Čekárna IX.: Dívky žalem rozervané





Není důležité vědět, o jaký večer šlo, co bylo jeho náplní a jeho smyslem. Není důležité, kde se odehrával, není důležité, proč se odehrával a není ani důležité, kdo jsem já. Důležité je jen jedno; shluk belgických dívek v černém, jenž vtrhl na večírek a rozpoutal víření dotyků a polibků. Byly to divohořské jezinky, půlnoční nymfy, bohyně mládí, múzy lásky, Sirény z hlubin měst; Erínye před polibkem a Eumenidy po něm.
Zahrada zámku hrála v lehkých luminiscenčních barvách žlutých javorů, jehož listy tepající světlem dopadaly na vlhkou trávu velmi opatrně, aby nenarušily tikot hodin. Mlha voněla mokrým dřevem a zetlelým listím a ve svém objetí svírala secesní zámek, z něhož se ozýval tklivý Ženský zpěv.

May God bless you and keep you always.
May wishes all come true,
may you always do for others
and others do for you.
May you build a ladder to the stars,
climb on every rung
and may you stay
forever young.
Forever young,
forever young,
may you stay,
hey hey,
 forever young…

Ospalí podzimem jsme postávali u stolů, zábradlí a soch popíjejíce rtuť. Pod piánem se ve spánku střídali všichni muži, jeden jako druhý, unaveni sami sebou. Žili jsme ve věčnosti a ve věčnosti i umírali. Každý z nás byl mužem a každý z nás byl spisovatelem.

Krátce o spisovatelích: spisovatelé nejsou lidé, pakliže je býti člověkem definováno prožíváním života. Spisovatelé jej neprožívají – spisovatelé do sebe život vsakují jako houba, vsakují do sebe všechny emoce, myšlenky, gesta, tváře, vteřiny; i sebemenší závan větru se jim vryje do duše, stejně jako jehla ryje do povrchu skla (duše umělců je tak křehká; lze v ní vytvarovat ty nejkrásnější ornamenty, ale stačí jeden špatný tah, stačí trochu více zatlačit a sklo pukne a navždy puklé i zůstane). A pak, nasyceni existencí, musí tuto hlínu, kterou nasbírali po cestě, vyjmout ze svého hrudníku a vytvarovat ji do jistého tvaru. Když je však hrudník prázdný, přichází neklid. Když je nicméně hrudník přeplněný, i pak přichází neklid. A když je hlína jedovatá, nasáklá hnusem, klepe na dveře náš starý známý taktéž. Největší tragédií spisovatelskou je každopádně právě absence schopnosti žít. Spisovatelé už jen z nátury žijí v minulosti, kterou ukládají a následně rozebírají; přítomnost jim slouží pouze k pozorování a absorpci, k tomu, aby hledali okamžiky vhodné ke zpracování. Život jim je předlohou, ničím jiným. Spisovatelé život nežijí – spisovatelé život popisují.

Zůstali bychom sami sebou už navždy, kdyby náhle na večírek nezavítaly odnikud se vzavší bakchanálie vášně. Byl to shluk belgických dívek; smích, jenž jim unikal zpod rudých rtů, ohlašoval jejich příchod předem, růžová kůže se rýsovala do mléčné tmy a čerň jejich krátkých šatů nás s potutelnou hravostí nechala hádat. A pak tu byly, jedna jako druhá, každá jedinečná – pár klapnutí podpatků, jak na mramor schodů vystoupil první odhalený kotník, načež jejich utajená, křehká těla ovinulo mdlé světlo oranžových lamp a zlatých javorů. Jakmile nás spatřily, byl zahájen femfatální festival.
Mluvily vlámsky. Jejich rudé rty se nám smály a pomlouvaly nás, zatímco nás bez ostychu pozorovaly jejich povznesené oči. Koktejlové šaty ze saténu i nadále škodolibě skrývaly křivky svých paniček a jak po látce dívky přejížděly svými něžnými dlaněmi, přišlo nám, že ten zvuk byl smíchem.
Mezi nimi byla i Archélie, chudinka nebohá. Nezasloužila si ten příšerný osud, jenž ji potkal. Vyšel jsem jí vstříc a očima jí hladil po křivkách, po záhybech kůže, po rysech ve tváři; zrakem jsem si ji osahal a zvěčnil do svého života – kdybychom později spolu ulehli v jedné z ložnic v zámku, tak by mě na jejím těle nic nepřekvapilo, neboť jsem jej už nyní zplna znal. Netvrdím však, že by mi její tělo tím bylo o něco méně slastné..
Byla tak něhoučká a sprostá. Když jsem se k ní přiblížil, slízla si spodní ret, jejž jí orosila mlha. Ač byla menší než já, podívala se mi shora do očí s přivřenými víčky, avšak jen na vteřinu. V té vteřině každopádně dokonale poznala – stejně jako já poznal její tělo – mou duši. Podlomily se mi nohy, když jsem si uvědomil, že jí k tomu stačila jedna jediná sekunda…
„En u? Kan u vlaams spreken, meneer?“
„Mluvíte česky?“ Povzdychla si.
„Nee, ik spreek niet tschjechisch. Waarom ook?“
„English, perhaps?“
„Ja, engels, ik spreek engels. Maar… ik heb geen zin nu.“
„Deutsch?“
„Ach, meneer, u verstaat mij niet. Deze nacht spreek ik alleen vlaams.“
Co to v ní jenom bylo? Ta nepřirozená přirozenost, ten nenucený samseb, to lehké dušepeří. Upila z bezedné skleničky s červeným vínem, s nimiž všechny belgické dívky přišly v dlaních, neboť rtuť jim nechutnala a cidr byl pro ně jedovatý.
Aniž by cokoliv řekla, tak se otočila (plavovlasy se jí zavlnily a za její hlavou se jako chvost komety táhly dvě vůně; béžový parfém připomínající vůni starého papíru a její vlastní, růžové aroma) a odkráčela. Já ji po několika krocích drze následoval a jak krátce pootočila zrak, aby se skutečně ujistila, že jdu za ní, spatřil jsem spokojený záblesk úsměvu, jehož jiskry zažehly plamínek v jejích jarních očích.
To mi však do cesty vešla jiná dívka, brunetka s drdolem a šaty až téměř ke kolenům. Vysloveně si mě vytrhla ze chvíle; zajela mi svou štíhlou ručkou pod loket a odvedla si mne. Ohlédl jsem se ještě k blondýnce, jež akorát došla k mramorovým schodům na konci zahrady. Naštěstí se ta usmála a zašeptala do pomerančové mlhy: „Jij bent maar een moment weg, mijn vriend.“ a já slyšel ten tón něhy, co se proplétal oněmi slovy jako nit a ušil mi tak větu, do níž jsem se mohl zabalit jako do deky a pookřát z nejistoty nadcházejících chvil.
Slečna si mě dotáhla až k pootevřeným dveřím do zámku. Opřela se o antickou sochu, co stála u vchodu, na chvíli se na ni zahleděla a zdálo se, že záviděla tomu ideálu krásy, té emailové pleti a mrtvým očím. Upila červeného vína a zase se ke mně přiblížila. Byla cítit čerstvě posekanou trávou a, stejně jako její přítelkyně, růžovou.
„English?“ zeptala se.
„Yes, I do speak english.“
„Grappig.“ zasmála se a upila ze sklenice. Pohlédla směrem do davu. Rozčarován jsem na ni hleděl, dokud jsem si nevšiml, jak jí hladký, štíhlý krk poukazuje k drobným, začervenalým uším. Pobavilo mě to. Lehce jsem se k ní přitáhl a ona si toho všimla více než dobře, nicméně předstírala stále pohled do davu. Vydechl jsem jí na okraj levého ucha horkým dechem a ona sklopila své modré oči do koutku víček, bedlivě pozorovala a hodnotila každý můj pohyb. Těma očima se posměšně ptala, co udělám teď a škodolibě vyčkávala na něco nepatřičného, na nějakou odchylku, kvůli níž by mohla předstírat, že jsem ji urazil a ona by tak mohla odejít. Tím bychom tak naši hru mohli hrát celou noc, celou noc bychom se míjeli a letmo se dotýkaly zraky a gesty. Rty i spánky mi bušily rozbouřenou krví. Zelenorůžová vůně byla opojná a já přivřel oči, nechal se jí zcela pohltit, cítil jsem blízkost té dívky tak silně, že tu nebylo ničeho jiného…
S rozevřením unavených víček však prohlédl jsem přes závoj touhy a uviděl, že jsem u sochy stál sám. Zmateně jsem se rozhlédl hledaje onu slečnu, avšak ani poblíž, ani v davu ji nebylo možno nalézt. Větřil jsem v mlze, zoufale jsem hledal stopy po posekaném trávníku, ale cítil jsem jen mokré dřevo.. Hra započala, pomyslel jsem si a usmál se.
Avšak můj pátravý pohled dopadl na jeden z javorů v zahradě, kde postávala osamocená Belgičanka. Opírala se o strom, jehož zvlhlá kůra byla tak tmavá, že splývala s dívčinými šaty. Naše pohledy se střetly, jen na okamžik, ona nezaujatě odhlédla a upila ze sklenice. Tento pohled mi vyvolal v hlavě jakousi matnou vzpomínku na dřívější setkání, nicméně jsem, kráčeje blíže k té slečně, pochopil, že byla pouhou iluzí vyvolanou právě oním pohledem.
Měla ebenově hnědé vlasy spletené do francouzského copu, jenž jí stékal od pravého spánku přes temeno až k levému uchu. Hleděla s lehce přivřenýma očima vzhůru hledajíc mezi zářícím listím hvězdy. Velká Medvědice nebyla ten večer díkybohu k nalezení.
Stejně jako její předchůdkyně mě i ona pozorně sledovala periferním viděním; vlaštovky, jež jí vylétávaly od očí, okamžitě slétly k zemi, dolétly ke mně, zakroužili mi kolem pat a pak se vznesly pryč. Dokavaď jsem však nesešlápl orosenou trávu pod stromem, neshlédla na mne. Až tehdy, když jsem stál od ní pouhých pár kroků, lenivě stočila pohled k mým zkoumavým očím, zatímco upíjela vína – primárně si upila ze skleničky, já byl až sekundární.
„What’s your name?“ zeptal jsem se velmi naivně. Chvíli mě pozorovala, nicméně každou uběhnuvší vteřinou, co odhrnovala další a další závoje ticha, jsem si všímal, jak jihne. Rty se slabě rozevřely, prsa s výdechem poklesla a napnutá lýtka se jí zachvěla jako struny harfy, načež se její tělo slabě sneslo po kůře – i to však stačilo, abych ucítil tu ospalou vůni. Zakroutil jsem však hlavou, ne, netoužil jsem po vůni zvlhlých kmenů, toužil, ba přímo jsem prahnul po vůni té mladé dámy. Přistoupil jsem blíže a hledal po její tváři vše, co nebylo jejíma očima. Zhluboka, pomalu dýchala. Netrvalo dlouho a já ucítil matný závan severského moře a růžové. Naklonil jsem se k ní, opřel se rukou o strom a koukal jí zblízka do očí, stejně ebenově tmavých jako kůra za její bělostnou kůží. Pihy pod jejíma očima mě lákaly blíže a ona vytušila, že jediný způsob, jak odvrátit mou pozornost od jejích žhnoucích rtů, bylo odpovědět.
„Mijn naam is Ka—“
Ale bylo již pozdě, má drahá, příliš pozdě.

Všichni muži, všichni spisovatelé leželi rozházeni po zahradě. Probudili jsme se k poledni, kdy se mlha už dávno rozplynula a všechny javory byly holé. Pod pianem nikdo nespal – z mramorové podlahy se zvedalo jedno zmatené mužské tělo za druhým. Po shluku belgických dívek v černém nebylo ani památky; jen z nedalekých lesů za zámeckým parkem ozýval se tlumený, dívčí smích.














Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus