KRONIKA AURÉLIOVCŮ: O Hroznové revoluci

  Výtah z Kroniky Auréliovců, sepsané Zhrohlavem před více jak tisíci lety. Pravdivost informací v dokumentu nebylo kvůli stáří díla a absenci dalších historických spisů nikdy možné potvrdit, avšak ani vyvrátit.

O HROZNOVÉ REVOLUCI

Hroznová revoluce s sebou přinesla pád stoleté vlády královny Aurélie. Byla zinscenována jejím prvorozeným synem během vrcholu oslav Roku Tesku, v době, kdy se sklízela kůra skořicovníků. Arturo Gasparo Saulo Berenguer Auréliovec, jenž byl později korunován na arcikrále Bedřicha I. Auréliovce, zapálil s rebely královské skořicovníkové sady v podhradí a namísto nich zasadil hroznové víno. Podnětem k revoluci nebyla pouze tyranská vláda Pikové královny, nýbrž také myšlenkový antagonistický proud hédonismu a racionalismu, jenž v Divohoří nabíral již před Rokem Tesku na síle. Vláda svaté Aurélie byla totiž zcela zakládána na citech, naději a víře.

Nejvýznamnější postavou umělecké hnutí, které spolupracovalo s rebely, byl Bjørn Mořechodec. Jeho Manifest postauréliismu mu málem vynesl celu v bývalém klášteře sv. Kamíny předělaném na věznici (klášter stál na ostrově Skleněná skaliska nedaleko od pobřeží a byl určen po mnoha staletí jen ženám. Pocházel ještě z předdivohořských dob; v době velké slávy belchídské říše se zde uctíval mužský princip jakéhosi Boha-Soudce. Po pádu Belchídie si jeptišky udržely po dlouhou dobu tuto rouhačskou víru a prováděly v nekonečných sklepeních sexuální orgie a rituály – to zatrhla až sv. Kamína, jež obrátila ženy na auréliánství. Zároveň s ním však přinesla na ostrov hořký mor, na nějž celý řád vymřel a klášter tak zůstal po dlouhá léta opuštěn, dokud nezačal být využíván Aurélií jako vězení) a následný rozsudek smrti, nebýt jeho emigrace na Ísíl, za níž mohl poděkovat právě Berenguerovi. Bjørn Mořechodec však i nadále ze zahraničí podporoval rebely, pořádal výstavy a vydával protiauréliovsky laděné povídky a spisy. Onemocněl domobolem – v zahraničí se tomuto umělci tak stýskalo po rodné zemi, že trpěl záchvaty neklidu a začínal být permanentně melancholický, což popsala ve Vzpomínkách na Bjørna Mořechodce jeho přítelkyně Hana Císařová, ísílská rebelská sympatizantka:

„… Bjørn v posledních měsících svého pobytu na Ísílu trávil své dny především četbou divohořské poezie a prózy, nekonečným malováním divohořské krajiny dle svých vzpomínek a věčným znovupročítáním dopisové korespondence s Arturem Gasparem. Zcela jej opustila chuť k jídlu, ísílský čaj se mu znechutil a jediné, co pil, byl jablečný cidr…“

 Do říše se vrátil až při Roku Tesku, celoročního smutku vyhlášeného Aurélií v upomínku věčné lidské samoty, absurdity, náhodnosti, bezmoci a všudypřítomné nevyhnutelné smrti. Jako ilegální imigrant se pravidelně přesouval z místa na místo a nabíral nové síly do hnutí, dokonce se setkal s takovými osobnostmi Divohoří jako byl poutník Zachariel či Čas, pozdější Skleněný král (legendy vypráví i o jeho setkání se Strachapoudem, ač neexistuje žádného důvěryhodného zdroje, který by to potvrzoval). Jeho stopa se vytrácí necelé tři měsíce před Skořicovým večerem, kdy došlo k zapálení královských sadů rebely. Po jeho zmizení se stal symbolem rebelského hnutí hrozen (do té doby to byla medvědí hlava, Berenguerův znak), jakožto vzpomínka na Bjørnův nejslavnější obraz Víno a červeně zavoskovaná láhev, jemuž stál modelem sám Arturo Gasparo Saulo Berenguer. Na obraze je Berenguer vyobrazen jako Dionýsos, v ruce průhlednou láhev s hlínou uvnitř a s hrdlem zcela zakrytém červeným voskem, skrze nějž i přesto prorostla hroznová větev obrůstající láhev a plodící sytě fialové plody. Z obrazu se dochovaly pouze náčrty a dvě kopie, originál údajně visí v Křišťálovém paláci a je v držení Aureály.

Arturo Gasparo Saulo Berenguer, ačkoliv postrádal obličejových rysů, a proto si je musil každé ráno malovat v zrcadle, se díky uměleckému hnutí postauréliismu stal tváří revoluce a brzy vůdcem celonárodního povstání. Zpočátku nebylo revolucionářské hnutí Berenguera bráno příliš vážně kvůli silnému strachu z královny a hlubokého respektu, jemuž se těšila, nicméně časem, kdy se dostalo rebelům podpory jak ze zahraničí (hlavně již jmenovaný Ísíl se stal hlavním dodavatelem zbraní a financí), tak od divohořské inteligence (jako první se opovážil vyslovit pochyby o královnině vládě sociolog Hansel Weddel, jemuž byla setnuta hlava za pouhé čtyři hodiny od vyslovení jeho názoru), nabírali rebelové čím dál tím více podpory a vlivu na obyvatelstvo. Rozbuškou nevyhnutelné občanské války, na níž se připravovali nejen rebelové, ale i královna a její stoupenci, nebyl Skořicový večer, nýbrž Hroznové ráno. Zapálení skořicovníkových sadů bylo provedeno tak, aby působilo jako nešťastná náhoda. Kouř sahal výše než nejvyšší hora Divohoří, na níž stál Křišťálový palác – Hora u Čirých vod – a vůně pálené skořicové kůry byla údajně cítit až na Ísíl. Samozřejmě, že z tohoto činu byli podezíráni právě revolucionáři, avšak chybělo důkazů. Mezi Skořicovým večerem a Hroznovým ránem uběhl měsíc – dostatečně dlouhá doba na to, aby poklesla obezřetnost Zlatých gard, Auréliina vojska. Pak, den předtím, než měly být zasazeny nové skořicovníky, vtrhli rebelové do sadů a zasadili tam hroznové víno, což bylo Berenguerovou zprávou, jíž se hlásil k celému tomuto aktu vzpoury, a zároveň se jednalo o počátek samotné revoluce.

Aurélie si toto samozřejmě nenechala líbit. Nedalo by se říct, že za její vlády by se všem vedlo špatně; jakožto Abraxas v sobě držela sice to špatné, avšak zároveň i to dobré. Jelikož byla její vláda založená na emocích a víře, duchovní kultura vzkvétala a umění mělo romantický, impresionistický nádech (dvorní malíř svaté Aurélie byl René Pierre Coupomme a to málo z jeho obrazů, co přežilo Hroznovou revoluci a dochovalo se, často zachycuje silně emotivní chvíle, jako například první polibek, opětovné shledání matky a syna po válce, ale i rozloučení milenců či smrt dítěte. Jeho magnum opus, Bruslící dívka v rudém vlněném svetru na jezeře Čirých vod, zachycující královnu užívající si zimních radovánek, se bohužel nedochoval; jeden z vandalů, co obraz zničili, tohoto činu později hluboce litoval a vytvořil podle vzpomínek reprodukci. Jelikož se jednalo zároveň o člena umělecké scény, má obraz vysokou kvalitu a je považován za jednu z nejlepších neoimpresionistických maleb. Každopádně autor, Emil Čirohřích, tvrdil, že originálu se ani zdánlivě nepřibližuje).

Po celém Divohoří byl rozšířený kult zakládající se jen na platonické lásce vůči této královně (při svatebních obřadech se kupříkladu musela složit přísaha, že láska k manželce či manželovi nikdy nepřesáhne lásku k Pikové královně). Aurélie měla pochopitelně magickou moc, ale není již úplně jasné, které z jejích schopností byly skutečné a které byly pouhými výmysly. Například se tvrdilo, že měla téměř boží moc vytvářet absolutní pravdy a jistoty, že měla schopnost zprůhlednit realitu a vše v ní, a že byla nesmrtelná (mnoho uctívačů Aurélie –auréliánů – a stoupenců Aurélie – aurélistů – dodnes tvrdí, že Aureála není Vzpomínkou na Aurélii, nýbrž samotnou Pikovou královnou). Pravdou zůstává, že Aurélie byla sice známa pro své zázraky a dobrotivost, ale zároveň i pro svou nesmírnou krutost a chladnost, jako by se snažila udržet rovnováhu mezi dobrem a zlem; mnozí historici dnes polemizují s myšlenkou, že pakliže by dokázala tuto rovnováhu udržet i mezi citem a rozumem, mezi duší a tělem, tak by vládla Divohoří dodnes. Říká se však, že svatá Aurélie byla sice milována, ale sama nikdy milovat schopna nebyla (její srdce bylo údajně vytesáno z islandského křišťálu) a existence jejího těla byla pouze jakousi nutností k životu a k uctívání. Více o Aurélii a její vládě v předchozích kapitolách.

O osobním životě samotného Artura Gaspara Saula Berenguera Auréliovce před jeho korunovací na arcikrále neexistuje příliš mnoho informací. Narodil se jako plod záchvatu vášnivého chtíče, jemuž jednou za čas Aurélie propadala. Onehdy sestřelila Apollónův vůz a nasedla naň míříc si to přímo do Slunce, kde propadla jednomu z jeho bohů – africkému bohu Nyambimu, jehož je Berenguer synem. Arturo Berenguer byl znám hlavně jako geniální stratég; v profesním životě se vyznačoval přesností, profesionalitou, nevypočítatelností a důkladností, čímž si získal respekt svých poddaných a vojsk; v osobním a společenském životě byl však údajně velmi dětinským a urážlivým (což by korespondovalo s jeho pozdější posměšnou přezdívkou „Věčné dítě“, kterou ho označovali jeho odpůrci). Jeho největší vášní byl tanec. Vynikal ve všech formách tance – valčík, tango, foxtrot, polka – nic mu nebylo neznámé. Během své vlády pravidelně pořádal plesy, bály a požitkářské dionýsovské pochody napříč celou říší; o tom však v následující kapitole.

V jednom z dopisů, které posílala Strachapoudovi zdravotní sestra pracující pro odboj, Róza K., stálo:

„… V generálu Berenguerovi dlí něco velmi podivného. Myslím, že je stále synem té zrůdy, ač si to nechce přiznat, a má v sobě něco z její – omluv mi mou dramatičnost - temnoty. Avšak rozdíl tu je; generálovo špatno je velmi dětinské. Královna je sečtělé, uvážlivé, egoistické zlo, zatímco její syn má v sobě  nevyspělost, urážlivost a vzteklost malého fakana… Je ctí za něj padnout v boji, ale je nesnesitelné s ním sedět při večeři u jednoho stolu.“

Po vypuknutí revoluce o Hroznovém ránu měly události rychlý spád. Zlatá garda zajala a popravila veškeré známé sympatizanty s rebely či protiauréliovsky smýšlející intelektuály, kteří měli v království velkého vlivu, během jediného dne – tzv. Tklivého dne. Vojsko mělo konečně volnou ruku k jejich popravě, aniž by berenguerité museli cokoliv prohlásit či udělat (po Weddelově aféře si všichni dávali velký pozor na jazyk a spisy byly vydávány anonymně, anebo byly silně symbolické či alegorické) – „revolucionářství“ se po Hroznovém ránu stalo dostatečným důvodem k dopadu gilotiny. Mezi popravenými byli například významná zástupkyně tehdejší umělecké scény a blízká přítelkyně Bjørna Mořechodce Ymo Lalová, spisovatel Paul Lieder (Láska bez duše), filozof hédonismu a racionalismu G. K. Ami (Svět bez zlata, Krok do neznáma, Jak setnout hlavu bez těla?) či nejznámější dobová herečka Dagrafena Alfonsovna Kratkinova, kterou generál Zlaté gardy Nemichael Různoběžec zastřelil přímo na jevišti při premiéře hry Zlatý déšť, tragikomedie kritizující auréliistický absolutismus. Ostatní herci byli zatčeni a odvedeni do kláštera na ostrově. Celý Tklivý den propršel a déšť, jenž se onehdy snesl z nebe, byl dle tehdejších záznamů slaný (jedni říkali, že se jednalo o slzy, druzí, že šlo pouze o mořskou vodu donesenou nad Divohoří silnými větrnými proudy). Divadla, galerie, kina – celá kultura byla umlčena (alespoň ta oficiální – v době jejího zákazu undergroundová scéna vysloveně kvetla); dokonce i školy byly uzavřeny na dobu neurčitou. Scházet se ve větším počtu nežli deset bylo protizákonné a trestáno okamžitou popravou na místě. Platilo stanné právo; po osmé hodině bylo zakázáno vycházet z domu, opět pod výhružkou smrti. 

Předrevoluční šlechta a ministři stáli s několika výjimkami na straně Aurélie, avšak ti se od války drželi dál. Piková královna si nikdy nedokázala na svou stranu přetáhnout Čas (Berenguer mu slíbil hodnost Skleněného krále, pokud mu pomůže v bojích) a zkřehlí, zjemnělí auréliáni, uctívající platinovlasý zelenooký Abraxas, nemohli být ve válce nikterak užiteční. Jediné osoby, na něž mohla královna tedy spoléhat, byli vojáci Zlaté gardy. Její vojska však nebyla nekonečná a postupem času byla všechna jejich stanoviště v říši i v podhradí vypálena a obsazena rebely, což se povedlo také díky silné podpoře obyvatelstva, jež cítilo ve vzduchu lepší zítřky (ač iluzorní a vysněné). Vzpoura se v prostém lidu probouzela hlavně kvůli celkovému otupění z Roku Tesku; obyvatelstvo mělo po krk předstíraného, nepochopeného smutku, jenž nebyl nikým cítěn, přesto musil být vyjadřován na každém kroku nuceným nošením černého šatstva a zákazem úsměvů a smíchu. Kolem hradu se postupně stahovala smyčka, z níž Aurélie neměla jak utéct. Revoluce skončila tak rychle, jak začala; rebelové posledního dne Roku Tesku pobili stráž a obsadili hrad. Před dveřmi do Platinové ložnice stál ještě generál Nemichael Různoběžec. Generál Berenguer se obdivoval jeho odvaze a chtěl jej nechat žít, avšak Různoběžec to odmítl a zaútočil s mečem; Berenguer mžikem oka vytasil pistoli a prostřelil mu srdce (až napodruhé; Arturo Gasparo mu vstřelil kulku do levého prsu, muž se však jen otřepal a znovu vyběhl s vytaseným mečem. Berenguer tedy vypálil druhou ránu, tentokrát do pravého prsu, a z hrudi zlatoarmějce vytryskl proud modré krve – díky fyziologické anomálii měl generál Různoběžec srdce na pravé straně hrudníku. Berenguer to později popsal se slovy: „Není divu, že si s tou zrůdou tak rozuměl… Ani jeden z nich neměl srdce na pravém místě!“). Následně generál Berenguer a plukovník Qailuine de Noir vstoupili do Platinové ložnice, kde na ně, usazena na rohu postele, čekala Piková královna jen v rouše Evině. Plukovník de Noir zapsal ve svých pamětech mapujících průběh revoluce Válka hroznu a zlata tento kratičký rozhovor, jenž tehdy v Platinové ložnici proběhl:

Berenguer: „Nebudu ti mazat med kolem pusy, matko. Čeká tě poprava.“

Aurélie: „To je poprvé, co jsi mě takto nazval.“

Berenguer: „A také naposledy.“

Zatčením Pikové královny byla završena Hroznová revoluce. Ministři, starodivohořská šlechta, nejvyšší auréliáni a Abraxas byli odvedeni do Křišťálového paláce (jenž byl pro potupu královny použit jako věznice) a na trůn dosedl Arturo Gasparo Saulo Berenguer Auréliovec, korunován jakožto Bedřich I. Auréliovec. Tím skončila éra svaté Aurélie a započala se éra Bedřichů.