky a otce a tak dále a tak dále…“


,,Koukal jsem na její krásu, jak jí vykvétala v pórech kůže, v lesku vlasů, ve tmě očí. Zmocnila se mě však poznenáhlu neznámá touha vše toto krásno zničit a rozdupat. Mé štěstí bylo jako porcelánová váza na vratkém podstavci, stačilo do něj jen lehce trknout a celé se roztříští ve stovky střepů. A proč ta představa byla tak strašně lákavá? Šepot, jenž mě k tomuto vybízel, byl stejný jako ten, který mě naváděl na mostech, abych skočil.
Zdalipak my lidé, prohnalo se mi hlavou a donutilo mě si zapálit další cigaretu, nenosíme v sobě noc pudu sebezáchovy – pud sebedestrukce, a nejen destrukce své vlastní. Pakliže je však pud sebezáchovný jeden z nejzákladnějších rysů existence a pramení z našeho zvířecího, z našeho idu, jeho protiklad je naopak jeden z rysů nejnovějších a s kořeny smrku – vyrůstá z ega, z toho lidského. Lidé jsou příliš vyvinutí na to, aby mohli spokojeně žít. Tyto dvě potřeby, touha se spasit a touha se zničit, spolu neustále zápasí; jejich rozhodčím je pak jakýsi třetí pud, pud, jenž nás oblétá jako pták a nařizuje, vznáší se ve vzduchu super-ega.“
  
„Nesmysl života je negací náboženství a spousty filozofických směrů, avšak nejen jich; hlavně spousty lidských životů, které byly stráveny právě s krásnou vizí Smyslu života na konci svých dní. Tato úvaha se nicméně všem těmto osudům, zbytečně protrpěným, neposmívá; je jejich velkým plodem, protože jak bychom asi tak mohli vědět, že cesta je slepá, pakliže nedojdeme na její konec, tváří v tvář srázu?
Jak můžu poznat cíl, když nepoznám cestu, která k němu vedla?
Proč život nemá smysl. Předem musím říct, že život vlastně smysl má – to abyste si nemysleli, že jsem cynik, nihilista či něco takového – nicméně je zapotřebí rozeznat od sebe dva druhy životasmyslů. Já budu hovořit o objektivním smyslu života, o tom velkém, černém mraku, který pluje nad námi všemi – jedná se tedy o smysl samotné lidské existence, bytí. Druhý smysl života je čistě subjektivní záležitost, ale k tomu se dostaneme. Pakliže tedy nyní budu hovořit o smyslu života, míním tím ten obecný, sdílený; tedy důvod, proč vlastně žijeme.
Život nemá smysl, protože není ničeho (anebo nikoho), kdo by mu tento smysl dal. Není boha. Na to, aby existoval, je náš svět příliš racionální a vědecký.
Ale fakt, že není boha, není smutný; ba právě naopak. V jeho absenci vidím největší vítězství člověka. Existence boha by byla našim otroctvím, naopak v jeho neexistenci je naše svoboda.
Nakonec můžu říct téměř s jistotou, že, ač to může znít paradoxně, v Nesmyslu života vidím něco hluboce krásného, vidím v něm svobodu a štěstí, neboť Nesmysl je osvobozující… Neporoučí, naopak vyzývá. Umožňuje člověku, nechť se definuje tak, jak chce on sám a dává mu svobody volby vybrat si svůj vlastní smysl života, a tak ho povyšuje nad klasického člověka. Dává mu nejmocnější zbraň, činí z každého člověka touto možností Prométhea.
Hlásám tedy absolutní volnost, zároveň však zavrhuji libertinství a anarchismus, jelikož dobro a řád je přirozeným stavem existence. I vesmír, hmota neživá, funguje dle přesně daných, neporušitelných pravidel a zákonů, sic my jsme byli těmi, kdo je pojmenovali a odhalili. Nicméně tu vždy byly. Jelikož je řád přirozeným stavem, je i stavem dobrým.
Takže, co společnost? Pakliže je každý Prométheem, pakliže každý může definovat sám sebe, vytvořit si vlastní smysl života a i svou vlastní morálku, jak může takový svět fungovat?
Nutno říct, že společnost není přirozená. Společenství lidí ano, společnost však ne. Společnost je plodem své doby. Ale je její pomíjivost zároveň znakem její špatnosti? Před chvílí jsem říkal, že přirozenost je dobrá a dobro je přirozené. A pokud společnost není přirozená, znamená to snad, že je špatná?
Společnost je nutná pro lidský růst, neboť umožňuje člověku dosáhnout plněji svého potenciálu, či alespoň jej odhalit. Všichni mniši i asketové nejprve museli zjistit, že společností pohrdají, aby jí mohli opustit s čistým svědomím. Společnost je tedy půdou, z níž vyrůstá člověk jako osobnost.“

  „Pravda je taková – a nyní budu vesměs citovat Prousta – že láska není cit, nýbrž hodnota. Nevychází z Milovaných jako nějaká záře, není to jejich vlastnost; láska je magnetická síla, která šlehá z našich duší a přitahuje do gravitačního orbitu našeho srdce naprosté cizince bez jejich vědomí. Když někoho milujeme, nemilujeme je, nýbrž obraz, jenž jsme si o nich vytvořili – jejich bedřicha.“

  „Ta nutnost o všem kecat a všechny přesvědčovat o svém názoru mě někdy tak unavuje. Celý svět je někdy tak strašně arogantní, každý si myslí, že jenom ta jeho pravda je ta skutečná, ta jediná pravdivá, a všichni ostatní se mýlí, a všichni mají potřebu všechny ostatní o své pravdě přesvědčovat, protože své vlastní pravdě nikdo nevěří, ale čím víc cizích lidí tvé pravdě věří, tím je pro tebe pravdivější, zase, potřebujeme uznání druhých, ve všem, je to tak otravné, nudné, arogantní.“

MOHLI JSME DĚLAT COKOLIV, PROČEŽ NEDĚLÁME VŮBEC NIC. Žijeme v době absolutní svobody. Chceš být malíř? Klidně, vyber si – expresionista, realista, kubista? Nebo chceš být tanečník? Jasně, a jaký styl? Tango, foxtrot, nebo chceš tančit svobodně, expresivně vyjadřovat muziku skrze své tělo?
Mohli jsme cokoliv. A co děláme namísto toho? Nadáváme a masturbujeme u fotek na internetu. Ty nekonečné možnosti nám vytyčily hranice, naše svoboda se stala našim vězením. Nevíme kde začít, a proto vůbec nezačínáme. Myslíme si totiž, že tu ty možnosti budou i zítra, tak nač ten spěch… MOHLI JSME BÝT ČÍMKOLIV, PROČEŽ NEJSME VŮBEC NIČÍM.

Věčné štěstí je tou největší tragédií člověka.

„Remku, příteli… Ty už to přece všechno víš, ne? Ty žiješ bez naděje a bez víry, stejně jako já, tak proč se nesměješ, co?“
„A čemu bych se měl smát…? Tomu, že život je fraška?“
„Že život je groteska, velká Čechovova tragikomedie, hessovský vtip!“
„Vždyť já vím. Ale…“
„Ale nic!... Tak ty nejsi stejný jako já. Máš ještě stále naději, viď? Tak se jí zbav. Máš naději v budoucnost. To není dobré…“
„Přestaň, Lešku. Hraješ si na chytrýho…“
„Neurážej se, Remku. Jen ti říkám, jak to vidím já.“
„Dobře, dobře… Tak mi to vyklop ale celý, ne že mi to tu budeš cpát po čajových lžičkách a budeš se divit, že se křením, vždyť je to hořký, příliš hořký.“
„Hahaha, to ano, to ano!... Tak poslouchej… Oba víme, že po životě nic není, že? Že život je to jediné, co máme… A oba víme, že náš život je ztráta času, neboť to, že není Boha, jenž by život stvořil z nějakého důvodu, jej okrádá o smysl… Život je náhoda. To víme oba, že?“
„Samozřejmě.“
„Už dávno jsme vyrostli z těch pohádek o bozích, na to je naše generace příliš namyšlená a sebestředná. Takže bez Boha je tu jen Nesmyslu života.“
„Takže nesmysl života tě ospravedlňuje nebrat život vážně a smát se mu. Chápu. Ale ze stejného pohledu bych mohl i vzlykat a řvát.“
„Panna nebo orel, tví oblíbenci.. Poslyš, současnost je jen poupětem minulosti. To, oč jsme přišli, vidíme vždy dobarvené nostalgií. Nikdo si neváží přítomnosti – to čas dodává minulosti jeho hodnotu. Vzýváme časy minulé, neboť si z nich vybíráme jen to dobré! Tady Priska zbožňuje třicátá léta, říká, že „ženy tehdy měly sebeúctu, muži páteř a hudba hloubku“… Kecy, kecy, kecy… Svět se nekazí, jen se svléká. Svět je jedno velké Teď, stále stejné, neměnné, jsoucí teď. Bytí, víš? Dnes už to vím. Vše je věčné..“
„A co budoucnost, pro tu nemá smysl žít?“
„Bez boha není budoucnosti! Věřící věří na zítra, ač se všichni pyšní dnes tím, že jsou ateisté, není jich… Křesťani věří v nebe, ateisti v zítřek, žádný velký rozdíl. Vždyť zase, Remku, oba přece moc dobře víme, že budoucnost neexistuje… Vymysleli jsme si jméno pro to, co mohlo být, a jméno pro to, co by mohlo být. A pak něco mezi tím. Ale to, co je teď, pro to jméno nemáme. Přitom ničeho jiného není… Přesto zůstáváme lapeni v přítomnosti… Je nutno žít mimo čas. Bez něj.“

„Seděl jsem na břehu a kouřil cigaretu. Pozoroval jsem měsíc, jak se topil na hladině černého rybníka a nechával bělavý dým z plic vytékat z úst. Tento večer se zdál ubírat směrem, po němž jsem netoužil.
Ohlédl jsem se a viděl kluka, jak prstí svou přítelkyni s náruživou rychlostí. Oba se v tichu večera líbali tak vášnivě, že jejich mlaskání muselo doputovat až k hlučné hudbě jen pár kroků od nás. I tam však už doputovala vůně rozkvetlé noci, která omamovala děti – dívky nutila třást boky a lízat si rty a chlapcům se křečovitě stahovaly prsty na rukou, jak zoufale chtěli lapat po horkém mase nedospělých žen. Ke svému překvapení jsem tak zřel, že již téměř nikdo netančil, že již téměř nikdo nemluvil, že již téměř nikdo nebyl sám; krom hudby z reproduktorů tvořilo orchestr tmy ještě vzdychání, sladká či sprostá slůvka, vítr ve stromech a dlaně v klínech.
Tou dobou už se pár vedle mě zplna oddával své slasti. Dívka bez studu a bez horní části plavek, v plamenech, kouřila svého přítele, který blaženě vzdychal. V jednu chvíli si ji přidržel u sebe tak dlouho, dokud nezačala lapajíc po dechu kuckat.
Udiveně jsem však zůstal zírat, když se její hlava od chlapcova strniště mezi nohama už neodtáhla. Onen chlapec na mě otočil hlavu s doširoka rozevřenýma očima, které zcela pozbývaly duhovek; jeho oči byly zcela černobílé a zíraly přímo na mne. Ušklíbl se a k dívce přistoupilo dalších pět kluků. První z nich se na ni přirozeně položil a zasunul do ní, další čtyři postávali kolem a zdálo se, že na něco čekali. Vzápětí dívka zpevnila ruce a nohy a natáhla je; křečovitě se zaškubaly a na svých koncích, na dlaních a chodidlech, se rozevřela tkáň, tak odhalujíce slizká ústa. Postávající chlapci, třeštíce své černobílé oči, okamžitě zareagovaly a vsunuli své penisy do nových otvorů.
Zvedl jsem se a pomalu přešel k ohništi, odkud se stále ozývala hudba. Procházel jsem se panoptikem sexu, pozoruje každý pár s nebývalým zájmem, avšak zároveň zděšením. Přímo pod mýma nohama leželi dívka a chlapec, mrtvě a bez hnutí, jejichž tváře byli srostlé – ve své nečinnosti byli však jediní. Ostatní se, podobně jako lidé na pláži, zcela ztráceli ve svých tělech. Na zemi ležela dívka se zakloněnou hlavou, divoce šermujíc do vzduchu svým příliš dlouhým, tlustým, kravským jazykem. Chlapec byl na čtyřech a měl svou hlavu zastrčenou po krk v jejím rozkroku.“


Všechno je úžasný a nikdo není šťastný

Mám jednoho člověka, kterého bych mohl označit za svého přítele. Nevím, kde je hranice. Možná tam, že ona osoba neutrousí jako první poznámku při vchodu do mého zakouřeného pokoje to, že je tady kurva zakouřeno, jako většina mých kamarádů.
S Fjoďou (jméno: Fjodor Iljič Traurov | věk: 19 | rodina: otec z Ruska, matka z Běloruska, 2 sestry, rodina emigrovala z Ruska, když byly Fjodoru čtyři roky | vlasy: kouřově špinavá blond | vousy: knírek a bradka (tu a tam nazrzlé) | oči: mlžná hněď | oblíbená barva: tráva vybledlá v důsledku nedostatku slunce | zvláštnosti: polovina z řady řas na levém oku je čistě blonďatá, zbytek černý) sedíme v pokoji pravidelně každý pátek podvečer a hrajeme spolu multiplayery. Hrát multiplayery je možno i přes internet, ale přes osmi lety Fjoďa ještě neměl internet, tudíž chodil hrát k nám domů. Nyní už jej má, nicméně z jeho návštěv se stala jakási tradice. Nikdy nás nenapadlo od toho upustit. Někdy u nás přespí, někdy odchází dřív.
Moc si nepovídáme, jen hrajeme. Když už, bavíme se o školních záležitostech nebo o hrách. Fjoďu mám rád, nemluví, když není o čem; zná ticho a umí mu naslouchat.
Rodiče jsou z něj rozpačití. Otec o něm mluví jako o tom Rusákovi a matka se usmívá, ale je na ní vidno, jaké pravdy se skrývají za jejíma těkavýma očima. Otec nemá rád Rusy – ve všech vidí komunisty a mafiány. Je to muž předsudků, což je zhola absurdní vzhledem k jeho vysoké inteligenci. Když naň hledím, jak se vrací z práce strhaný téměř dvanáctihodinovou operací, a následně ho slyším nadávat na Vietnamce, nedokáži se ubránit podivnému nutkání roztrhnout svého otce na dva kusy, které k sobě nenáleží. Nevidím svého otce jednolitě, nýbrž jako dvě rozdílné entity. Váženého, inteligentního muže a zpátečnického omezence – můj otec je chodícím příkladem toho, že Inteligence nejde ruku v ruce s Moudrostí. Avšak onen omezenec, muž, který sedí večer v křesle a čte si detektivky z dostihového prostředí, ten mi byl vždy mnohem více otcem, než ten druhý muž, ten, který zvedal telefony a nadával na své umrlé pacienty. Ten muž totiž hleděl na mne se zklamanýma očima a za mými zády promlouval k matce se zklamaným hlasem. Muž v gauči naopak na mne hleděl s povznesenýma, sice škodolibýma, ale jiskřivýma očima a promlouval naopak před mými zády jen ku mně.
Tudíž jsem měl dvou otců a jen jedné matky – ženy, jež většinu volného času trávila uklízením či plánováním jídla. O ránech, kdy otec četl noviny ve svém křesle, matka četla zase v křesle svém letáky a vybírajíc zlevněné ingredience zvolávala nahlas, co by tak mohla uvařit k obědu. O těch nejtěžších nocích – ty nastávaly většinou po týdnu až dvou její nepřetržité, stepfordské existence – pak stávala na balkóně a kouříc trousila slzy, čímž ze sebe dostávala veškeré zoufalství, smutek a zklamání. Myslím, že jsem si byl s matkou velmi podoben; ona se jen naučila své trápení shromažďovat a jednou za čas se jej naráz zbavit, jako kdyby zkrátka jen třídila další druh odpadu a ten jednoho hezkého rána společně s vytříděnými lahvemi a plasty vyhodila do toho správného kontejneru.
V šestnácti letech jsem trpěl úzkostnými stavy. Bral jsem dva roky antidepresiva, pak jsem přestal. Přesto mám ještě přebytek léků, který mi zůstal; mám čtyři plata Mirtizapanu a osmero Serapromu. Uložil jsem je do krabičky a tu schoval do skříně. Ona krabička je východiskem – kdybych se někdy chtěl zabít. Nemyslím, že to kdy udělám, avšak pocit je to příjemný; vlastnit tu možnost, vědět, že ty dveře, skrze něž můžu kdykoliv projít a odejít, jsou neustále poblíž, schované za mými tričky ve skříni.
Držím smrt ve svých rukou.
Má matka si dodnes myslí, že mou depresi lze vyléčit. Ode dne, kdy jsem se jí rozbrečel v autě, už na mne nehledí tak jako dříve. Má mě za nemocného. Rozhoduje převážně za mne a já jsem přespříliš nezaujatý, než abych si prosadil vlastní názor.
Bylo jaro, onehda. Vzduch voněl deštěm a já si oblékl košili, která se mi ale již nelíbila. Delší dobu mi však visela ve skříni, tudíž jsem si řekl, že by bylo vhodné si ji konečně obléci. S matkou jsme odjeli na nákupy. Tak dvakrát do roka odjíždíme nakupovat oblečení, povětšinou do Prahy. Celou cestu jsem se svíjel v patetické úzkosti z košile, jež mi byla protivná.
Údajně je má deprese nedílnou součástí mé osobnosti a jako takovou ji nelze léčit. Myslím, že deprese je silné slovo, tuto část svého psýché bych označil spíše jako neklid. Deprese je totiž nemoc, jež člověka pohltí a nepustí, ovlivňuje jeho život počínaje probuzením a konče usnutím. Dovolí mu hledět na světelné linky na podlaze, které se prodraly skrze žaluzie, aniž by v něm vyvolávaly jakýkoliv pocit. Zřítelnice se rozpíjejí do duhovek a svět šedne, zatímco srdce, naběhlé k rozkvětu, živoří. To je deprese – smrt duše.
Trpím smrtelným mixem absurdity, sartrovské nevolnosti a nostalgie. Třesu se společně se světem ve vteřinách, v nichž mlátí ručičky hodinek do prázdného prostoru. V tu ránu já popadnu naprázdno dech, neb pozbudu plic, rovná páteř se mi přelomí a nohy změknou jako guma. Přiložím dlaně k uším a tvář složím do klínu, poslouchaje řev krvavých peřejí pod kůží, hledaje svůj rytmus.
Neklid je záchvatem mé melancholie. Funguji v obdivuhodném rytmu dennokolejí, avšak stačí jeden jediný, silný životamžik – bezdomovec se psem v náručí na okraji chodníku, vzlykající slečna vyběhnuvší z kavárny, v níž hraje piano – a mě buďto exploduje hrudní koš barvami, nebo se mi s mrazivým povzdychem podlomí kolena a já dopadnu na chodník v záchvatu neklidu. Nelze předvídat, co na mě jak zapůsobí.
Samozřejmě se stávám neklidným hlavně díky lásce; podobně jako každý nebohý tvor žiji pro lásku a láskou i žiji. Jihnu ve vzpomínkách na letmé doteky a polibky, co těžknou každým dnem, na bezvýznamná slova, jež korodují tenkými vrstvičkami zlata, na promarněné dny, v nichž dnes vidím jediný Smysl. Dobarvuje své vzpomínky nostalgií, již se mi vypařuje z krve proudící mým srdcem, zmírám v dnešku a prahnu po včerejšku. Své dny trávím jako nemocný; jsou dnové nenaplněné nikým jiným, než mnou, žiji si jako Olbram Olbracht a nevztahuji své prsty po vzdušných dlaních. Postupně se mi však vkrádají do mysli vzpomínky a vzmyšlenky, dokud se nenakupí do podoby tisícihlavé saně, kterou nelze utišit. To pak dopadám na záda s rukama ochromenýma, co směřují vzhůru k oblakům, nejsilněji a drtím si svou lebku o tu tvrdou podlahu minulosti, po níž následně vytékají má nevyřčená slova a nevykonaná gesta, protékají dlaždičkami, dokud nedoputují k hlíně a nevsáknou se do ní. Na těchto místech později vykvétají modré tulipány.
Chodím neuroticky po pokoji, tupě bloudím mezi čtyřmi zdmi, ztracen a volám Sylviino jméno, bezhlavě bedřiším.
O Sylvii.
Bylo mi řečeno, že mi kouření sluší. Nevím, jestli někomu může slušet potenciální rakovina plic, ale dejme tomu.
Kouřím hodně – denně tak krabičku cigaret. Začal jsem nedlouho po svých osmnáctých narozeninách, onehdy, když jsem měl Sylvii. Ona kouřila a nabízela mi cigaretu několikrát, ale to mi ještě nebylo osmnáct. Jakmile jsem dospělosti dosáhl a ona mi znovu jednou nabídla, zkusil jsem to a od té doby kouřím, neboť se jí to líbilo. To ona mě přesvědčovala, že mi kouření sluší. Kouřím dodnes, přestože už spolu nejsme.
Matka z toho nikterak nadšená nebyla, slíbil jsem jí, že budu tedy kouřit u otevřeného okna. Tak jsem kouřil asi tři dny, pak jsem začal kouřit kdekoliv po pokoji, ač okno nechávám pootevřené, aby se neřeklo.
Je to už zcela mechanické, ráno vstanu a první věc, kterou udělám, je, že si zapálím – k snídani.

Nemám žádné koníčky. Většinu svých dnů trávím hraním videoher, ale ani to již není žádnou zábavu, s níž plním prázdno mezi jídly. Je to spíš jen repelent, jenž odhání neklid. V lepším případě by se dalo ještě říct, že mě poněkud baví četba, ale knihy čtu velmi dlouho, takže to mezi své koníčky ani nepočítám. Nejsem kreativní, nejsem umělec, abych psal či maloval. Nemám nadání, nemám to vnitřní nutkání světu něco říct, nevidím v tom ani smysl. Sporty mě vždy odrazovaly, jelikož mě vždy děsily ty planoucí oči, s nimiž mí přátelé hráli fotbal či jakýkoliv jiný sport. Ten příšerný řev, vystouplé krční žíly a nadávky mě znepokojovaly. Vždy mi připadalo, že ty zápasy berou až nesmyslně vážně. Postupem času mě přestal tento jejich přístup děsit a naopak mi začal připadat směšný. Jindy mi z toho bylo zase smutno, neboť mi bylo sympatické, jak moc se dokázali lidé rozohnit z pouhé hry. Něco takového jsem já nikdy nepocítil.
Tudíž trávím své dny tím, že přecházím po pokoji, kouřím a vzpomínám, vymýšlím a vzmýšlím, čtu, nebo hraji videohry.

Něco tu nehraje, pomyslel jsem si. Až pak mi, k mému nenadálému překvapení, došlo, že ležím na podlaze chodby. S tímto uvědoměním se mi do mozku vkrádalo plíživé upozornění na bolest ramene, na něž jsem s největší pravděpodobností dopadl. Nyní jsem však ležel na břiše a hlavu měl položenou na levé tváři, hledě pod skříň s vysavačem a jinými uklízecími pomůckami. Pod skříní se rýsovala přesná hranice dvou světů – toho čistého, světa, v němž vládl vysavač, a toho zaneseného prachem, podsvětí, kam všepohlcující huba stroje již nedosáhla…
Točila se mi hlavou otázka, oč jsem vlastně zakopl. O vlastní nohu? To by bylo směšné. Možná o zápraží nebo jsem jen tak špatně šlápl a svalil se celý. Je vlastně i docela možné, že jsem si úmyslně lehl, hledaje nějaký objekt, co mi upadl na zem… ba ne – vzpomněl jsem si na bolest ramene.
Hodlal jsem vstát, avšak vzápětí jsem zjistil, že mě ono rameno přece jenom dost bolí, pročež jsem se rozhodl ještě chvíli ležet, dokud bolest alespoň zčásti nepřejde. Koberec příjemně hřál a jelikož matka vysávala každý druhý den, nebylo na něm téměř ani smítka. Vytáhl jsem pravou ruku a přejel po povrchu koberce. Byl drsný, ale příjemný, barvy červeného vína.

Můj pokoj byl plný náplavy, předtím, než byl znovu vymalován. Spousta cetek, serepetiček, artefaktů a vzpomínkových předmětů se hromadily v mém pokoji, aniž bych si toho byl pořádně vědom. Věci přicházely sami od sebe, vnášel je sem můj život, já jen nečinně přihlížel, jak na ně dopadá prach a nemohl si zaboha vzpomenout, jaká vzpomínka se k nim váže. Vyvolávaly ve mně mlhavé pocity, vzdálené, spíše pouhé odlesky, stíny emocí. Rozkazovaly mi, co mám cítit. Ciť tesk. Ciť radost. Ciť!

Před sebou vidím nekonečný horizont svobody a ta svoboda mě děsí. Momentálně jsem ve stavu, kdy mám na starost tolika věcí – či si to alespoň namlouvám – že raději nedělám nic. Avšak hrůza mě pojímá, když si uvědomím, že až nebudu mít na práci vůbec nic, také ono nic dělat budu; budu moci dělat cokoliv, pročež nebudu dělat vůbec nic.
Má momentální neschopnost má tedy, ačkoliv patetickou, omluvu. Ale až se za mnou zavřou dveře a já vkročím do nového světa účtů, slevových kartiček a kávy, pak nebudu mít svou letargii možnost omluvit a ospravedlnit ničím jiným, než sám sebou.

  Seděl jsem v sále a koukal si na dlaň. Strop byl vysoký, tak vysoký, až se mi z toho motala hlava. Zvedl jsem zrak před sebe a uviděl, jak na mě z předních řad hledí nějaké děcko, zpoza opěradla židle na mě valí svá očka, jako by mě chtělo uhranout, zatímco se dloubá v nose a snaží se dopravit svůj malý prstík do lebky a poškrabat se na mozku.
Povzdychnu si a rozhlédnu se kolem sebe. Hle, nevidím nikoho, koho bych znal. Několikero známých tváří, ano, ano, nějaký ten míjník, myslím, že onoho chlapce znám ze školy.
Dřív, než se naději, se vedle mne posadí nějaká mladá dívka a já zůstávám rozčarován, neboť v okolí je ještě spousta dalších volných židlí, tudíž nevidím důvod, proč se posadit vedle mne… Natočím se k ní a prohlédnu si ji od hlavy až k patě, lehce se nakloním vpřed, abych ji dobře viděl do tváře, to ji na mne upozorní a taktéž se na mne podívá.
„Můžu?“ zeptá se, nikterak zdvořile, ironicky. Pokrčím rameny, stále ji pozoruje. Je mi povědomá, jedná se o nějakou jetunici… Má skelné oči a voní stejně, jako její starší sestra – ano, je to Lyvie, téměř určitě. Spokojen se zase opřu do židle.
„Jsem docela překvapena, že tě Sylvie pozvala.“ vyřkla hledíc stále vpřed. Říkala to jen tak mimochodem, jako bych ji ani nestál za tu námahu se pootočit a říct mi to přímo do očí. Či měla strach, byla zlomená? Kdo ví. Já neřekl nic.
„Ublížil jsi jí.“ pronesla. JEDOVATÁ, to byla Lyvie (jméno: Lyvie Panoušková | věk: 17 | rodina: otec, matka, otčím, sestra Sylvie, bratr Patrik (v ústavu, schizofrenik) | vlasy: brunetka | oči: tmavě modré | oblíbená barva: bordová | zvláštnosti: alergie na prach, pyl, kočky, psy, peří, čokoládu, jahody, meruňky, broskve, oříšky). Chtěla svou sestru vždy jen pro sebe. Pomlouvala mne v mé nepřítomnosti a v mé přítomnosti mě zase shazovala, ale jen, když byla nablízku Sylvie. Jinak to pro ni nemělo smysl. Existoval jsem jen onehdy, když stála vedle mě její sestra; byl jsem nádorem, parazitem, který vyrůstal ze Sylviiny dlaně a jejího boku. Lyvie natočila bradu ke mně, hleděla však dolů.
„Jdi pryč, nechci tě tady.“ sykla. Chystal jsem se zvednout a odejít, jelikož jsem netoužil být tam, kde nejsem žádán, bylo by to nepříjemné nejen mně, ale i Lyvii – jenomže v tu vteřinu předstoupila Sylvie a mně tedy bylo hloupé skutečně odejít; nechtěl jsem, aby viděla má záda, aby viděla, jak odcházím; určitě by jí z toho bylo smutno, přece jen chtěla, abych tu byl. Tudíž jsem se zase posadil a hodlal přetrpět Lyvii. Bylo mi z toho nepříjemné horko.
Sylvie byla brunetka. Měla zádumčivý pohled, prázdné oči, jako by hleděly do budoucnosti a viděly jen to prázdno, co se před námi rozprostírá, to nekonečné prázdno, to prázdné nekonečno, kde je všechno a zároveň nic.
Své pohledy, s nimiž na mne občas sklouzla, když jsme byli spolu, ty smutné pohledy, ty byly důvodem, proč jsem ji měl tak rád; míval jsem totiž pocit, že mi rozumí, hleděla na mne s těma svýma křehkýma očima a brousila je o mé tváře, o můj nos, rty, oči, vousy, vlasy, bradu, šlachy na mém krku, dokud nepraskly a ona se nerozbrečela a nevyčistily se jí zřítelnice. Sylvie na mne hleděla s mateřským pohledem, s chápavým a zároveň zoufalým pohledem. Svýma očima se mě ptala, kdo jsem já a kdo jsme my a já neměl slov na to, abych jí odpovídal. Postrádal jsem však i citů, což nás zabilo.
Začala zpívat Non, je ne regrette rien. Ospravedlňovala se přede mnou? Hleděl jsem na ni a vnímal její krásu a její krásný hlas. Od šansonových výšek, kde její hlas byl skalnatý, avšak křehký, až po melancholické šeptavé naříkání, jemné, ač mrazivé. Její hlas, francouzsko-švédský, obrovský. Zpívávala mi, šepotem, dříve… To bylo ještě o čem.
„Tohle je, proč žijeme.“ pronesla Lyvie. Nevím, co tím myslela. Pokračovala; šeptem, samozřejmě. Když šeptala, zněla stejně jako svá sestra.
„Umění.“ vyřkla. Doufal jsem, že už bude zticha. Chtěl jsem poslouchat Sylvii a její zpěv, Lyviin hlas mě dráždil a rušil mě, ač, jak jsem řekl, byl její šepot podobný Sylviinu, tak onen šepot zněl téměř z dálek minulosti; to mé vzpomínky volaly na mne Lyviiným/Sylviiným tichounkým hlasem.
„Nic nemá hodnotu, jen umění.“ Chtěl jsem říct, ať je zticha, nebo aspoň zapštět, ale ona mluvila dál. Veškerá jedovatost z jejího hlasu byla pryč; ona chtěla debatovat. Došlo mi tedy, že jediný způsob, jak jí zavřít ústa, bylo s ní hovořit. S povzdechem jsem se k ní slabě naklonil.
„To umění z nás dělá lidi. Všechno ostatní je zcela základní parametr, který určuje jen, zdali je člověk živ. Ale umění? Copak existuje něco zbytečnějšího a nesmyslnějšího, než je umění? A právě proto je umění tím nejhodnotnějším faktorem. Protože materializuje abstraktno, surreálno, tvoříme tím víc, než tu je. Míříme výš, s uměním přestáváme být jen lidmi a stáváme se Lidmi s velkým ‚L‘.“
„Takže snažit se překonat člověka je nesmyslné a zbytečné? Existence nadčlověka je nesmyslná a zbytečná, pakliže ji definuje nesmyslné a zbytečné.“ odvětil jsem.

Kráčeli jsme se Sylvií břízovou alejí, já měl dlaně sepnuté za zády a zamyšleně jsem koukal na chodník, ona šla volně, s holými chodidly se jen zlehka dotýkala prašné země, neb si před chvílí sundala své balerínky, a hleděla před sebe. Povzdychla si a já se na ní krátce zahleděl. Zdálo se mi, že ono povzdychnutí bylo potvrzení jakési skutečnosti, či se jednalo o rezignaci… Ticho, jenž nás obepínalo, mě svíralo každým krokem silněji, zato Sylvii přišlo k smíchu. Podivné mi přišlo, že ticho je nutností u jednoho, ale nepříjemností u dvou… Dříve jsem toužil po onom veletichu, tichu, v němž dva dlí společně, užívajíce si vlastní přítomnosti, bez nutkavé potřeby tlachat. Nyní jsem však zřel, že se Sylvií je veleticho pouze nedotknutelným snem a ta pravda bujela v mém srdci jako rakovina, tudíž jsem po nedlouhu začal uvažovat i nad tím, zda celá má idea o veletichu není jen blud…
Vedle drahé Sylvie jsem se cítil nesvůj, naprosto beztvarý. Její páteř, rovnější, než kdy předtím. Její oči, čiřejší, hledící jako vždy do dáli, ale dnes, dnes se v nich poprvé, za celou tu dobu, co ji znám, odrážela budoucnost; už nebyly prázdné. Viděla před sebou to, co ji čekalo, a měla z toho radost, byla téměř netrpělivá, očima pozorně sledujíc, o kolik se jí přiblížil cíl…
„Sylvie!“ náhle vzkřikl jsem, neboť jsem již nemohl udržet sám sebe v sobě, „Sylvie, prosím Tě…“ Zhola pateticky a bez studu jsem dopadl na kolena a chytil ji za dlaně, nevěda, kde se něco takového ve mně vzalo. Sylvie nijak nezareagovala, jen hleděla, zaujata vývojem událostí, s pobaveným překvapením vepsaným do koutků víček.
„Sylvie, prosím Tě, neodcházej z mého života! Zůstaň v něm! Já o Tebe nechci přijít, nemohu, nesmím!“ vyřkl jsem se zlomeným hlasem, jenž, téměř nepoužíván, zněl dutě a hrubě.
„Olbrame… Už je pozdě… Já se přes Tebe přenesla už dávno.“ Hleděla na mne s Lyviinýma očima, nicméně tato posedlost, tato intoxikace, trvala jen větu.
„Ne, ne, ne… Já po Tobě nechci lásku, jak bych něco takového po Tobě vůbec mohl chtít…“
„Tak o co tedy jde?“ Poklekla si, tudíž jsme si mohli koukat z očí do očí, avšak já hleděl na její růžová kolénka, sprostě odmítaje tuto intimitu.
„Já nechci, aby ses stala jen další jetunicí.“ Bylo dlouhé ticho, až když jsem se odhodlal zvednout zrak a pohlédnout Sylvii do očí, tak promluvila.
„To je ale v Tvých rukou.“
„Myslím, že už jsem tu příležitost zmařil.. Byl jsem přešlápek. A nyní každým krokem se více a více vzdaluji tomu, čím jsme mohli být a trousím za sebou střepiny z těch roztříštěných budoucností… Takže se omlouvám, ale já už na to nemám síly, bolelo by to… Omlouvám se… Musí to být pro Tebe… nepříjemné.“ Opět jsem sklopil zrak.
„To je v pořádku.“ pronesla konečně a znovu povstala. „Vždy jsem na Tobě měla ráda jednu věc, Olbrame. Mluvíš málo, a když, tak jako básník. To byl ten důvod, proč jsem se do Tebe zamilovala.“ pravila zarmouceně, ale s jakousi medovou nostalgií v hlase, načež zarmoucenost spolkla a zpoza jejího širokého, úzkého úsměvu vycházela jen povzbudivá záře, co hřála: „Nu, zvedni se přece…“ Vzala mě za ruku jen gestem, ne silou; postavit jsem se musil sám.
„Ale teď už Tě slova nezachrání. Už ne.“ usmála se, smutně, a já na chvíli spatřil tu Sylvii, jíž jsem znal.. ale jen na chvíli. S mrknutím ji v sobě Sylvie zase zahnala a já opět hleděl do těch vševidoucích očí, těch moudrých, zkrátka Ženských.
Došlo mi to okamžitě. Vyžadovala po mně čin. Čin. Stále tu bylo to mihotavé světýlko, ta možnost… Já k ní natáhl ruku, ale jen, abych ji zastínil. Hluboko ve mně se zvedla bouře, blesky a vítr burácely a moře tisíců hlasů řvalo, nechť něco udělám – cokoliv. Ale něco mi v tom bránilo, samotný vzduch mezi námi byl najednou jako zeď ze železa. Čím bylo to Něco? Nikdy jsem nic takového nepocítil, až nyní, mezi čtyřma očima zjišťuji, že je tu ještě někdo třetí a ten třetí jsem zase já, ale ono já, které stojí doma u otevřeného okna a kouří… Svírá mě stud a strach; pocity neobjasněné a nevysvětlitelné, zhola prázdné a nemístné. A přesto mě ovládnou a zničí tuto chvíli, rozdrásají ji jako dva vlci a z té mršiny mi nezbude nic, jen výčitky a lítost. A já nemám sílu postavit se mezi ně a Sylvii, tudíž už po ní skáčou, trhají ji na kusy, Sylvie ječí, prosí, slzy se kanou po tvářích v proudech, oči vytřeštěné a naše budoucnost v nich se kalící přítomností, vlk vytrhl maso z ruky, je vidět kost a rudé maso, Sylvie už neječí, už jen řve, její hlas nevychází z bolesti, jedná se již o nefiltrovanou, koncentrovanou bolest, vlk se ji vrhá po krku a překousne krkavici. A to, co zbylo, je trapné.
Sylvie se ještě jednou smutně usmála. Vzala jednu svou balerínku a vrhla ji do travnatého lánu, co se táhl podél cesty…
„Byl bys tak laskav, můj drahý Olbrame, a přinesl mi tu botičku?“ Já beze slova vyšel, téměř vyběhl, vzal balerínku, avšak poznenáhle spatřil, že Sylvie už na cestě není. Já tedy dál kráčel sám.

 Uvízl jsem v maloměstském štěstí a jediný tvar, který mám, je ohraničen šesti stěnami mého pokoje. Ztratil jsem se ve snu svých rodičů a všech ostatních obyvatel mého paneláku, a paneláku nalevo a napravo, a ostatních paneláků v mém sídlišti, ve městě, na světě. Byl jsem lapen do té pavučiny pohodlného života a nevím, jak z ní ven.

Ležím v posteli a hledím ven, na oblohu. Před obrazem mé budoucnosti se mi klíží oční víčka a já netoužím po ničem jiném, než po spánku v přítomnosti a sněním o minulosti. Avšak za víčky jako na nebi mraky plují mé budoucnosti a houstnou, těžknou jako ňadra žen, do nichž se vlévá mléko, dokud neprasknou a nevylijí do mých dnů černou žluč, ty promrhané příležitosti, shnilé sny, uhašené tužby.

Přežívá se o dnech naplněných nechutenstvím. Knihy křičí vulgarity v jazycích mně neznámých, cigarety si roztáhnou své hrdlodrásající pařáty, vzduch vně mého pokoje pozbude kyslíku a nasákne puchem rozkladu, jídlo vykvete plísní, lidé ječí tichem a hoří svou existencí a mé tělo se mi odcizí. Hluboký hnus vyvolaný právě svou hloubkou, z níž se člověku dělají závratě. Neexistuje klidu na bytí sebe samotného.
Představuji si proto něžné byty. Malé garsonky, prosté zbytečností, do nichž nikdy nevkročila cizí noha. Místa, kam bych mohl utéci, existovat v prosté svobodě, jíž není ve světě, v němž člověk není sám.
Ale více než dobře tuším, že ani v něžných bytech bych nemohl vydechovat čirý vzduch, nezkyslý mými šťávami, poněvadž zůstávám otráven a znuděn sám sebou. Jak úmorné je chodit po pokoji a přemítat o věcech dávných; o těch pár letmých dotecích, vroucných gestech, lehkých slov, které jsem pronesl buďto já nebo Sylvie. Jedovaté vzpomínky kvasí ve vzmyšlenky, když já, kdybysta, přepisuji minulost a vytvářím tak nové světy, v nichž vzkvétáme, nezkaleni pravdou a tím, co skutečně bylo.

Cukřenka byla po okraj vyplněna třtinovým cukrem a ten vytvářel u jejího otvoru drobný kopeček, jenž tento okraj přesahoval – což však bylo v pořádku, neboť porcelánové víčko, jímž se cukřenka z cibuláku zakrývala, bylo vypouklé. Bylo to perfektní. Tak perfektní, že jsem měl pocit, že celá tato schůze byla ve skutečnosti uspořádána jenom proto, aby nám hostitelka mohla ukázat tento kýžený stav cukřenky a jejího obsahu, dokonalé symbiózy mezi cukrem a okrajem, netknuté nebeské harmonie, která bude narušena pozemskou lidskou lžící. Ještě více mě však znepokojoval fakt, že někde v domě se nachází, pravděpodobně někde v kuchyni, možná ve spíži, balíček třtinového cukru, v němž se nachází pět až deset lžiček cukru, který se do této cukřenky již zkrátka nevešel. Cukřenky jsou přece jenom malé a balíčky třtinového cukru mají obsah větší, než co se do těchto nádob vejde. Ale ne o mnoho; proto bude onoho sladidla v balíčku jen pět až deset čajových lžiček. Tento cukr byl navíc. Bylo zapotřebí ho odstranit, ponechat, pozapomenout, nechť bude dosažena dokonalost.

Prořízlo mi to oči a roztříštilo hruď; ucítil jsem závan sluncem vypraženého větru, který mi vyšel odněkud ze srdce, prohnal se mi mezi žebry, ochladil se o plíce, a vyšel mými ústy chladivým, podzimním povzdychem: „Ach.“ Ano, přihnal se příliv a z doširoka rozevřených očí mi vytekla zpěněná mořská voda a stekla mi po lících. Mlha v dáli se rozplynula a já zahlédl horizont své budoucnosti; a ten horizont patřil oceánu.
Políben nadějí jsem se doširoka usmál. Rychle jsem spořádal poslední sousta večeře a zamířil do pokoje. Každý můj pohyb měl náhle dokonalé oprávnění a smysl – sebemenší záchvěv svalu mě přibližoval, byť jen o nepatrné milimetry, blíže mému cíli.
Ze zapadlého koutu skříně jsem vytáhl krosnu a hodil ji na zem. Před skříň jsem se postavil s nebývale rovnými zády a zahleděl se pečlivě na svůj oděv. Stačil jen letmý pohled a já okamžitě věděl, jestli potřebuji toto triko či tyto kalhoty… Třásl jsem se vzrušením, když jsem pokládal na koberec vybrané oblečení. Krátkým mžikem oka přes jakékoliv z nich se mi před očima zjevila představa, jež obsahovala mne, jak stojím na hornatých lánech v tom či onom kusu oděvu, vítr, foukaje sem a tam, a modrý horizont v dáli, co přeřízl nebe v půli.
Odcházím! Věru, já odcházím! Jen to vyslovit, krátce, rty se chvějí při pouhém pomyšlení na vyslovení, avšak, musím…
„Já odcházím.“ zašeptal jsem a dokončiv krátkou větu jsem se znovu lehce usmál.
„Kam odcházíš?“ otočil jsem se a spatřil ve dveřích svého bratra. Měl v rukou svůj chytrý telefon a nechápavě na mě zíral. Nosil ve tváři stále ten rádoby dospělý, zkřivený výraz znechucení, jenž se mu tam usídlil ve dne, kdy se přestal koukat na pohádky.
„Pryč,“ třesavý výdech, hruď se zimničně třese, každý nerv, tepna i žíla se chvěje jako struna harfy, „já odjíždím!“ Ta slova zněla tak cize, avšak hlas ne, hlas patřil mně.
„Kam?“ Dlaň s mobilem lehce klesla a tón zhrubl.
„Pryč.“ zopakoval jsem prostě. Bratr nadzvedl obočí a odkráčel.

Se steskem jsem za zavřenýma očima vídal nevídanou vidinu Sylvie, mrtvé. Uvědomoval jsem si totiž, ač jsem tak nechtěl, že Sylvie již dávno není Sylvií. Všechny mé tesky se rozplývaly a ztrácely na hodnotě, jelikož nebylo pro koho smutnit. Onu Sylvii, již jsem tak hluboce miloval, onu dívku už nikdy ve svém náručí držet nebudu. To je prokletí lidského tvora, naše věčná beztvarost, kdy se rodíme a umíráme každou vteřinou, myšlenkou i činem, tudíž jsme svými vlastními rodiči i dětmi. A právě proto láska, jež není sdílena a vyjadřována činy v přítomnosti, se stává pouhou ideou, prázdnou, plytkou, zbytečnou. Cítěná láska, láska trpná, je iluzí – jen ta vyjadřovaná láska, činná, je pravá. Nemiloval jsem Sylvii, nýbrž vzpomínku na ni, tj….. ach bože, stále, bedřišil jsem.
Přitom jsem věděl, že mé pěstování modrých tulipánů na zetlelých vzpomínkách, mé navštěvování Sylvie ležící na nemocničním lůžku na odvrácené straně matrace, mé bedřišení, bylo jen lží, jen příjemným komfortem, jenž jsem používal jako deku, do níž jsem se zabalil, abych pookřál ze své samoty, co mi přebíhala v rozích periferního vidění jako černý pes, čekala jen na vhodný okamžik, při němž se mohla zahryznout do mého odhaleného hrudníku.
Tedy, dobrovolně jsem si lhal, že miluji Sylvii, protože jsem neměl odvahy postavit se sám sobě v nekonečných vteřinách prázdných nocí v mém prázdném pokoji, kde nebylo ničeho, jen mne. Zavřít oči, lhát si, že tma sevřených očí je tma noci, a představovat si horké tělo dívky v prázdném náručí. Otevřít oči znamená přijmout, že to čokl slintá na tvém hrudníku..

Má babička zemřela před dvěma lety poté, co někdo podťal její rodokmen. Vzpomínám si na ni velmi dobře; pokaždé, když jsme k ní zavítali, tak mě brávala za bradu, změřila si mě, načež se beze slova zasmála, případně jen podotkla: „Jo jo, jsi náš.“ Nikdy jsem vlastně nezjistil, co to znamenalo; dělávala to už od dob, co si jen pamatuji, pročež mě nikdy ani nenapadlo se nad tím pozastavovat. Byl to jakýsi druh pozdravu. Jen párkrát se stalo, že toto podivné gesto neudělala, a vždy, když tak bylo, tak se událo něco špatného, například onemocněl dědeček nebo všechny slepice v kurníku zakousla liška.
Byla až pomateně energickou ženou, a proto mi bylo tak nepřirozené a podivuhodné, jak jsme ji navštěvovali v nemocnici, kde se ji snažili udržet při životě. Stalo se, že jednoho dne zkrátka nevstala z postele. Koukala se na dědečka a řekla mu: „Motá se mi hlava, Josífku.“ Pokusila se vstát, ale nohy se jí pokaždé podlomily. Rychle ji hospitalizovali a napojili na hadičky. Ještě ten den se zjistilo, že všichni její příbuzní se nacházejí buďto ve stejném stavu, anebo jsou již mrtví. Diagnóza byla v ten okamžik více než jasná; zánik rodu.
Babička usychala jako utržená květina na slunci. Umístili ji do speciální místnosti s vysokou, tropickou vlhkostí vzduchu, čtyřikrát denně se koupala a dvakrát nočně se sprchovala a byla neustále napojená na hadičky, které jí zvlhčovaly tkáně a dodávaly tekutiny, aby se jí krev nezměnila v rudý prach. Ale nebylo to k ničemu. Za pouhý měsíc zestárla o dvacet let.
Byla přímým potomkem onoho rodu, ač se přivdala do dědečkovy rodiny a nenesla tudíž už ono proklaté jméno, což alespoň na chvíli zmátlo smrt. Díky tomu, že babiččina krev mými žilami sice proudí, avšak silně zředěná, mi bylo lékaři předpovězeno, že se dožiji přibližně šedesáti až sedmdesáti let, ačkoliv začne mé tělo přibližně od padesáti let výrazněji stárnout a pokud se sedmdesáti dočkám, tak budu mít vizáž devadesátiletého staříka. Má matka je na tom hůře; lékaři ji dali maximálně ještě patnáct let života, na jejímž konci by mělo její tělo patřit osmdesátileté babičce.
O babiččině nemoci jsem poprvé nakoukl do světa za zrcadlem. Odraz světa pukl a za ním se objevilo to, co není.
Otec seděl v křesle a pročítal si navlhlý magazín. S matkou jsme seděli u babiččiny postele a poslouchali prázdná slova dodávající iluzi významu a důležitosti naší existence. Vrásčitá, rozrýhovaná ruka, na níž se chvěly krůpěje rosy, slabě pokynula němým gestem.
„Chtěla bych…“ vyřkla babička chraplavě, matka se k ní okamžitě sklonila a hladila ji po vlasech, „Ano, ano, co bys ráda, maminko?“
„Chtěla bych… kremaci.“ Matka roztáhla oči a seč jí síly stačily se snažila se nerozbrečet. Bylo vidět, jak se jí bulvy třesou pod náporem vody, které drží jako hráz.
„Takhle nemluv, maminko, nic se ti nestane.“ pravila s úsměvem a hladila babičku dál po vlasech. Podíval jsem se na matku s prázdným pohledem, za nímž se skrýval otazník a matka se na mě podívala s prázdným pohledem, za nímž se schovávala dvě slova: opovaž se. Sklopil jsem zrak na babičku a ta pokračovala: „A pak bych chtěla rozprášit… u Čertova jezera. Tam jsme se poznali s Josífkem. To bych moc chtěla.“ To se mi náhle do krku zahryzl nějaký podlý vlk a šklebil se. Vrčel: „Řekni to, řekni to, řekni to, řekni to, řekni to, řekni to,…“ A já věděl, že musím – jinak bych se v té mokré místnosti utopil.
Chytil jsem babičku za ruku, ta se na mě nadějně usmála, a já pronesl v klidném, uklidňujícím tónu: „Ale babi, vždyť už budeš mrtvá, nebude ti na tom záležet.“ A vlk se pustil mého krku a rozesmál se na plné kolo, otec vzhlédl od magazínu a babičce se zkřivila tvář úžasem a matce praskla hráz. Obrovská scéna, která vtrhla do místnosti silou uragánu touto jedinou větou, mi otevřela oči nádheře života. Otec se celý pohoršený rozkřičel, matka se rozbrečela přímo na místě a babička se rozvzlykala jako nebohé děťátko, které se dozvědělo, že Ježíšek neexistuje. Já zůstal sedět na místě a naprosto unesen jsem pozoroval to nádherné drama, co se mi odehrávalo před mým zrakem. Pochopil jsem, že síla upřímnosti je tak mocná, že dokáže otřást jakoukoliv situací. Realita není schopna unést pravdu, jež jako meč rozřízne chvíli na dva kusy a z rány vyteče těkavé nic, co se lepí na šaty a kůži a smrdí ředidlem a mraženým masem.

 Prozváněl mě Fjodor. Po pěti vteřinách naléhavé zvonění přestalo a já vyšel do předsíně otevřít dveře. Když jsem otevřel, stál ke mně můj přítel zády. Slabě jsem zavolal jeho jméno, on se otočil velmi rychle, splašeně, snad jsem ho až vyděsil, ač jsem mluvil potichu.
„Ach, Olbram! Olbram, můj jediný přítel! Olbrame, příteli, pojď pít!“ Zaraženě jsem na něj hleděl. Trochu mne znepokojovala Fjodorova výřečnost, cožpak byl opilý?
„Fjoďo, ty jsi pil?“
„Ne! Ještě ne.. Rychle, vezmi si kabát…“ Téměř vběhl do předsíně a strhl z věšáku můj kabát a hodil mi jej do náruče, načež mě chytil pod loktem a táhl mě z bytu.
„Neblázni, nemohu…“
„Ale prd! Musíš! Teď a tady! Carpe diem! My nikdy spolu nikam nezašli, přitom jsme přátelé už takovou dobu! A hele, hele, Olbrame… vždyť to se dělá! To dělají, mladí, že chodí ven a chlastají… tak proč bychom to my nedělali?“ zachechtal se – třeštil však oči do rohu, jako kdyby lhal. Cloumalo s ním něco velikého, vycítil jsem silný neklid – u něj spíše zneklid, neboť jak já opíral oči do dlaní a v sedě se kolébal, tak on těkal očima a vyšinutě se usmíval, téměř se třásl vzrušením, působil, že se chce rozběhnout a dohnat vše, co promarnil a promeškal..
Probouzel se ve mně niterný strach o mého jediného přítele. Měl jsem strach, čeho by se v tomto stavu mohl dopustit, v tomto hrůzomladém stavu, jejž dokázali chápat jen a jen mladí a trýzniví, patetičtí intelektuálové, umělci, bohémové a milující. Všichni do jednoho patetičtí.
„Dobře, dej mi vteřinu…“ Fjodor se usmál: „Já věděl, že mě nenecháš ve štychu!“ a roztančil se přímo na patře, broukaje si nějakou melodii. Byl mládím naprosto nepříčetný. Rychle jsem se převlékl do manšestrových kalhot, vytáhl svetr ze skříně a přeběhl se obout do předsíně. Fjodor už tou dobou zpíval téměř z plných plic. Nechtěl jsem, aby se probudili mí rodiče, či vůbec kdokoliv z našeho paneláku, pročež jsem vzal kabát a šálu do ruky a rychle vyběhl z bytu, abych přítele umlčel. On se začal šíleně omlouvat, ale ve tváři se ironicky šklebil.
„Pojď, pojď, půjdeme do Staru, tam je to plné nás, nás, hehe, mladých, víš co…“ pochechtával se po cestě městem, já se mu snažil celou dobu tuhle eskapádu vymluvit, avšak on se v jeden okamžik až téměř rozčílil, zastavil se a pohlédl mi zpříma přísně do očí: „Olbrame! Olbrame… Jak se jmenuje tvůj táta?“ a veškerá přísnost se rozplynula do rozpaků.
„Prosím?“
„Jak se jmenuje tvůj ctěný otec!“
„Jan.“
„Tak tedy!“ přísnost se zase navrátila do výrazu tváře, „Olbrame Janiči… Olbrame Janoviči Olbrachte… Vy sprostě odmítáte své vlastní mládí, a proto musíte být potrestán právě tím, že tohoto mládí vám bude podáno v silně koncentrovaném množství!“ Znovu vyšel se smíchem od úst. Následoval jsem jej s obavami příštích hodin, ba co hodin, pouhopouhých minut…
Klub Star byl Mekkou nezávazné zábavy a opilých patnáctiletých jepic. Celým klubem se ozývala smyčka popové hudby, na níž šlo skvěle tančit, o čemž vypovídal zástup onoho hmyzu na tanečním parketu.
„Běž koupit pití! Na, tu máš!“ Fjoďa mi vtiskl čtyři dvoustovky a dřív, než jsem mohl cokoliv namítnout, už nám šel najít místo. Koupil jsem tedy dva cidry, jelikož jsem nebyl sdostatek dospělý nať, aby mi chutnalo pivo, a víno mi bylo zase příliš výrazné a silné.
Fjodor seděl u drobného stolku v rohu klubu a pohupoval rameny. Z tváře mu šel však až příliš snadno vyčíst sarkasmus a výsměch celému svému okolí. Byl jsem si čím dál tím jistější, že tohle nemůže skončit dobře.
„Co to je! Jablečná šťáva?!“ vykřikl rozhořčeně.
„Jdi do prdele s jablečnou šťávou!“ ozvalo se od party kolemjdoucích mladých jepic a Fjoďa se bujaře zasmál.
„To je cidr.“
„Je v tom alkohol?!“
„Ano, je.“
„Hm, no dobře. Pojď, jdeme tančit!“
„Cože? Fjoďo, to ne, já nechci tančit…“
„Ale ano, chceš, jen o tom ještě nevíš! Dost bylo řečí, sakra!“ Vypil celou sklenici cidru naráz a vyběhl na taneční parket. Epilepticky se roztřásl a hrozně se u toho smál. Já na něj jen nejistě hleděl a nevěděl, zda to myslí vážně, nebo si z celé této situace dělá legraci. Každopádně jsem se k němu nepřipojil. Pomalu jsem upíjel cidru a nezaujatě se rozhlížel. Fjodoru se nijak nedařilo se napojit na stejnou vlnu jako všem ostatním, stále sebou škubal na okraji celého toho roje jepic a ona extáze se z něj postupně odpařovala. Podepřel jsem si dlaní bradu a hleděl na něj. Přiskočil k jedné jepici a začal na ní dorážet, což mi zvedlo obočí v údivu. Musil toho mít v sobě rozhodně už mnohem víc, než jen ten jeden cidr. Jepice se však odvrátila a odtančila pryč. Tomu se Fjodor také zasmál. Ale když se ke mně obrátil a spatřil ten obličej, s nímž na něj hledím, přestal tancovat a nakonec jen rozpažil s úsměvem ruce, ukazuje, že se vzdává. Na chvíli mi zmizel z dohledu, šel si koupit další cidr. Vrátil se a posadil se proti mně. Stále jsem na něj hleděl.
„Tak jsem to zkusil, no!“ usmál se.
„Co se děje, Fjoďo?“ optal jsem se ho, ale on mi nevěnoval pozornost, všiml si tří jepic, co seděli hned vedle nás. Obrátil se k nim.
„Děvčata, nechcete si nějaká zašukat?“ Jepice po něm hodily znechucený pohled a odsedli si o pár stolků dál. Fjodor se stále, stále smál, ale poprvé se mu do smíchu vkradlo i něco jiného, předzvěst věcí následujících, právě onen mýtický neklid – byla to oduchlost. Pozoroval jsem jej s lítostí v očích a on to brzy vycítil.
„Ach, nehleď tak na mne, copak jsem hoden jakéhokoliv soucitu?“
„Co se děje, Fjodore?“
„Je to špatné, Olbrame Janoviči, hehe… Všechno je špatný…“ obrátil zrak k lidem na parketu, „Podívej se na ně! Není to směšný? Co je tu může tak bavit? Co je zábavného na tom, chodit do klubů, chlastat a tančit na tuhle… otřesnou hudbu? Inu, pověz, pověz, hehe!“
„A co je na tom, Fjoďo, ať chodí, chlastají a tančí, když je to baví.“
„Ale co je na tom baví, Olbrame? Co? Co?! O čem si povídají támhlety kvočny,“ poukázal k oněm třem jepicím, které vykulily oči, poněvadž si všimli Fjodorova pohledu, tudíž se znovu zvedli a tentokrát si sedli na úplně opačnou stranu klubu, „o čem si tady všichni povídají? A co je na tomhle všem tak baví? Nevidím v tom nic zábavného… Je to… ztráta času…“ Pohodil jsem rameny. Upřímně řečeno jsem nad tím nikdy příliš nepřemýšlel, poněvadž jsem atraktivitu tohoto prostředí chápal. Jednalo se o místo, kam se lidé chodili bavit a povídat si se svými přáteli. To bylo to jediné, čím tato místa byla. Nebo – za to jsem tato místo alespoň považoval. Nikdy mě ani nenapadlo se nad tím nějak hlouběji zamýšlet či snad těmto lidem vyčítat, že jejich zábava není sdostatek ‚sofistikovaná‘.
„Ještě před chvílí si tady tančil s nimi.“
„Hahaha! Ano, to byla ale jen taková… legrace. Vlastně… já nevím, co mě to popadlo!“
„Jenom proto, že to nebaví tebe… nemůžeš tohle celé odsoudit, Fjoďo.“
„Ale proč mě to nebaví?!“ Chňapl mě po zápěstí a téměř vykřikl. Všechen smích byl pryč a v očích zůstalo jen zoufalství. Zůstal jsem na něj jen zírat. Brzy se stáhl.
„Olbrame… Není to příšerné? Teskním po mládí, přijde mi, že… jej neprožívám, ačkoliv právě nyní se v něm nacházím! Cožpak to také necítíš? Olbrame, můj příteli – já nestíhám stárnout! Necítím se na devatenáct let, cítím se tak na patnáct, co na patnáct, na dvanáct!“
„Ale vždyť na tom není nic špatného. Je to jen věk, Fjodore, nic to neznamená.“
„Ne, ne, ty to nechápeš! Je to hrůza, proboha!“
„Není to náhodou dobrá věc? Cítit se mladší, nežli ve skutečnosti jsi..“ To Fjodora vysloveně rozběsnilo.
„O čem to mluvíš?! Co je dobrého na tom, být stále stejný?! Nikam nespět, nedospívat, neučit se?!“
„Cítím, jak mi utíká mládí! Hrůza, ne, Olbrame? Žijeme správně? Prožíváme mládí tak, jak máme? Co když se pak probudíme do třicítky a zjistíme, že jsme to nejkrásnější období našeho života promrhali četbou knih, filozofováním, básněním a sněním?“
„A co ti dává jistotu, že oni prožívají mládí správně? Protože jich je hodně?“
„Protože se o tom mluví. Mládí má být bláznivé, pošetilé, bouřlivé, nezávislé. A my děláme přesný opak. Zatímco na pláži se tančí a zpívá, my sedíme na kamenech pod útesy a sledujeme maják v povzdálí, jak tříští noc na den. A čím budeme starší, tím mladší budeme.“
„Ale Fjoďo, to, že se neopíjíš s nimi, že tebou netluče hudba, že se nerozbíjíš večery a nestavíš se znovu následujícími rány… znamená jen, že ti to není příjemné. Tohle zkrátka jen není to, kdo jsi.“
„Jenomže co když mám jen strach?!“
„A co když oni mají strach taky? Mají strach stárnout jinak, než jak stárnou všichni ostatní.“
  Pozoruje davy mladých jepic necítil jsem nic. Nebylo tu vůbec, vůbec nic. Ani dříve, ani dnes, nikdy jsem se necítil být skutečnou součástí lidstva. Vždy jsem si přišel pouze jako pozorovatel, pozorovatel lidských emocí, reakcí, osudů.

Čas náhle uvízl ve vzduchu. Andulka počala příšerně vřeštět a poletovat po malé klícce, zatímco pes na dvorku se rozvil tesklivým, srdcervoucím pláčem, jímž volal do nebe o pomoc. Nastávající chvíle byly mrtvé a bylo je nutno nabalzamovat a uchovat před zkázou kráčející uličkami vesnice Bramburku. Rodina se rozprchla do všech stran, zatáhla žaluzie, záclony i závěsy, vypnula rádio, přehodila hadr přes andulku. Pes již přestal vít a zalezl do stodoly. Místo jeho naříkání se přes vlhko ulic do domu donesl rustikální rekviem. Zatímco se všichni nahrnuli do kuchyně a čekali, tak já odběhl do obýváku a vyhlédl zpoza záclon, zíraje smrti do tváře.
Ulicemi vsi se nesl smrtipust, bájný masopust, při němž se nebozí vesničané uzamkli nevědomky do časové smyčky. Jak čas plynul, tak nemilosrdně vybledl a rozhryzal jak jejich kostýmy čertů, vodníků a jiných veselých postaviček, tak i tradiční vesnické kroje. Kůže a maso jim vyschly a odlupovaly se jako omítka na starých fasádách, dokud neodhalily nahé kosti, jenž léty a zimami zežloutly. Pochod kostlivců vyhrával na staré, zašlé nástroje zapomenuté dechovky a tančil si po cestě vesnicí, udržujíce tak při věčném životě živořící tradice a obyčeje, aniž by pořádně věděl, k čemu slouží a co oslavují. Kostry se zastavovaly u domů, z nichž slyšely rámus a hlasy, aby škrabaly na dveře a okna v prosbách o špiritus.

Jak jsem kráčel dva metry pod světem, v sousrealitě všedních dnů, já, izolát, napadla mne velmi legrační myšlenka. Pozorujíce shnilé kořeny životů, prožrané houbami a parazity, ucítil jsem zlato na jazyku, jímž mi korodoval hrtan. Že by? Že by pravda a upřímnost dokázala roztříštit šedivou krustu rozkvetlé plísně? A tak jsem přikývl ve tmě, aniž by mne kdokoliv viděl a věděl, nač přikyvuji. Jelikož jsem kráčel šest stop pod zemí dennokolejí, nebylo tu ničeho, co by mne dokázalo od této sebevraždy odradit. A pak, vážně naprosto nezpozorován, jsem se slabě zasmál do své vlastní dlaně, pobaven tím nápadem, jen krátce.

Bytem projelo řinčení zvonku. Krátké, jako blesk, po němž nastalo ticho, jako hrom. Zavolala na mne matka, ať jdu otevřít, prosím. Vyšel jsem, ale ještě předtím mě Fjoďa chytl pod loktem a šeptem mě poprosil, abych nikomu neřekl, že tu je, pakliže to bude někdo, kdo by ho sháněl. A skutečně ho někdo sháněl.
Otevřel jsem dveře a spatřil zády k sobě stát plavorusou dívku. Z rovných vlasů, co jí stékaly po lopatkách, jí vycházela ramena pokropená pihami. Otočila se – až po hlavě, na hubeném šlachovitém krčku, následovalo tělo. Tváří v tvář jsem hleděl do světle růžového, avšak ne bledého obličeje hustě zasněženého oříškovými flíčky. Nejvíce jich bylo na nose a v jeho okolí – pod očima a na lících – k čelu, bradě a uším jich postupně ubývalo, přesto jich bylo mnoho. Pár jsem jich našel i na její hrudi, nad ňadry, a samozřejmě na jejích ramenech. Z oválného obličeje na mne vyplašeně koukal pár tmavě hnědých, téměř černých očí, tak atypických pro zrzky – černější mi snad přišly o to více, když jsem si všiml, že řasy měly její oči blonďaté a to platinové chmýří, co jí tvořilo obočí, bylo až příliš vysoko, tudíž dodávaly tváři neustálý výraz údivu. Horní ret byl precizně vyrýsovaný a plný – a spodní byl snad ještě plnější. Drobný nosík směřoval vzhůru, avšak vzdaloval se o něco dál od tváře, než bylo vhodné – snad od toho, že ta dívka strkala nos tam, kam nepatřil. Byla mi povědomá.
„Ahoj Olbrame.“ Hlavu naklonila lehce do strany a usmála se.
„Promiň, my se známe?“
„To jsem já – Berška, Fjodorova sestra.“ Vzpomněl jsem si na tu drobnou stydlivou dívenku, co jsem viděl u Traurovových doma. U Fjodora jsem byl jen jednou – na jeho dvanáctých narozeninách. Byl jsem tam jen já a jeho rodina. Že by tohle byla ta malá holčička, co za námi pobíhala jako pejsek?
„Berenika, vážně?“ Dívka na mě udiveně koukala – tedy asi, možná to bylo tím jejím obočím..
„Hihihi! Copak, nepoznáváš mě? No, naposledy jsme se taky viděli před sedmi lety. To jsem byla ještě malá holčička a ty malý malčik, no, kluk.“ Mluvila s velmi silným ruským přízvukem.
„Já myslel, že jsi v Rusku?“
„Vrátila jsem se před pár měsíci. Vyhodili mě ze školy.“
„Aha.“
„Je tady Fjodor?“ zeptala se a vystrčila svůj nosík před sebe, nakukujíc mi přes rameno. Vtom se akorát mezi nás prodrala matka.
„Tak já běžím, vrátím se večer.“ Zastavila se a podívala se na Beršku, která se na ní usmála a slušně ji pozdravila, načež se představila jako „Jsem Berenika, vzpomínáte si na mě, matičko? (ačkoliv si matka vzpomenout na ni nemohla, neboť se ty dvě nikdy v životě neviděli) Jsem Fjodorova sestra.“ Matka se jen usmála.
„Copak se děje, potřebuješ něco?“
„Hledám svého bratra, paní Olbrachtová, není u vás doma?“
„Fjodor? Ne, ten u nás není. On je u nás často, to je pravda, ale dneska u nás už od rána nikdo nebyl. Pročpak, stalo se něco?“
„Ale ne, nic takového. Nashledanou!“ Matka byla lehce zaskočená tím náhlým rozloučením, ale pak se také s úsměvem rozloučila. Když matka zmizela z dohledu, Berška si skousla spodní ret a znovu nakoukla do bytu, tentokrát však přistoupila celým svým tělem, blíže ke mně. Tváří ode mě byla jen snad deset centimetrů, chvíli mi hleděla přes rameno, pak natočila tvář ke mně a pohlédla přímo do mých očí, stále ret skousnutý, a pravý koutek rtu se pobaveně pozvedl. Já se nemohl hýbat.
„Nikdo není doma, jo?“

Můj právník se na mě nepodíval dřív, než nedomluvil svou první větu.
„Takže – udělal jste to, nebo ne?“ Složil dlaně před sebe a díval se mi na špičku nosu.
„Ne, neudělal.“
„Podívejte se, pane Olbrachte,“ povzdychl si, „tady nejste před soudem. Já potřebuji znát pravdu, abych mohl zvolit tu nejlepší taktiku. Přinejhorším se to dá na něco svést, jako například, že jste byl panic a byl jste sexuálně frustrován, protože vás ženy odmítaly, nebo chvilkové šílenství, tak něco… Ale musím tedy znát pravdu, když budete lhát i mě, tak Vás už nikdo nezachrání, jasné? Takže, jak to bylo?“
„Beršku jsem neznásilnil.“
„Rozumím, takže byla opilá a Vy jste se s ní vyspal, zatímco byla pod vlivem? Nebo si to během toho rozmyslela, ale Vy už jste nechtěl přestat? Něco takového?“
„Ne, vůbec ne. Já ji neznásilnil.“
„Aha,“ opřel se a poprvé se mi podíval do očí, „takže Vy zcela popíráte, že byste s ní kdy spal?“
„Ne, to ne. Spali jsme spolu, jednou.“
„A Vám to nestačilo, chápu to správně?“
„Řekl jsem Vám, že jsem ji neznásilnil. K žádnému znásilnění nikdy nedošlo. My jsme do sebe byli zamilovaní.“
„Aha, tak vy jste byli zamilovaní? A ona se zdráhala, takže jste ji to musel dokázat, chápu, chápu, to je pochopitelné…“
„Vy jste můj právník?“
„Ano, jsem, chlapče.“
„Jste si jistý?“ Muž se odmlčel.
„Co tím chcete říct?“
„Zatím se mi nezdá, že byste věřil v mou nevinu.“ Muž se krátce zasmál.
„To je úplně jedno, jestli jste vinný nebo ne. Na tom nezáleží. Soud jsou šachy a jde jen o to, s jakými kartami člověk hraje.“ Muž se krátce zatrhl, pak se slabě zasmál vlastnímu vtipu, „Ale ono mi to tak vážně někdy připadá, že hraji šachy s kartami, hahaha!“ a rozesmál se ještě víc.

Lyvie se posadila a zhluboka se nadechla. Pozorně si prohlédla celý sál, avšak na mne se nepodívala, jako bych jejího pohledu nebyl hoden. Berščin advokát k ní pomalu přestoupil a na rozdíl od Lyvie si mě prohlížel až moc důkladně.
„Slečno Panoušková, mohla byste nám osvětlit, v jakém vztahu jste k incidentu, z něhož je pan Olbracht podezírán?“
„Samozřejmě. Byla jsem tehdy s Berškou… Berenikou venku a ona mi řekla, že se zastavíme u Olbrachtových, jelikož si myslela, že tam byl její bratr, Fjodor. Nešla jsem dovnitř, říkala, že to bude jen chvilka, tak jsem počkala před panelákem.“
„Děkuji. Můžete nám prosím popsat, co se dělo dále?“
„Ano. Asi po pěti minutách vyšla paní Olbrachtová.“
„Paní Olbrachtová, která nám potvrdila, že v bytě, poté, co odešla, krom pana Olbrama Olbrachta a Bereniky Traurovové, jež stála ještě na chodbě, nikdo nebyl?“
„Ano, přesně tak. Čekala jsem asi dvacet minut, ale Berška stále nepřicházela. Nejprve jsem si říkala, že se třeba jen zapovídala, tak jsem jí napsala esemesku, na kterou neodpovídala. Když jsem už ale čekala tři čtvrtě hodiny, začínalo mi to být trochu podezřelé. Proto jsem jí zavolala, ale ona to nezvedala. Nakonec přišla až po hodině a byla celá rozklepaná, snažila se to skrýt, ale měla červené oči, určitě brečela. Nevím, co se to tam stalo, nechci říkat, že…“ zde se zatrhla, jako by nebyla s to ono slovo vyslovit, „… k tomu došlo, ale určitě se tam nestalo nic hezkého.“
„Proč jste nešla dovnitř a nezkontrolovala svou přítelkyni, když byla tak dlouho pryč a vy jste měla podezření?“
„No, víte… Já… já jsem moc chtěla, ale… Já mám…“ zde se na mne podívala, ale jen krátce, načež rychle uskočila pohledem zpátky k advokátu, „… Já mám z Olbrama strach.“
„Můžete nám říct, proč?“
„On byl vždy takový… jak to říct… no, zvláštní.“
„A jak? Svým chováním, názory, sexuálně?“ Lyvie se odmlčela, aby dala najevo, že to, co nyní hodlá pronést, je podivné a hlavně důležité k pochopení toho mého ‚podivínství‘.
„Jednou přišla má sestra domů poté, co si vyšla s Olbramem. Oni spolu totiž měli vztah, ačkoliv, já bych to vztahem nenazývala, zkrátka se jen znali, jenomže Olbram vždy po mé sestře Sylvii pokukoval, když to tak řeknu. Tak ona si s ním vyšla. No a Sylvie se tehdy vrátila bez jedné boty. Já jsem se jí zeptala, kde má druhou botu a ona mi řekla, že ji má Olbram. To mi bylo vážně divné. Co by s její botou dělal Olbram? K čemu by mu byla cizí bota? Neříkám, že to něco znamená, jen mi to přišlo zvláštní.“ Otočil jsem se do publika a mezi těmi rozpačitými či znechucenými obličeji jsem našel i Sylvii, jak na mě kouká zcela užasle, jako by snad nedokázala uvěřit tomu, co její sestra právě pronesla nahlas. Její přítel, když zřel, kam hledí, na mě zamračeně pokynul a přitiskl si dívku blíže k sobě. Sylvie sklopila zrak, ale i nadále si držela ve tváři stejný výraz zděšeného překvapení.
„On jí třeba psal básničky a tak.“ podotkla Lyvie ještě, už se slabým náznakem svého pravého já, té jedovatosti, jež jí byla vlastní.

„Paní Olbrachtová, jak byste popsala svého syna?“ Matka na mne pohlédla a slabě se usmála.
„Olbram byl vždy velmi tichý a skromný. Ale je moc hodný, nikdy by nikomu neublížil, znám ho po celý svůj život, je to můj syn.“
„Říkáte tedy, že je naprosto normální a ničím nevyniká? Netrpí nějakou duševní chorobou?“
„No… Olbram trpěl depresemi, vlastně dodnes trpí.“
„A bere léky?“
„Ne, nebere.“
Nebere?“ Advokát vyřkl toto slovo zcela zděšeně a velmi důrazně, částečně do lidí, jako by to byl důkaz nějakého mého deviantství, po němž doteď tak šíleně pátral. Matka znejistěla a podívala se po lidech, na nichž bylo poznat jisté podezření. Matka proto hlasitě vykřikla, jako by síla hlasu dodávala jejím slovům větší pravdivosti: „Ale to vážně nic není! Zkrátka má jen občas dny, kdy je o něco více smutný, není to nic hrozného. Naopak, dříve ani nevycházel z domu a v poslední době má takové bláznivé nápady! Jednou si vzal do hlavy, že odjede pryč!“
„A kam chtěl odjet?“
„Říkal, že neví.“
„Neřekl vám tedy, kam chtěl odjet?“
„Ne, neřekl.“ Matka opět ztišila hlas; právník svými otázkami někam mířil a ona nevěděla, oč šlo.
„A kdy plánoval odjet?“
„No, poprvé mu to přišlo na mysl asi před dvěma měsíci.“
„Celý měsíc předtím, než mělo dojít k onomu znásilnění!“ deklaroval k lidem a zády k matce advokát, „Myslím, že můžeme tedy zcela bezpečně říci, že celá ona odpornost byla předem plánována, načež hodlal tady mladý pan Olbracht zmizet, bůhví kam, aby jej nebylo možné vypátrat!“ Obecenstvem projel znepokojený vzruch a lidé se ošívali znechucením. Podíval jsem se na svého právníka. Uznaně vyšpulil rty s pokývnutím: „Je dobrý, dělá drama, to mají lidi rádi.“ a zasmál se.
„Nemohl byste něco udělat, něco říct? Vykřiknout ‚námitka‘?“
„Hmm... To bych vskutku mohl, ale bude lepší, když ho necháme mluvit, abych pak některé z jeho tvrzení mohl například použít proti němu.“
„Do té doby bude celý sál přesvědčený o mé vině.“
„Nebojte se, chlapče, to já nedopustím! Jsem Váš advokát, vím, co dělám!“
„Víte Vy vůbec, co to slovo znamená?“
„Samozřejmě, že ano!“ Zvýšil hlas, poněkud jsem se ho dotkl. Proto jsem já hlas naopak o něco ztišil, přesto jsem k němu nemluvil nikterak vlídně.
„Mohu se na něco zeptat?“
„Jen do toho, chlapče.“
„Kde jste studoval práva? V Plzni?“
„Ano, proč se ptáte?“
„Ale nic, to já jen tak.“

Byla to Sylvie. Rozevřela rty, nasála do sebe trocha vytlelého vězeňského vzduchu.
„Budu na tebe čekat.“ Podíval jsem se na ní a viděl v jejích očích nesmírné heroické odhodlání mučednice, jež povstala z ruin svých ideálů a naivních snů a představ. Bylo mi to směšné, pročež jsem se usmál. To ji rozhodilo – slabě se odtáhla.
„Já nechci, abys na mě čekala, Sylvie. Nestojím o to. K čemu to bude? Co tím komu dokážeš? Co mě tím dokážeš? Co si sama sobě tím dokážeš?
„Nejde o to, že bych… já si nechci nic dokazovat, chci tu zkrátka jen pro tebe být, protože už nikoho jiného nemáš.“
„Chceš se mi obětovat? To nedělej, nechci to. Proč by ses mi měla obětovat? Copak jsem něco provedl? Nepotřebuji tvůj soucit, Sylvie…“
„Ale já tu pro tebe chci být.“ chytila mě za dlaně a pevně je sevřela, „Olbrame, já tě miluji. Už tě nikdy neopustím, budu s tebou navždy.“ Moře myšlenek už dávno utichlo, teď se mi lebkou ozývala jen ozvěna padajících kapek. Ještě donedávna jsem rozbíjel hlavu o stěny svého žaláře, aby mi pukla lebka a na zdi vystříkly mé vzpomínky, s nimiž bych mohl po oněch studených cementových stěnách malovat obrazy vysněné. Toužebně jsem prahl po Sylviině náručí, více, než když předtím. Ale nyní, když se mi Sylvie nabídla samotná, odhalená a nahá, mnou neprojel sebemenší záchvěv vzrušení. Necítil jsem potřebu se vrhnout na kolena a obejmout ji v pase, složit ji dramaticky hlavu na klín a vzlykat. Ne, nic takového nepřišlo. Copak by Sylvií můj život nabyl nějakého hlubšího smyslu? Nepopírám, že by mé soužení mezi těmito mrtvými zdmi nebylo ulehčeno, ale Sylviino žití by se naopak zkroutilo a znetvořilo, stala by se stejným zajatcem této budovy, jako jsem já. Její svět by zšedl, neboť by jí neustále pronásledovala nutnost mě navštívit, zase vstoupit do těchto šerých chodeb, kde není slyšet vůbec ničeho, krom naříkání trýzněných, zbloudilých duší. Nemohl jsem jí něco takového udělat; nicméně hlavně jsem necítil, že by to bylo nějak zapotřebí. Nebylo zapotřebí být milován. Do dnešního dne jsem žil v přesvědčení, ač jsem si to neuvědomoval, že láska je mým smyslem. Láskou jsem žil a pro lásku jsem dýchal. To byl vlastně onen důvod, proč jsem dnes tady; nebýt tohoto omylu, mohl jsem být svobodný. Nechal jsem se láskou naplnit a naplnil jsem jí i svůj život; nenechal jsem v něm místo pro nic jiného, než pro svou lásku. Selhal jsem jako jednotlivec, neboť láska není smyslem existence; pouze její součástí. Má cesta mě dovedla až sem. Tohle je můj trest. Trest za to, že jsem miloval na úkor svého já.
„Ne, Sylvie. Už tě tady nikdy nechci vidět, rozumíš?“
„Ale…“
„Rozumíš? Ještě jednou sem přijdeš a pokusím se tě uškrtit. Pak mi ten pobyt tady možná ještě o pár let prodlouží.“ Nastalo dlouhé ticho. Sylvie mi koukala do očí, já jí také. Snažila se najít mi ve tváři pochyby, rozpaky, strach, nejistotu, smutek, zoufalost, cokoliv, co by mi vyvěralo z prasklin v duši. Ale kde nic, tu nic.
Až ve chvíli, kdy jsem o svobodu přišel, jsem jí nabyl. Konečně jsem člověkem. Konečně jsem připravený milovat.
  

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

Pohádkový realismus

V KLECI