VĚČNÉ ŠTĚSTÍ ČLOVĚKA MOUDRÉHO: EGOISTA

Ukázka z knihy Egoista.
O světě, kde je láska daností a samozřejmostí.

Byl pozdní podzimní podvečer, listopad. Mollice šila a já stál na balkóně se skleničkou koňaku. S pohledem upřeným na omítku protější bytovky jsem necítil zhola nic. Těchto podvečerů již bylo stero. Stero bylo taktéž polibků a milostných aktů. Ve večeru, v němž vzduchem proplouvaly unesené děti stromů, jsem, jako již tolikrát, pocítil tu náhlou touhu utéct. Utéct od Mollice, co nejdál, od té dívky, již miluji a zároveň tak hluboce nenávidím, neboť jsme byli predestinováni k tomu, abychom spolu byli.

„Jdu se projít.“ pronesl jsem, aniž bych čekal na její odpověď. Vyšel jsem z apartmánů a zahleděl se na konec ulice, zalitým mlhou. Kam? Není kam, všude mě doprovází, ruku v ruce se mnou chodí má Žena, ta, jež mi byla předurčena. Před tímto rozsudkem není úniku a nejhorší je jeho samotná pravdivost. Ano, skutečně ji miluji. Ano, skutečně se ke mně hodí. Ano, skutečně i ona mou lásku opětuje. Jenomže náš vztah je tím tak strojený, nepřirozený a nucený. Je pouhou divadelní hrou odvíjející se dle předepsaného scénáře. Ach, co je to za lásku, jež je nám věnována bez boje a bez vlastní svobodné vůle? Copak nepostrádá váhy? Nebo mám být šťastný za to, že jsem našel svou spřízněnou duši, člověka, jemuž tak zplna rozumím a miluji jej? Bože! Co je to se mnou?! Proč si toho nedokáži vážit? Tyto myšlenky mě sžírají již po tak dlouhou dobu, ode dne, kdy jsem se probudil z patetické zamilovanosti a ponořil se do skutečné, partnerské lásky mě nenaplňuje nic jiného, než pochybnosti o hodnotě toho, co nyní mám a držím v rukou.

Došel jsem na Náměstí Lásky a vešel do Platónova chrámu. Do těchto míst jsem v poslední době zavítal čím dál tím častěji. Nicméně mě nezbavují mého neklidu, naopak jej násobí a já pokaždé odcházím z těchto náboženských míst jen a jen více rozrušený a nejistý.

Posadil jsem se do lavice a podíval se na sochu nad oltářem – byli to Herrmann a Fraumanne. Drželi se za předloktí a zakláněli se vzad. Je to pár, na jejichž filozofii stojí naše společnost. Filozofie kruhových lidí, duality lidské existence dala vzniknout společnosti lásky. Zde je každý z nás predestinován k určitému člověku. Nežijeme v totalitním režimu. Máme své svobody a svou vlastní vůli. Ve všem, krom lásky. Láska je naším náboženstvím, naším bohem, naším životním smyslem. Bez lásky nejsme nic. Právě proto je nám již po našem narození přisouzena osoba, k níž náležíme a jíž musíme milovat stůj co stůj – vždy tomu tak i je. Ti, kteří revoltují vůči tomuto primárnímu zákonu naší společnosti – často jen z tvrdohlavosti a potřeby rebelovat – jsou popraveni. Hybridi, lidé bez své druhé poloviny (která byla například popravena nebo zemřela) jsou opovrženíhodnými, avšak tolerovanými černými ovcemi. V dnešní době byl však předložen návrh zákona, který by postavil existenci bez své spřízněné duše za hranici zákona, čímž by byli všichni, kteří o svou lásku přišli, odsouzeni ke smrti. Vzhledem k tomu, že naprostá většina hybridů páchá sebevraždy do prvního týdne po smrti svého milovaného, by se jednalo spíše smilování.

Přisedla si ke mně Velematka Všeláskařka.

„Vídám Tě tu často. Nechceš si o něčem promluvit, milovaný?“

„Obávám se, Matko, že nemohu.“

„Můžeš se vyzpovídat.“

„Nedělá se to ve zpovědnici?“

„Ta je jen pro větší pocit jistoty a bezpečí toho, jenž se zpovídá. V každém případě je zpověď tajemství, nesmím jej nikde zmínit; kdybych tak učinila, zpronevěřila bych se Lásce.“

„To je právě ten důvod, proč se nemohu zpovídat. Bylo by to zpronevěření, kacířství, rouhání.“ řekl jsem a znovu zvedl zrak ke Svaté Dvojici. Ve Dvojici, tedy dvou zamilovaných, dle našeho náboženství spočívala Jednota, Bůh, nebo-li Láska.

„Máš pochyby o svém Osudovém partneru? To je normální, za to se nemusíš stydět..“

„Ne, nemám, ani přinejmenším. Svou Osudovou miluji, z celého srdce. To naše láska je to, o čem mám své pochyby, Matko.“

„Láska je dokonalá, můj milovaný. Není důvod o ní pochybovat.“

„Já vím, že ano. Ale my lidé dokonalí nejsme. To právě proto mám pochyby.“

„Rozumím. I já měla své pochyby, milovaný. Narodila jsem se bez Osudu. Víš, že lidé jako jsem já mají jen dvě možnosti, buďto se stanou Všeláskaři, anebo jsou odsouzeni k celoživotnímu strádání na pokraji společnosti. Ke smrti. Já proti tomu chtěla bojovat; milovala jsem mnohé další bezosudy, ale nikdy to nevydrželo, pochopitelně. Až jsem jednou doputovala sem; do tohoto kláštera. Zde mě pod svá křídla vzal tehdejší Veleotec Všeláskař a naučil mě lásce k Veškerenstvu: Všelásce.“

„Omlouvám se, pakliže se Vás nyní nějak dotknu, Matko… Avšak nikdy jsem Všelásku nechápal. Vždyť… Vy netvoříte Dvojici.“

„Ale ano, já tvořím Dvojici; Dvojici s celým lidským pokolením, s přírodou, s kosmem, tudíž tvořím Jednotu. Má láska je jiného druhu než láska k bližnímu svému. Každý den poznám toliko nových věcí, tudíž se zamilovávám stokrát denně. Zatímco ty oplýváš jednou obrovskou láskou, má láska je roztříštěná na střípky, nosím v hrudníku tisíce drobných srdéček; pro padlý list; pro slzu stékající po tváři starého muže, pro šátek unášený větrem, pro děti skotačící před chrámem – všechny tyto démanty okamžiků mě bodnou na prsou, přímo uprostřed a já se zamiluji.“

„Ale jste sama.“

„Obávám se, že je nemožné, aby Osudový zplna pochopil mou lásku, neboť se zakládá na harmonii s Vesmírem, zato láska Tvá, můj milovaný, je založená na harmonii s jinou duší.“ Dlouho jsem byl zticha a přemýšlel nad jejími slovy.

„Trochu Vám závidím, Matko.“

„Já Tobě také, milovaný.“ pronesla se sladkým úsměvem, načež se zvedla, její havraní vlasy se zaleskly a chystala se odejít; avšak předtím mě ještě políbila na čelo.

Vycházel jsem z chrámu a všiml si skupinky lidí, jejichž hlavy byly zakryté překrásnými maskami, přebíhající za roh. Následoval jsem je a vylezl zpoza rohu; vylepovali nějaké plakáty a sprejovali stěnu chrámu. Jeden z nich, muž s bílou košilí a rudou vestou, si mě všiml a okřikl ostatní. Všichni se naráz otočili a bedlivě mě sledovali. Když viděli, že nehodlám nikoho zavolat a spíše jsem jen zvědav, co činí, tak ke mně přikročil právě onen muž, co mě zpozoroval jako první a předal mi leták. Pak odběhli.

Na letáku stálo:

LÁSKA NENÍ OTROCTVÍ!

Vysvoboďte se z otroctví lásky!

Vysvoboďte lásku z otroctví!

Vysvoboďte se z predestamorace!

SVOBODU LÁSCE!

Vrátil jsem se domů a Mollice ležela u šicího stroje; hlavičku se světle hnědými, vlnícími se vlasy, které ji stékaly po zádech, měla položenou na dece, již nám šila, abychom se do ní po večerech mohli zabalit a tisknout se k sobě. Vzal jsem ji do náruče a uložil do postele. Spala s dlaněmi na polštáři, jako kdyby se oddávala celému světu. Políbil jsem ji na čelo a šel na balkón. Přemýšlel jsem o tom, co mi řekla Velematka, zároveň jsem však třímal v rukou onen letáček a neustále se na něj díval, znovu jsem jej čítal a přemýšlel nad jeho poselstvím, zda-li vůbec nějaké má. Působí, že charakterizuje přesně mé pochyby, to, o čem přemýšlím a co mi nedává spánku. Kéž bych mohl nějak kontaktovat některé z oné skupiny, abych… ach, ty masky! Co mi jen připomínali? Snažil jsem si je lépe vybavit. Masky, které nosili muži, měly nad ušima nějaké zelené listí, vavřín snad, a tváře masek byly ostré, do hladka oholené. Ženské masky měly kůži opálenou, s ozdobným líčením a korunkou s hadem… Nepočítaje jejich černé paruky… Ach, no jasně!

Vešel jsem zpět do bytu a usedl za počítač. Vyhledal jsem si obrázky Marka Antonia a Kleopatry, dvou milenců z naprosto odlišných světů. Ano, byli to oni. Skutečně si vybrali vhodné reprezentanty..

Ulehl jsem ke spánku vedle Mollice a zbavil se myšlenek tím, že jsem ji začal laskat. Probudila se a opětovala mi něhu.

Následující den jsem vstal o něco dříve a posadil se k televizi. Zrovna hlásili zprávy, které mě poprvé za dlouhou dobu skutečně zaujaly a přinutily poslouchat.

„… V North Cottonfieldu se rozléhá působení teroristické organizace Romantiků, jejichž cílem je destabilizace naší láskyplné společnosti…“ přišla rozespalá Mollice, oděná jen do kalhotek a mého trička, které ji sahalo pouze do půlky jejích krásně bublinových hýždí, a posadila se vedle mne, „… nedávno došlo k teroristickému útoku na predestamorační oddělení v Nemocnici Svaté Dvojice. Počítače k určení Osudových byly napadeny virem, který kompletně ochromil funkci těchto strojů. Britský Blok Lásky vyslovil žádost o přerušení každoročních cest Fraumanny a Herrmanna, zrovna směřující právě do North Cottonfieldu, neboť se obávají atentátu. Oba naši Láskovládci však toto odmítli a do města dorazí již dnes večer na northcottonfieldské Láskobraní.“ Mollice uhodila slabě do opěrky divanu; nijak silně, jen tak, aby dala najevo své rozhořčení.

„To je strašné. Proč by někdo něco takového dělal?“

„Ty jsi nikdy neměla pochyby?“ podívala se na mě s doširoka otevřenýma očima a našpulila rty, načež zakroutila nesouhlasně hlavou.

„Ne, neměla. Vždyť já Tě miluji, Kristane.“

„To já Tebe taky, Mollice. Ale některým lidem to přijde jako otroctví.“

„Co?“

„Že nemáme na výběr a že jsme odsouzeni k zániku, pakliže přijdeme o Osudového.“

„Jo… ale vždyť tak to prostě je.“

„Právě to se některým nelíbí.“ Mollice se zamyslela.

„Vždyť je tu ale spousta šťastných lidí. To, že se někdo dívá na lásku jinak než majorita, neznamená, že se ta majorita musí přizpůsobit. Proč bychom měli měnit něco, co funguje a je akceptované?“

„Nemyslíš si tedy, že by se na minoritu měl brát ohled?“

„No, já nevím… Asi… ale asi ano, ale neměli bychom jí ustupovat. Vždyť oni šíří chaos.“

„Podle nich je to pořádek.“ řekl jsem. Mollice našpulila rty a zasmušila se.

„Nelíbí se mi to. Mám strach. Proč jsme my lidé tak sobečtí a musíme neustále světu dokazovat, že zrovna naše pravda je ta absolutní a správná? Ach jo.“ povzdechla si a položila mi hlavu na rameno.

„Půjdeme dnes večer na Láskobraní?“ zeptala se po chvíli.

„Samozřejmě.“ řekl jsem. Začali jsme se líbat, zatímco se z televizoru ozývalo hlášení dalších zpráv.

„Nový zákon o eutanázii Osudových, kteří přišli o svého partnera, byl schválen a včera podepsán našimi vůdci.“

K večeru jsme zamířili na festival, pořádaný každý rok na počest Herrmanna a Fraumanny, našich proroků lásky. Šlo o vrchol naší kultury a zároveň její nejvznešenější oslavu. Každoročně se všichni Osudoví i Všeláskaři setkali na Náměstí Lásky a vzdávali hold Lásce a Svaté Dvojici. Lidé se bavili u stánků, kupovali si drobné hlouposti, povídali si, pili víno a v objetí se svým Osudovým se smáli a sdíleli svou lásku se svými přáteli i cizinci.

Po společné Láskyplné meditaci, při níž celé náměstí ztichne, Osudoví i Všeláskaři se posadí na zem a meditují, propojují své lásky s láskami druhých a vytváří tak absolutní Všelásku, se pomalu schylovalo ke zlatému hřebenu večera – projevu Hermanna a Fraumanny. Mollice mě tahala dopředu, neboť Svatou Dvojici měla zvlášť v oblibě (minulý rok jsme stáli až vzadu a má dívka z toho byla poněkud skleslá), jenomže mě někdo vzal za rameno a zastavil.

Kdo to jen byl? Neznámá dvojice na mě spiklenecky koukala a usmívala se. Muž měl kompletně vyholenou hlavu po stranách, jen uprostřed měl hustou kštici napomádovanou vzad. V rozepnuté košili mu zářilo pohyblivé tetování srdce s psychedelickými barvami a fraktálovitými tvary, které mě hypnotizovalo. Slečna, jejíž vlasy, obočí i řasy byly bílé, měla ve vlasech černou růži a pod nosíkem se na mě šklebily rty zakryté černou rtěnkou. Jedna polovina jejích šatů byla černá, druhá bílá. Z toho pochybného páru mi bylo tak podivně nevolno.

„Dobrý den, jsem Alphé,“ řka muž podal mi ruku.

„Zdravím.“  stiskl jsem mu ji.

„A toto je má milenka, Henka.“ Poukázal na ženu. Ta se usmála a potáhla z cigarety ve špičce. Bílá špička a černá cigareta. Už zase, zatraceně. Začalo mě to rozčilovat.

„Těší mě. Jsem Kristan a tohle je má Osudová, Mollice.“ pravil jsem. Má žena stála nenápadně se skrývajíc jedním ramenem za mými zády, natočená ke mně.

„Jste roztomilí. Mám ráda roztomilé lidi.“ řekla Henka.

„Těšíte se na proslov?“ optal se muž koukaje přímo na Mollice.

„Ano.“ pronesla nejistě.

„To by mne zajímalo, co bude jejich letošní téma. Myslíte si, že zmíní ty Romantiky?“ tentokrát se Alphé otočil na mne.

„Ano, myslím, že ano.“

„Hm… Jsou to blázni.“

„Kdo?“ zeptal jsem se. Muž chvíli neodpovídal, jen mě pozoroval s podlým úsměvem.

„Romantici, pochopitelně. Nemůžou svrhnout celý systém.“

„Leda by zaútočili přímo na sloup, o něhož se celý ten systém opírá.“ pronesla Henka.

„Co tím míníte říct?“ pronesl jsem směrem k té ženě. Ta s úsměvem odpověděla.

„Že naše Svatá Dvojice je velmi opovážlivá. Dobrovolně se vystavuje riziku.“

„Vážně si myslíte, že Romantici dnes něco podniknou?“

„Vážně si myslíte, že by si nechali ujít takovou příležitost?“ vysmála se mi.

„Co si myslíte o jejich ideologii?“ pokračoval ve vyzvídání muž. Nemohl jsem přímo před Mollice odhalit, že s nimi v jistých bodech sympatizuji, přesto jsem nechtěl onoho muže a ženu odehnat. Když viděl, že se nehodlám nijak rozpovídat, navázal sám.

„Četl jsem jejich manifest – ze studijních důvodů. Docela zajímavé počteníčko. Myslíte si také, že predestamorace je otroctví?“ Mollice lehce vystoupila z mého stínu a dala se do řeči.

„Proč je predestamorace špatná? Vždyť si vezměte, kolik zlomených srdcí tím bylo uchráněno!“ Henka se okamžitě dala s mou Osudovou do řeči, nadšená tím, že vylezla ze své ulity.

„Jenomže lidé nemají na výběr, drahá. Když se jeden z Osudových začne ničit, je ke zkáze odsouzen i ten druhý. Když zasáhne Osud a zabije jednoho z páru, odsuzuji tím i onoho druhého. Jsme závislí na tom druhém, nejsme svobodní.“

„Ale co by to bylo za život, jeden bez druhého?“

„Dříve se používala taková fráze – ehm, jak to bylo?“ žena se otočila krátce na svého muže, „Ach, už vím, v moři plave mnoho ryb.“

„Co to znamená?“

„Romantici nevěří ani v Osudového, ani v Osud. Je tu jen chaos, náhoda, svobodná vůle.“ řekl Alphé.

„To je strašidelné. Jak může někdo žít v takové nejistotě?“ pronesla ještě Mollice a podívala se na mne. Nechtěl jsem říkat nic specifického.

„Kdo je vůdcem Romantiků?“ zeptal jsem se tedy raději.

„Manifest je podepsán iniciály R.N. … Více se neví.“

„S tím člověkem bych si rád popovídal.“ řekl jsem, koukaje muži do očí.

„Vážně?“ tázal se zvědavě.

„Ano, myslím, že by to mohlo být zajímavé.“ Henka se usmála, přistoupila ke mně a poplácala mě po hrudi.

„Ty jsi mi ale odvážlivec! Takové muže mám ráda.“

„Už jsou tady. Pojďme, Henko.“ Alphé nastavil ženě své rámě. Ta se jej chopila a když odcházeli, laškovně nám zamávala.

„Ti byli divní,“ řekla Mollice, když se pár dostatečně vzdálil, „a všiml sis, jak ten muž použil ten archaický výraz ‚milenka‘?“

„Ano, všiml.“

„Myslíš, že to mohli být…“ Určitě ano, vždyť to bylo jasné. Přišli se mi ukázat. Byla to pozvánka, výzva, výsměch.

„Ne. Proč by Romantici tak riskovali a promenádovali se přímo na náměstí o Láskobraní? Možná jsou to blázni, ale idioti to určitě nejsou.“ Mollice se znovu podívala do dáli a pak zamyšleně ztichla. Po chvíli nastoupili na pódium naši proroci a má Osudová se zase rozzářila. Nadšeně se na mě zavěsila a roztleskala se.

Jejich ruce byly propleteny v loktech a oba si to s povzneseným, věčným úsměvem vykračovali stejným krokem zlehka po jevišti k okraji, blíže k nám. Zrzavá Fraumanne v nádherných, červených šatech a Herrmann v modrém fraku. Když pozdravili naše město, ozval se nadšený, bouřlivý potlesk a hvízdot. Mluvili unisono, souběžně.

„Jsme neskonale šťastni, že jsme s vámi, naše lásky. Nechť vás síla lásky provází vašimi životy a nepřináší vám nic jiného, než štěstí a radost! Tento rok byl pro nás velmi významným. Jak jistě víte, nový zákon o—“ Jejich duet přehlušil výstřel a Herrmannův hlas utichl. Celé náměstí vyjeklo. Mollice se na mne podívala s vytřeštěnýma očima, ach bože, ten pohled, který se ptal a křičel zároveň, ten už nikdy nezapomenu.

Večer mi vypadl z kalhot drobný lístek, na něm byla nějaká adresa a obrázek srdce s vepsaným ‚R‘, pod nímž bylo napsáno slepý vlk. Snažil jsem se dopátrat, od koho jsem kartičku mohl dostat a zanedlouho mi to došlo; pravděpodobně mi ji do kapsy vhodila Henka, když ke mně přistoupila na konci našeho rozhovoru.

Mollice už dávno spala – byla vyčerpána pláčem a šokovaná. Spánek jí byl jen k dobru. Potichu jsem se vykradl z bytu.

Ulice města byly víceméně opuštěné, lidé byli zamčeni ve svých domovech, nejistí, zmatení – nevěděli, co se bude dít dál. Ani já to nevěděl; vlastně jsem na to doposud ani nepomyslel.

Zanedlouho jsem zavítal do opuštěné, úzké uličky. Došel jsem k budově s adresou z papírku. Byl to nějaký opuštěný klub – zadíval jsem se dovnitř skrze zatlučená okna a viděl bar a několik rozbitých židlí a stolů. Zaťukal jsem na dveře. Nikde nikdo; bylo ticho.

„Haló?“ zavolal jsem dovnitř. Místností prolétával jen prach. Bylo to tam opuštěné. Ve chvíli, kdy jsem se chtěl otočit, jsem však ucítil na na temeni hlaveň pistole.

„Kdo jsi?“ řekl tlumený hlas.

„Klid, jsem Kristan, dostal jsem tuhle adresu od Henky a Alphého…“ mluvil jsem pomalu a jasně.

„Dej mi to.“ pravil ten ženský hlas. Podal jsem ji přes rameno kartičku s adresou. Zbraň po chvilce klesla. Otočil jsem se na ženu; měla na sobě masku Kleopatry.

„Budu Ti muset zavázat oči.“

„Musí to být?“

„Nebo Ti můžu prostřelit hlavu; už toho víš příliš moc. Vyber si.“

„Jedna nabídka lákavější než ta druhá.“ řekl jsem nevrle a obrátil se k ženě zády. Zavázala mi oči, vzala mě za ruku a vedla mě za sebou. Jediné, co vím, bylo, že jsme kráčeli po schodech dolů, někam do vlhkého, studeného sklepení.

Když mi rozvázala oči, seděl jsem u stolu a z druhé strany na mne koukal plavovlasý muž s krátkými vlasy, vousy a velkým knírem. Měl temně modré oči, téměř černé, zíraly hluboko do těch mých; byly první věcí, kterou jsem viděl, jednoduše si mě k sobě přitáhly. U dveří stály Alphé a Henka a po mužově pravici, s rukou na jeho rameni, stála blonďatá žena s copem. Byla mi velmi, velmi povědomá – koukala na mě shora, s pochybami. Podíval jsem se nalevo a spatřil o stěnu opřenou ženu s vyholenou půlkou hlavy – z té druhé jí vycházely dlouhé, bílé dredy.

„Těší mne, Kristane.“ usmál se muž a má nervozita klesla. Doposud vyhlížel velmi vážně, ale s jeho úsměvem přišla vlídnost a já se uklidnil.

  „Jsem Ruby Neux.“ pokračoval.

„Dobrý den.“

„Již delší dobu Vás sledujeme, pane Kristane. Víme, že máte pochybnosti o systému, v němž my všichni žijeme.“

„Jak to můžete vědět? Máte špicly?“ ptal jsem se s jedovatým podtónem. Muž se jen zasmál.

„Ano, máme, ale ne mezi lidmi. Na vládních pracovištích máme své sympatizanty. Ti nám také dohazují nové možné členy. Problematická individua, rebely, Osudové, kteří přišli o svého partnera… Ale Vy, Vy jste výjimka.“

„Co tím chcete říct?“

„Tohle pro Vás bude asi trochu šok.“ řekla blonďatá žena a přistoupila o něco blíže ke stolu. Pohlédla na svého muže.

„O co jde?“ optal jsem se nejistě. Vyschlo mi v krku. Muž se opřel lokty o stůl, semkl ruce před sebe a nahnul se slabě ke mně. Podíval se mi zpříma do očí.

„Kristane, Vaše Osudová není Vaše Osudová. Váš Osud je lež.“

„Cože? Jak to myslíte?“

„Důvod, proč máte své pochyby, je ten, že láska k Vaší ženě není osudová. Mollice Suetlett – jak jistě víte – je dcerou vysoce postaveného vládního politika. Mollicin Osudový zemřel nedlouho po jejím narození. Pan Suetlett nemohl žít s tím, že by jeho dcera žila po celý život na okraji společnosti, tudíž zatahal za pár nitek a – z ničeho zemřelo jednoho naprosto zdravé novorozeně, holčička, a Vy jste se stal novým Molliciným Osudovým.“

„To jsou… lži…“ vytřeštil jsem oči, „Jak něco takového můžete vědět?“

„Jak jsem říkal – máme své lidi. Nemusíte nám věřit, Kristane. Ale chápete, čím jste?“ řekl a přitáhl se ještě o něco blíže. Slabě se usmíval.

„Vy jste naděje. Vy a Mollice žijete tak dlouho spolu a milujete se, ale nejste spojeni Osudem. Chápete, co to znamená? Vy jste důkaz, že predestamorace je zbytečná a otrocká.“

Zíral jsem do těch očí, neschopen akceptovat, co mi právě nyní bylo řečeno. Ale bylo to tady. Cítil jsem to po celý svůj život a nyní konečně všechno dává smysl.

Nalezl jsem pravdu.