Zbabělost Bjólfura Belgísona



I Remember - Lisa Hannigan
Upward The Mountain - Iron & Wine


Je nekonečnou, ta mladá touha stvořit sám sebe tím nejpošetilejším a nejprostším způsobem; zamilovat se. Roztéct se jako med v náručí někoho, kdo chce to samé. O tom však bude vyprávět O.O., ne já.
Je téměř nekonečnou, ta mladá touha definovat sám sebe tím nejvíce zbabělým způsobem; utéci do míst, kde nikdy nebylo Tvých kroků. První krok do země zaslíbené, jejíž zaslíbenost je však iluzí vyvolanou neznámem. Cítíte to? To vzrušení, podobné tomu, jež je vyvoláváno dotyky, pod nimiž se chvěje svět. Zhmotnit se na půdě, která není pošpiněná Tvými slovy a Tvými činy, kde hlína je čistá jako sklo, do něhož svými kroky vyryješ své ornamenty, a nebe je plátnem, do kterého svým dechem vmaluješ svůj autoportrét. Kráčet bez nutnosti dávat pozor, kam kráčíš a bez potřeby se neustále otáčet, ne tichošlapat, nýbrž skutečně kráčet, to jest svobodou.
Kde se ta zbabělá touha jen bere. Přál bych si, vroucně, stát na prahu domu a cítit se doma i v okamžiku, kdy jej překročím. Přál bych si, vroucně, aby mi pukly oči ve vteřině, kdy se poprvé postavím do světa, do něhož ještě vlastně nepatřím. Přál bych si, aby mě hřál ten studený vítr, jak si s ním budu třást jako s rukou a budeme se poznávat. B.M. prahnul po svém domově, já prahnu po světě, který je vším, jen ne mým domovem.
Večery trávím tím, že sedím v modrozeleném křesle a opatrně odvíjím ze svého těla nitky žil a cév, jelikož nejsem žádnou cívkou snů a tužeb svých milovaných. Ale den ode dne to bolí víc a víc nejen je, ale i mne.
A když je podzim jenom žlutý, znamená to, že jsi zemřel, nebo snad, že svět trpí hyperbilirubinemií?
… Přísahám při všem, čím jsem se kdy měl stát, při všech těch bozích, jejichž kulty mě učila vzývat má matka, můj otec i mí učitelé, a přísahám při všech těch ďáblech, jejichž fetiše mě učili milovat všichni mí přátelé a milenci, že bych rád na chvíli nevěřil v nic a v nikoho.
Chci otevřít dveře a vyjít ven. Nadechnout se toho nejchladnějšího větru, jenž pluje po vlnách a nabírá do sebe jeho svěžest a nespoutanost.
Na světě je tolik lidí, příliš mnoho. Nedokáži je v sobě všechny obsáhnout. Nedokáži naslouchat zoufalému tlukotu všech těch srdcí, aniž bych měl pocit, že se v řevu těch krvavých peřejí ztrácím.
Chci stát u zábradlí, na vrcholu majáku, a celý den koukat na horizont moře s šálkem čaje v dlaních a s kašmírovou šálou na krku, ve svetru, který bych si upletl já sám.
Kolik panenského kyslíku jsem do sebe kdy vtáhl a kolik šlápot jsem položil na panenskou zem?
Posadil jsem se mezi travnaté hůrky na molo nebes, která spadla do jezera. Po hladině pluly mraky mléčně bílé. Protékal jsem svým mezižebřím každou vteřinou, kdy nebylo hlasů upozorňujících mě na blízkost lidskou. A vždy, když ke mne přes svahy hor líně doplula vzdálená ozvěna, tak jsem se rozdmýchl jako pěna moří a ztratil se v pláních a kamenech. Neboť všechny mé kroky vedou v kruzích a jsem už provždy tím, čím jsem.
Chci stát na okraji útesu, nohama v suché trávě, a dýchat stejný vzduch, jenž dýchají racci.
Chtěl bych být svobodný. Chtěl bych, aby mé srdce sobecky bilo jen pro sebe. Ne vždy. Jen občas. Alespoň občas.
A všem se proto srdečně omlouvám.

Bjólfur došel až k malému domku ze žlutých cihel, jenž stál u útesu, odkud byl výhled na nedaleký maják. Vyschlá tráva šeptala každý den stejné sliby, moře řvalo u nohou útesů stále stejné prosby a racci naříkaly stále stejným pláčem. Kolem domku stál drobný plůtek, spíše jen několik dřevěných prken, a ke dveřím vedla kamenná cesta ztrácející se v trávě.
Muž zaťukal na neebenové dveře. Rozhlížel se kolem, zatímco mu vítr házel s vlasy hravě sem a tam, sem a tam. Zastrčil bradu do šály a podíval se na kapesní hodinky, které kdysi dostal od milence a kdysi dávno je zahodil. Byly rozbité, sklíčko prasklo. Zastavily se po jedenácté.
Znovu zaťukal, načež rty u prken zašeptal, téměř neslyšně: „Je tam někdo?“, ale pomatený vítr mu jeho slova ukradl a odnesl si je sebou. Dlouho si s nimi pohazoval, donesl je s sebou na Arktidu a zase zpět, vlekl je za sebou přes oceány i pevninu, přes pohoří i nížiny.
O rok později zaslechl tato slova jakýsi mladý muž v České republice. Myslel si však, že se jedná o jeho představivost, a proto neodpověděl.
Cizinec vešel do dveří a posadil se k masivnímu stolu uprostřed místnosti, kde nebylo ničeho, krom onoho jednoho stolu a jedné židle. Nebylo tu piana, křesla, modrých tulipánů, obrazů, akvamarínů, lilií, hroznů, ebenu. Zaposlouchal se do světa tam venku, tlumeného zdmi.
Slyšel, všechno stále slyšel. Moře, vítr, trávu i racky.


Mám duši z perletě.




















Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus