KVINTESENCE (verze 2)

Čtyři muži dorazí na smuteční obřad, aniž by věděli, pro koho je.

OBRAZ PRVNÍ

Čtyři židle rozestavěné do vějíře. Před nimi, na nízkém podstavci, stojí rakev. Na scénu přichází první muž, oděn do smutečního, černé sako a černá kravata. Zmateně, roztěkaně se rozhlíží, jako by něco hledal. Přechází k rakvi, kouká na ní, pak kolem ní, nakonec se posadí na první židli zleva. Sedí, po chvíli si vytáhne mobil a začne na něm hrát hru.

Druhý příchozí, opět muž ve smutečním. Přichází pomalu, ale jistě. Zvědavě se rozhlíží.

PRVNÍ            Dobrý den!

Druhý mu přikývne a posadí se na první židli zprava. První muž začne opět hrát hru na mobilu. Druhý muž zkříží ruce a hledí na rakvi, mračí se.

Vchází třetí muž, má sice černé sako, ale kravatu má zářivě červenou. Mluví do telefonu.

TŘETÍ             Že jsem se mu už neozval?... To mě absolutně nezajímá... Ne, zkrátka přišla výhodnější nabídka.

První a druhý muž se naň otáčejí, třetí jim pokyne.

PRVNÍ            Dobrý den!

Druhý muž opět přikývne. Třetí muž si sedá vedle prvního muže.

TŘETÍ             (potichu) To mě absolutně nezajímá. (položí mobil)

Třetí se rozhlédne po dalších mužích. První stále hraje na mobilu a druhý hledí do prázdna. Nastává ticho. Třetí nervózně podupává. Vstane, odejde na vteřinu z místnosti, hned se zase vrátí. Rozhlíží se po místnosti. Přechází k rakvi, prohlíží si ji ze všech stran. Celou dobu jej pečlivě pozorují zbylí dva muži. Vrací se na místo a rozhlíží se po mužích.

TŘETÍ             Byl to skvělý člověk, že?

Muži zrozpačití.

PRVNÍ            (smutný úsměv) Ano, to byl.

  Druhý muž jen přikývne.

TŘETÍ             (na prvního) Odkud jste se znali?

PRVNÍ            (nejistě) … No… to my… ale víte, z práce.

TŘETÍ             Ach tak.

PRVNÍ            A vy?

TŘETÍ             Co já?

PRVNÍ            Odkud jste se s… Odkud jste se znali?

TŘETÍ             (hledí upřeně na prvního) … To už je dávno, z dětství.

PRVNÍ            (nadšeně) Takže jste se dobře znali?

TŘETÍ             (zakašle, poposedne si) Ale ne, to my zas tak moc ne.

PRVNÍ            Ne?

TŘETÍ             Ne.

PRVNÍ            My také ne.

TŘETÍ             … Inu, očividně jste si nebyli zas tak neznámí. Vždyť jste tady.

PRVNÍ            Ano, ale to Vy také.

TŘETÍ             Co?

PRVNÍ            Jste tady.

TŘETÍ             To jsem.

  První se usměje a přikývne. Chvíli je ticho. První si vytáhne znovu mobil a začne na něm

hrát hru. Třetí se podívá po druhém, který si ho však nevšímá a jen nečinně pozoruje rakev,

zdá se, že je zamyšlený. Třetí se zvedne a přejde dozadu, aby měl na oba muže výhled.

TŘETÍ             Ztráta… této osoby mě velmi zasáhla.

  První zrozpačití a schová mobil. Začne se tvářit velmi smutně.

PRVNÍ            Škoda, že je ta rakev zatlučená. Chtěl jsem se naposledy rozloučit s…

  Muži zpozorní.

PRVNÍ            … rozloučit se.

  Druhý začne zase přemýšlet, třetí je zklamán, ale zkouší to po chvilce znova..

TŘETÍ             (s tlumeným hlasem) Taková tragédie… (na prvního) Co myslíte?

PRVNÍ            Já… já nevím, co říct.

  Třetí si jde zase sednout, je rozhořčen, že nic nezjistil.

PRVNÍ            Byla to tragédie, říkáte?

TŘETÍ             Prosím?

PRVNÍ            Řekl jste, že to byla tragédie. Co se vlastně stalo? Už je to dlouho, co jsem se s… co jsme se bavili.

TŘETÍ             (v hlavě mu šrotuje)… Úmrtí. Úmrtí je hrozná tragédie.

PRVNÍ            Ach tak, to ano.

  Ticho. První si sáhne do kapsy pro mobil, ale pak si to rozmyslí a náhle vyhrkne. 

PRVNÍ            Byl také v dětství takový—

DRUHÝ          Byl?

  Oba muži zpozorní, první znejistí.

PRVNÍ            Chci říct „byla“! Haha! Pardon.

  Třetí se pousměje, druhý se zamyslí.

TŘETÍ             A jaká byla?

PRVNÍ            (zmatkuje) No, však víte, taková… jakože…!

TŘETÍ             Co máte na mysli?

PRVNÍ            No přece… Víte, ne? Prostě… Taková… Vlastně, jakože…

TŘETÍ             Je mi líto, nevím.

PRVNÍ            (nervózní smích) To máte jedno.

  Chvíle ticha. Třetí vstává a přechází k rakvi.

TŘETÍ             Já myslel, že měla rodinu? (pokukuje po mužích)

PRVNÍ            Ano, cožpak nemá rodinu?

  Třetí a první se otáčí na druhého, který na ně překvapeně kouká, jako by měl znát odpověď.

DRUHÝ          Nevím.

TŘETÍ             Byla tajnůstkářská?

PRVNÍ            „Tajnůstkářská“! To je to slovo! Hahaha! Ehm…

  Třetí muž se zamyslí. Vrací se na místo.

TŘETÍ             Žádná rodina, říkáte…

  Třetí se pousměje, vzápětí zjistí, že ho ostatní muži pozorují, tudíž se rychle začne tvářit, jak

je smutný. Následně zamyšleně hledí na rakev.

TŘETÍ             Měla takové krásné vlasy, že?

PRVNÍ            (něžně) Ano, to měla!

TŘETÍ             (na druhého) Jak byste tu barvu popsal?

DRUHÝ          Nevím.

TŘETÍ             (otočí se na prvního) A Vy?

PRVNÍ            No… taková… Jak bych to jen… No…

TŘETÍ             No?

PRVNÍ            No, jakože… Prostě… Jako by… Taková…

TŘETÍ             (přikyvuje) Ano?

PRVNÍ            … Nepopsatelná! (nervózní smích)

  Ticho. První vytáhne opět mobil. Třetí se podívá na hodinky, začne podupávat.

DRUHÝ          … Nic nepoukazuje na to, že se tu ten obřad koná.. Kdybych u sebe neměl tu pozvánku, tak bych ani nevěděl, kam jít…

PRVNÍ            Ano, ta pozvánka..

TŘETÍ             Pozvánka.

  Ticho. Třetí muž se znovu postaví a vykoukne do chodby. Podívá se na hodinky.

TŘETÍ             Nemělo se již začít?

PRVNÍ            Ano, ano, mělo… Řeklo se ve tři? (podívá se na mobil a pak ho schová)

TŘETÍ             Nejsem si jistý.

PRVNÍ            Já tu nemám pozvánku, nemohu se podívat, ale kdybyste…

TŘETÍ             (rychle, jako by se obhajoval) To já také ne! Ale Vy jste říkal, že ji máte u sebe, ne?

  Druhý muž znejistí, pak ale vytáhne obálku. První netrpělivě téměř vyběhne, třetí přejde

pomalu, s vítězoslavnou tváří, za druhého. Druhý vytáhne z obálky pozvánku, třetí a

první s neskrývaným zájmem pozorují onen papír, když druhý otevře pozvánku, objeví se jim

ve tvářích zklamání.

PRVNÍ            Ta Vaše je také prázdná!

DRUHÝ          Také?

PRVNÍ            Ano, na mé pozvánce také chybí jméno.

  První a druhý se podívají na třetího.

TŘETÍ             Na té mé také. Asi nějaká chyba tisku.

DRUHÝ          (obrací pozvánku) Žádný kontakt, nic. „S lítostí Vám oznamujeme úmrtí“… „Smuteční obřad se koná v patnáct nula nula v páté obřadní síni na radnici“… „Po pohřbu bude následovat dědické řízení“…

  Třetí a první si jdou opět sednout. Třetímu zazvoní mobil.

TŘETÍ             Promiňte. (zvedá mobil) Haló? Ano, tady Bedřich Charvát… (odchází)

  První a druhý zpozorní. První se usměje.

  Na scénu vbíhá čtvrtá postava, také muž, ve smutečním, je promočený. Zmateně vyvalí oči a

zůstane stát v pozadí. První muž se otáčí.

PRVNÍ            Dobrý den!

ČTVRTÝ        … Dobrý den… Jdu pozdě?

PRVNÍ            Ne, ne, ještě to ani nezačalo.

  Čtvrtý se posadí k druhému. Zvědavě pozoruje rakvi.

ČTVRTÝ        Doufal jsem, že bude otevřená rakev.

PRVNÍ            Ano, chtěl jsem ji ještě naposledy vidět.

ČTVRTÝ        Ji?... Jo, to já také.

PRVNÍ            Venku prší?

ČTVRTÝ        Jo, hrozně moc!

PRVNÍ            Já nemám deštník. To na pohřbu celý promoknu!

ČTVRTÝ        Kde je vlastně pohřeb? Je to daleko? Nejsem tu autem.

PRVNÍ            Nevím… (dostane nápad) Není to napsáno na pozvánce?

ČTVRTÝ        Jo, já se podívám.

Druhý k němu nakoukne. Čtvrtý otevře pozvánku.

ČTVRTÝ        Ne, není to tu.

DRUHÝ          Také nic.

ČTVRTÝ        Prosím?

DRUHÝ          Nemáte tam jméno zemřelé.

ČTVRTÝ        Jo… asi chyba tisku.

  Druhý se zamyslí, zamračí se. Vrací se třetí a posadí se.

PRVNÍ            (smích) Také Bedřich?

TŘETÍ             Prosím?

PRVNÍ            Jmenujete se Bedřich?

TŘETÍ             Ano.

PRVNÍ            (vesele) Já také!

ČTVRTÝ        To je zvláštní, jsem také Bedřich.

DRUHÝ          Copak jsme všichni Bedřiši?

  Muži se po sobě nejistě podívají.

PRVNÍ            (veselý smích) To je zvláštní náhodička!

TŘETÍ             Až moc velká, řekl bych.

DRUHÝ          Něco se mi tady nezdá.

ČTVRTÝ        Jak to myslíte?

DRUHÝ          Pozvánky beze jména, žádní jiní hosté…

ČTVRTÝ        Myslíte, že…

DRUHÝ          Já nevím, jen říkám, že je to podivné.

  Muži ztichnou, ale jsou nervózní. Třetí si podupává.

ČTVRTÝ        Odkud jste vlastně zemřelou znali?

PRVNÍ            Z práce.

TŘETÍ             Z dětství. A vy?

ČTVRTÝ        … Ze školy.

TŘETÍ             Ze školy? A kde studovala?

ČTVRTÝ        (vyděšeně zírá)… Vy to nevíte?

TŘETÍ             Nevzpomínám si.

ČTVRTÝ        No… (uhýbá očima) V Ústí.

TŘETÍ             Nad Labem?

  Čtvrtý přikývne.

TŘETÍ             … A na jaké škole?

ČTVRTÝ        Ona… (rudne) My jsme spolu chodili na základku.

TŘETÍ             Ach tak. V Ústí, říkáte?

ČTVRTÝ        (rozpačitě, kouká do země) Ano.

TŘETÍ             Samozřejmě! V Ústí! Úplně mi to vypadlo.

  Čtvrtý se udiveně podívá na třetího.

TŘETÍ             A kde že to pracujete?

PRVNÍ            Prosím?

TŘETÍ             Kde že jste to spolu pracovali?

PRVNÍ            … Vám to nikdy neřekla?

TŘETÍ             Ne, o práci jsme se nikdy moc nebavili.

PRVNÍ            … No… Ona u nás byla jen přechodně, alespoň to mi říkala.

TŘETÍ             A kde to tedy bylo?

PRVNÍ            (zmatkuje)… To je, jako byste ji vůbec neznal!

  První, třetí a čtvrtý se nervózní zasmějí. Čtvrtý se koukne po druhém, který všechny tři

pozoruje s pozvednutým obočím.

TŘETÍ             Ale to ne, my jsme se znali dobře! My jsme byli dobří přátelé.

DRUHÝ          (ironicky se pousměje) Tak jak je možné, že o ní vůbec nic nevíte?

TŘETÍ             Ehm… Povídali jsme si o jiných věcech.

DRUHÝ          Jako například?

TŘETÍ             (tragicky) Vážně mi chcete na ni vyvolávat vzpomínky? Zrovna nyní?

DRUHÝ          A kdy jindy? Od toho smuteční obřad přeci je. Aby se vzpomínalo.

TŘETÍ             No… ale já vzpomínat nechci. (zakryje si oči, vzlyká) Omlouvám se.

  První se natáhne k třetímu a položí mu ruku na záda.

PRVNÍ            To je v pořádku, my Vám věříme. Určitě Vás měla moc ráda.

TŘETÍ             Já když si vzpomenu na její vlasy… na tu barvu… na tu…

PRVNÍ            Nepopsatelnou…

TŘETÍ             Ano, děkuji, nepopsatelnou barvu…

ČTVRTÝ        Nepopsatelnou?

PRVNÍ            Jak byste ji popsal Vy?

ČTVRTÝ        … Euh… Jo, nepopsatelná, vážně. (skromný úsměv, klopí oči)

TŘETÍ             Vy to nechápete. My jsme nebyli jen přátelé.

PRVNÍ            Jak to myslíte?

TŘETÍ             My… byli milenci.

  První stáhne dlaň, zkříží ruce a dá nohu přes nohu.

PRVNÍ            Aha.

TŘETÍ             Jsem si jistý, že na smrtelné posteli na ty krásné časy jistě vzpomínala. Kdybych já byl na jejím místě, tak bych toho druhého člověka za všechno to nádherné bohatě odměnil…

DRUHÝ          Na co narážíte?

TŘETÍ             Na nic! Na nic, chraň bůh. Jen říkám… že.. jsme si byli velmi blízcí. Na rozdíl od její rodiny, která se ani neobtěžovala ukázat.

ČTVRTÝ        Jak to, copak oni spolu nevycházely?

PRVNÍ            Nevíme, ona byla ohledně své rodiny velmi tajnůstkářská..

ČTVRTÝ        Byla?

PRVNÍ            Ano, ano, nebo Vy jste spolu o její rodině mluvil? Řekla Vám něco?

ČTVRTÝ        Jo… vlastně ne, máte pravdu, velmi tajnůstkářská…

TŘETÍ             Myslím, že nebýt jistých událostí, zůstali bychom spolu. Milovala mě a já ji také. Určitě nemyslela na nic jiného, než na tu dobu, kdy jsme byli spolu. Alespoň pro mě to bylo to nejkrásnější období mého života.

PRVNÍ            (úsečně) No tak horký to snad zase nebylo.

TŘETÍ             (něžně) Ale bylo, pane. Bylo.

DRUHÝ          Neříkal jste náhodou, že jste se s ní moc dobře neznal?

TŘETÍ             Prosím?

DRUHÝ          Když jste se tady s pánem bavili. Říkal jste, že to byla Vaše kamarádka z dětství a pak jste dodal, že jste se moc dobře neznali.

PRVNÍ            (posměšně) No?

TŘETÍ             … Tehdy. Tehdy jsem se s ní dobře neznal. Tak jsem to myslel.

DRUHÝ          Jistě.

TŘETÍ             Chcete říct, že jsem lhář?

DRUHÝ          Ne, Vy nejste lhář. Vy, pane, jste pěkná kurva. Vy nám tady přímo chčijete na hlavy.

 Čtvrtý vykulí oči a pobaveně se zašklebí, ale snaží se být nenápadný a krčí se.

PRVNÍ            Přesně tak!

TŘETÍ             (postaví se) To si vyprošuji! Já ji znal a miloval ji! Plánovali jsme spolu budoucnost, chtěli jsme mít děti—

DRUHÝ          (vstane a zařve hromovým hlasem – první překvapeně povyskočí) Přestaňte hrát tu komedii! Nemáte ani nejmenší tušení, kdo leží v té rakvi!

Třetí zůstane udiveně zírat na druhého, načež dopadne na zadek. Poté se posadí i druhý. Čtvrtý kouká užasle na druhého. Když se třetí vzpamatuje, vstane a chce odejít, nicméně dveře jsou zamčené.

ČTVRTÝ        Co tím chcete říct, že—

TŘETÍ             Co to má být?! To je nějaký vtip?!

PRVNÍ            Děje se něco?

TŘETÍ             Je zamčeno!

Všichni zpozorní.

PRVNÍ            Jak to myslíte, zamčeno?

TŘETÍ             Jsme tu uvězněni!

První vyskočí a přeběhne ke dveřím, čtvrtý vstane, až když se postaví druhý.

PRVNÍ            Ach bože! Nemůžeme ven!

DRUHÝ          Někdo nás zamkl?

TŘETÍ             Ano!

PRVNÍ            (buší na dveře, volá) Pomoc! Pomoc! Haló, slyší mě někdo! Jsme uvězněni, nemůžeme ven! Pomoc!

ČTVRTÝ        (zcela klidně, až naivně) To musí být nějaký omyl. Možná si mysleli, že už obřad skončil.

TŘETÍ             Vždyť ani nezačal!

ČTVRTÝ        … A vážně se ten obřad koná dnes?

  Druhý vytáhne pozvánku.

DRUHÝ          Ano, je tam dnešní datum.

TŘETÍ             Co budeme dělat?

PRVNÍ            (hystericky) Musíme vyrazit ty dveře!!

DRUHÝ          Nic se vyrážet nebude. Zavoláme na policii.

  Třetí vykročí k rakvi a postaví se k jejímu konci, k „nebožtíkově nohám“.

TŘETÍ             Samozřejmě…! (vytáhne mobil a vytočí číslo)

První, druhý a čtvrtý také přistoupí k rakvi. Druhý se postaví k přední straně rakve, k „nebožtíkově hlavě“; první se postaví doprostřed rakve, k „nebožtíkově klínu“; čtvrtý se postaví mezi druhého a prvního, k „nebožtíkově hrudi“.

TŘETÍ           Haló? Tady Bedřich Charvát. Jsme uvězněni v páté obřadní síni na radnici… Někdo nás tu zamkl, nemůžeme ven! … Prosím? Jak jako? To nemůžete! Proboha, dostaňte nás odsud!... Víte vůbec, s kým mluvíte?! Jestli nás okamžitě—Haló? Haló? (Třetí se nevěřícně podívá na mobil)

PRVNÍ          Co je? Už jedou?!

TŘETÍ           Prý… že je to absolutně nezajímá.

OBRAZ DRUHÝ

Muži sedí před rakví a opírají se o její podstavec, ve stejných pozicích, jako stáli na konci prvního obrazu, tj. druhý u hlavy, vedle něj čtvrtý, pak první a na konci třetí. Všichni, až na třetího, mají svlečená saka. Druhý má uvolněnou kravatu a vyhrnuté rukávy, první si jako jediný kravatu sundal. Druhý kouří. Všichni zírají tupě dopředu.

ČTVRTÝ        Napsal Vám někdo?

PRVNÍ            (vytáhne mobil před sebe a čte) „Jsi už dospělý, tak si poraď.“; „Nemám čas, promiň.“; „Pomoz si sám.“; „Mám moc práce, někdy jindy.“ (schová mobil)

ČTVRTÝ        Co Vaše rameno?

DRUHÝ          Už je to lepší.

ČTVRTÝ        A noha?

DRUHÝ          Té se nic nestalo.

ČTVRTÝ        Mám na někoho zavolat z okna?

TŘETÍ             Proč, aby Vás zase ignorovali?

PRVNÍ            Zařvali na Vás, ať jste zticha?

DRUHÝ          Nebo Vás rovnou poslali do prdele?

Čtvrtý pohodí rameny. Náhle procitne, podívá se za sebe, na rakev, a pak na druhého.

ČTVRTÝ        Co jste vlastně myslel tím, že tady pán neví, kdo leží v té rakvi?

Muži se ohlédnou na druhého. Ten v klidu kouří dál a hledí dopředu.

DRUHÝ         Myslel jsem tím to, co jsem řekl. Ale on to neví nejen tady pán, nýbrž nikdo z nás. Nebo se snad mýlím?

  Muži se zase opřou Chvíli je ticho.

TŘETÍ            Skvělé, prostě skvělé. Zítra mám jednání v Praze.

ČTVRTÝ       Co děláte?

TŘETÍ            (pyšně) Jsem viceprezident české pobočky jedné mezinárodní firmy, která se zabývá poštovními a finančními službami.

ČTVRTÝ       Jo… Co děláte Vy?

PRVNÍ           Já pracuji v call-centru. Když někomu nefunguje nějaká hra tak mi zavolají a já jim pomůžu. Copak děláte Vy?

ČTVRTÝ       Já studuji. V Ústí.

PRVNÍ           Copak studujete?

ČTVRTÝ       Performance. Ale nevím, jestli… (úsměv, klopí oči) ale nic.

  První uznale přikývne, aniž by věděl, co to znamená. Čtvrtý se pootočí na druhého…

DRUHÝ         Záchranář.

  Čtvrtý se usměje a zmlkne. Druhý se náhle rozzáří a típne cigaretu.

DRUHÝ         Kluku, ty jsi génius!

ČTVRTÝ       (zaskočeně) Kdo? Já?

DRUHÝ         My všichni musíme mít jednoho známého, který leží v této rakvi. Akorát musíme zjistit, kdo to je.

TŘETÍ            Takže je zapotřebí i zjistit, co máme společného.

DRUHÝ         Přesně tak. (přemýšlí) Odkud jste? Jsme všichni z Plzně?

PRVNÍ           Ano!

TŘETÍ            Ne, nejsme, tady mladík už říkal, že je z Ústí... I naše zaměstnání se zcela liší… Co děláte, jaké jsou vaše záliby?

PRVNÍ           Vaření, sporty… televize.

ČTVRTÝ       Móda, večírky, umění, filmy.

DRUHÝ         Hudba a cestování, takže nic…

ČTVRTÝ       Ale já také rád cestuji!

PRVNÍ           No ano, to já také.

TŘETÍ            I já.

DRUHÝ         Oblíbená destinace?

PRVNÍ           (nadšeně) Rio de Janeiro! (zrozpačití) Ale to je jen sen…

TŘETÍ            (věcně) Chorvatsko, Seychely, kdekoliv kde je teplo, pláž a moře.

ČTVRTÝ       (zasněně) Irsko nebo Řím.

DRUHÝ         (zklamaně) Pohoří Ťan-Šan… Zatraceně.

ČTVRTÝ       Počkat, říkal jste hudba, ne? To je umění! Co vy, neděláte také něco uměleckého?

TŘETÍ            Bohužel. Ve třetí třídě jsem nakreslil žlutého pštrosa, jejž všichni považovali za konstrukční jeřáb. Tehdy jsem umění zavrhl.

PRVNÍ           Umění? Ne, to dokážu snad ocenit, obrazy v muzeích a tak… Ale sám… Ne, to ne.

  Všichni muži ztichnou.

PRVNÍ           Copak vážně nemáme nic společného?

DRUHÝ         (vstane, frustrovaně) Něco tu být musí!

TŘETÍ            (také vstane) Co když… Co když je tohle jen nějaký vtip?

  Třetí chodí po místnosti, jako kdyby něco hledal.

ČTVRTÝ       Jak to myslíte?

TŘETÍ            Vám to nepřipomíná takový ty… skrytý kamery? Co?

PRVNÍ           To by vysvětlovalo tu policii a ty smsky…

ČTVRTÝ       Jo?

PRVNÍ           No ano! Napojili nás na nějakou jinou síť a na všechno odpovídají ty lidi ze štábu, nebo tak nějak, zkrátka nějak zmanipulovali naše mobilní signály!

TŘETÍ            (luskne prsty a ukáže na prvního) Přesně tak! Parchanti… (kouká do rohů, hledaje kamery)

ČTVRTÝ       (pousměje se) To je trochu moc komplikované, nemyslíte?

DRUHÝ         Kravina. Trčíme tu už celou věčnost. Jak je to dlouho, šest hodin? Po takovou dobu by nás tu přece nenechali.

TŘETÍ            Já myslím, že nechali. Je to zvrácený… celá ta společnost… Smějí se nám.. Slyším, jak se nám smějí…!

DRUHÝ         Posaďte se, jste paranoidní. Důležité je, abychom přišli na to, co máme společného a proč jsme tady—

TŘETÍ            Nemáme nic společného!!

  První vstane a přejde pomalu k třetímu.

PRVNÍ           Ano, nemáme… Tak se posaďte… Jste unavený a dehydrovaný…

TŘETÍ            Nesahejte na mne! Mám toho plný zuby! Slyšíte, plný zuby!! Nejprve si vyliji kávu na svou oblíbenou košili, potom se málem vybourám, když se přede mnou prožene nějaký imbecil na červenou, potom se málem vybourám podruhé, když mi zavolají kvůli té žalobě, načež ztvrdnu v malé místnosti se čtyřmi hovady a jednou mrtvolou, abych byl celému národu pro smích!! (dopadne na židli, zhluboka dýchá)

Muži po sobě nejistě koukají.

TŘETÍ             (náhle vstane) Bože! Já odsud musím zmizet, musím ráno k soudu, jestli se nedostavím, tak je zle, je zle! (začne bušit na dveře a volat)

  Druhý si zapaluje další cigaretu a první začne zase uklidňovat třetího.

ČTVRTÝ        (náhle vstane, vykulí oči) Řekl jste žaloba? O co se jedná?

TŘETÍ             Cože?

ČTVRTÝ        O co se jedná?

TŘETÍ             Co je Vám po tom?

ČTVRTÝ        Kolik po Vás chtějí?

TŘETÍ             Co si to dovoluješ, ty—

DRUHÝ          Ticho! Odpovězte.

TŘETÍ             (zdráhá se) … Soudí naši firmu o deset milionů.

ČTVRTÝ        Vy… (na prvního) Vy jste říkal, že Rio de Janeiro je jen Váš sen, proč?

PRVNÍ            Nemohu si to dovolit.

ČTVRTÝ        Jo, ale proč?

PRVNÍ            (nervózní úsměv, pokukuje po mužích) … Vzal jsem si hypotéku, ale nemohl ji splácet, tudíž jsem si vzal další půjčku… byla to blbost, já vím, ale nevěděl jsem, co mám dělat.

ČTVRTÝ        (nadšeně) Já také potřebuji peníze! (postaví se) Já… já chodím na soukromou univerzitu a mám potíže platit školné! Jsem také v dluzích! (zasměje se)

PRVNÍ            A to Vám přijde jako vtipný?

DRUHÝ          Ne, o to nejde! Tady kluk konečně přišel na to, co nás spojuje! Skvělý, skvělý! (chytne čtvrtého nadšeně za ramena)

ČTVRTÝ        (směje se) Vy také?

DRUHÝ          (zase odstoupí, potáhne z cigarety) Ano, mám jisté… potíže. Sice to není deset milionů, ale také by se mi nějaký kapitál hodil.

PRVNÍ            Takže… Máme společné to, že se všichni jmenujeme Bedřich a že máme finanční problémy?

DRUHÝ          Bylo to tak očividné! Vždyť na pozvánce je napsáno… (vytahuje pozvánku) … že po pohřbu bude následovat dědické řízení!

ČTVRTÝ        Takže nejsem sám, kdo je tady hlavně kvůli penězům?

  Muži se po sobě podívají, pak se všichni slabě pousmějí.

DRUHÝ          Stěží truchlit pro cizince.

TŘETÍ             Dobře, ale stejně jsme k ničemu nedošli.

DRUHÝ          Naše problémy musí spojovat jedna osoba.

TŘETÍ             A jak si tím můžete být tak jistý?

DRUHÝ          Přeci tady musí být nějaké vysvětlení. Nějaký smysl, nějaká odpověď na tuhle situaci.

TŘETÍ             Tak… proč se prostě nepodíváme do té rakve?

  Všichni ztuhnou.

DRUHÝ          To myslíte vážně?

TŘETÍ             Nikdo se to nedozví. Je to mnohem jednodušší, než tady hodiny přemýšlet nad naším společným neznámým.

PRVNÍ            To ne… To je… To by nebylo… správné.

DRUHÝ          V žádném případě. Nejspíš už je stejně zatlučená.

TŘETÍ             Tak ji něčím vypáčíme.

PRVNÍ            Proboha! To ne!

TŘETÍ             A proč ne? Vypáčíme ji a pak ji zase zatlučeme… to nějak půjde. Stejně tu kromě nás nikdo není, kdo by si toho všiml?

ČTVRTÝ        … Něco na tom bude.

DRUHÝ          To nemyslíte vážně?

ČTVRTÝ        Neberte si to osobně, ale ten člověk už je mrtvý. Nebude mu to vadit. Sám jste před chvílí řekl, „stěží truchlit pro cizince“…

DRUHÝ          To neznamená, že jej nebudeme ctít! Že už je mrtvý – takhle si to ospravedlňujete? To je ohavnost.

TŘETÍ             Prosím Vás, nebuďte směšný. Kde to jsme, na katolické škole? (odfrkne si a začne hledat něco, čím by vypáčil rakev)

ČTVRTÝ        Nikdo se to nedozví.

DRUHÝ          Tím pádem je to v pořádku? Copak nedopadený vrah není vrahem?

TŘETÍ             (smích) To už vážně přeháníte! Copak jsme nějací vrazi? Chceme jen zjistit, kdo je v té rakvi a Vy děláte, jako bychom tahali sirky o to, kdo tu mrtvolu jako první zprzní.

  Čtvrtý se zasměje, ale snaží se to skrýt.

DRUHÝ          Jde tu o princip.

TŘETÍ             Na princip Vám každý z vysoka sere. Já chci odpověď a tu taky dostanu.

DRUHÝ          Tu já chci také.

TŘETÍ             Tak co Vám vadí?

DRUHÝ          (chvíli třetího beze slova pozoruje) Můžeme na to přijít i jinak, když se zamyslíme a—

TŘETÍ             Tak si stoupněte támhle do kouta, zavřete oči, zacpěte si uši a dumejte dál.

  Mezi druhým a třetím je silné napětí. První rozpačitě zakašle, načež si vytáhne mobil a

předstírá nějakou činnost. Čtvrtý se zaujatým, slabým úsměvem pozoruje vývoj scény a valí

oči.

DRUHÝ          (pohrdavě) Jste odporný.

TŘETÍ             Jsem odporný? Proč, protože nemám strach si trochu zašpinit ruce, abych poznal pravdu?

DRUHÝ          Nejde Vám o pravdu, jde Vám jen o to, abyste si zachránil kůži. Nevíte, co se tady děje, chcete tomu přijít na kloub, ale jen proto, že se cítíte ohrožen.

TŘETÍ            Samozřejmě že se cítím ohrožen, vždyť jsem zamčen na radnici se třemi neznámými muži a mrtvolou! (pauza, slabě se zasměje) Takových týpků jako jste Vy jsem už za svůj život potkal. Vy jste ten parazit bez páteře, jenž nikdy ničeho nedosáhne a víte proč? Protože neriskujete. Musíte si vzít to, co chcete. Jinak to v tomhle světě nechodí. Musíte si urvat svůj kus žvance, bojovat o svůj malý plácek, jinak Vás svět sežere. Tak mi tady přestaňte žvanit ty Vaše pseudo-morální kecy, oba víme, že je to jen obrana slabých… (pauza, všimne si prvního) Podívejte se na něj! (ukáže na prvního, ten sebou škubne a zastrčí mobil) Co to je? Člověk? Je to kancelářská krysa, nahraditelná součástka, vycvičený čokl. Nemá žádného užitku; kdyby zítra zmizel, nikdo by si toho nevšiml. (První je očividně dotčen a stáhne se)

DRUHÝ          Vy jste zase buržoazní svině.

TŘETÍ             Alespoň mám koule.

DRUHÝ          Cože?

TŘETÍ             Stále jenom kecáte a skutek utek!

DRUHÝ          Snažím se zachovat si chladnou hlavu a nepanikařit. To Vy jste tady před chvílí ječel jako siréna…

TŘETÍ             Holt jsem ve stresující situaci, snad není zas tak divné, že jsem vypěnil. Na rozdíl od Vás—

ČTVRTÝ        Nechte toho…!

  Muži ztichnou.

ČTVRTÝ        K čemu to je? Pojďme prostě otevřít tu rakev…

DRUHÝ          Ty s ním vážně souhlasíš?

ČTVRTÝ        A proč ne? Co je na tom špatného? Nikdo se to nedozví, nejsou tu kamery… Já jsem pro. (potutelně) Copak Vás nezajímá, kdo v té rakvi leží?

DRUHÝ          Ano, zajímá. Ale tohle řešení by mělo být až úplně poslední.

TŘETÍ             Já myslím, že první. Je nejrychlejší a nejsnadnější.

ČTVRTÝ        (přejde pomalu k rakvi a zaujatě si ji prohlíží) Jo… Celé tohle mi přijde jako takové, až… (zamyslí se) Ale nic. Zkrátka podivné… Cesty čtyř mužů, jež se nikdy v životě neviděli, se protnou při takové tajemné události… (vzrušeně, potichu) Je to tak zvláštní… (s širokým úsměvem) Vám z toho neběhá mráz po zádech?!

  Třetí a druhý mladíka neklidně pozorují. Čtvrtý si uvědomí, že se nechal unést a sklopí oči.

ČTVRTÝ        Jo… tak… euh.. to otevřeme?

TŘETÍ             (rozpačitě, až znechuceně) Něco najdu…

  Třetí začne chodit po místnosti, čtvrtý odkráčí zamyšleně do rohu, dál od ostatních.

DRUHÝ          (nevraživě) Co Vy? Vy jste s nimi také zajedno? Chcete tu rakev otevřít?

PRVNÍ            No… ne.. v žádném případě!

DRUHÝ          Alespoň někdo! (dále nevěnuje prvnímu pozornost)

PRVNÍ            Proč prostě nepočkáme do rána? (nervózní úsměv) Můžeme hrát karty…

ČTVRTÝ        (náhle ožije, nadšeně) Vy s sebou máte karty?

PRVNÍ            No, ne.

ČTVRTÝ        Aha.

  Rozpačité ticho. Třetí stále pobíhá po místnosti. Druhý si zapálí další cigaretu. Čtvrtý si

všimne, že je první skleslý a úzkostný, tudíž se k němu posadí a jemně k němu promlouvá.

ČTVRTÝ        Já… Proč právě Rio de Janeiro?

PRVNÍ            Prosím?

ČTVRTÝ        (povzbudivý úsměv) Proč byste rád do Rio de Janeira?

PRVNÍ            No, to… však víte, ten karneval. Je to tam tak živý. Život samotný tam musí být nádherný, bezstarostný – jen pláže, hudba, samba! Tam lidé nežijí, tam lidé tančí! (smích)

ČTVRTÝ        (úsměv) Jo, to musí být krásné. Ale nevím, jestli bych tam byl schopen žít.

PRVNÍ            Pročpak?

ČTVRTÝ        To já rád, bary a tak… ale každý den? To bych se asi zbláznil.

PRVNÍ            (rozzáří se) Já ne! Já toho nikdy nemám dost.

ČTVRTÝ        Přitom je Vaše práce taková…

  Čtvrtý ťal do živého, první se zase úzkostlivě stáhne. Čtvrtý je v rozpacích, chce se omluvit,

ale přeruší ho výkřik třetího.

TŘETÍ             Nic! Zatraceně! Nic tu není!

  Nastane ticho, třetí pozoruje ostatní muže, pak přejde k druhému.

TŘETÍ             Dobře, tak si holt budeme povídat. Tak, Sherlocku, oslňte nás svými deduktivními schopnostmi.

  Druhý chvíli beze slova pozoruje třetího, očividně se snaží přemoci chuť mu jednu vrazit.

DRUHÝ          .. Jedná se tedy pravděpodobně o bohatou ženu, starší, předpokládám…

ČTVRTÝ        (věcně) Vždyť na tom nezáleží.

DRUHÝ          Cože?

  Čtvrtý se zahledí na druhého a třetího.

ČTVRTÝ        Copak na tom záleží, kdo leží v té rakvi? Čeho dosáhnete tím, že se to dozvíte? Možná má tady pán pravdu. (podívá se na prvního, ale ten nereaguje) Dozvíme se to tak i tak, stačí počkat do rána.

DRUHÝ          Copak Vy nechcete vědět, jak jsme se tady octli?

ČTVRTÝ        Nevím. Nemyslím si, že nám to teď k něčemu bude.

TŘETÍ             Ještě před chvílí jste byl celý.. hrrr do otevírání té rakve a najednou se chováte takhle?

ČTVRTÝ        (pohodí rameny) Není způsob, jak tu rakev otevřít, sám to víte.

DRUHÝ          (starostlivě) Kluku, je ti něco?

ČTVRTÝ        Jo… Promiňte, já vám lhal. Nechodím na soukromou univerzitu, nepotřebuji platit školné. Jsem tu jen proto, že chci peníze. Potřebuji peníze, abych mohl dělat umění. Rodiče mě již nepodporují a práce mi moc nevynáší. Prostě chci peníze. Chci peníze pro své umění.

DRUHÝ          A co je na tom špatného?

ČTVRTÝ        Víte, jaké já dělám umění? Minulý rok jsem na klauzurách vytvořil práci, kde jsem se vyčůral uprostřed obchoďáku na podlahu. Hlásal jsem tím rozpor mezi lidskou přirozeností a umělými sociálními konstrukcemi současné společnosti, propastný rozdíl mezi přirozeným myšlením a konzumním kapitalismem.

DRUHÝ          To je… zajímavá myšlenka.

TŘETÍ             (zcela bez obalu) Vy jste se pochcal v obchodě?

ČTVRTÝ        (zírá do prázdna) A teď mám takový zvláštní pocit, když tak koukám na nás a celou tuhle situaci, že se z umění něco vytratilo. Že všechno, co jsme kdy vytvořili, je tak umělé. Jak jsem mohl říct, že když se vymočím v albertu na zem, že tím stanovuji nějakou hlubokou myšlenku? Lidé kolem si mysleli, že jsem blázen, ale všichni mí spolužáci a učitelé se tetelili blahem. Teď mám pocit, že i kdybych se na tu zem vysral a vycucal si z prstu nějakou zajímavou rádoby hlubokou myšlenku, tak by mi všichni tleskali. Něco tu chybí, nepřijde vám? Něco tu chybí, ale kdybych jen věděl, co to je!

  První se náhle prudce zvedne a přeběhne k oknu, otevře ho a hodlá vyskočit. Druhý ho

chytne, ale první ho odstrčí. Zůstane stát a zírat na ostatní u otevřeného okna. Čtvrtý vstane a

zcela ohromen pozoruje situaci. Postupně se začne vzdalovat na druhou stranu místnosti, jako

kdyby chtěl mít na scénu lepší záběr.

TŘETÍ             (rozlíceně) Co to děláte?! Zbláznil jste se?!

PRVNÍ            Ne, poslyšte! Já vím, co dělám! Není to zas tak vysoko!

DRUHÝ          (uklidňujícím tónem) Odstupte od toho okna, tím nic nevyřešíte.

PRVNÍ            Ne, ne, vážně ne, já se nechci zabít! Dojdu pro pomoc!... To může být maximálně tak dvacet metrů!

TŘETÍ             Vy idiote! Z dvaceti metrů na kamennou dlažbu, to si myslíte, že se nezabijete?!

PRVNÍ            (náhle se usměje) Dostanu se odsud!

TŘETÍ             Se zlomeným vazem, skvěle! To nám všem hrozně pomůžete! Chováte se jako magor!

PRVNÍ            Chci jen pryč… měl jste pravdu… co to proboha dělám se svým životem? Posledních sedm let sedím na zadku v kanceláři… K čemu? Ach bože…

  Druhý se vyčítavě podívá na třetího.

PRVNÍ            Konečně budu užitečný! Skočím a dojdu pro pomoc!

TŘETÍ             Se zlámanýma nohama moc daleko nedojdete…

DRUHÝ          (sykne) Držte hubu, Vy idiote!

  Třetí sklapne.

DRUHÝ          (mírně) Prosím, odstupte od toho okna. Je to příliš riskantní. Můžete si ublížit. Za to Vám to nestojí, Bedřichu.

PRVNÍ            Ale… konečně… něco změním?

DRUHÝ          Není co změnit. Můžeme jen čekat. Společně to zvládneme.

PRVNÍ            Já už nechci čekat. Nechci čekat na to, až nás zachrání!

DRUHÝ          (s úsměvem) Tak čekat nebudeme. Budeme hrát karty.

PRVNÍ            Vy máte karty?

DRUHÝ          Ano, mám, Bedřichu. Tak slezte, ano? Zahrajeme si karty.

  První chvíli přemýšlí, pak skutečně sleze. Druhý mu přehodí sako přes ramena a posadí ho.

Třetí zavře okno.

TŘETÍ             (šeptem) Jeden sebevrah, druhý melancholik… (na druhého) Prokažte mi laskavost, nezblázněte se.

DRUHÝ          Já se nemám zbláznit? To Vy jste tu před chvílí řval jako magor.

TŘETÍ             A je to tady zase. Ano, vypěnil jsem – přiznávám – to se ale může stát každému.

DRUHÝ          Takže Vy jste vypěnil, ale oni se zbláznili?

  Třetí chvíli beze slova pozoruje druhého. Pak si hlasitě povzdychne.

TŘETÍ             … Fajn. Nechme to být. Zahrajeme si ty karty, aspoň zabijeme čas.

  Muži se posadí do půlkruhu (ve stejné řadě jako seděli pod rakví na začátku druhého obrazu) a začnou hrát karty. Chvíli je ticho.

PRVNÍ            Poslyšte, promiňte, možná je to hloupá otázka, ale co je to vlastně to performance? Nedokážu si to moc představit.

ČTVRTÝ        (se zaujetím) Performance? Jo, no, performance je druh umění, při kterém se člověk snaží skrze nějakou událost či čin vyjádřit myšlenku. (třetí se zastaví a poslouchá) Může se jednat buďto o performance, kde figuruje jen on sám a používá divadelních, hudebních a jiných uměleckých prvků, nebo přímo o happening, kam vztahuje i další lidi, aniž by o tom tušili a snaží se jim předat nějakou myšlenku. (spokojeně se usměje)

  První na něj s rozpačitým úsměvem hledí, druhý na čtvrtého nejistě pohlédne. Třetí klesne s

kartami, položí je a vstane.

TŘETÍ             Co jste to řekl?

ČTVRTÝ        Co?

TŘETÍ             Takže to Vy jste nás sem zavřel?

ČTVRTÝ        (zmateně) Co? Já? Jak…

TŘETÍ             Přišel jste sem jako poslední a rovnou nás zamkl… Tohle je nějaký ten Váš… „hepenynk“, co?

ČTVRTÝ        Ne, ne! Já s tím nemám nic společného!

  Druhý vstane.

DRUHÝ          Hele, klid. Tady kluk přišel sice jako poslední, ale když dorazil, tak Vy jste nebyl v místnosti.

TŘETÍ            Aha! Takže jsem nás zamkl já? Jaký bych měl asi tak důvod?

DRUHÝ         Není to jasný? Snažíte se vyhnout tomu soudnímu řízení.

TŘETÍ            Vyhnout?! Jestli tam nedorazím, tak mě to zničí!

DRUHÝ         Jasně, jasně…

TŘETÍ            A proč nám neřeknete Vy, jaké máte finanční potíže, co?

DRUHÝ         Po tom vám nic není.

TŘETÍ            Bylo vám snad něco po mých problémech? Ne! A stejně jsem vám je řekl!

ČTVRTÝ       (zakřiknutě, prosebně, jako by dodával) Mohl byste nám to říct.

DRUHÝ         Je mi líto, budete se muset naučit žít bez toho.

TŘETÍ            Okamžitě to vybalte! Proč jste nás tu zavřel?!

DRUHÝ         Najednou jsem nás tu zavřel? Jak jste k tomu zase přišel?!

TŘETÍ            To se divíte, vždyť jste tajnůstkářský jako—

PRVNÍ           Pánové, no tak, pojďte hrát karty…!

TŘETÍ            Vy už taky buďte zticha! Furt tady jen fňukáte, i tady kluk má víc páteře, než Vy! A ty karty si strčte do prdele!

  První vstane.

PRVNÍ           (rozlíceně) Jen se nás snažím uklidnit! K čemu bude, když tu na sebe budeme řvát? Copak si tím pomůžeme?

TŘETÍ            Drž už hubu, ty buzerante, nikdo se tě na nic neptal!!

PRVNÍ           Já ti dám buzeranta! (vrazí třetímu pěstí)

 

Třetí dopadne na roh rakve a svalí za ní. Rozlehne se ticho.

PRVNÍ            Já nechtěl.

Čtvrtý vstane, zajde za rakev a skloní se k muži.

ČTVRTÝ        On je mrtvý.

 

  První vytřeští oči.

DRUHÝ          Cože? (zajde také za rakev)

PRVNÍ            (koktá) Že se mu nic nestalo? (nervózní, šílený úsměv) Je v pořádku, že jo?

DRUHÝ          Kurva…

  Druhý se vrátí k prvnímu, čtvrtý se postaví za rakví a hledí na prvního.

PRVNÍ            Já nechtěl… Nevím, co mě to popadlo…! Byla to nehoda!

  Nikdo nemluví, je ticho.

PRVNÍ            Panebože, řekněte něco!!

DRUHÝ          … Byla to nehoda.

PRVNÍ            … Díky…. Děkuju Vám…

DRUHÝ          (věcně) Uklouzl.

PRVNÍ            (zmateně) Cože?

DRUHÝ          Nezabil jste ho. Uklouzl a uhodil se. To se stalo.

PRVNÍ            Ale…

DRUHÝ          (téměř zakřičí) To se stalo…!

  Čtvrtý se dívá lítostivě na druhého. Druhý to pochytí.

DRUHÝ          (slabý úsměv)… Tak už ti to došlo?

PRVNÍ            (zmateně) Co mu došlo?

  Ticho.

ČTVRTÝ        Mám lepší nápad.

PRVNÍ            Jaký?

  Podívá se na rakev.

DRUHÝ          Doprdele…

PRVNÍ            Co?

ČTVRTÝ        Máme rakev a nyní máme i mrtvolu.

PRVNÍ            Ale vždyť… uvnitř už mrtvola je!

ČTVRTÝ        Je to… velká rakev.

PRVNÍ            … To… to bychom neměli…

ČTVRTÝ        Nikdo krom nás tady není. Nikdo neví, co se tu stalo. Nikdo si nevšiml, kolik lidí sem přišlo, tudíž si nikdo ani nevšimne, kolik lidí odsud odejde.

DRUHÝ          Panna nebo orel.

ČTVRTÝ        Prosím?

DRUHÝ          To nic. To je jedno. Měli bychom vzít tu méně riskantní cestu.

ČTVRTÝ        (udiveně) Ta rakev není zatlučená.

DRUHÝ          Tím lépe. Pojďte. (pokyne na prvního, ten se zdráhá, ale pak přejde k nohám třetího)

Čtvrtý otevře rakev, načež ztuhne. Druhý přejde k rakvi a třetí také.

PRVNÍ            Ach bože.

Čtvrtý s vytřeštěnýma očima přechází na svou židli a posadí se. Druhý s prvním rychle strčí mrtvého do rakve a první pak rychle přechází na svou židli a nechápavě hledí do prázdna. Druhý zavře rakev, chvíli u ní postojí a pak se také posadí, zamyšlený.

DRUHÝ          To nedává smysl.

ČTVRTÝ        Vlastně to dává perfektní smysl. Už od samého počátku.

PRVNÍ            (procitne) Ale… tím pádem… všechno ostatní…

DRUHÝ          Nemělo smysl.

ČTVRTÝ        Co teď budeme dělat?

DRUHÝ          Co by.

  Druhý a první unisono.

DRUHÝ          Smutnit.

PRVNÍ            Žít?

  Čtvrtý se krátce, potichu zasměje.

  KONEC