DEEXISTENCE

  
O lásce, o světě a o sobě. Smrtelně zraněný mladý muž umrzne a jeho tělo je nalezeno o dekády později...



  Věnováno svatým Bedřichům.


Prolog:

Podíval jsem se mu do očí a nespatřil v nich nic – to mou nejistotu jen zesílilo a já nedokázal nijak zareagovat. Otevřel jsem ústa, ale nepromluvil jsem. Zavřel jsem oči, ale neodvrátil jsem zrak. Zaposlouchal jsem se do hudby této scenérie – slabé vrčení motoru, silný tep mého panenského srdce, pomalu zrychlující se dech a zašustění oblečení, když jsem si promnul nervózně stehna. Otevřel jsem oči a spustil prolog i epilog, nekrolog a monolog, ódu i rekviem.
„A kdo jsi ty a kdo jsem já? Kdo jsme, že toužíme po něčem jiném? Vytváříme si společné světy, naše vlastní reality se překrývají a vytváří nekonečné dimenze našich tužeb a přání… Avšak, jak křehký a nebezpečný je materiál, z nichž jsou postaveny… Materiál mě cizí, ač lákavý, stále tak děsivý… Jednou to přijít muselo a já chci tento svět, jež sdílíme, vnímat jako další možnost jak růst a dospívat – proto tě tak nenávidím.. Ale pak se v noci probouzím a uvědomuji si, v šíleném záchvatu se zalekám prosťoučké skutečnosti; já se chci v tobě ztratit, chci zemřít a znovuzrodit se v tvém náručí, být vším, čím jsi kdy chtěl abych byl.. A to mě tak neuvěřitelně děsí. Děsí mě, že ztratím sám sebe. Ač je to, že jsem beztvarý, má největší moc, zároveň je to i mé největší prokletí…“
Zíral s pootevřenými ústy. Působil zmateně, nečekal takové vyústění našeho večera. Tudíž jsem poznal, v jeho tichém gestu, že se zhrozil nahoty, jíž byl vystaven… Tak jsem vystoupil z vozu a pozoroval v pozdním lednovém večeru, jak další fragment mé duše odjíždí do dáli a už se nikdy nevrátí…
A jsem šťastný.

Poněvadž stejně jakožto věčná láska k Aurélii i toto byl jen můj vlastní odraz v zrcadle, jež zůstává nehmotným v našem světě. Láska k iluzi.
Slabě jsem se usmál a zastrčil bradu do šály.
Iluze, které si vytváříme, jsou vždy tak božské, vždy tak velemocné, vždy tak transcendentní. Přesahují nás samotné, jsou to naši bozi, které uctíváme. Nicméně jak málo stačí k jejich destrukci – stačí vykročit do temnoty a naše kulty se rozplynou v ranní probuzení sobotního poledne… A my jsme zase o něco starší.

Ucítil jsem, jak mi krev zahřívá hruď. Vykašlal jsem pár kapek krve a má šála zrudla. Dopadl jsem na všechny čtyři a obrátil se na záda. Pozoroval jsem bělostné střípky stydlivě ukazující svou zář, jak se pomalu snáší ke mne. Křehounké hvězdičky mi dopadaly na rty a řasy, lechtaly mě svými chladnými prsty. Flekatá obloha mi vykouzlila úsměv na tváři. Ležel jsem na zasněžené cestě před svým domem, kolem mého umírajícího těla rozkvétalo šarlatové poupě a já byl skutečně šťastný.

Konec prologu.

„Haló, slyšíte mne?“

Najednou jsem si uvědomil, že žiji, ač jsem necítil své tělo. Byl tu jen ten pomyslný bod jakéhosi roztříštěného vědomí. Ztěžklá oční víčka mi nedovolila pohlédnout na hlas, který na mne sladce promlouval.

„Nathanieli, slyšíte mne?“

Rozevřel jsem pomalu ospalé oči. Vnikla mi do nich palčivá bělostná záře. Snad padaly hvězdy, snad vzplál svět.
Netrvalo dlouho a já začínal poznávat tmavé obrysy. Pomalu se tvarovalo těch pár lidí, co kolem mne stálo.
První osoba, mladičká dívka, jež měla své zlaté vlasy svázané do copu, se na mne mile usmívala. Držela mne za ruku a já v jejích očích viděl skutečnou laskavost. Měla tak hebké a bělostné ruce, byla jako anděl a já přemýšlel, zda-li jsem nezemřel.
Pohlédl jsem na konec postele a tam uviděl muže v bílém plášti, Jeho. Co tu dělal, co tu pohledával, proč tu vůbec je, je-li vůbec skutečný či je pouhým bludem mé choré mysli.. Mé údy se strachem napnuly. Nezabil jsem ho snad? Nedonutil jsem ho odjet do sněhové vánice a zemřít?
Ne, nebyl to on. Byl mu jen velmi, velmi podoben. Podobné rysy, podobné oči, podobný úsměv, podobné tělo a když promluvil, podobný hlas co jen probouzel křičící vzpomínky na nic.
A pak tu byl ještě jeden mladík, přibližně stejně starý jako já. Byl mi povědomý, ačkoliv jsem si ho nedokázal k nikomu přiřadit. Přišlo mi, že ho znám.
„.. Kde to.. jsem?“
Chvíli bylo ticho. Svatá Trojice se na sebe podívala. On promluvil.
„Jste v Hlavní Eurasijské Nemocnici, na kryogenickém oddělení..“
„Cože… O čem to mluvíte…?“
Promnul jsem si oči. Dívka mi sevřela ruku o něco silněji a pak pomalu promluvila.
„Je rok 2689.“
Koukal jsem na ni v neuvěření. Muž navázal.
„Vaše tělo utrpělo těžké poranění a zmrzlo. Nedlouho po vašem skonu došlo k apokalyptické události, při níž teploty na celé planetě klesly průměrně o 35 stupňů. Před rokem jsme Vás objevili v ledovcovém masivu a převezli Vás do našeho institutu. Zde jsme obnovili funkci Vašeho těla a vyléčili Vaše zranění. Trvalo to velmi dlouho a postup byl velmi pomalý – ve Vašem případě se totiž nejednalo o umělou kryostázi, nýbrž o přírodní proces, během kterého jste, prakticky řečeno, zemřel.“
Vyprostil jsem se z dívčina sevření a podíval se na své ruce.
„… Proč jste… Mne nenechaly...?“
Všichni tři byli touto otázkou očividně zaskočeni. Poprvé promluvil mladík.
„Chtěli jsme Vám dát novou šanci.“
Podíval jsem se na něj.
„Znám Vás?“
On se usmál a pohlédl na doktora, ten kývl.
„Jsem Váš vzdálený synovec.“
Koukal jsem na něj a nedokázal pořádně vstřebat to, co mi řekl, ani to, co se nyní dělo. Složil jsem tvář do rukou.
„Očividně je toho na Vás moc. Necháme Vás se vyspat, pak odpovíme na všechny otázky, které máte.“
Dívka mi ještě položila dlaň na rameno a všichni tři odešli.

Existují náhody? Pomalu kráčíme po kolejích, dokud se nesetkáme s náhodou náhody a překvapeni se nerozesmějeme. Neuvěřitelnost náhody je zapříčiněna právě její náhodností…
A nebo je to Osud?
Ať je to jak chce – stalo se.

Nenávidím ho z celého svého srdce. Pokaždé, když uzřím, jak na mne hledí, vyvstanou mi z žaludku žaludeční šťávy a já cítím jejich kyselost v ústech. Stačí jediná jeho věta pronesená skrz éter těchto pochybných světů a já mám chuť řvát a nalepit se na zdi a stoupat po nich až na strop. Stačí jediné jeho gesto a má krev zhořkne v leptavý dehet…
Jenomže taktéž ho miluji. Pokaždé, když uzřím, jak na mne hledí, povstane mi každý chlup na mém těle v příjemném zamrazení. Stačí jediná jeho věta, jež se pomalu převaluje po vydýchaném vzduchu oněch místností a já mám chuť rozevřít svůj hrudní koš a roztáhnout křídla. Stačí jediné jeho gesto a do mých žil se rozlije míza mého života…
Stále je tu Tělo nad Duchem. Stále je tu Láska nad Nenávistí.

Ruce položené dlaněmi vzhůru a hlava zakloněna vzad. Bílý strop, od něhož se odráželo mé sténání.
Nechtěl jsem to! Nechtěl jsem být probuzen! Jaká drzost, vymanit mě ze svého vlastního objetí! Co jim dalo to právo?!
Ty sám, říká Synovec.
Život, říká Muž.
Já, říká Dívka.

Dovolte mi usnout, nechť mohu zapomenout, čím jsem.

Pravda je taková, že z nějakého zvláštního důvodu bych to i chtěl zažít. Chtěl bych trpět, chtěl bych brečet… Ale na druhou stranu – mám to zapotřebí? Je více zkušeností automaticky znakem dospělosti? Říká se, že v mládí bychom si měli užívat, ale je ode mne vážně taková hloupost, že nechci utrpět zranění a krvácet? Protože vidím všechny možné konce našeho dramatu a všechny ústí v tragédie. Tělo by chtělo, ale Duše nechce. Srdce má strach a Rozum řve: ruce pryč! Tři proti jednomu.

Usnul jsem s nadějí na věčný spánek.

Propadám se nekonečnou nicotou a má žebra se obrací jako křídla a roztahují se do šíře. Mé odhalené plíce počínají zářit radiací a mé srdce rozkvétá jako růže, odhalující celý svět ve své dlani. Pak imploduji do sebe a má duše se zvrátí, tak explodující v Něco, co ničím není.

Nejsem schopen normálně fungovat. Každá vteřina, každý pohyb, věc i myšlenka jsou propleteny jeho očima, jeho úsměvem a jeho hlasem. Odraz v mém zrcadle nejsem já, nýbrž on. Je to rakovina, jež nakazila můj život, prostupuje jím celým a napadá další a další orgány mého osudu.
Snažím se vyříznout si svůj nádor, ale to je zbytečné, protože by vždy dorostl.
Musím tedy zemřít... Otázkou je, jak?

Obléhá mne pocit neustálé duševní ospalosti a jediný možný spánek duše je smrt.

Otevřel jsem oči a zrak mi padl na Dívku. Seděla na židli vedle mé postele a četla si. Když spatřila, že jsem bděl, zaklapla knihu a odložila ji na stolek.
„Jak se cítíte?“
„… Kdo jste?“
„Ah, omlouvám se. Jsem Aurora, Vaše terapeutka a ošetřovatelka.“
„Připomínáte mi jednu dívku…“
„Co to bylo za dívku?“
Neodpověděl jsem.
„… Co teď se mnou bude?“
„Zůstanete zde nejméně tři týdny… Na pozorování. Poté Vám bude přiděleno apartmá a stane se z Vás, s mou pomocí, plnohodnotný člen společnosti.“
„S Vaší pomocí…? Ne, nechci Vaši pomoc… Zvládnu to sám.“
„Nathanieli, pochopte, společnost se velmi změnila. Já Vás budu pouze podporovat, dokud nebudete schopen postarat se sám o sebe…“
Praštil jsem do stolku a kniha slétla na zem.
„Já nechci tvou pomoc!!“
Dívka nebyla rozhozena – zdálo se, že mé chování nebylo neobvyklé. Dřív, než mohla jakkoliv zareagovat, se naráz otevřely dveře.
Byl to Doktor, Muž. Aurora nic neřekla – jen sklonila zrak a rozešla se. Muž odstoupil ze dveří a dovolil ji odejít. Přešel pomalu k mé posteli a podíval se na mne.
„Jak se cítíte?“
Ztěžklé končetiny konečně povolily a já se posadil na posteli. Roztřesenou rukou jsem si projel vlasy.
„Jsem.. zmatený.“
„Pochopitelně.“
„Někoho mi zdánlivě připomínáte…“
„Vážně?“ Nezdál se být příliš zaujatý.
„Vyhrňte si prosím triko.“ Přiložil mi studený stetoskop na hruď.
  „Nedýchejte a zastavte tlukot svého srdce.“
Pokusil jsem se.
„Říkal jsem nedýchejte a zastavte tlukot svého srdce.“
Vyhrkl jsem. Stáhl si stetoskop z uší a nesouhlasně zamručel.
„Budeme muset provést pár testů.“
Do pokoje vešel párek ošetřovatelů a zatáhli za mou postel. Ta se rozjela. Ošetřovatelé mne vtlačili vpřed a Lékař kráčel kousek před námi. Dlouhé, prázdné chodby byly jen mdle osvětlovány studeným světlem zářivek. Ozývalo se pípání a odněkud i příšerný křik nějaké ženy. Doktor zabočil do dveří a my ho následovali.
Sterilní místnost se zdmi pokrytými kachličkami. Spousta děsivě vyhlížejících přístrojů –spousta trubiček a trubek, skalpelů, pípajících monitorů. Uprostřed jedno velké světlo.
„Svlékněte ho.“
Zůstal jsem nahý na své posteli, přímo pod obrovským, vše odhalujícím světlem.
Nad mou hlavu byl položen jakýsi přístroj. Ten se rozzářil, začal pomalu pípat a postupně sjížděl po mém těle. Když dojel k mým nohám, jeden z ošetřovatelů ho zvedl a přešel k lékaři. Doktor se zamračil a pokynul druhému z mužů. K mé posteli byla přišoupnut monitor, z něhož vedlo desítek trubiček. Druhý muž mi mezitím vpravil do krevního oběhu jakousi látku. Injekci jsem téměř necítil. Stejně jako po několika vteřinách celé mé tělo. Nemohl jsem se pohnout. Chtěl jsem vyjeknout, ale mé rty ochably a já vydal jen jakýsi tlumený skřek. Z úst mi vytekla slina. Jeden z mužů ji otřel. Doktor pokynul, aby pokračovali.
Ošetřovatel mi zastrčil jednu z hadiček do levé nosní dírky. Cítil jsem onen nepříjemný pocit, jak mi pomalu projíždí až téměř k mozku. Pak zavedl hadičku i do druhé dírky. Mé oči začaly slzet a pak – k mému úděsu – mi stáhl dolní víčko a zajel mi pod oko velmi tenkou hadičkou pokrytou slizkým gelem. To samé opakoval i u druhého oka. Druhý ošetřovatel mezitím potřel jednu ze silnějších trubiček tentýž gelem a prudce mi ji vrazil do krku. Sjížděla mi hltanem a já čekal, že se pozvracím – cítil jsem, jak se mé tělo vzpírá této nepřirozené proceduře, ale na nic jiného než cukání svalů a slzení očí se nezmohlo.
Zanedlouho mi do všech tělesných otvorů byla zavedena nejméně jedna hadička – do některých i více. Zakuckával jsem se, když mi do úst vjížděla už čtvrtá hadička, ale opět jsem nedokázal pohnout ani malíčkem. Z očí mi vytékal proud slz, když mi jeden z ošetřovatelů tlačit do penisu trubičku. Hekal jsem, jakmile mi do řitního otvoru vstrčili druhou sondu.
Nechali mne tam. Ležel jsem na posteli pod zářivým, otravným světlem a pokoušel se vzpírat ale nic jiného než vydávat skřeky jsem nedokázal. Doktor mě po půlhodině neustálého pozorování opustil. Zůstal jsem sám. Postupně mě síla a odhodlání bojovat opouštěla…
A když jsem po dlouhých dvou hodinách uslyšel za dveřmi kroky a nadzvedl jsem hlavu, uvědomil jsem si, že se mohu hýbat. V ten okamžik se mi vzepřely žaludeční šťávy a z úst mi vytekly zvratky. Rychle jsem vytahoval trubičky z krku, což způsobilo ještě více zvracení. Stále jsem zvracel ale nehodlal jsem přestávat – vytrhával jsem hadičky z nosu, zpod očí, z uší, z rozkroku i z řitě a stále mi z úst vytékaly zvratky a ze zrudlých očí vytékaly slzy. Zhnusen sám sebou jsem seskočil z postele a vrazil do dveří. Vyběhl jsem na rušnou chodbu. Všude byla spousta lidí, zíraly na mne v šoku, jak se nahý, zpocený a se zvratky u úst potácím chodbou a řvu jak zvíře. V dáli jsem uviděl svého Synovce a rozběhl jsem se. Spatřil mne a zůstal zírat. Padl jsem mu do náruče, počal jsem ještě více brečet a řvát a klesli jsme k zemi. Objal mne, nahého a odporného, držel mne tak dlouho, jak jsem jen chtěl.

Doktor byl šokován mou reakcí na test. Údajně se jednalo o naprosto běžný postup při ukončení kryogenické fáze, s čímž i můj Synovec souhlasil. Ale mé prastaré tělo to odmítalo, přišlo mu to zvrhlé a odmítalo to – nechápalo, jak je možno, že něco takového je běžné a normální.
Synovec se za mne styděl.

Snad je to hrozba té příšerné nudy, jež mě opět znovu a znovu pohlcuje pokaždé, když ráno vstanu a pokaždé, když večer usínám.
To KDYBY, to KDYBY mohlo být alternativní realita – stačilo zamlčet prostou větičku a všechno by mohlo být tak jiné.
Všechno by mohlo být odlišné, celý svět by ožil barvami a vrátil by se mu život.
Opět mě pohlcuje ta nehmotná šeď, otravuje mi plíce a já nemohu dýchat.
Snad by to skončilo i fiaskem – roztříštěním zrcadla, zapálením zahrady… Ale nějak by to skončilo, odehrálo by se dech beroucí crescendo, finále, katarze z tohoto majstrštyku by byla mentálním orgasmem – slastnou ambrózií pro mé již pár let vynechávající srdce…
Den končí a já jsem stále stejný a vše je stále stejné.
Nic se nemění.

Aurora opět přišla do mého pokoje s včelou v ruce. Její bohabojný úsměv, kolikrát jsem po nocích jen šílel a těšil se na něj jako na vysvobození z peřejí svého vlastního hořkého smutku a hněvu. Ráno vskutku přišla, společně s prvními paprsky slunce. Ona byla Slunce, odehnala tmu nejistot a shnilých trámů a pilířů. Její Zář byla nekonečná a já se v ní ztrácel – a mohl jsem tudíž klidně spát.
Vpravila mi růžovou nostalgii do krve a já se na ni usmál. Posadila se vedle mne a stiskla mou dlaň.
„Jak se cítíte, Nathanieli?“
„Už je mi dobře.“
Koutky jejích úst se zakřivily k očím. Dovnitř, skrz smetanové záclony, zasvítilo slunce a propletlo se jejími platinovými vlasy. Byla mou jedinou jistotou v životě, byla mou matkou, byla mým pánem, mým bohem. V její záři zanikalo vše, celá má minulost. Byli jsme tu jen my dva, vlastně jen Ona, já byl jen její součástí… Srdce mi přestalo tlouct v okamžiku, kdy opustila pokoj.

Tělo se odrazilo od lopatek, z nichž do éteru explodují křídla. Obrátilo si svět o 180° a nakročilo do inverzní reality, do zrcadlového odrazu našeho bytí. Tam zůstane, zapustí kořeny a bude jimi svázáno. Ačkoliv se může těmi několika záchvěvy zoufalé touhy po zázraku ještě vzpírat, je zapotřebí ho tam udržet. Poněvadž, pakliže nebude umlčeno argumenty, stáhne duši sebou… A svět se rozpadne. Vím, že duši bolí chodit po střepinách těch starých světů, jež již byly zničeny, ale je zapotřebí se koukat vzhůru, ne dolů, ne na hladinu odrazu, na němž se třpytí zmařené budoucnosti.

Každá vteřina ubíjí zběsile jako půlnoc a tříští svět na stále menší a menší střepy. Já se v každém z nich vidím a každý z nich na mne řve.
Splývám se svým pokojem – s tím, co ze mne zbylo… Ze vzpomínek druhých si vybírám to, čím bych měl být. Jejich vášně mi pálí kůži a jejich sny otupují mou mysl. Doufám, doufám, doufám, bohužel už ani nevím, v co doufám.
Chci řvát, chci roztrhat sám sebe a dát tak vzniknout nevědomosti, nechat se vláčet po střepech z minulosti mých nejbližších i nejvzdálenějších. Tak budu mít smysl. Lépe mít falešný, než-li žádný. Lepší je lež, než-li nejistota. Lepší je zemřít, než-li přežívat.

Společenská místnost byla opuštěná, byl jsem tam jen já a Oni, ti, jež tvořili celý můj svět… Přitom jsem ale nikoho z nich neznal. Usmívali se a zdravili mne, snažili se pojmout co nejvíce z mých myšlenek a názorů, jako bych byl studní jejich rodu, veškeré jejich inteligence. Jako bych byl zapomenutá truhla s tajemstvími, schovaná pod haraburdím v podkroví starého domu…
Synovec se na mne otočil.
„Co se ti vlastně tehdy stalo, Nathanieli?“
„Kdy?“
„Ten den, kdy si zemřel.. Co se stalo?“
Zrak mi sjel ze Synovce na stůl. Úsměv mi ztuhl a zrak se krátce rozostřil při vzpomínce na Lékařovo prapředka.
Místnost ztichla a veškeré oči se upnuly na mé rty, visely na nich, jejich tíha mi tahala za obličejové svaly, dokud se šlachy nepřetrhly.
Synovec promluvil na nějakého člena rodiny a tak dovolil, abych se mohl utopit ve vlastních vzpomínkách, za kterých mi bylo studno… Konverzace se vrátila ke tlachání o ničem.
V ten okamžik jsem se rozkřičel a nikdo mne neslyšel.

Ten večer jsem se probudil a podíval jsem se sám na sebe, jak si spokojeně vrním v posteli, zabalen v nadýchaných peřinách. Pozoroval jsem, jak se po mém obličeji odráží veškerá gesta pokušení vždy, když na mne dopadl svit usínajícího slunce. Se zhnusením jsem se díval, jak se nevědomky svlékám ze spánku, vyvlíkám se z náruče nepřirozenosti a balím se do roucha Adamova, vydávám malebné hlásky a hladím si tváře, načež ejakuluji své sny a roztírám si je po hrudi, z něhož se na světlo drásá do srdce zakořeněná růže, co páchne po hnilobě, však mé spící maličkosti voní jako sobotní snídaně.
SLYŠÍTE TO? SLYŠÍTE, JAKOU UKOLÉBAVKU ONEN PARAZIT PĚJE?
Usedám na svůj klín a sevřu trnový stonek pevně v rukou. Rána se zahojí, bolest bude věčná! Chcípni, hnuse!
Zatáhnu pevně za květinu a já, ač stále s očima zavřenýma, se rozeřvu. Řvu, řvu, snažím se ze sebe dostat pyl, zeleň listovou, spóry… Kůže se trhá, šlachy a svaly se jen s nevolí přetrhávají a krev, jak z rány tak z mých rukou, v nichž svírám trny, stéká po růžové kůži. Kořeny se pomalu uvolňují z životodárného humusu a opouští myokard. A hle – v rukou držím potrat.
Studno, je mi studno.

Bloudil jsem chodbami této mohutné budovy a ačkoliv jsem často zahýbal, zdálo se mi, že chodím rovně, že celá budova je tvořena jen jednou neustále se prodlužující a zužující se chodbou… Zastavil jsem se a na dveřích vedle mne byl štítek, na němž stálo černým písmem:
„VĚČNÉ ŠTĚSTÍ“
Zatáhl jsem za kliku a vešel do zářivé místnosti. Pokoj se nezdál být ani tak pokojem, jako spíše další nekonečnou chodbou, jejíž zdi byly lemovány postelemi, v nichž spali lidé různě staří, různých ras, obou pohlaví. Zlehka jsem se dotkl okraje postele, v níž spala mladá, asi tak šestnáctiletá, těhotná dívka. Zatáhl jsem za deku a spatřil, že její břicho je tvořeno prázdnou ptačí klecí. Vedle ní stál televizor, kde byl program nastaven na jakýsi pořad, v němž lidé, oblečení v zářivých kostýmech, tančili jako v transu. Dívka nebyla nijak napojena na žádný přístroj, kromě této televize; od uší ji vedla sluchátka přímo na tento přístroj. Směle se usmívala.
Procházel jsem se kolem dalších postelí a stále jsem zrychloval a zrychloval – na každé z nich ležel nějaký člověk, co se tak nádherně, pitomě usmíval, jako zdrogované děcko, každý z nich byl napojen sluchátky na televizor, kde programy byly všelijaké, ale jedno měli společné; byly útočné, zářivé, blýskavé, strhující a akčně naivní a prosťoučké.
Pak jsem se zastavil u staršího pána, co se příjemně svíjel na posteli. Na obrazovce se odehrával pohlavní akt, ten pán souložil s malými děvčátky – některá z nich řvala a některá z nich se potutelně usmívala a on je všechny zprznil, osahával je a lízal a mě se zvedl žaludek a přistoupil jsem k jeho posteli a chtěl jsem mu vytrhnout sluchátka z uší, ale něco mi v tom zabránilo. Snad to byl právě jeho blažený úsměv, ten, který si uvědomil dosah svých činů, ale nebránil se jim, plně se jim oddával. Přelétl jsem pohledem k vedlejší posteli, kde ležela na posteli mladá žena. Z nosu i mezi víčky vytékala krev, ale jinak bylo její tělo absolutně zkoprnělé, nehýbala se. V hrůze jsem pozoroval, že na její obrazovce není nic jiného, než statický šum. Rychle jsem přeběhl k ní a vytrhl ji sluchátka z uší. Její oči se doširoka rozevřely a panty ji klesly v hlubokém zalapání po dechu a následném zachraptění. Napnula se v křeči, načež na mne pomalu otočila hlavu. Nejdřív jen slabě hýbala čelistmi, ale postupně z jejích úst začala vycházet slova, neustále zesilující…
„Do ráje… Do ráje… Do ráje…“
Chytl jsem její křehké tělo, z něhož ze všech otvorů nyní vytékala mazlavá, hnisem smíchaná krev. Rozběhl jsem se ke dveřím.
Běžel jsem podél postelí, na nichž sebou začaly neklidně zmítat veškeří pacienti. Křik ženy je začal probouzet z věčného spánku.
„DO RÁJE! DO RÁJE! DO RÁJE!“
Dveře se rozrazily a v nich stál Lékař a Synovec, zneklidněni mým chováním. Zastavil jsem  se, otočil se k nim zády a přitiskl dívku k sobě o něco silněji.
„Slibuji, že tě odsud dostanu.“
Ona na mne poprvé pohlédla a přiložila mi zakrvácenou dlaň k mé tváři, porostlou strništěm. Měla velmi úzký horní ret, jež ukončoval linii plného spodního rtu ve slabém úsměvu. Přivřela oční víčka.
„Ne, já chci zpět.“
Řekla Aurora a na má ramena dopadly dlaně. Zvedl jsem zrak a vyšel pevnými, jasnými kroky, podél postelí, doprovázen jedním mužem po mé levici a druhým po mé pravici. Všichni spící pacienti se postupně navraceli zpět do klidných stavů, přestali sebou zmítat, opět se zachumlali do peřin a usmívali se. Došel jsem k lůžku a lehce položil Auroru do postele, ta okamžitě usnula. Vložil jsem ji sluchátky do uší a políbil ji na čelo.

Muži mě vyvedli z místnosti a já se navrátil do táhlé chodby. Míjel jsem mnoho dveří, dokud jsem nedošel ke dveřím se štítkem
„TVÁ NAROZENINOVÁ OSLAVA“.
Vešel jsem dovnitř a můj pohled okamžitě dopadl na muže, co seděl uprostřed tmavého pokoje, zády ke mně. Byl osvětlen slabou září svíček na dortu. Chtěl jsem ho obejít a tak spatřit jeho tvář, ale celý ten obraz onoho muže se otáčel tak, abych na něj nikdy nemohl upřít zrak přímo, či jen z profilu… V tom šeru jsem se neodvážil hádat, ale zdánlivě připomínal mého Synovce…
„Hodně štěstí… zdraví…“ Zpíval slabě, chraplavě; byl to můj hlas.
„Bože, kdo jsi?!“ Rozkřičel jsem se a nalepil jsem se na zeď.
„Hodně štěstí… drahý… já…“
„Ukaž se!“ Snažil jsem se nahmatat dveře, ale klika se mi ztratila ve tmě.
„Hodně štěstí… zdraví…“
„Kdo jsi?!“ Zakryl jsem si tváře dlaněmi a on ztichl. Otevřel jsem oči a spatřil, skrze mezery mezi prsty, slabý svit svíček.
Seděl jsem na židli a přede mnou byl onen dort. Jak bude znít mé narozeninové přání?
Mám si přát návrat do svého původního života?
Mám si přát, abych Ho nikdy nepotkal?
Co si mám tak přát?
Sfoukl jsem svíčku a má ruka zmáčkla zapínač na zdi. Lidé začali jásat a roztleskali se. Obrátil jsem se ke dveřím a když se můj Synovec otočil od rozjařeného lidu na mne, už jsem vycházel z místnosti.
„Co sis přál?“
„…To se neříká.“

„SPOLEČENSKÁ MÍSTNOST“
Vešel jsem dovnitř a přišel jsem na otevřené prostranství; či to alespoň tak působilo. Zem byla tvořena kachličkami, jež vytvářely šachovnicový vzor. Stěny ani strop nebyli na dohled a vše bylo ozářeno studeným, bílým světlem bez viditelného zdroje. Dveře, z nichž jsem vyšel, stály jen tak uprostřed této louky, co byla poseta myriádami lidí; všude, kam jen člověk pohlédl, tam byl nějaký člověk, stál a zíral vzhůru, do prázdných výšin. Všichni byli pečlivě uspořádáni tak, aby v radiu jednoho a půl metru kolem sebe nikoho neměli. Procházel jsem kolem lidí, všichni byli nazí, ženy, muži, děti i starci. Podíval jsem nahoru, ale nikam jsem nedohlédl. Přistoupil jsem k jednomu muži a stoupl jsem si na špičky, abych se mu mohl pořádně podívat do tváře. Jeho oči byly zkalené; byl slepý.
Z dáli se ozval krátký výkřik znějící jako hlasitý povzdech a tupý dopad. Ohlédl jsem se a když jsem se vrátil zrakem k muži, v hrůze jsem ztuhl; díval se totiž přímo na mě, s těma prázdnýma, slepýma očima zíral přímo do těch mých a nekoukal jen tam, koukal i do mé duše. Začal bručet a já chtěl ustoupit, ale jeho oči mne hypnotizovaly a já jen strnule stál, neschopen pohybu. Jeho paže se náhle rychle napnuly a on do mě strčil a já narazil do někoho jiného, i ten člověk pak začal mručet a šťouchl do mě a zanedlouho si se mnou všichni ti nazí tvorové házeli, strkali si mě od jednoho k druhému, přehazovali si mne jako nějaký horký brambor a všichni sborově bručeli. Tu a tam se ozval ještě ten podivný výkřik a tupý pád. Já lítal od jednoho člověka k druhému, jejich drsné dlaně mě tupě bodaly do žeber, cítil jsem jejich znechucení, lhostejnost, dokud mé svaly neochably a má brada nezapadla vzad. Můj hrtan vydal poslední vzdech a pak jsem vypadl ze dveří, na studenou chodbu.

Spatřiv, že Aurora opouští pokoj, chraptivě jsem, ještě z polospánku, promluvil:
„Auroro, prosím, ulehněte vedle mne…“
Chvíli mne pozorovala, jako by se mi snažila porozumět, načež skutečně vylezla na postel a lehla si vedle mne, objala mou hlavu a přiložila si ji k ňadrům a já ji objal kolem pasu, tak jsme tam leželi, ona mi zlehka dýchala na vlasy a já k sobě tiskl její tělo a cítil jsem skořici a moře, zavřel jsem oči, ani jeden z nás už nepromluvil. Odplul jsem pomalu, milimetr po milimetru, do zapomnění…
Ranní obloha, šumící moře a zlatý písek byl jen jakýsi pozadím, jež snad na těch pár vteřin i přestal existovat.
Aurélie se mi podívala na rty. Všimla si stroupků a zvedly se ji koutky úst. Pak přejela nahoru, k mým toužebným očím, které už tolik času strávily tím, že se snažily najít byť tu nejmenší chybku na jejím božském těle. Chvíli mě pozorovala, skákala pohledem od jednoho oka k druhému a zdála se být – ne učarovaná – ale zaujatá. Lehce přivřená víčka, společně s lehkým, nicméně upřímným úsměvem naznačovaly příjemné rozpoložení duše a mysli. Náhle se opět podívala na šumící horizont moře, kterého se stydlivě dotýkalo slunce.
„Tolik jsi po tomhle toužil, viď? A za chvíli se vše změní v prach.“ Pronesla konečně. Tato slova mě bodala v hrudi jako ostny, ale věděl jsem, že si je nemám brát až příliš k srdci – bylo to jakési suché konstatování skutečnosti. Nevím přesně, co ji donutilo to říct, ale mám pocit, že mi tím chtěla prokázat jakousi laskavost.
„Pojďme si užít tuto chvíli.“ Řekl jsem, snažíc zahnat ty nejčernější myšlenky.
„… Nepotrvá věčně.“ Zvedla zrak k měsíci, jehož rysy se zdály být jasnější a jasnější. Oba jsme věděli, že máme jen chvíli. Byla to chvíle odmítnutí celého světa a přijmutí vlastních pravidel. V ten okamžik jsme před sebou měli vlastní svět a snažili jsme se ho udržet co nejdéle. Slunce se začínalo topit v nekonečné vodní hladině.
„Řekni mi, proč mě miluješ?“ Zeptal jsem se. Vítr mi vnesl do očí písek, tak jsem okamžitě po své otázce zavřel oči a promnul si je. Když jsem je otevřel, viděl jsem ji, těsně přede mnou, s lehce otevřenými ústy a příjemně zkoumavým pohledem.
„Řekni mi, proč ty miluješ mne?“

„Nikdy jsem tě nepřestal milovat.“ Řekl jsem to. Řekl jsem, co mi hnilo v srdci. Na Aurélii to zapůsobilo zvláštním způsobem. Okamžitě zvedla zrak a podívala se do mých očích. Přímo a upřímně. Přešlápla a zdála se nejistá.
Všechno kolem utichlo. Nedokázal jsem vnímat hluk ulic tam venku – nedokázal jsem vnímat křik dítěte ve vedlejším bytě – jediné, co jsem byl připravený slyšet, byla Auréliina odpověď. Ta ale stále nepřicházela a já se v tom nekonečném, napnutém tichu začal topit. Jak tak stála ve dveřích, potichu a zmatená, uslyšel jsem prasknutí ve svém srdci.

Byl jsem jen další dítě hledající spadlé kaštany. V křiku a smíchu jsem se rozplýval do toho obrazu dětské nevinnosti a naivity, jež je tak známý. A ty jsi byla stejná, i přesto že si to nerada přiznáváš. Chodili jsme na svá místečka, vyprávějíc si veselé příhody ze svého ó-tak-problematického života plných dobrodružství u zubařů a trpění ve třídě. Byla jsi další z mnoha, stejně jako já. Tak proč jsi nyní, po tolika letech, na mne tak zapůsobila? Zestárli jsme, tak hrozně moc. Stále ale, když se nyní na tebe podívám, vidím ty pampeliškové dny, málem je až dokážu chytit do svých natažených rukou doufajíc, že se vrátí. Držet se minulosti a nechat ji splynout s přítomností. Otočit křivku budoucnosti a spojit ji s počátkem, vytvořit nekonečnou smyčku zářících dnů.
Dětství je ráj, jehož hodnotu si uvědomíme až v pubertě – častěji ale až v dospělosti, kdy jsme chyceni v proudu času a nemáme nejmenší možnost se z něj dostat. Dětství je poetické, nekonečné nic. Barevná, nadýchaná věčnost, kterou přesekne jistá událost. V tu chvíli se svět rozpadne a my se musíme postavit světu čelem – nezkušení, nevinní, nazí – a nechat se prohledat očima společnosti. Nechat se znásilnit, zmučit, změnit. Ale to je v pořádku. Jednou v té společnosti budeme stát také. Spolu s ní, držet se za ruku. A nebo také ne. Zahrabat se pod zem s vystrčenou rukou, připravenou zachytit ten jeden okamžik. Samozřejmě že ho promeškáme. Něco za něco.

Cítíš to zvláštní odloučení mezi námi? Jak to nazvat? Znechucení, nebo snad dokonce odpor? Je to nadevše reálné – až moc. Pohlcuje mě to každým tichým okamžikem, jež se prohlubuje mezi prázdnými řádky. Ach bože. Musím utéct. Utéct od tebe. Pokud bych tu zůstal, zemřel bych. Vždy jsem toužil objímat tě a nikdy nepouštět jako bys byla něco životodárného, co kdybych pustil, vzalo by si s sebou i mou duši. Teď je to ale jinak. Mám pocit, že před chvílí jsi svým jednoduchým gestem odtrhla mou duši od těla a vypustila ji do světa. Ta nyní bloudí, ztracená, zmatená. A já ji musím najít. Ona tě miluje a já tě nenávidím, ale nemohu jinak.

Zdám se být definován tou otázkou; zda ano, či ne. Zda cítíš plameny či bouři mrazu a sněhu. Nechtěl jsem se rozpůlit ve dva, přímo před tvýma očima a nechat se sledovat zevnitř a zvenku zároveň. Bylo to ponižující – ale přesto jsem to dovolil, a to jen pro tebe. Řekni, řekni, Aurélie. Proč se stále oddalujeme?
Nebo je to snad samotná země, která mezi námi rozšiřuje propast?

Už je to dávno, snad před dávnými časy, kdy nastal okamžik procitnutí, které mi vysvětlilo, že vše bylo lež. Však víš. Měla jsi to přímo pod svými kukadly, sama jsi si četla mou závěť na poslední stránce mého deníku a nevěřícně kroutila hlavou. Však já vím. Stydíš se, že jsi kdy ke mně něco cítila. Nekývej hlavou, nehněvej se; je tomu tak a ty to víš. Nevím co to bylo za bájný cit, který v tobě probudilo nemožné. Ale bylo to tady.

Ve chvíli, kdy jsme kolem sebe prošli, se čas zastavil. Já ucítil na svých dlaních hebkost tvé kůže, na svých rtech dotek těch tvých, šimrající vlasy padající mi do tváře. Tohle vše mnou projelo jako blesk. Nevím co jsi ucítila ty. Ve finále na tom ani nezáleží, poněvadž když se čas zase rozjel, už jsme se neznali.

Vzpomínám si už jen stěží na ty chvíle naprosté ztráty osobnosti, kterou jsem utrpěl, když jsem tě poznal. Stalo se ze mne malé dítě toužící po cukrovince, jež mu byla odepírána. Toužebně jsem vzpínal své ruce, to ještě dobře vím. Ale výraz v mé tváři už si představit nedokáži. Myslím, že už jsem tedy zestárl. Zestárli jsme oba, tak hrozně moc. Život a všechno se nám rozuteklo pod rukama, v nichž držíme sami sebe.

Zdá se mi, Aurélie, že se ti podařilo, alespoň částečně, mě zabít. Přes den jsem to stále já; ten mladík s úsměvem na tváři, co tančí tanec života s nadšením a s pokorou. Se soumrakem se ale měním ve zbloudilé dítě – tvora s umírající duší, jež je definován samotným měsícem a lehkým, letním vánkem co fouká skrz osvětlené, úzké skryté uličky Prahy po nocích. Po nocích, při kterých se z horního patra, z otevřeného okna žlutavě cihlového domu, ozývá lehká melodie akordionu.

Proč mě to zasáhla jako blesk, proč to projelo mým tělem, proč mi to sežehlo svaly v těle a já ucítil ne bolest, ale hněv? Přesně v této chvíli si člověk uvědomí, že ho Aurélie nikdy neopustí. Zůstane s ním až do chvíle, kdy zemře. Ona bude ta, která ho bude držet za ruku na smrtelné posteli. Jak je možné, že ona je ta jediná iluze, co lze ze všech stran osvítit světlem pravd, ale nelze zničit? Jak je tohle možné? Svléci se z kůže a obnažit se před mým usínajícím tělem zvládneš jen ty. Bravo. Tleskám tvému životu, tvé niti osudu, co se zapletla do mého obrazu. Nemůžu ji vytáhnout; zničil bych svůj majstrštyk. Budu tě tam muset přetrpět. K čertu s tebou.

Ačkoliv jsme nikdy nebyli souzeni existovat v těsném spojení nahých těl přilepených k sobě potem, ačkoliv jsme nikdy nevěřili ve šťastný konec pozdní sobotní snídaně, neustále a neustále jsme se o to pokoušeli. Stokrát jsme utrpěli zlomeniny na místech, která existují jen v našich myslích. Tisíckrát jsme se k sobě vraceli jen proto, abychom vedle sebe leželi v postelích, nazí, neschopni uvěřit tomu, že jsme to zase udělali.
Byli jsme odsouzeni k zániku ve chvíli, kdy jsme na sebe poprvé pohlédli. Stojí nám ty krátké, malicherné okamžiky štěstí za to celoživotní trápení, jemuž se nevyhneme?

Nikdy jsem nepřestal doufat v něco bezejmenného, něco, co prozatím neexistuje. Doufal jsem, že my dva to spolu objevíme a prozkoumáme, poznáme vše, co není a může být. Možná bychom tomu dali i jméno, možná bychom tomu dali i chuť či vůni. Možná, že bychom to pak zavrhli. Možná, to je to slovo.

Její alabastrová kůže připomíná kůži mrtvoly, přesto v ní vidím záři hvězd, ne smrt. Její zelenavé oči odrážející se jako plíseň na srdci a bažina v duši, přesto v nich vidím jarní louky. Její vlasy, až platinově zlaté, mě lechtaly ve snech…

A tak jsme stáli na vrcholu toho okamžiku; naskytla se ta chvíle pravdy, kdy se navzájem odhalíme. Člověk spatří ta gesta, o kterých měl pocit, že je již viděl v periferním vidění. Nebyla to ale výzva, bylo to rozloučení. Na horizontu se nadýmala růžová oblaka a topila se v blankytné modři.
„Vše končí, Aurélie.“
Aurélie se nadechla. Vlasy ji zakryly tvář, ale ona je nenechala. Odkryla je a podívala se na mne. Ne na mé rty, nýbrž do mých očí.
„Konec není okamžik.“
A pak se vrhla do nicoty, stáhla mě sebou, do ledové vody co pěnila vztek, smutek a hořkost ze vzpomínek. Kopal jsem nohama, ale moře mě ovíjelo vlnami a pohltilo mě. Já se ponořil do nicotné tmy a cítil jsem tíhu té hloubky, co byla pode mnou a čekala na mne.
Pak jsem spatřil její oči; její zářící, zelené oči, v nichž se mi odrážely ty téměř zapomenuté dny. Zlaté vlasy se vlnily a vábily mě jako tisíce ručiček. Její bělostná pokožka a pár pih na tváři, jejichž účelem bylo okouzlovat. A ty růžové rty, vždy zvlhlé nesmrtelnou touhou. Natáhla svou  ruku, projela ledovým mrazem vody a dala mi možnost úniku.
A já, jako již tolikrát, neodmítl.

„Byl to nádherný pohřeb.“
Řekla slečna s rudými rty. Znal jsem ji, ano. Držela mne za dlaně a usmívala se, unaveně, poznal jsem, že ji pohřeb velmi zasáhl.
„Gratuluji.“ Odpověděl jsem. Její úsměv se o něco roztáhl a poděkovala mi.
Lid se rozcházel a zanedlouho jsem tu byl jen já a Auréliin hrob.

Začnu vyhrabávat hrob holýma rukama, otevřu rakvi a tam.. nic, je prázdná.

A TO JE KONEC, MÁ DRAHÁ AURÉLIE.

Tělo se mi napnulo a já ucítil studený vítr. Roztáhl jsem ruce a nabyl rovnováhy. Stál jsem na okraji střechy, stačilo se jen lehce naklonit a…
Zapadl jsem vzad a skutálel se na zem. Srdce mi bušilo a já ještě stále cítil severní moře.

Doklopýtal jsem zpátky na své patro, vzduch byl vydýchaný a horký, ticho prostupovalo celou budovou a jediné, co bylo slyšet, bylo vzdálené pípání, jež oznamovalo světu pravidelnost tlukotu srdce…
Mám příšerný strach z Ničeho. Děsí mě iluze, mé vlastní zrcadlení v druhých. Vím, že je to všechno je lež – ale přesto mě něco táhne blíže a blíže ke srázu, poněvadž já chci pocítit ten krátký blažený pocit svobodného letu, ačkoliv mě čeká příšerný, bolestivý pád. Chci slyšet tu hudbu vznikající z mého těla jak rozřezává studený vzduch. Poněvadž to je lepší, než ticho linoucí se z miliard a miliard otázek.
Slyším to ticho; jak paradoxně to jen může znít. Svírá se mi hrdlo a já tisknu dlaně k tváři. Člověk řve, ale ticho vše pohltí. Ticho. Ticho. Ticho. Nic jiného než ticho, co mě dusí. Vše je tak tiché. Nemohu to vydržet – jenomže nakonec nemám na výběr a musím. Zkrátka musím.
„Promiňte, není mi dobře… Cítím se… Ach…“
Sesterna byla opuštěná. Kafe nebylo dopité a ještě z něj šla pára.
Vykročil jsem. Vskutku tu bylo jen a jen ticho. I ono pípání bylo jeho součástí.
„Haló? Je tu někdo?“
Otevřel jsem dveře do jednoho z pokojů, ale i ten byl prázdný. Hlava se mi začala motat a mé nohy dřevnatěly. Opřel jsem se o orosenou stěnu.
„Haló, Doktore! Doktore, kde jste?!“
Jeho dveře byly na konci chodby, pokud si dobře vzpomínám…
Vykročil jsem těžkopádným krokem… Začal jsem hořet a nikdo tu nebyl, aby si toho všiml; dokonce ani já si toho nebyl vědom.
„LÉKAŘ, CO PÍCHÁ PACIENTŮM DROGY“
Opřel jsem se do dveří a vpadl dovnitř. Dopadl jsem na podlahu a slabě jsem vykřikl. Zvedl jsem bradu a podíval se před sebe a uviděl něčí nohy.
„Prosím… pomozte…“
Ta osoba ještě chvíli stála a zdálo se, jako by přemýšlela; nakonec se ale rozešla ke mně.
„Děkuju…“ Zašeptal jsem, když jsem se obracel na záda. Ten člověk mě obešel, ale k mému překvapení mě jen chytil za kotníky a začal mě táhnout z místnosti. Chtěl jsem se na něj podívat a přesvědčit se, zda-li se skutečně jedná o Lékaře, ale má žebra mě svazovala a dusila a každý sebemenší chtěný pohyb bolel.
Tak jsem se nechal vláčet po chodbách, po těch střepinách zmařených budoucností.

Neklid je trvalým stavem duše, díky němuž člověk získává nadpřirozenou schopnost šplhat po zdech až na strop a tam nepozorovaně sebou zmítat a neslyšně řvát. Zdá se, jako bych byl deformován těmi otázkami, co se kolem mého ospalého těla točí jakožto tělesa kolem svého slunce, tak ovlivňující svými silami jeho rychlost, směr, tvar.

Doufám ve smrt, jelikož život mi již dávno zničil veškeré naděje. Příšerná nejistota, jež mi trhá vnitřnosti, stále přežívá, ač byla zabalena do vaty. Pokud jsem ale v životě ztratil sám sebe, rozplynul se v jeho pomíjivosti, zemřel jsem. Tudíž mohu říci: jsem beztvaré, nadýchané nic, plynatý oblak činů, jež rodí myšlenky. Mé božství bylo křehké, neexistující ve skutečném světě, pouze ve světe snů. Byla to iluze iluze. Něco, co ničím není.

Synovec byl skutečný, nebyl to přelud, nebyla to halucinace, přesto jeho přítomnost byla ta nejméně realistická věc, jenž mě zde kdy potkala. Společenská místnost byla ještě před okamžikem naprosto vylidněná, ale s příchodem mého Synovce byla vyplněna nejen jím, ale také mými rodiči, přáteli, celým světem. Ve vzduchu se vznášela nevyřčená tajemství a zapomenuté sliby.
Usedl si na židli a upil z průhledného kelímku s vodou. Natáhl ruce před sebe a propletl dlaně dohromady. Ukazováček pravé ruky mu pokyvoval nahoru a dolů.
Synovec ale nepromluvil. Podíval se mi do očí a pak, jakmile otevřel ústa, zaleskly se mu oči. Sklonil hlavu a ramena mu klesla. Seděl jsem shrbený s rukama na klíně a poslouchal jeho pláč, který se vydral na povrch, dlouho potlačovaný až do těch nejzazších koutů. Zrakem jsem se snažil vnímat vše, co se mi snažil říct. Položil hlavu na stůl a projel si rukama vlasy. Už se nesnažil vzlykot potlačit – volný průběh z něho udělal až nelidské, zvířecí hekání. Natáhl jsem se přes stolek a objal ho, on mi objetí opětoval, ba co více, obešel stolek a políbil mne na tvář, stále se slzami stékajícími po lících.
Tehdy jsem šel domů místo něj a on zůstal v nemocnici.

Nicméně druhý den jsem se, k jeho překvapení, vrátil.

Pomalu jsem se přiklonil k Černému Pěšáku, co táhl ze svobodné vůle. Postavil se tváří v tvář, sám a odvážný, Bílému Králi. Odhodlal s k Patu, k Šachu i Matu. Ve svých rukávech skrýval veškeré tyto trumfy, avšak opomněl fakt, že Král je pouhou projekcí Hráče. A Hráč je neporazitelný, poněvadž je transcedentní. Je to Jednota, co se rozpolila ve dvě protipóly – i Pěšákův tah byl jen tahem Černého Hráče, zatímco se Bílý Hráč potutelně usmívá. Nebohý Pěšák si to neuvědomil a snaží se sám sebe pozvednout na křeslo bohů…
Hráčovy slzy dopadly na šachové pole a pod tlakem slané vody padl Král. Šachovnice se otřásla v základech a Bílý Hráč ji odhodil do strany. Pohlédl na sebe a spatřil Černého Pěšáka. Nebohý Hráč! Nebohý Bůh! Zapomněl sám na sebe, ztratil se v lesku figurky, jejíž váha je nicotná.
Renée, Bílý Hráč, vstal od šachovnice. Jeho stín ho brzy následoval. Oba kráčeli kolem hracího pole jako žraloci hledající slabinu své oběti.
„Pierre, k čertu s Tebou! Už mne to nudí!“
„Protože máš strach sestoupit z křesla.“
„Mám hrát…? Vždyť již jsem Králem!“
„Je to jen tvá bezcenná projekce, Renée…“
„Vážně mám vložit veškerou svou entitu do toho bílého totemu..?“
„Proč ne?“
„A nechat křeslo prázdné?! Zešílel jsi?! V tom případě by mohl na můj post vkročit jakýkoliv pěšáček, co projde kolem..!“
„Máš strach, máš strach…“
„Nechci riskovat zničení.“
„Nikdo nechce. Proto existuje tolik šedých figurek na tomto směšném, nudném světě.. Šedá barva je zóna bezpečí. Bílá barva může totiž člověka svou září oslepnout a černá tě zase pohltí jako tma. V šedé ale člověk jenom chcípne. Prostě chcípne.“
„Býti Hráčem tedy není naše finální destinace.“
„Není.“
„Pěšák je.“
„Vskutku.“
„Přestřihnu všechny nitě, které se táhnou od konečků mých prstů.“
„Jsi si jist, Renée?“
  „A ty, Pierre?“
„A proč vůbec hrajeme šachy?“
„Jak to myslíš?“
„Černý Hráči, pročpak nehrajeme například.. Dámu?“
„Hahaha! Dámu?!“
„Dáma je mnohem riskantnější, než šachy.“
„To je. Tam každá figurka má stejnou váhu, dokud nedosáhne cíle. A i pak je zničitelná.“
„Tohle bude zábava.“
„Vskutku ano.“

Probudil jsem z limba svého vědomí a pohlédl na pěšáčka. Spal, jako vždy. Proč jsem tedy odhodlaný kvůli němu riskovat celé své duševní zdraví a svou hodnost?
Protože naše těla si rozumí. Zapadají do sebe, zdraví se jako staří přátelé a usmívají se na sebe. Duším je dovolen odpočinek, zatímco se naše těla chvějí v radostné rozkoši. To jest vše, co nás definuje. To jest vše, co potřebujeme. Uděláme hluboké vrty do našich těl a vytěžíme z nich mízu, co pijeme po večerech při pootevřeném oknu a rozhrnutých peřinách. Až zdroje dojdou, rozejdeme se s vědomím, že jsme vytěžili vše, co šlo a s úsměvem na rtech se naposledy obejmeme, poněvadž jsme se skutečně, ač jen na pár vteřin a povrchně, milovali.

V hnilobě své vlastní duše, našeho ega, toužíme po lásce bližního. Krvácejíce doufáme v infuzi dokonalého Jedince. Jenomže pak nás jejich krev otráví, myšlenky se otupí a zmutují ve zdeformované siamské dvojče v děloze superega. Chceme být definováni neznámým, poněvadž máme strach z neznámého nám nejbližším. Ne, nemluvím o druhém – mluvím o nás samotných. Chceme, abychom byli pojmenováni, abychom byli vytvarováni někým, kdo chce to samé od nás. Cesta samoty je totiž přespříliš dlouhá a trnitá, v níž se hlupák tvaruje v génia jen aby zjistil, že génius je hlupák v očích vzdáleného génia. Na této cestě je zapotřebí si stokrát vyrvat vlastní vnitřnosti a sníst je, tisíckrát se roztříštit, milionkrát shořet. A cíl? Cíl neexistuje, ona cesta je cílem. To je onen zázrak – je to bezcílná cesta, nekonečná, záleží jen na nás, jak daleko se dostaneme. Zato cesta lásky končí tam, kde končí cesta druhého. A jeho cesta končí tam, kde končí ta naše. Žít v paradoxu a zemřít ve lži. To je pravda lásky.
Neodsuzuji lásku, odsuzuji slabošství, do něhož nás ponořuje.

Padl jsem mu do náruče a on ztuhl v překvapení. Má tvář se mu zaryla do drsné látky kabátu, mé paže se ovinuly kolem jeho žeber a položily se na jeho lopatky. Nohy se mi přelomily v kolenech a já tak příšerně zatoužil slyšet tlukot jeho srdce, tudíž jsem nepromluvil…
Přiložil mi dlaně k temeni hlavy a sklonil bradu. Přitiskl mě k sobě, pevně, jako by mi rozuměl. Promluvil.
„Děsíš mě.“
Zhluboka jsem se nadechl.
„Ty mne také…“
„… Proč?“
„Nevím. Nevím, ale cítím to.“
„Cítíme se navzájem …“
„Cítíme. A to stačí…“
Stáli jsme tam ještě několik minut; dokud jsem nezačal řvát a on nezačal řvát také. Řvali jsme jako šílení, křečovitě jsme se svírali v objetí a naše hlasy se navzájem v tom druhém topily. Jak mě pevně mačkal ke své hrudi, můj hrudní koš se počal svírat a do mých plic se nedostával kyslík; nemohl jsem popadnout dech, snažil se mě udusit ve svém náručí a oba jsme křičeli tak dlouho dokud jsem ho, z posledních sil a dechu, nepřehlušil zformováním svého výkřiku do věty:
,,NESTAČÍ!"
A když mi klesly ruce a on tam nebyl, uvědomil jsem si, že už nechci.

Ležím vedle tebe a cítím slabé oddechování, jak mne hřeje na zádech. Pomalu se zvedám a sedám si, klín překryt nachovou peřinou. Zhluboka nasávám do nosních dírek mnou a tvou, tedy naši vůni. Po tváři mi sjede světlo auta z ulice, pomalu přejede po celé místnosti, dokud nezanikne na opačné zdi. Podívám se k lehce pootevřenému oknu a cítím, jak se mi svěží venkovní vzduch ostýchavě převaluje po dlaních a vystupuje výše, po mých prsou až ke krku.
Nic, kromě této vteřiny, co se neustále dokola opakuje, neexistuje. Nic, kromě této místnosti, neexistuje. Nemůže existovat. Jsme tu jen ty a já, tedy my dva.

„Co to děláte?“
Seděl jsem na parapetu okna a zíral do dáli.
Byl to on – byl to jeho hlas, jeho ozvěna, jeho hrůza, jeho strach. Pomalu jsem se naklonil vpřed a už jsem cítil jeho ruce na mé hrudi, jak mě strhává nazpět. Lehli jsme si na zem vedle sebe a podíval jsem se mu do očí – a spatřil jsem ty věčné lži, co nikdy neumírají. Ty sladké, sladké lži. Tu touhu - tu lásku - tu nenávist - tu hnilobu jeho duše. Tudíž jsem mu přiložil ruku na tvář a on přivřel oči a pak přiklonil své rty k mé dlani a políbil ji.
Poté jsem se otočil a on v místnosti již nebyl.
Vskutku to byla jen ozvěna.
Z úst se mi vydral skřípavý smích, jež postupně zesiloval a zesiloval, dokud jsem neřval jako šílenec smíchy z okna, na nekonečný horizont své noční můry a když už jsem nemohl, skočil jsem. A ač jsem padal, tak jsem, přísahám bohu, letěl – a jak jsem letěl, viděl jsem kolem sebe Jeho i Lékaře i Mne i Synovce i Aurélii i Auroru a všechny své milence i milenky, všechny lidi, jež jsem kdy miloval i nenáviděl; každý z nich kolem mne prolétl, někteří se mne jen slabě dotkli hřbetem ruky či o mne jen zavadili pohledem, jiní se na mne nalepili svými zpocenými těly, vsunuli mi jazyk do úst a milovali se se mnou, společně jsme existovali ne jakožto dvě těla, nýbrž jako jedna entita, nebyli jsme spojeni jen tělem, ale i dušemi… Jenomže i tito lidé se ode mne nakonec odštěpili a já opět padal sám a jak jsem se přibližoval té fatální vteřině dopadu, stále jsem cítil něčí ruku, jak mi křečovitě svírá dlaň – nicméně i ta brzy ochabla a zmizela a nakonec – nakonec – nakonec mé prastaré tělo dopadlo na asfaltový chodník a má duše se roztříštila…

A ZNOVUZRODILA.


Epilog:

Po té věčnosti se mi ztěžklá víčka otevírala velmi pomalu – ale nakonec se otevřela. A já spatřil opět tu nekonečnou, černou louku posetou třpytícími se démanty, jak se ke mně pomalu snáší a lechtají mě na řasách. Vstal jsem a z hrudi se mi sesypal sníh. Zhluboka jsem se nadechl a ačkoliv z šály stále ještě čpěla železitá vůně krve, ucítil jsem čerstvý závan něčeho nového; nebylo to moře, ani skořice, ani sůl a rozhodně to nebyla vůně nemocnic. Byl to můj pot, byla to má vlastní vůně. Byl jsem to já.
A tudíž mohu definitivně říci, že jsem byl.. že vskutku jsem šťastný.


Komentáře

  1. měla jsem pocit, že nemohu už číst dále, ale co by to znamenalo ? Že nemám sílu na to ani pomyslet, když Ty to žiješ ?! TO ? ONO ?
    a stejně jsem "musela" číst dál, něco ve mně to chtělo. A když jsi ji začal vyhrabovat holýma rukama, bouchla jsem pěstí do stolu a dala se do pláče, bylo to jakoby jsi všechno zahodil v jedné sekundě rozmyslu !
    A ne.
    Je to bolavý a nevím, zda proto, že Tě znám či chápu, či naopak. Protože, kdo ví.
    Je to skvělý . skvělý .
    Děkuju .

    OdpovědětVymazat
  2. Byla jsem pitomá... a zůstávám nadále.
    Co na to říct - jsem bez dechu, jsem beze slov.
    Tímhle jsi mě rozerval, už tak dost rozervanou, takže to vůbec nebolì, naopak, je to jako usnout v náručí.
    Co všechno bych Ti chtěla říct Ti řeknu jindy.
    Ale jsi diamant, Zašku. Nádhera!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkový realismus

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI