NA PRAHU VĚČNOSTI

O původu Eterniela z knihy Rozhněvané malé děti

Věnováno všem šedohlavcům.

„Tohle nebyl dobrý nápad, Michale..“

„Drž hubu.“

Scházeli jsme po vlhkém schodišti, z dálky se ozývala příšerná hudba, co mi rvala bubínky. Nebyla to ani snad hudba – bylo to jen bezhlavé mlácení do bubnů, řvaní a naprosto šílená, ječivá elektronika. Kolem nás prošel mladík a udělal na nás kacistické znamení. Michal jej opětoval, já předstíral zaujatost počmáranými stěnami.

„Proč si mě sem zatáhl? Víš, že nemám kacisty rád…“

„Protože seš srab, vole… Tady jsou holky strašně volný, daj komukoliv. I ty bys moh‘ mít štěstí!“ Zasmál se posměšně. Došli jsme do sklepení, kde se celá tato „zábava“ odehrávala. Byl to jako zlý sen – anarchistické, punkové doupě – lidé se u hudební scény třásli v transu, hlavní zpěvák křičel jako vyšinutý, dokud po něm někdo nehodil láhev s alkoholem. Zpěvák se jen otřásl a pokračoval ve zpěvu – pakliže se to zpěvem dalo nazvat. Všude byli mladí lidé, co se bavili, tančili, pili a k mému zděšení v rozích i fetovali.

Bože, co tady vůbec dělám?! Co sakra dělám v této zdegenerované, pochybné společnosti podivných individuí? Musím pryč!

Michal se už dávno nechal zatáhnout do davu, ale já se rychle otočil a zrychleným krokem mířil pryč z tohoto očistce. Jakmile jsem ale udělal první krok ke svému osvobození, někdo mě zatáhl za rukáv.

„Kam jdeš?“

Spatřil jsem pohlednou, vysokou dívku se slabě odrostlými, tyrkysovými vlasy, jež ji rozzařovaly obličej – v obličeji byla velmi zvláštní, měla ostré rysy a nádherně vodnaté, černé oči, do nichž jsem se potopil a když jsem se vynořil, byl jsem o něco čistší. Měla v obličeji lehký dotyk Asie, jen hedvábný zásah dálného východu.

„Sorry – tohle není nic pro mě.“

„Jsi si jistý?“

„Jo, jsem.“

„A co kdybych tě ještě zkusila přesvědčit?“ Myslím, že kdyby tato slova vyslovil kdokoliv jiný, sebekrásnější dívka i, odmítl bych – ale v tomto děvčeti bylo něco, něco hlubšího, něco, snad onen povznesený prvek ideálních kacistů, jež tu tak postrádám.

Kývl jsem a ona mě chytila pevně za ruku, prošli jsme kolem baru a mířili si to úzkou halou do nějakého zapadlého koutku této díry. Dívka zaťukala na jedny dveře, na nichž stálo:

„KRÁLIČÍ NORA“

A vešli jsme.

Hudba sem již nedosáhla. Bylo to něco naprosto jiného, s tím zvěřincem tam venku to nemělo pranic společného – tohle bylo hnízdo estétů, myslitelů a zoufalých poutníků osudem.

„Posaď se, chceš vodnici, trávu, cigaretu?“ Všiml jsem si, že má pod levým uchem, na krku, vytetovaného šachového pěšáka.

„Ne, díky.“

„K pití?“

„To je jedno.“

„Dobře, udělám nám oolong.“

Posadil jsem do rohu a rozhlédl se kolem sebe.

V místnosti bylo šero a lampičky mdle svítily skrze protkané, podzimově laděné závěsy. Byla to kobka, ale neuvěřitelně pohodlná a relaxační. Několik lidí tady již sedělo, někteří slabě hovořili, druzí si četli, pár z nich jen tak pokuřovalo z vodnic a koukalo na strop. Zaujala mě knihovna. Dívka přišla s čajovým mořem a všimla si, že pozoruji police s knihami. Když pokládala čajový servis a ulívala mi do šálku, promluvila:

„Zarathustra, Síddhártha, Cizinec, nebo i například takový Dostojevskij či biblické apokryfy. A pochopitelně také Erwin S. Katz, zakladatel amorfismu, z něhož vycházíme.“

Dívka se posadila a podívala se mi do očí.

„Jsem Đời Đời, ale můžeš mi říkat Dojka.“

„Jo.. Euh.. Štěpán..“

„Ještě nemáš své vlastní jméno?“

„Víš… Já vlastně ani tak nejsem.. Kacista.“ Dojka se na mě podívala s potutelným úsměvem.

„Tak dobře – víš, že jen kacisté můžou oslovovat druhé kacisty vyššími jmény. Takže do té doby, než budeš kacistou - jsem Zan.“

„Ahoj.“

„Takže… Řekni mi, cos cítil, když jsi přišel do klubu?“

„Upřímně…?“

„Chceš být vůbec kacista?“

„No, s tím si nejsem tak jistý…“

„Hnusíme se ti?“

„… No…“

„Buď upřímný, tady nejsi ve škole.“

„… Jo, hnusíte se mi, Zan..“

„Proč?“

„Nepřijdete mi o nic lepší, než anarchisti…“

„Anarchismus nevyznáváme, tedy, ti vyšší z nás.“

„Jak to myslíš? Vždyť vy neděláte nic jiného, než že se oddáváte zábavě a drogám.. Sorry, ale v tom nic vznešeného nevidím—panebože!!“

Zan nezareagovala, stále se na mě dívala s tou posměšnou jiskrou v oku, jež se smála slovy: „Jsi tak hloupoučký…“ a zatímco mne ona takto pozorovala, já povstal a vykřikl na toho mládence, který pokuřoval vodnici a zrovna nyní odněkud vytáhl revolver a strkal si hlaveň do úst. Dřív, než jsem se ale zmohl na cokoliv jiného, zmáčkl spoušť a jeho mozek se rozlétl po stěně. Zůstal jsem stát, u stolečku s čajíčkem, neschopen pohybu či slova; a Dojka se stále tak mile usmívala, jako bych byl nějaké dítě, jemuž ukradli lízátko.

„On – on—proboha—“ Zan mě vyzvala, ať se znovu posadím a já dopadl na zadek. Zrak mi konečně klesl z té krvavé mozkové malby na lidi kolem, kteří se taktéž nezdáli být nijak vyděšeni – jen pár z nich se jen tak podívalo přes rameno. Mé oči byly zachyceny hlubokou půlnoční temnotou duhovek a panenek Đời Đời a já si uvědomil, že tato dívka stojí na hoře mrtvol; ona je jedním z vyvolených, vyšších kacistů…

„Ne každý se může stát bohem, ale to je v pořádku. Je to přirozený sociální výběr nejsilnějších, kacisté jsou hmotou, z níž se hnětou nadlidé a někteří se během tohoto procesu rozdrolí či neudrží tvar. Je to způsobeno mnoha faktory: fatalitou života, jeho Nesmyslem, špatným odbočením, nepochopením, naivitou, pošetilostí, ignorací… Věz však, že tvorové, jež z tohoto bazénku lidské krve a vnitřností povstanou, budou více než lidmi.“

Stále neschopen slova jsem se nechal unášet jejím proudem myšlenek, byl jsem obnažen jejímu světu a jejímu chápání, nemělo smysl bojovat s peřejemi šílené filozofie, poněvadž jsem byl prost argumentů… Místo toho jsem zaútočil přímo na absurditu této situace.

„To – to nic neuděláš?! Proboha, vždyť on se zabil! Zabil se!!“

„Kdyby se nezabil sám, pravděpodobně by to udělal někdo jiní. Slaboši, extrémisté, vrazi a požitkáři většinou pojdou jako první. Většinou jsou zavražděni, tohle,“ poprvé od sebevraždy toho chlapce se otočila a krátce pohlédla na tu spoušť, „se stává málokdy. Je to noblesní způsob, jak odejít, jak opustit tento svět, když člověk pochopí, že nemá na to, stát se vyšším Jednotlivcem. Někdy trvá růst roky, někdy jen okamžiky, ale jakmile člověk přijde do slepé uličky, pozná to. Je to vznešenější než živořit jako stádné zvíře, než přežívat jako obyčejný člověk. Takových lidí si vážíme, protože jsou, i ve své omezenosti, moudří. Toho mladíka jsem znala a vím, že už ho tady dnes jeden z vyšších hledal; chtěl ho zabít.“

„Copak se vy ani neštítíte vraždy?! Kdo vám dává právo něco tak hrozného udělat?!“

„A kdo nám ho bere, Štěpáne?“

„Onen člověk, jemuž život patří! Je to jeho život, ne váš!“ Již mne opustil šok z onoho hrůzného obrazu, nyní jsem byl jen pln vzteku a hněvu z ignorace a životní apatie této dívky a všech kacistů nejen v této místnosti, ale i na celém světě. Začal boj – rozhodl jsem se, že nenechám mužovu smrt vyjít vniveč, rozpráším tuto odpornou, nihilistickou zvířecí filozofii na prach. Dojka, očividně potěšena, že nejsem svázán žádnými morálními zásadami a jsem otevřen ku otevřené konverzaci, upila z šálku.

„Ale tady je ten rozdíl v našem myšlení, Štěpáne. Život toho člověka nikdy tomu člověku nepatřil. Byl náš. Byl můj, přesněji řečeno. Byla to součást mého života, jež byla zkrátka odříznuta, poněvadž se mi již nelíbila. V našem životě máme totiž jen jedno; své vlastní vědomí, své já, sebe samotného. Nic víc, nic míň. Dokonce i naše jistoty jsou pomíjivé, jen jedno jest neměnné – my, náš život, tedy. Mé vědomí je můj život. Ty jsi součást mého života, ty jsou součást mého já. Proto nás morální zásady nesvazují. Protože je představují naše činy. Uvažujeme o přítomnosti jakožto o nekonečném procesu, jež nás definuje.“

„Takže co kdybych tě teď zabil?“ Mé vážnosti se Dojka vysmála.

„Byla by to součást mého života; jeho konec, tedy. Copak nevíš, že jsme fatalisté? Nevěříme v posmrtný život.. Nebo spíše, jak říkal pan Katz: „Je lidskou eskapistickou naivitou zabývat se něčím takovým, jako jest posmrtný život či smrt samotná. Nezapomínejme, že Nyní, v nekonečné Přítomnosti, jest jen Život…“ Což nám pochopitelně dovoluje žít podle svého gusta, my jsme si vědomi, že náš život nemá cenu, je bezcenný, nicotný; a právě toto je ten kámen úrazu, který roztříští tolik lebek, ten sráz, z něhož se vrhne toliko duší. Akceptovat toto znamená akceptovat ultimátní zbytečnost, nebo-li, jak tomu říkáme my: „Nesmysl života“. Neptáme se po smyslu života, ne, my naopak stavíme jako protiváhu jeho nesmysl.“

„To je.. příšerný!“

„Ne, je to ta největší moc, Štěpáne. Nesvázáni pravidly, morálkou, estetikou, zákony. Jsme bez tvaru, bez smyslu, bez falše. Jsme čímkoliv, čím chceme být. Skutečně žijeme a když zemřeme, tak zemřeme s vědomím, že jsme žili naplno – žili jsme plnými doušky, žili jsme tělem.“

„Tělem? Ale co je tohle?!“ Vstal jsem a rozmáchl jsem se.

„Tohle je útočiště pro hladového ducha. My všichni ho máme, to je náš potenciál, z něhož rosteme. Je to věčná žízeň po vědomostech, šlechtění ducha, ovládnutí svého života a schopnosti ho žít. Je to deformace – my nejsme nic jiného, než mutací stádného člověka, my jsme všechny ty zklamané děti, jejichž naděje a sny byly rozšlapány v den dosáhnutí dospělosti; my jsme všechny ty promarněné potenciály; my jsme všechny vaše deprese a všechna vaše šílenství. Jakožto protiváhu pak máme ten klub tam – tam venku, co se ti tak hnusil. To je doupětem těla, toto je doupě duše. Tento svět je fragmentem onoho vysněného Nebe, dokonalého světa povznesených hodnot a nekonečna vědomostí a, v tomto světě tak zbytečného, přemýšlení, po němž všichni tak toužíme a potřebujeme ho… “

„Ale mě se tamto hnusí. Hnusí se mi ta hudba, alkohol, ty drogy…“

„A zkusil jsi to někdy?“
  „Ne, nezkusil…“

„To je naší zásadou. Copak si snad myslíš, že jsme všichni masoví vrazi či feťáci? Ne, ti, co jsou těmito pokušeními pozřeni, jsou brzy zahubeni. My jen zkoušíme vše, co nám tento povrchní, jednoduchý svět nabízí, vybíjíme naše těla a vybíjíme naši duši, abychom mohli růst dál.“

„Proč tak hrozně pohrdáte společností?“

„My pohrdáme stádnou společností, tou, jež vyzdvihuje ovci jako finální destinací člověka, přičemž ve skutečnosti je člověk nekonečnou duchovní cestou. Nesnášíme tuto dobu, nesnášíme její povrchnost, to, jak se tváří, že vše je v pořádku a to, jak se náš snaží formovat. Ale úplně nejvíce nenávidíme člověka dnešní doby. Nenávidíme to, že se rád ztratí ve stádu; nenávidíme, že má strach sám ze sebe, a proto se schovává v kolektivu; nenávidíme ho za to, jak pohodlný je, jak mu stačí jeho životní bublina plna cukrového štěstí. Nenávidíme ho za to, že mu dnešní doba postačuje a že chce zůstat slepým vůči životu, poněvadž býti slepým a přežívat je mnohem jednodušší než-li prozřít, přemýšlet a žít, tedy trpět a růst.“

Má hlava se mi roztočila v šílených migrénách. Nedokázal jsem totiž ustát proud jejích argumentů, jejích důvodů, bylo jich příliš mnoho a ačkoliv vím, že bych je snad některé z nich i dokázal vyvrátit, nemohl jsem, poněvadž mě stáhla do víru svých myšlenek kde jsem já, obyčejný člověk, nemohl přežít. A pak mě vábila svou vůní, byla cítit oolongem, dřevem a jasmínem, seděla v kleku jako gejša, culila se, ale přesto v jejích očích byla ta dravá, animální touha tygra, jež spatřil zajíce a chystal se po něm skočit. Nejhorší nicméně bylo, že jsem jejím čelistem nastavil odhalené břicho.

Vytáhla mne z králičí nory, procházeli jsme úzkou chodbou a ona mi šeptala do ucha vábivé improvizované básničky.

„Naplň své tělo vášní, Štěpáne, poznej to jak ti pot po těle kane, tu smyslů a požitků extázi, poslední pseudo-života metastázi…“

Pod mými nohami to začvachtalo a já – ne již k hrůze, nýbrž jen k překvapení, což byl můj finální rozsudek a vynesení mého ortelu smrti – spatřil kaluž krve, jak se táhla k mrtvému Michalovi. Jen jsem kolem něj prošel, bez sebemenší lítosti či smutku, pln letargie.

„Nechť naše duše věčně září našimi těly, můj drahý, milovaný, nekonečný Eternieli…“

A náhle jsem byl v psychedelickém obležení tancujících šílenců, zvěře, co degradovala lidského ducha a odpoutala se od něj, odpoutala se od světa, žila v egodeistickém světě naprosté absurdity… Byl jsem do tohoto světa vtažen a dřív, než jsem se nadešel, mě obepínaly její dlaně, jazyk mi vpravila do úst a sála z mých zvlhlých rtů poslední kapky mé příčetnosti… Tehdy jsem se tomu oddal, tehdy jsem se, poprvé ve svém životě, čistě oddal svému tělu a nechal duši a to, co mne svazovalo, svou rodinu, své přátele, své zásady, někde tam nahoře, v „normálním“ světě; prolezl jsem totiž králičí norou a v této Říši smyslů nebylo na ducha místa ani času… Přejel jsem ji od břicha k ňadrům, jež jsem pevně stiskl, ona se usmála a otočila se, přitiskla se mi lopatkami k hrudníku, já ji objal a svázal dlaněmi, dýchal jsem ji na její tetování a pak jej olízl, její vlasy mě lechtaly do očí, které jsem držel zavřené – byl jsem absolutně pohlcen, přenechal jsem vnímání ostatním smyslům. Nasál jsem vůni a cítil dřevo, les, moře. Zaposlouchal jsem se do okolí a to, co se mi předtím zdálo jako kacířství vůči hudbě, ten bezhlasý řev a bezhlavé mlácení do instrumentů a vysoký pisklavý jekot elektroniky, jsem nyní slyšel jako Zanin monolog přetransformován do podoby tónů a zpěvu; bylo v tom vše, co mi Đời Đời pověděla, avšak až nyní jsem tomu plně rozuměl.

Pak jsem ucítil, jak mi naskakuje na rozkrok, jak mě dráždí a já nezahálel, rozepnul jsem si poklopec a okamžitě do ní vnikl a ona se rozesmála, načež jsem ji pln chtíče objal, vyzvedl do vzduchu a naplno do ní vjel, přičemž se ona rozkřičela slastí a ještě šílenějším smíchem, jako by byla zbavena smyslů; přičemž nebyla, právě naopak, byla jich plná, stejně jako já, stejně jako my všichni, my kacisté, my lidé těla i ducha, my lidé svobodní.

V okamžiku, kdy jsem do ní vybouchl, jsem ucítil i něco jiného; něco cizího i vlastního, něco bolestivého i slastného, něco děsivého i uklidňujícího, nového i posledního, věčného i nicotného.

  Štěpán byl mrtev.