KVĚTINY VE SKLENÍKU


Otec se vzpomínkami a syn bez nich.

Inspirováno hudebním projektem Clone.


Dětský pokoj, večer
Stydím se za to, úpěnlivě, ale nemám rád zelenou barvu. Mnohem raději bych modrou, ne tu blankytnou, ne nebeskou, nýbrž tmavě modrou, tu oceánskou. Viděl jsem ji na obrázcích v encyklopedii v poličce knihovny toho Chlapce.
Ach, ne… Otec přece říkal, že se jmenoval Louvel.
Ale ne!
Zacpal jsem si ústa a rozhlédl se kolem dokola s vytřeštěnýma očima, naštěstí v pokoji jsem jen já a spousta rekvizit mého minulého života. Ano, mého minulého života, jelikož není to knihovna Chlapce, ani knihovna Louvela, nýbrž knihovna má. Ano, má.
Ach, to jméno zní tak cize! Rozhlížím se po světě, kde jsem cizincem a cítím, jak mě oči každé hračky a plyšáka pečlivě pozorují a hodnotí, zdali mé chování odpovídá chování Chlapcovu… ach! Chci říct, mému chování!
Brodím se prázdnem pokoje a přijde mi, jako bych kráčel po kolena vysokou vrstvou zmrzlého sněhu. Zastavuji se u nočního stolku, na němž stojí fotografie Louvela a Otce… Usmívám se na ní, zdám se šťastný, i Otec, oba se smějeme. Všiml jsem si, že mi na fotce chybí levý horní zub a dva v dolní řadě. V odrazu skla fotografie se na sebe zahledím a vycením zuby. Ach, ano, je to tak… Nicméně si nevzpomínám, že by mi kdy vypadly, ačkoliv jsem si jist, že někde v pokoji jsou schované... ty… mé zuby.
Od schodů se ozývá volání mého jména. Je to Otec. Nastal čas večeře.
„Ano, Otče, již běžím.“ Uvědomil jsem si, že již několik hodin trávím v pokoji zabalen stále do té stejné deky. Shazuji ji ze sebe a z postele beru svůj oděv. Je vcelku pohodlný a je v něm teplo; alespoň na chvíli zahání ten nepříjemný pocit cizoty, již ve mně vyvolává má vlastní kůže. Snažím se ignorovat kapky krve na košili a vestě, které jsou stále ještě slabě vidět.
„Louveli..“ ptám se bez otázky. Ještě jednou zabrousím pohledem na encyklopedii rozevřenou na stránce s fotkami arktického oceánu. Je položená pod lampičkou, na stolku u křesla. Mé křeslo, můj stolek, má lampička, a… má kniha.
Polknu nasucho. Já, Louvel.

Chodba, večer
Stojím u dveří do jídelny. Chodba je temná, mdle ji osvětlují lampičky s látkovými hlavičkami na stěnách. Tapety mají květinový vzor a jsou zelené, zase zelené. Tma dodává oné zeleni bažinatý povrch, mám strach se zdí dotknout, neboť se bojím, že mě do sebe vtáhnou a já se v nich utopím, v těch smradlavých stěnách rodinné historie, lemujících současnost.
„Kdo je tam? Jsem tu sám?“ ptám se noci, jež protéká zvenčí mezi škvírami oken, dveří a plovoucí podlahy, valí se chodbou a natahuje po mě ruce, zve mě k sobě, do své náruče s mateřskou láskou: nicota jsi a v nicotu se obrátíš, tak pojď, miláčku, jen pojď a neboj se, zapomeň, kdo jsi.
Ach, Louveli, stůj při mně a řekni, řekni, kdo jsi…?

Jídelna, večer
Otec sedí přímo naproti mně, sedí na druhém konci stolu. Dlouhý, mahagonový stůl se táhne přes celou místnost a je na něm prostřeno pro šestnáct lidí; sedm na straně levé, sedm na straně pravé, dva na koncích. Za otcem stojí starožitné, stojací hodiny, taktéž z mahagonu, jehož ruď tvoří na starorůžové tapetě iluzi řezné rány. Tikání hodin neslušně počítá trvání rozpačitého ticha. Otec mě bedlivě pozoruje. Hledím na svůj talíř – avšak Otcův pohled na sobě cítím jako protivnou zář letního slunce – mám strach se pohnout, jelikož nevím, jaký pohyb je adekvátní a odpovídal by Louvelu. Vzpomínka na pohlavek mi rozhořela pravou tváří. Nemohu dopustit nebýt Louvel.
Do jídelny vchází dvě služky. Mladá dívka pokládá před Otce pokrm velmi opatrně, z její křečovitosti a pohledu upřeného na zem je vidět, že je nová a velmi snaživá. Starší služka, může jí být tak šedesát, jde ke mně, nicméně na mne nehledí. Stříbrný talíř přede mne téměř hodí a když se na ni zvědavě zahledím ve snaze přidružit k ní nějaké jméno, nebo alespoň vzpomínku, tak sebou cukne a se znechuceným obličejem se rychle otáčí na podpatku míříc si to zpět ke dveřím do kuchyně. Otec ji však zastaví zrovna ve chvíli, kdy prochází kolem něj.
„Joséphine?“ Stařena se okamžitě zastavuje. Mladá služebná znepokojeně zvedne zrak na svou kolegyni. Trvá chvíli, než žena odpoví. Snad sbírala odvahu, neboť když konečně promluví, tak je její hlas pevný a není v něm ani záchvěvu nejistoty. Tón, jímž k Otci mluví, si vysloužila mnoha léty služby. Má svou sebeúctu, kterou si vydobyla léty plnými nekonečné péče a starostí. Ty nosí vepsané nejen ve tváři v podobě vrásek, nýbrž také ve svém hlase. Už dávno není pouhou služebnou v domě, byla součástí domu jako takového. Tato ospravedlněná ješitnost a pýcha jí dovolovala mluvit s Otcem bez poníženosti. Otočila se ke svému pánovi čelem a srazila paty. Nehledí na podlahu, ale také nehledí Otci do očí, kouká mu na hrudník.
„Ano, monsieur?“
„Jak to jednáš s mladým pánem?“ Otec se na ní nedívá, ale na rozdíl od služebnictva je toto gesto povýšenosti, ne poníženosti. Oči totiž hledí vpřed, jen zkrátka mimo objekt hovoru. Dívka u dveří se zachvěla. Dochází mi, že její křečovitost a úzkostlivost nevychází z její snahy a z toho, že je nováčkem. Ve skutečnosti se třese strachy.
„Joséphine, na něco jsem se tě ptal.“
„Já Vás slyšela, monsieur Palomer,“ Stařena se zhluboka nadechuje. Zvedá bradu, každopádně stále zrakem míjí Otcovy oči, a pronáší hrdě: „ale žádný mladý pán tu není.“
Zdá se, v těch několika následujících vteřinách, že i starožitné hodiny se zdráhají narušit to tísnivé ticho, pročež jejich tikot je zdánlivě zpomalený a tlumený, což je však pouze iluze vyvolaná horlivým očekáváním nadcházejících událostí. Ticho trhá na kusy Otcova železitá věta.
„Přistup blíže a skloň se.“ Stará služebná se horlivě rozpovídá a k mému překvapení hledí  Otci přímo do očí, každopádně se trochu stahuje, zastrčila hlavu mezi ramena a slabě se jí podlamují kolena; zírá mu do očí, jelikož ho prosí, je absolutně podřízená, všechna pýcha se vypařila a z ní se rázem stala jen služebná jako každá druhá – takto degradovat člověka dokázal Otec pouze způsobem, kterým pronesl svou větu.
„Prosím Vás, monsieur, ne před Plaisance, nehodlám shánět další novou služku, víte, jak bylo těžké—“
„Nenuť mě vstávat.“ Mladá služebná si svírá dlaň nad ňadry a přerývavě dýchá s pootevřenými ústy. Odbíjí sedmá. První čtyři krákavé tóny, oznamující celou hodinu, jsou prázdné. Až pak, když z hodin vyjde první ze sedmi dutých odbití, připomínajících řev zvonů, započne se Joséphinin valčík s ďáblem.
První.
Hluboký nádech.
Druhé.
Vykročení k Otci.
Třetí.
Otec svléká z hrubé dlaně rukavici. Vzpomenu si, že když uhodil mne, rukavici si nechal. Šetřil mne.
Čtvrté.
Plaisance, mladá dívka u dveří, zavře uslzené oči. Je tak křehká. Toužím se k ní rozběhnout a obejmout ji, ale strach mě přikoval k židli.
Páté.
Joséphine se staví před Otce.
Šesté.
Sklání se před ním a nastavuje mu tvář.
Sedmé.
Otec zlehka natočí hlavu.
Osmé
odbití je na rozdíl od svých předchůdců krátké a jeho ozvěnou je Joséphinin dopad na podlahu a Plaisancin útěk dveřmi, doprovázený jejím propuknuvším vzlykotem.

Tma v dlaních, večer
Zalévá mě nekonečné bytí, existence tak lepkavá a smradlavá, že z ní není úniku. Necítím se být náhle Louvelem, nýbrž každým člověkem – Otcem, Joséphine i Plaisance, svou nepoznanou matkou a všemi lidmi z mé panenské minulosti. A nejen těmi, celý svět je prosycen mnou, ačkoliv je svět naplněn jen a jen cizinci.
Všechna osobitost a jedinečnost se skrývá v odchylkách a chybách. Tep mého srdce není sdostatek přesný a pravidelný, zpožďuje se o milisekundy. Má tvář není dokonale symetrická. Jedna má ruka je pravděpodobně kratší o několik mikrometrů.
A takoví, jako jsem já, jsou miliardy a miliardy. Naše jedinečnost je paradoxně naše jednolitost.
Tento pocit mnou projede jako blesk, sežehne mi srdce, ale po vteřině již po něm není ani památky. Jen má duše změní se v hrom, jenž nikdy neutichne. 

Jídelna, večer
Klesám s dlaněmi od očí. Joséphine je stále na zemi a drží se za pravou tvář. Otcovy prsty zajíždí zpět do rukavice.
„Mám se podívat do novin?“ ptá se zcela věcně Joséphine, načež vstává ze země. Žilami propletená dlaň s jaterními skvrnkami taktéž nyní klesá, stejně jako před chvílí ta má, a otřepává oděv.
  „Odkdy bereme služebné z novin, Joséphine?“ ptá se Otec.
„Od té doby, co je měníme každý týden.“
„Tak zavolej do sídla Lamoureauxových, ti nám nějakou najdou.“
„Tam jsem přestala volat už od Adélaide, té předminulé, té zrzky. Monsieur Lamoureaux byl velmi důrazný, když říkal, že pro nás již žádné služky nemá.“
„Jak nemá?“
„Slušné služebné k nám už nechtějí, monsieur. Lidé povídají.“ Otec se poprvé za celý večer podívá přímo na Joséphine, která okamžitě narovnává páteř, ale není v ní již žádného strachu. Zdá se, jako kdyby všechen vypotřebovala před minutou. Opět má v očích hrdost člověka, jenž sice zná své podřadné místo, ale je na něj pyšný, neboť je dané, jisté a roste na něm udržovaný trávník s krásným růžovým záhonem.
„Vyřešíme to později, nech nás o samotě.“ Pokyne Otec staré služebné konečně. Ta se lehce ukloní a mizí ve dveřích. Ticho.

Stůl z mahagonu, večer
„Dobrou chuť.“ pronese Otec stroze a dáváme se do jídla. Sklápím zrak ke svému pokrmu, ač opět cítím, že mě Otec pozoruje. Zvedám jednu z několika vidliček. Zmateně stáčím zrak na nože. K čemu všechny slouží? Copak je jeden na vepřové, jeden na hovězí a jeden na rybu? A pakliže ano, který z nich použiji na krůtu? Jsem tak nervózní, snažím se je posuzovat podle čepelí, velikostí, ale všechno jsou to v mých očích jen obyčejné nože.
Náhodně beru jeden z nich a začnu horlivě krájet maso. Otec mě však přeruší.
„To ani nepopřeješ svému Otci dobrou chuť?“ Už během věty se mi rozlévá po těle nepříjemné horko, zbavující mě dechu. Rychle zvedám zrak na Otce. Nedrží v rukou ani vidličku, ani nůž. Chyba, chybný tah hned z počátku, jsem ztracený, Louveli!
Polknu nasucho a vypravím ze sebe rychle: „Dobrou chuť—“ avšak místo tečky poslouží jako konec mé věty Otcova pěst, jež vztekle uhodí do stolu. Druhá dlaň promne Otci čelo.
„Ne. Copak si nevzpomínáš?“ Stěží ze sebe dokáži vypravit ona dvě slova – pauza mezi nimi, při níž sbírám síly, je až absurdně dlouhá a nemístná.
„Nač, Otče?“
„Vždy jsi říkal: ‚Dobré chutnání a jíme bez povídání.‘“ Hledí na mě s urputným výrazem, jímž na mne řve, jak jsem jen mohl zapomenout. Hnědé obočí mu mými rozpaky padá níže a níže do očí, dokud ze sebe zmateně nevypravím: „Omlouvám se, Otče, dobré chutnání a—“
„Přestaň.“ přetne mne hrubým hlasem a promne si tvář. Naráz se zvedá a vychází pevným krokem, v němž není ani sebemenšího zaváhání, ke mně. Zná přesně své pohnutky – ví, kým je a jak se chce zachovat. Jeho železný tvar s ostrými obrysy, který nedokázalo nic zdeformovat, ve mne nahlodává jistotu mých kořenů a kořeny mé jistoty, že jsem jeho synem, neboť on byl skutečně tvořen železem, zatímco já pouhou rtutí.
Chci jej začít prosit, chci žadonit a rozvzlykat se, ale hrůza, jež svírá mou mladičkou dušičku, mě zcela vytrhla z mého vlastního těla. Cítím, že ten děs, jenž má nastat, je divadlem, jemuž mohu jen přihlížet. Mé tělo je hercem a má duše divákem. Děj dramatu je nevyhnutelný.
Otec se však přede mnou zastavuje a dříve, než si uvědomuji, oč mu jde, zřím, že má hlavu na mých kolenou, vroucně mě drží kolem lýtek a zhluboka dýchá.
„To je v pořádku, synáčku, je to jen amnézie. Však ty si na všechno hezky vzpomeneš, budeš zase můj jediný Louvel.“ naříká. Mám strach se Otce dotknout; překvapeně zvedám dlaně, avšak on je bere do svých rukou a začne je líbat. Tu něhu mně vyjadřovanou nedokáži zcela přijmout, připadá mi nemístná a mate mne; neplanu k Otci láskou, nýbrž lítostí. Když mi vzlyká v mých dětských dlaních a já v nich cítím krom slz i jeho strniště, co mi drhne kůži, zakláním hlavu vzad se zavřenýma očima a otevírám v agónii ústa, z nichž mi vychází němé ozvěny hromu a zápach seškvařeného srdce. Prosím bezhlasně o další procitnutí, o další blesk z minulosti, který by mi, ač krátce, ozářil přítomnost a já tak mohl nahlédnout za roušku svého já, či alespoň jeho iluzi. Ale žádný blesk nepřichází, ozvěna hromu je čím dál hlasitější a smrad z mých úst počíná být nesnesitelný.

Dětský pokoj, noc
Ze spaní mě probouzí mrtvé vzpomínky, jejich záblesky, stíny a odrazy. Celý den se mi přehrává před očima jako film: otevírám oči, ležím na posteli, u níž je Otec, jsem zabalen do deky, mám vlhké vlasy, Louveli, měl jsi nehodu, praštil ses do hlavy, utrpěl jsi amnézii, to bude v pořádku, všechno bude v pořádku, jsi Louvel.
Ale celý svět na mne řve, že jím nejsem. Krev na oblečení řve, Joséphine řve, všechny bývalé služky řvou, cizota mého vlastního bytí řve. A ačkoliv si to nechce připustit, i můj Otec řve v pomlkách, že nejsem Louvel.
Zvedám se z postele a sedám si na její okraj. Měsíc je odporně zelený; snažím se ze sebe setřít jeho zeleň, sic vím, že je to nemožné, pročež beru ze stolku encyklopedii o oceánech a vrhám ji frustrovaně oknem. To se roztříští a v rámu zůstává několik ostrých střepin, čnících do meziprostoru noci a mého pokoje svými geometricky dokonalými hranami a hroty. Natáhnu ruku z okna, abych ucítil lehký závan noci, načež přikládám podloktí k hrotu jednoho ze střepů a rychlým tahem si rozevřu ruku až k zápěstí. Překvapen naprostou absencí bolesti obracím svou končetinu a v brčálu noci se na mě z rány šklebí jen ocelová konstrukce a několik hadiček, jimiž protéká jedovatě zelenavá tekutina.
Řvu. Otevřu oči. Natáhnu ruce před sebe. Jsem horký, zpocený, bije mi srdce. Je to srdce? Jsem Louvel, jsem vůbec člověk? Žádný mladý pán tu není?!
Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není.
Slyším smích. Otáčím se ke dveřím a ke své dětinské hrůze spatřím, jak ve škvíře mezi dveřmi trčí Louvelova hlava, od ucha k uchu rozšklebená smíchem stejně jako ve snu od loktu k zápěstí má ruka. Zelené duhovky ční z vytřeštěných očí a smějí se společně s děravým úsměvem. Pak se dveře rázem přibouchnou, avšak to já již vybíhám ze svých peřin a vbíhám na chodbu.

Chodba, noc
Ta je však prázdná – byl to jen přelud, či snad ještě stále sním? Potácím se od jedné zdi ke druhé, pyžamo smáčené potem; do stěn se mi zabořují ruce a dává čím dál tím větší námahu se vytrhnout se z jejich slizkého sevření. Vtahují mě do sebe, požírají cokoliv, co bych mohl být.
„Louveli,“ rozvzlykám se, „Louveli, vrať se!“ naříkám, vzduch však zůstává nehybným a neodpovídá. Jen nicota volá jako ozvěna, že nastal čas se k ní vrátit. A pak tu nezůstane nic; žádný mladý pán tu nebude, žádný mladý pán tu není.
Vstávám ze země a natáhnu ruce před sebe hledě na své zápěstí. S novým odhodláním se téměř rozběhnu do tmy, před sebou jasný cíl z masa a krve.

Koupelna, noc
Žádný mladý pán tu není.
Přikládám Otcovu břitvu za podloktí. Sice mi vystupují žíly, ale nemohu si být jistý, zdali se nejedná o hadičky se zelenou tekutinou. I ve snu se zdály být žilami.
Žádný mladý pán tu není!
Byl to sen? Byl to blesk?
„Žádný mladý pán tu není!“
Za ruku mě však chytá Louvel a já v křiku upouštím břitvu na podlahu. Pak mi zacpává ústa a já zjišťuji, že před sebou nemám sám sebe, nýbrž starou služku.
„Zbláznil jste se?! Chcete snad probudit Otce?!“ Zíráme si navzájem do očí a ve mne se probouzí tajemná něha dříve nepocítěná. Přijde mi, že tu ženu znám velmi dobře, vlastně, že je mi velmi blízká, nicméně ty city jsou tak matoucí; podobně jako u Otce jim nedokáži přidružit místo, jelikož mi jsou cizí, jsou mi vnucovány němými posly, kteří bez pozvání vchází a zase odchází.
„Joséphine…“ zaštknu a její sevření se povolí, načež se jí vrhám na hruď a začnu brečet. Chvíli nereaguje, stojí jako opařená, ale posléze mi pomalu pokládá své štíhlé dlaně na hlavu a hladí mě po vlasech.
„Ach, chlapče… Co Vám to jen provedl…“
„Já nejsem Louvel, že ne, že ne?“ zvedám k ní zrak a ona mi kouká do očí s mateřskou něhou.
„Na to Vám nemohu odpovědět. Já sama to totiž nevím.“
„Jak to myslíš, Joséphine?“
„Vím, kdo jste, ale nemůžu Vás považovat za Louvela. Zkrátka nemohu. Stejně jako jsem nemohla považovat za Louvela všechny ostatní.“ Pomalu se odtahuji a snažím se pochopit, co se mi snaží říct.
„Všechny ostatní?“ ptám se velmi pomalu. Joséphine na mě hledí vyděšeně – chová se úplně odlišně, než s Otcem. Napadá mne, že si byli s Louvelem velmi blízcí.
„Já Vám to nesmím říct.“
„Netrap mě, prosím. Já vím, že nejsem Louvel. Ale nevím, proč jím nejsem. Vypadám jako on, že? Vypadám a mluvím jako on, ale nejsem on.“
„To nejsi.“ Stařenka klopí zrak. Bere mě za dlaň a chvíli na ni kouká. Se zavřenýma očima si ji přikládá ke tváři a já pociťuji všechny vrásky vryté v její tváři. Nadechne se a s očima stále zavřenýma pronáší jednoduchou větu: „Pojďte se mnou, chlapče.“

Sklepení, noc
Joséphine nechtěla jít dál – jen mi vytyčila směr. Třímám v ruce petrolejovou lampu a procházím vlhkým, nízkým sklepením. Na atlas páteře mi dopadla studená kapka, jež zažehne mráz, co se prožene obratli a donutí mě narovnat záda. Můj strach bere svit lampičky jako malíř štětec a kreslí na orosené cihly expresivní obrazy zděšených lidí, utíkajících od zdroje světla. Setřesu ze sebe strach a zrychlím krok, hledě tupě vpřed.
Chodba končí a žlutavé světlo osvětlí kovové dveře bez jakéhokoliv nápisu. Ohlížím se za sebe, ale vím, že ve tmě – z níž na mne promlouvá má drahá nicota, má věrná vášnivá, má matka i milenka, má opatrovnice i succuba – již není cesty nazpět.

???, noc
Ve vteřině zešílím. Procházím uličkou tvořenou dvěma řadami mohutných válců. První čtyři kádě v sobě mají tvory jen zdánlivě připomínající člověka. Jednomu z těl ční páteř ze zad a hlava splývá s hrudníkem, z něhož trčí pár zubů.
V dalších sedmi líhních plavou mé identické kopie. Jeden jako druhý. Vznáší se v nazelenalé tekutině, napojeni na trubičky a hadičky, sahajících jim do všech tělních otvorů a vnikajících jim do žil a tepen. U každé z kádí stojí panel s tlačítky a displejem, vedle něhož se válí jakési dokumenty.
Subjekt 001
Subjekt mě nepoznal, pročež byl terminován.

Subjekt 002
Identický problém s 001. Navíc nemá žádné vzpomínky na život před nehodou, pročež byl terminován.

Subjekt 003
Identický problém s 002. Zdá se, že tento faktor nelze nijak ovlivnit.
Ale údajně nemá rád zelenou barvu, pročež byl terminován.

Subjekt 004
Zpočátku velmi dobré výsledky, avšak extrémní odchylky v chování.
Přání „dobré chutnání a jíme bez povídání“ se vysmál.
Terminován.

Subjekt 005
Terminován.

Subjekt 006
Paranoia, rozřízl si zápěstí.
Terminován.

Subjekt 007
Noční můry, náměsíčný. Ze spaní volal, že mu nesedí kůže, a rozškrabal si hrudník.
Terminován.

Subjekt 008
Jak bych teď vůbec mohl žít, když vím, že se o to pokoušelo již jedenáct mých bratrů? Jeden byl jako druhý, ale přitom byl každý dočista jiný. Jeden měl odvahu postavit se Otci, druhý měl odvahu zemřít. Je to zvláštní, napadá mě. Ne, nenapadá mě už nic. Padám na kolena u své nádrže a hledím dál, do tmy, v níž se ztrácejí desítky dalších budoucích pokusů o vzkříšení Louvela. Už nechci. Už nechceme. Nikdo z nás není Louvelem, sic by si to Otec tak toužebně přál. Jsme jen jeho prázdné schránky, možná, možná jeho ideje, představy, jsme jen jeho sny. Ale z něj samotného nemáme v sobě nic. Máme potenciál jím být, ale svět kolem nás je tak jiný, tak jiný. Jsme jako květiny ve skleníku; nás žádný vítr nikdy nenalomil, nás nikdy Slunce nepražilo a na našich tělech se nikdy ranní rosa netřpytila. Nemám jeho jizvy a nemám jeho úsměvy ze dnů strávených s Otcem. Jsem nepopsaný papír, ale s urputnou touhou vtrhnout do světel dnů i nocí a nasát barvami. Nicméně nikdy nebudu nosit ty, jež nosil Louvel.
Ale to je naprosto v pořádku.
Mám sám sebe.
Já jsem já.

Ťukání, slabé. Se zvlhlýma očima se pomalu otáčím.
Mají otevřené oči a usmívají se.

Já jsem ty.
Ty jsi my.
My jsme já.
Já jsem my
a
my jsme já.

























Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus