KVĚTINY VE SKLENÍKU
Otec se vzpomínkami a syn bez nich.
Inspirováno hudebním projektem Clone. |
Dětský pokoj, večer
Stydím se za to, úpěnlivě, ale
nemám rád zelenou barvu. Mnohem raději bych modrou, ne tu blankytnou, ne
nebeskou, nýbrž tmavě modrou, tu oceánskou. Viděl jsem ji na obrázcích
v encyklopedii v poličce knihovny toho Chlapce.
Ach, ne… Otec přece říkal, že se
jmenoval Louvel.
Ale ne!
Zacpal jsem si ústa a rozhlédl se
kolem dokola s vytřeštěnýma očima, naštěstí v pokoji jsem jen já a
spousta rekvizit mého minulého života. Ano, mého minulého života, jelikož není
to knihovna Chlapce, ani knihovna Louvela, nýbrž knihovna má. Ano, má.
Ach, to jméno zní tak cize!
Rozhlížím se po světě, kde jsem cizincem a cítím, jak mě oči každé hračky a
plyšáka pečlivě pozorují a hodnotí, zdali mé chování odpovídá chování
Chlapcovu… ach! Chci říct, mému chování!
Brodím se prázdnem pokoje a přijde
mi, jako bych kráčel po kolena vysokou vrstvou zmrzlého sněhu. Zastavuji se u
nočního stolku, na němž stojí fotografie Louvela a Otce… Usmívám se na ní, zdám
se šťastný, i Otec, oba se smějeme. Všiml jsem si, že mi na fotce chybí levý
horní zub a dva v dolní řadě. V odrazu skla fotografie se na sebe
zahledím a vycením zuby. Ach, ano, je to tak… Nicméně si nevzpomínám, že by mi
kdy vypadly, ačkoliv jsem si jist, že někde v pokoji jsou schované... ty…
mé zuby.
Od schodů se ozývá volání mého
jména. Je to Otec. Nastal čas večeře.
„Ano, Otče, již běžím.“ Uvědomil
jsem si, že již několik hodin trávím v pokoji zabalen stále do té stejné
deky. Shazuji ji ze sebe a z postele beru svůj oděv. Je vcelku pohodlný a
je v něm teplo; alespoň na chvíli zahání ten nepříjemný pocit cizoty, již
ve mně vyvolává má vlastní kůže. Snažím se ignorovat kapky krve na košili a
vestě, které jsou stále ještě slabě vidět.
„Louveli..“ ptám se bez otázky.
Ještě jednou zabrousím pohledem na encyklopedii rozevřenou na stránce
s fotkami arktického oceánu. Je položená pod lampičkou, na stolku u
křesla. Mé křeslo, můj stolek, má lampička, a… má kniha.
Polknu nasucho. Já, Louvel.
Chodba, večer
Stojím u dveří do jídelny. Chodba
je temná, mdle ji osvětlují lampičky s látkovými hlavičkami na stěnách.
Tapety mají květinový vzor a jsou zelené, zase zelené. Tma dodává oné zeleni
bažinatý povrch, mám strach se zdí dotknout, neboť se bojím, že mě do sebe
vtáhnou a já se v nich utopím, v těch smradlavých stěnách rodinné historie,
lemujících současnost.
„Kdo je tam? Jsem tu sám?“ ptám se
noci, jež protéká zvenčí mezi škvírami oken, dveří a plovoucí podlahy, valí se
chodbou a natahuje po mě ruce, zve mě k sobě, do své náruče
s mateřskou láskou: nicota jsi a v nicotu se obrátíš, tak pojď,
miláčku, jen pojď a neboj se, zapomeň, kdo jsi.
Ach, Louveli, stůj při mně a
řekni, řekni, kdo jsi…?
Jídelna, večer
Otec sedí přímo naproti mně, sedí
na druhém konci stolu. Dlouhý, mahagonový stůl se táhne přes celou místnost a
je na něm prostřeno pro šestnáct lidí; sedm na straně levé, sedm na straně
pravé, dva na koncích. Za otcem stojí starožitné, stojací hodiny, taktéž
z mahagonu, jehož ruď tvoří na starorůžové tapetě iluzi řezné rány. Tikání
hodin neslušně počítá trvání rozpačitého ticha. Otec mě bedlivě pozoruje.
Hledím na svůj talíř – avšak Otcův pohled na sobě cítím jako protivnou zář
letního slunce – mám strach se pohnout, jelikož nevím, jaký pohyb je adekvátní
a odpovídal by Louvelu. Vzpomínka na pohlavek mi rozhořela pravou tváří. Nemohu
dopustit nebýt Louvel.
Do jídelny vchází dvě služky.
Mladá dívka pokládá před Otce pokrm velmi opatrně, z její křečovitosti a
pohledu upřeného na zem je vidět, že je nová a velmi snaživá. Starší služka,
může jí být tak šedesát, jde ke mně, nicméně na mne nehledí. Stříbrný talíř
přede mne téměř hodí a když se na ni zvědavě zahledím ve snaze přidružit
k ní nějaké jméno, nebo alespoň vzpomínku, tak sebou cukne a se
znechuceným obličejem se rychle otáčí na podpatku míříc si to zpět ke dveřím do
kuchyně. Otec ji však zastaví zrovna ve chvíli, kdy prochází kolem něj.
„Joséphine?“ Stařena se okamžitě
zastavuje. Mladá služebná znepokojeně zvedne zrak na svou kolegyni. Trvá
chvíli, než žena odpoví. Snad sbírala odvahu, neboť když konečně promluví, tak
je její hlas pevný a není v něm ani záchvěvu nejistoty. Tón, jímž
k Otci mluví, si vysloužila mnoha léty služby. Má svou sebeúctu, kterou si
vydobyla léty plnými nekonečné péče a starostí. Ty nosí vepsané nejen ve tváři
v podobě vrásek, nýbrž také ve svém hlase. Už dávno není pouhou služebnou
v domě, byla součástí domu jako takového. Tato ospravedlněná ješitnost a
pýcha jí dovolovala mluvit s Otcem bez poníženosti. Otočila se ke svému
pánovi čelem a srazila paty. Nehledí na podlahu, ale také nehledí Otci do očí,
kouká mu na hrudník.
„Ano, monsieur?“
„Jak to jednáš s mladým
pánem?“ Otec se na ní nedívá, ale na rozdíl od služebnictva je toto gesto
povýšenosti, ne poníženosti. Oči totiž hledí vpřed, jen zkrátka mimo objekt
hovoru. Dívka u dveří se zachvěla. Dochází mi, že její křečovitost a
úzkostlivost nevychází z její snahy a z toho, že je nováčkem. Ve
skutečnosti se třese strachy.
„Joséphine, na něco jsem se tě
ptal.“
„Já Vás slyšela, monsieur
Palomer,“ Stařena se zhluboka nadechuje. Zvedá bradu, každopádně stále zrakem
míjí Otcovy oči, a pronáší hrdě: „ale žádný mladý pán tu není.“
Zdá se, v těch několika
následujících vteřinách, že i starožitné hodiny se zdráhají narušit to tísnivé
ticho, pročež jejich tikot je zdánlivě zpomalený a tlumený, což je však pouze
iluze vyvolaná horlivým očekáváním nadcházejících událostí. Ticho trhá na kusy
Otcova železitá věta.
„Přistup blíže a skloň se.“ Stará
služebná se horlivě rozpovídá a k mému překvapení hledí Otci přímo do očí, každopádně se trochu
stahuje, zastrčila hlavu mezi ramena a slabě se jí podlamují kolena; zírá mu do
očí, jelikož ho prosí, je absolutně podřízená, všechna pýcha se vypařila a
z ní se rázem stala jen služebná jako každá druhá – takto degradovat
člověka dokázal Otec pouze způsobem, kterým pronesl svou větu.
„Prosím Vás, monsieur, ne před
Plaisance, nehodlám shánět další novou služku, víte, jak bylo těžké—“
„Nenuť mě vstávat.“ Mladá služebná
si svírá dlaň nad ňadry a přerývavě dýchá s pootevřenými ústy. Odbíjí
sedmá. První čtyři krákavé tóny, oznamující celou hodinu, jsou prázdné. Až pak,
když z hodin vyjde první ze sedmi dutých odbití, připomínajících řev
zvonů, započne se Joséphinin valčík s ďáblem.
První.
Hluboký
nádech.
Druhé.
Vykročení
k Otci.
Třetí.
Otec
svléká z hrubé dlaně rukavici. Vzpomenu si, že když uhodil mne, rukavici
si nechal. Šetřil mne.
Čtvrté.
Plaisance,
mladá dívka u dveří, zavře uslzené oči. Je tak křehká. Toužím se k ní
rozběhnout a obejmout ji, ale strach mě přikoval k židli.
Páté.
Joséphine
se staví před Otce.
Šesté.
Sklání
se před ním a nastavuje mu tvář.
Sedmé.
Otec
zlehka natočí hlavu.
Osmé
odbití
je na rozdíl od svých předchůdců krátké a jeho ozvěnou je Joséphinin dopad na
podlahu a Plaisancin útěk dveřmi, doprovázený jejím propuknuvším vzlykotem.
Tma v dlaních,
večer
Zalévá mě nekonečné bytí,
existence tak lepkavá a smradlavá, že z ní není úniku. Necítím se být
náhle Louvelem, nýbrž každým člověkem – Otcem, Joséphine i Plaisance, svou
nepoznanou matkou a všemi lidmi z mé panenské minulosti. A nejen těmi,
celý svět je prosycen mnou, ačkoliv je svět naplněn jen a jen cizinci.
Všechna osobitost a jedinečnost se
skrývá v odchylkách a chybách. Tep mého srdce není sdostatek přesný a
pravidelný, zpožďuje se o milisekundy. Má tvář není dokonale symetrická. Jedna
má ruka je pravděpodobně kratší o několik mikrometrů.
A takoví, jako jsem já, jsou
miliardy a miliardy. Naše jedinečnost je paradoxně naše jednolitost.
Tento pocit mnou projede jako
blesk, sežehne mi srdce, ale po vteřině již po něm není ani památky. Jen má
duše změní se v hrom, jenž nikdy neutichne.
Jídelna, večer
Klesám s dlaněmi od očí.
Joséphine je stále na zemi a drží se za pravou tvář. Otcovy prsty zajíždí zpět
do rukavice.
„Mám se podívat do novin?“ ptá se
zcela věcně Joséphine, načež vstává ze země. Žilami propletená dlaň s jaterními
skvrnkami taktéž nyní klesá, stejně jako před chvílí ta má, a otřepává oděv.
„Odkdy bereme
služebné z novin, Joséphine?“ ptá se Otec.
„Od té doby, co je měníme každý
týden.“
„Tak zavolej do sídla
Lamoureauxových, ti nám nějakou najdou.“
„Tam jsem přestala volat už od
Adélaide, té předminulé, té zrzky. Monsieur Lamoureaux byl velmi důrazný, když
říkal, že pro nás již žádné služky nemá.“
„Jak nemá?“
„Slušné služebné k nám už
nechtějí, monsieur. Lidé povídají.“ Otec se poprvé za celý večer podívá přímo
na Joséphine, která okamžitě narovnává páteř, ale není v ní již žádného
strachu. Zdá se, jako kdyby všechen vypotřebovala před minutou. Opět má
v očích hrdost člověka, jenž sice zná své podřadné místo, ale je na něj
pyšný, neboť je dané, jisté a roste na něm udržovaný trávník s krásným
růžovým záhonem.
„Vyřešíme to později, nech nás o
samotě.“ Pokyne Otec staré služebné konečně. Ta se lehce ukloní a mizí ve
dveřích. Ticho.
Stůl z mahagonu,
večer
„Dobrou chuť.“ pronese Otec stroze
a dáváme se do jídla. Sklápím zrak ke svému pokrmu, ač opět cítím, že mě Otec
pozoruje. Zvedám jednu z několika vidliček. Zmateně stáčím zrak na nože.
K čemu všechny slouží? Copak je jeden na vepřové, jeden na hovězí a jeden
na rybu? A pakliže ano, který z nich použiji na krůtu? Jsem tak nervózní,
snažím se je posuzovat podle čepelí, velikostí, ale všechno jsou to v mých
očích jen obyčejné nože.
Náhodně beru jeden z nich a
začnu horlivě krájet maso. Otec mě však přeruší.
„To ani nepopřeješ svému Otci
dobrou chuť?“ Už během věty se mi rozlévá po těle nepříjemné horko, zbavující
mě dechu. Rychle zvedám zrak na Otce. Nedrží v rukou ani vidličku, ani
nůž. Chyba, chybný tah hned z počátku, jsem ztracený, Louveli!
Polknu nasucho a vypravím ze sebe
rychle: „Dobrou chuť—“ avšak místo tečky poslouží jako konec mé věty Otcova
pěst, jež vztekle uhodí do stolu. Druhá dlaň promne Otci čelo.
„Ne. Copak si nevzpomínáš?“ Stěží
ze sebe dokáži vypravit ona dvě slova – pauza mezi nimi, při níž sbírám síly,
je až absurdně dlouhá a nemístná.
„Nač, Otče?“
„Vždy jsi říkal: ‚Dobré chutnání a
jíme bez povídání.‘“ Hledí na mě s urputným výrazem, jímž na mne řve, jak jsem
jen mohl zapomenout. Hnědé obočí mu mými rozpaky padá níže a níže do očí, dokud
ze sebe zmateně nevypravím: „Omlouvám se, Otče, dobré chutnání a—“
„Přestaň.“ přetne mne hrubým
hlasem a promne si tvář. Naráz se zvedá a vychází pevným krokem, v němž
není ani sebemenšího zaváhání, ke mně. Zná přesně své pohnutky – ví, kým je a
jak se chce zachovat. Jeho železný tvar s ostrými obrysy, který nedokázalo
nic zdeformovat, ve mne nahlodává jistotu mých kořenů a kořeny mé jistoty, že
jsem jeho synem, neboť on byl skutečně tvořen železem, zatímco já pouhou rtutí.
Chci jej začít prosit, chci
žadonit a rozvzlykat se, ale hrůza, jež svírá mou mladičkou dušičku, mě zcela
vytrhla z mého vlastního těla. Cítím, že ten děs, jenž má nastat, je
divadlem, jemuž mohu jen přihlížet. Mé tělo je hercem a má duše divákem. Děj
dramatu je nevyhnutelný.
Otec se však přede mnou zastavuje
a dříve, než si uvědomuji, oč mu jde, zřím, že má hlavu na mých kolenou,
vroucně mě drží kolem lýtek a zhluboka dýchá.
„To je v pořádku, synáčku, je
to jen amnézie. Však ty si na všechno hezky vzpomeneš, budeš zase můj jediný
Louvel.“ naříká. Mám strach se Otce dotknout; překvapeně zvedám dlaně, avšak on
je bere do svých rukou a začne je líbat. Tu něhu mně vyjadřovanou nedokáži
zcela přijmout, připadá mi nemístná a mate mne; neplanu k Otci láskou,
nýbrž lítostí. Když mi vzlyká v mých dětských dlaních a já v nich
cítím krom slz i jeho strniště, co mi drhne kůži, zakláním hlavu vzad se
zavřenýma očima a otevírám v agónii ústa, z nichž mi vychází němé
ozvěny hromu a zápach seškvařeného srdce. Prosím bezhlasně o další procitnutí,
o další blesk z minulosti, který by mi, ač krátce, ozářil přítomnost a já
tak mohl nahlédnout za roušku svého já, či alespoň jeho iluzi. Ale žádný blesk
nepřichází, ozvěna hromu je čím dál hlasitější a smrad z mých úst počíná
být nesnesitelný.
Dětský pokoj, noc
Ze spaní mě probouzí mrtvé
vzpomínky, jejich záblesky, stíny a odrazy. Celý den se mi přehrává před očima
jako film: otevírám oči, ležím na posteli, u níž je Otec, jsem zabalen do deky,
mám vlhké vlasy, Louveli, měl jsi nehodu, praštil ses do hlavy, utrpěl jsi
amnézii, to bude v pořádku, všechno bude v pořádku, jsi Louvel.
Ale celý svět na mne řve, že jím
nejsem. Krev na oblečení řve, Joséphine řve, všechny bývalé služky řvou, cizota
mého vlastního bytí řve. A ačkoliv si to nechce připustit, i můj Otec řve v
pomlkách, že nejsem Louvel.
Zvedám se z postele a sedám
si na její okraj. Měsíc je odporně zelený; snažím se ze sebe setřít jeho zeleň,
sic vím, že je to nemožné, pročež beru ze stolku encyklopedii o oceánech a
vrhám ji frustrovaně oknem. To se roztříští a v rámu zůstává několik
ostrých střepin, čnících do meziprostoru noci a mého pokoje svými geometricky
dokonalými hranami a hroty. Natáhnu ruku z okna, abych ucítil lehký závan
noci, načež přikládám podloktí k hrotu jednoho ze střepů a rychlým tahem
si rozevřu ruku až k zápěstí. Překvapen naprostou absencí bolesti obracím
svou končetinu a v brčálu noci se na mě z rány šklebí jen ocelová
konstrukce a několik hadiček, jimiž protéká jedovatě zelenavá tekutina.
Řvu. Otevřu oči. Natáhnu ruce před
sebe. Jsem horký, zpocený, bije mi srdce. Je to srdce? Jsem Louvel, jsem vůbec
člověk? Žádný mladý pán tu není?!
Žádný mladý pán tu není. Žádný
mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný
mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný
mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný
mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný
mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný
mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný
mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný
mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný
mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný
mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný
mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný
mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není. Žádný mladý pán tu není.
Slyším smích. Otáčím se ke dveřím
a ke své dětinské hrůze spatřím, jak ve škvíře mezi dveřmi trčí Louvelova
hlava, od ucha k uchu rozšklebená smíchem stejně jako ve snu od loktu
k zápěstí má ruka. Zelené duhovky ční z vytřeštěných očí a smějí se
společně s děravým úsměvem. Pak se dveře rázem přibouchnou, avšak to já již
vybíhám ze svých peřin a vbíhám na chodbu.
Chodba, noc
Ta je však prázdná – byl to jen
přelud, či snad ještě stále sním? Potácím se od jedné zdi ke druhé, pyžamo
smáčené potem; do stěn se mi zabořují ruce a dává čím dál tím větší námahu se
vytrhnout se z jejich slizkého sevření. Vtahují mě do sebe, požírají
cokoliv, co bych mohl být.
„Louveli,“ rozvzlykám se,
„Louveli, vrať se!“ naříkám, vzduch však zůstává nehybným a neodpovídá. Jen
nicota volá jako ozvěna, že nastal čas se k ní vrátit. A pak tu nezůstane
nic; žádný mladý pán tu nebude, žádný mladý pán tu není.
Vstávám ze země a natáhnu ruce
před sebe hledě na své zápěstí. S novým odhodláním se téměř rozběhnu do
tmy, před sebou jasný cíl z masa a krve.
Koupelna, noc
Žádný mladý pán tu není.
Přikládám Otcovu břitvu za
podloktí. Sice mi vystupují žíly, ale nemohu si být jistý, zdali se nejedná o
hadičky se zelenou tekutinou. I ve snu se zdály být žilami.
Žádný mladý pán tu není!
Byl to sen? Byl to blesk?
„Žádný mladý pán tu není!“
Za ruku mě však chytá Louvel a já
v křiku upouštím břitvu na podlahu. Pak mi zacpává ústa a já zjišťuji, že
před sebou nemám sám sebe, nýbrž starou služku.
„Zbláznil jste se?! Chcete snad
probudit Otce?!“ Zíráme si navzájem do očí a ve mne se probouzí tajemná něha
dříve nepocítěná. Přijde mi, že tu ženu znám velmi dobře, vlastně, že je mi
velmi blízká, nicméně ty city jsou tak matoucí; podobně jako u Otce jim
nedokáži přidružit místo, jelikož mi jsou cizí, jsou mi vnucovány němými posly,
kteří bez pozvání vchází a zase odchází.
„Joséphine…“ zaštknu a její
sevření se povolí, načež se jí vrhám na hruď a začnu brečet. Chvíli nereaguje,
stojí jako opařená, ale posléze mi pomalu pokládá své štíhlé dlaně na hlavu a
hladí mě po vlasech.
„Ach, chlapče… Co Vám to jen
provedl…“
„Já nejsem Louvel, že ne, že ne?“
zvedám k ní zrak a ona mi kouká do očí s mateřskou něhou.
„Na to Vám nemohu odpovědět. Já
sama to totiž nevím.“
„Jak to myslíš, Joséphine?“
„Vím, kdo jste, ale nemůžu Vás
považovat za Louvela. Zkrátka nemohu. Stejně jako jsem nemohla považovat za
Louvela všechny ostatní.“ Pomalu se odtahuji a snažím se pochopit, co se mi
snaží říct.
„Všechny ostatní?“ ptám se velmi
pomalu. Joséphine na mě hledí vyděšeně – chová se úplně odlišně, než
s Otcem. Napadá mne, že si byli s Louvelem velmi blízcí.
„Já Vám to nesmím říct.“
„Netrap mě, prosím. Já vím, že
nejsem Louvel. Ale nevím, proč jím nejsem. Vypadám jako on, že? Vypadám a
mluvím jako on, ale nejsem on.“
„To nejsi.“ Stařenka klopí zrak.
Bere mě za dlaň a chvíli na ni kouká. Se zavřenýma očima si ji přikládá ke
tváři a já pociťuji všechny vrásky vryté v její tváři. Nadechne se a
s očima stále zavřenýma pronáší jednoduchou větu: „Pojďte se mnou,
chlapče.“
Sklepení, noc
Joséphine nechtěla jít dál – jen
mi vytyčila směr. Třímám v ruce petrolejovou lampu a procházím vlhkým,
nízkým sklepením. Na atlas páteře mi dopadla studená kapka, jež zažehne mráz,
co se prožene obratli a donutí mě narovnat záda. Můj strach bere svit lampičky
jako malíř štětec a kreslí na orosené cihly expresivní obrazy zděšených lidí,
utíkajících od zdroje světla. Setřesu ze sebe strach a zrychlím krok, hledě
tupě vpřed.
Chodba končí a žlutavé světlo
osvětlí kovové dveře bez jakéhokoliv nápisu. Ohlížím se za sebe, ale vím, že ve
tmě – z níž na mne promlouvá má drahá nicota, má věrná vášnivá, má matka i
milenka, má opatrovnice i succuba – již není cesty nazpět.
???, noc
Ve vteřině zešílím. Procházím
uličkou tvořenou dvěma řadami mohutných válců. První čtyři kádě v sobě
mají tvory jen zdánlivě připomínající člověka. Jednomu z těl ční páteř ze
zad a hlava splývá s hrudníkem, z něhož trčí pár zubů.
V dalších sedmi líhních
plavou mé identické kopie. Jeden jako druhý. Vznáší se v nazelenalé
tekutině, napojeni na trubičky a hadičky, sahajících jim do všech tělních
otvorů a vnikajících jim do žil a tepen. U každé z kádí stojí panel
s tlačítky a displejem, vedle něhož se válí jakési dokumenty.
Subjekt
001
Subjekt mě nepoznal, pročež byl terminován.
Subjekt
002
Identický problém s 001. Navíc nemá žádné
vzpomínky na život před nehodou, pročež byl terminován.
Subjekt
003
Identický problém s 002. Zdá se, že tento
faktor nelze nijak ovlivnit.
Ale údajně nemá rád zelenou barvu, pročež
byl terminován.
Subjekt
004
Zpočátku velmi dobré výsledky, avšak
extrémní odchylky v chování.
Přání „dobré chutnání a jíme bez povídání“
se vysmál.
Terminován.
Subjekt
005
Terminován.
Subjekt
006
Paranoia, rozřízl si zápěstí.
Terminován.
Subjekt
007
Noční můry, náměsíčný. Ze spaní volal, že mu
nesedí kůže, a rozškrabal si hrudník.
Terminován.
Subjekt
008
Jak
bych teď vůbec mohl žít, když vím, že se o to pokoušelo již jedenáct mých
bratrů? Jeden byl jako druhý, ale přitom byl každý dočista jiný. Jeden měl
odvahu postavit se Otci, druhý měl odvahu zemřít. Je to zvláštní, napadá mě.
Ne, nenapadá mě už nic. Padám na kolena u své nádrže a hledím dál, do tmy,
v níž se ztrácejí desítky dalších budoucích pokusů o vzkříšení Louvela. Už
nechci. Už nechceme. Nikdo z nás není Louvelem, sic by si to Otec tak
toužebně přál. Jsme jen jeho prázdné schránky, možná, možná jeho ideje,
představy, jsme jen jeho sny. Ale z něj samotného nemáme v sobě nic.
Máme potenciál jím být, ale svět kolem nás je tak jiný, tak jiný. Jsme jako
květiny ve skleníku; nás žádný vítr nikdy nenalomil, nás nikdy Slunce nepražilo
a na našich tělech se nikdy ranní rosa netřpytila. Nemám jeho jizvy a nemám
jeho úsměvy ze dnů strávených s Otcem. Jsem nepopsaný papír, ale
s urputnou touhou vtrhnout do světel dnů i nocí a nasát barvami. Nicméně nikdy
nebudu nosit ty, jež nosil Louvel.
Ale
to je naprosto v pořádku.
Mám
sám sebe.
Já
jsem já.
Ťukání, slabé. Se zvlhlýma očima
se pomalu otáčím.
Mají otevřené oči a usmívají se.
Já jsem ty.
Ty jsi my.
My jsme já.
Já jsem my
a
my jsme já.
jsi zase plodný !
OdpovědětVymazat