CHARÓN


O světě, v němž je sebevražda svobodná volba a o lidech, kteří Vám tuto volbu umožňují.



Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asklépia a Hygieiu a Panakín a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu

tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat.
Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit, jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou pro mne jako moji bratři. Pokud po znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího.
Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.
Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal a nikomu také nebudu radit
 (jak zemřít).
Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu.
Svůj život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své lékařské umění. Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, co trpí kameny a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.
Do všech domů, kam vstoupím, budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu. Zvláště se vystříhám pohlavního zneužití žen i mužů, svobodných i otroků. Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co se nesmí sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti.

Když tuto přísahu dodržím a neporuším, nechť ve svém životě i ve svém umění skromně dopředu postoupím. Tak získám si vážnost všech lidí po všechny ty časy. Když ale zákazy přestoupím a přísahu poruším, nechť stane se pravý opak.

-          Hippokratova přísaha



Společnost se vyvíjí, morální hodnoty se mění a představa zažitých tradic se postupně vytrácí z našich životů. Ve světě, v němž je jediná jistota smrt, tomu ani nemůže býti jinak.
Po uzákonění eutanazie, jakožto humánního dopravního prostředku pro odjezd na Onen svět se zvedla vlna nevole především z lékařské obce. Nikdo nechtěl mít nic společného s vraždou, ačkoliv zde se ani o vraždě mluvit nedá. Co není bílé, musí být nutně černé.
Žádný z lékařů se svou posvátnou přísahou vrytou do srdce se nehodlalo na své smrtelné posteli zpovídat ze všech ubožáků, jež pomohli od bolesti a utrpení. Nikdo z nich nehodlal až do konce svého života žít s tím broukem v hlavě, co jim našeptával: „Co kdyby…?“
My, andělé smrti, jak se nám také přezdívá, přirozeně nic takového nemáme. Nemáme svědomí, nemáme žádné pohnutky. Mnozí z nás jsou i přirozeně jakýmisi netvory, jež se skrývají za maskou dobročinného spasitele – tak alespoň působíme v očích umírajícího. V očích společnosti jsme vyvrhelové, něco jako byli kati ve středověku – ti například nesměli ani vstupovat do kostelů, věděli jste to? Zajímavé, že?
Inu i nám je zakázáno vstupovat do chrámů lidského vědomí – tisícero dveří je s hlasitým žuchnutím zabouchnuto pokaždé, jak jen vyslovíme naši profesi.
Jsem eutanizátor, charón, anděl smrti, Zubatá, vrah, spasitel – jsem Gabriel Grimm.

Zatáhl jsem za kliku a vešel do místnosti. Na posteli seděl postarší muž, kolem něhož postávala či posedávala skupinka lidí, zraky všech se na mne upnuly. Mlčky jsem se přiblížil ke konci postele a vyčkával na oslovení – je to jakýsi obyčej, že pakliže si pacient eutanázii nerozmyslí a skutečně ji chce podstoupit, pozdraví anděla smrti a vyzve ho k sobě. Muž se na mne podíval se skleslýma očima, prohlédl si mou tvář a pak kývl a chraptivým hlasem mne pozdravil.
„Dobrý den.“ opětoval jsem jeho pozdrav. Jedna mladá slečna, pravděpodobně mužovo dcera či neteř, vztekle, se slzami v očích, vstala a odešla z místnosti. Jeden muž na ni vzkřikl její jméno a následoval ji, snad aby ji zadržel.
„Jmenuji se Gabriel Grimm, jsem eutanizátor.“
Muž kývl.
„Vy jste Stephen Wolf.“
Ještě jednou přikývl. Přistoupil jsem blíže a přiložil na postel kufřík. Vyndal jsem papíry k podepsání a podal mu je. S rukou stále na černé Pandořině schránce se smrtí jsem se ho optal, zda-li má nějaké poslední přání.
„Ano. Rád bych,“ stiskl ruce pevně dlaně jedné postarší dámě, pravděpodobně manželce, „aby každý z vás věděl, jak moc vás miluji a že jsem žil ten nejkrásnější život, s tebou, má milovaná Dorothy, a i s vámi, mé děti, vnoučata, příbuzní a přátelé. Miluji vás všechny a přeji si, abyste na to nikdy nezapomněli a žili život tak, abyste - stejně jako já - nikdy“ ještě jednou se podíval na svou ženu, která měla slzy v očích, „ničeho nelitovali.“
Žena se rozbrečela a tváře všech se zakabonili, někteří z nich očividně jen stěží zadržovali slzy. Vyndal jsem z kufříku injekční stříkačku a podíval se s tázavým výrazem na pacienta. Ten se chvíli rozmýšlel a pak přikývl. Přiložil jsem žihadlo k vystouplé žíle ve štěrbině nad loktem a přitlačil. Osten zajel dovnitř a já pomalu vtlačoval do mužova oběhu věčný spánek. Náhle, jako kdyby se v pacientovi něco zlomilo, škubl s rukou. Jeho oči se vytřeštily a on začal nesouhlasně kývat hlavou. Bylo ale pozdě – muž měl v sobě příliš vysokou dávku.
„Stephene, Stephene, co se děje?!“ žena vzkřikla, ale sebevraha již opouštěla životní síla. Proto se dáma otočila na mne.
„Proboha, dělejte něco! Nevidíte, že si to rozmyslel?! Panebože, zachraňte ho!“
Mlčel jsem. Příbuzní se na mě rozkřičeli, nicméně já upíral zrak na pacienta. Ten se na mne  z posledních sil podíval a v jeho očích se taktéž zračily ony nadávky a zoufalé prosby; to byla ona vůle k životu, jež je neměnná – lidé si myslí, že ji ztratili, jenomže ta nezmizí nikdy. Je jen umlčena bolestí. Pak, když se nabízí vykoupení, se znova rozkřičí z plných plic. Většina lidí dřív, než ji zaslechnou, zemřou. Někteří si ale uvědomí tu absurditu svého rozhodnutí a jejich mysl sevře ve svých pařátech animální naděje po životě. Pacient chtěl něco říct, bylo ale již příliš pozdě. Víčka i brada klesla.

Vkročil jsem do pokoje, který byl až podezřele prázdný. Nacházelo se v něm jen jedno lidské, ještě teplé tělo, leželo na poslední posteli u okna s lehce otevřenými žaluziemi – na tváři toho člověka to vytvářelo světlé pruhy. Spatřil mne a osvětlené oči se na mne zavěsily. A já okamžitě poznal, že jsem vítán.
Přistoupil jsem na konec postele a čekal na oslovení – to však nepřicházelo. Člověk na mne jen zíral, cítil jsem, jak se dlaně jeho očí pomalu, ne vyděšeně, nýbrž spíše studem, dotýkají mého strniště. Panenky plují až k mé černé kravatě, sjíždějí po hrudi a končí až na u mého rozkroku – nebylo v tom ale nic sexuálního, bylo to zkrátka poslední místo, kam oči dohlédly. Osoba se ještě krátce zadívala na mé ruce a můj ukazováček sebou trhl. Pak promluvila.
„Dobrý den.“
Opakoval jsem toto gesto a přistoupil blíže. Odložil jsem svůj kufřík k jejímu stolku.
„Jmenuji se Gabriel Grimm, jsem eutanizátor.“
Kývla.
„Vy jste Lenka Sibyla Prochaska.“
Opět kývla.
„Kdy přijde rodina?“
„Nepřijde.“
Ano, i takoví tu byli. Lidé, izolovaní od celého světa, uzamčeni ve své samotě. Kdybych mohl cítit lítost, myslím, že bych ji cítil pro tento druh sebevrahů.
Tentokrát jsem kývl já, abych dal na srozuměnou své pochopení. Podal jsem ji papíry a ona je okamžitě podepsala.
„Máte nějaké přání předtím, než umožním Váš odchod?“
„Ráda bych si vyslechla Váš příběh.“
Má nit profesionální povznesenosti se náhle přetrhla a já se podíval na ni, ne skrz.
„Můj příběh?“
„Musí být zajímavý.“
Bylo ticho. Poslední vteřiny své existence lidé většinou tráví tak, aby dali co nejvíce najevo své bytí, přejí si něco, co zvěční jejich život, co se obtiskne do časoprostoru a duší nejbližších – chovají se jako umírající hvězda, nabobtnávají v červeného obra a pak explodují v supernovu. Většinou je to nějaká sentimentální myšlenka či čin, podtržen slzami. Toto přání bylo výjimečné, ojedinělé a neuvěřitelně podivné. Přesto to bylo její poslední přání a já jej, ač nerad, musil splnit.
Přitáhl jsem si stoličku a posadil se a duševně jsem se připravoval na sestup z nebes, na odkrytí božské roušky… Měl jsem se stát opět člověkem. To po mě chtěla? Chtěla poznat, že jsem člověk, ne nějaká nadpřirozená bytost, co ji pomůže od trápení? Její podivné přání mi vrtalo hlavou, nicméně jsem jej odložil, bylo zapotřebí již začít…

Nebyl důvod lhát, můj příběh totiž odejde i s ní.

„Má matka byla samoživitelka a snažila se seč mohla, abych se nestal svým vlastním otcem. Obávám se však, že ho ve mně viděla, tudíž mě nikdy nebyla schopna milovat. Na rubu jednoho okamžiku mi vlepila facku a na jeho líci už mne objímala, líbala mne a omlouvala se.
V svých 39 letech se zamilovala do opojení tekutého zapomnění a učila se zapomínat tak dlouho, dokud nezapomněla dýchat. Zemřela v mých 22 letech.
Neuronil jsem ani slzu. Nevím, čím to je; neuvažuji o sobě jako o nestvůře, jak mne již mnoho lidí nazvalo. Cítím se zkrátka jen kompletně izolován od veškerého dění, poněvadž si uvědomuji jeho fatalitu. Postrádám vůli k životu, poněvadž vím, že z nás nezbude nic jiného, než kamenný náhrobek, co volá do ranní mlhy něčí jméno.
Mnozí z mých řad se obrátilo ke směru víry a hleděli na sebe jako na vyvolené, jež vykonávají boží vůli. Bohužel ani zde jsem nenalezl klidu. Po každé přečtené řádce z Bible, Tóry, Koránu, buddhistických sbírek a dalších svatých spisů jsem se vždy rozesmál té naprosté pošetilosti a sentimentální naivitě, jež je očividně zakořeněna v každém, jen ne ve mně.
Shledávám zajímavým fakt, že na světě existuje tak silná bolest, která přemůže strach ze smrti; tedy, z konce. Tak silný opiát, jež umlčí nejsilnější lidský pud. Pud, jež já postrádám a přesto tu stále jsem. Možná právě proto.
Poslední jiskry života v očích všech sebevrahů, kterým jsem kdy pomohl, mi pokaždé řekli to samé. Pokaždé mi stiskli ruku, pokaždé vytřeštili oči, pokaždé jim zacukaly koutky a jejich duše zařvala v úděsu a pronesli větu, kterou jsem mohl slyšet jen já.
Nic tam není.
Tehdy už je ale příliš pozdě, Orfeus se ohlédne za sebe a Nesmrtelnost se rozplyne.“

Uvědomil jsem si, že jsem sešel z kolejí.

„Omlouvám se.“
„V pořádku, nevadí mi to. Ale nezapomínejte na příběh.“
Přitakal jsem a pokračoval.

„Nikdy jsem nebyl schopen pochopit snahu druhých o dosažení úspěchů, poněvadž mi přijde, že touha po úspěchu je jen touhou po uznání, touhou po poplácání na zádech a poškrábání bříška s opakováním lidského jména s tónem chvály v hlase. Tudíž mě nikdy nepřitahovala sféra lidského vědění, tedy té, jež mi byla nabídnuta ve vzdělávacích institucích… Již jsem zmínil svůj výsměch všem náboženstvím světa, avšak musím uznat, na druhou stranu, že je shledávám fascinujícími… Stejně jako filozofii. Žel bohu, tyto vědomosti mi ve škole nikdy nebyly prezentovány a když ano, jednalo se jen o strohý popis jejich těl, nehledě na duši.
Proto jsem hledal moudrost v životě samotném a v přírodě. Chodíval jsem jako mladý za školu a pokoušel se žít, osahat si život ze všech stran, nicméně každým dnem jsem si počal uvědomovat jeho plynatost a průhlednost. Jeho nicotu, nebytí, prázdnotu. Jeho faleš. Vše na tomto světě se mi zdálo tak absurdně nereálné a polovičaté, neryzí, zastřené. Ze školy jsem odešel rok před maturitou, vlastně jsem byl vyhozen. V té době začala matka také pít, což vyústilo v její smrt o několik let později, jak už jsem zmiňoval… Pravděpodobně si uvědomila, že selhala. Bohužel jsem ji to nemohl vyvrátit, protože jsem svého otce neznal a ona mi nikdy nechtěla říct, kdo jím byl. Odnesla si toto tajemství až do hrobu, dokud můj otec její mrtvolu nevykopal a nevyňal z jejích křečovitě sevřených rukou své vlastní jméno a nevhodil mi ho do tváře. Pozval mě k sobě v červnu, bylo mi tehdy 24 let, trpěl rakovinou, zemřel den před mým příjezdem. Zanechal mi almužnu, z níž jsem vyžil asi rok. Pak jsem se ujal této práce.“
„Proč?“
„Protože… mi nevadí. Necítím vinu za smrt lidí, ale zároveň necítím, že bych jim pomohl. Ne, vnímám to zkrátka jen jako práci, ne jako poslání. Je to výhodná pozice, o níž se mnoho lidí neuchází, kvůli její morální pokleslosti.“
„To si myslíš?“
„Ne, ale druzí ano.“
Kývla, načež ztichla, jako by přemýšlela a já nepromluvil, neměl jsem právo. Místnost byla pohlcena tichem dlouho – jediné, co bylo slyšet, byl tikot hodin a Lenky dech.
  „Sdílím s Tebou – mohu Ti tykat, že? – sdílím s Tebou podobnou životní apatii, avšak u mne je neoprávněná… Mí rodiče emigrovali do Ameriky z Československa v době sovětské okupace. Narodila jsem se zde, do svobodné země. Jméno jsem zdědila po své mrtvé sestřičce, která se podívala na svět v den příjezdu ruských tanků, nadechla zkažený vzduch plný smrti a aniž by se rozkřikla, rozhodla se zemřít. Mé druhé jméno patřilo mé babičce z matčiny strany – byla to Židovka, byla vzata do koncentračního táboru v Terezíně a už se nevrátila. Podobně jako svá sestra jsem prý nevydala ani hlásku a rodiče se obávali, že jsem se také narodila mrtvá, ale spletli se. Byla jsem živá.
Otec založil nový podnik a dařilo se mu. Cokoliv jsem chtěla, jsem měla. Mí rodiče mě vychovávali s láskou, kterou jsem jim nikdy neopětovala, protože jsem nevěděla jak. Tobě – pakliže se nepletu - připadá láska zbytečná zátěž, avšak mne uvádí do rozpaků, přijde mi nízká, trapná. Když mi bylo sedm, utopila se dcera naší sousedky v bazénku, kde jsme si společně hráli. Zakopla a praštila se hlavou o hladinu, jež byla tak nízká, že se uhodila o tvrdou zem. Ve vodě se zabarvila červená, pomalu se rozplynula v růžovou a pak se ztratila. A já jen koukala. Nevím, proč jsem nepomohla. Odstěhovali jsme se hned druhý den a v ten den se ve mne něco zlomilo. Jako by veškerá má životní vůle byla definitivně dekapitována. Bylo mi jedno, že na mne mí rodiče křičeli. Bylo mi jedno, že si na mě všichni ukazovali. Nesouhlasně jsem vrtěla hlavou, když se mne psychiatři ptali, zda-li jsem byla tehdy v šoku. Ne, bylo mi to jedno. Na mou složku bylo tlustým písmem obtisknut nápis „psychopat“ a žila jsem si vesele dál.
Zanedlouho se totiž můj život opět vrátil do starých kolejí. V 16 letech jsem byla přímo ukázkovým příkladem maloměšťáckého teenagera, zevnitř sžírána nenávistí ke všemu živému. Skrz rozum jsem toto vše ale odfiltrovala a zbyla mi jen apatie, díky níž jsem dokázala jakž-takž přežívat. Usmívala jsem se, když mi má matka nandala na talíř opečenou krůtu na šafránu, usmívala jsem se, když se usmála ona, poněvadž kůžička byla správně propečená a vůně byla přesně taková, jakou očekávala. Usmívala jsem se, když jsme pak seděli v neděli u stolu a jedli jsme, mluvili jsme o tom, jak je ta krůta dobrá, že se povedla, že otec měl z toho šafránu strach, ale je mile překvapen a matka si vzpomněla, že si musíme nechat vyčistit okapy. A já jsem se usmívala.
Po večerech jsem se měnila v netvora. Vyběhla jsem z domova, roztáhla se mi netopýří křídla a já ničila, křičela, milovala se a žila. Nyní, když se k tomu vracím, mi to již přijde směšné, ale myslím, že mne chápeš. Byla jsem tvořena dvěma extrémy – přes den jsem byla Sibyla, má babička, co odešla na smrt, aniž by cokoliv namítla a přes noc jsem se změnila v Lenku, svou sestru, co odmítla žít takovýto ubohý živůtek, co ani nelze životem nazvat! Protože jsem viděla, jak člověk končí, když si nevybere ani bílou, ani černou, nýbrž šedou – nechtěla jsem se nikdy stát mými rodiči, kteří se skrývali za falešnou maskou – otec chodil do bordelu a matka přála smrt své tchyni, abychom zdědili peníze - a tak jsem byla přes den světicí, co chtěla být šťastná skrze štěstí druhých, zatímco se mi v ňadrech a děloze hromadila ta zvířecí touha po svobodě, po požitcích, sekundových a zároveň věčných, chtěla jsem žít život skrz naskrz, což se o těch nocích naplňovalo! Nebylo jsem schopná vidět svět ve více barvách, než je černá a bílá a odstíny mezi nimi, což předznamenalo mou zkázu. Snažila jsem se žít, vážně, hrozně moc. Ale selhala jsem. Selhala jsem, když jsem otěhotněla, poněvadž jsem si uvědomila, že nebudu schopna porodit to dítě, že dítě nemůže porodit dítě, že má nedospělost to dítě zničí. Ještě ten večer, kdy jsem se to dozvěděla, jsem si vyškrábala dělohu ramínkem. Rodiče se o tom nikdy nedozvěděli.“
„Myslíš, že by ti v tom chtěli zabránit?“
„Ne.“
„Tak proč jsi nešla na kliniku?“
„Protože otcem toho dítěte bylo má vlastní dětinskost. Já zasela semeno, já musela porazit strom, co překážel.“
Podíval jsem se na hodiny. Bylo půl šesté. Eutanizátoři nemají určitou pracovní dobu; zkrátka jsou v jeden okamžik povolání do služby, přijdou, zůstanou tak dlouho, jak jen je to zapotřebí, pak uspí klienta a jdou si pro výplatu. Lhůta pro sebevraždu je týden, poté smlouva padá a pacient nabývá právo na eutanázii až po půl roce.
 „Tehdy jsem se propadla do svého podvědomí, utápěla jsem se v sebelítosti a hořkosti svých výčitek, své absolutní neschopnosti žít, marnivosti veškerenstva a falše, jehož známky jsem viděla ve všech gestech i slovech mé rodiny, mých přátel, mého přítele. V tomto pochmurném období se také projevilo, po kom svou duševní labilitu mám; byla to má matka. Onemocněla a já si ještě dnes vzpomínám, jak jsem jednou, po probdělé noci plné neklidu, vstala a podívala se z okna, jen abych spatřila svou matku, jak klečí nahá v záhoncích s růžemi a žere hlínu. Já se rozesmála a má matka byla přesunuta do ústavu. Otec to nevydržel a opustil nás obě. Matka zemřela před deseti lety, udusila jsem ji polštářem.“
Pohlédla do mých očí.
„Říkají, že je to rakovina a mají pravdu. Ale není to rakovina sleziny, jak se mi snaží vecpat; ve skutečnosti ten nádor bují na mé duši a tohle je jen finální fáze, fyzická smrt je jen poslední stupínek této směšné tragédie. Už jsem se s tím narodila; umírám celý svůj život.“

Ten večer jsem již nepromluvil. Ona mne jen, po několika minutách ticha, vyzvala k odchodu a nařídila mi, abych zítra přišel znovu.

Měl jsem neklidné spaní, mým malým, šerým bytem začínala prostupovat jakási podivná přítomnost; byla to její přítomnost, odnesl jsem si kus té ženy sebou domů i do snů. Druhý den, jakmile jsem se probudil, jsem ale spatřil, že onen odér cizího života již vyčpěl. Tyto mlhavé existence druhých jsou pro mou osobu typické; to, že je jeden osudový opar hustší než ten druhý, neznamená, že je reálnější… Stačí natáhnout ruku a sevřít prázdné vlhko. Jedinou jistotou, jedinou hmotnou věcí v této abstraktní realitě, jsem já; a i já jsem pomíjivý. Lze tedy říci, že to jediné, co tu skutečně je, je smrt.

  Vešel jsem do pokoje a v rozpacích spatřil, že židle, na které jsem včera seděl, tu chybí. Napadlo mne, že ji žena schválně odklidila – vybídla mne totiž, abych se posadil na postel. Učinil jsem tak. Kufřík stál u zadní levé nohy lůžka, po ruce. Chvíli bylo ticho.
„Přemýšlel jsi někdy o sebevraždě?“
„Ano. Mnohokrát.“
„Říkal jsi, že nemáš pud sebezáchovy.“
„To bylo trochu nadnesené. Myslím jen, že by mi nezáleželo, kdybych zemřel, ačkoliv doufám ve smrt, protože mi život zničil veškeré naděje. Ale zároveň si uvědomuji, že není v co doufat, protože smrt je konec existence.“
„Proč vlastně nevěříš v posmrtný život? Proč Ti přijde myšlenka věčné duše tak hloupá? Co když jsi jen omezený?“
„Je to možné. Avšak Ty snad věříš, v tomto světě racionality a logiky, na magický opar, v němž se ukrývá veškeré naše já…? Věda postupně potírá vše, čemu jsme kdy nerozuměli. Tlačí hranice našeho poznání stále dál a dál, dokud nebude na něco takového, jako je duše, místo.“
„Já vždy pohlížela na lidi jako na věc sic živou, avšak bezcennou. Člověk má stejnou váhu jako kámen. Tedy, žádnou. Jediná věc, na které záleží, jsem já…“
„To je egoistické…“
„Je…?“ Zeptala se slabým hlasem, aniž by se na mě podívala. Zamyslel jsem se.
„Ne, není. Je to smutné.“
„Ano.“
„Proč trpíš životní apatií?“
„Ještě ti to nedošlo, Gabrieli?“
„… Cítíme se oba izolováni. Ale tvůj důvod je odlišný, než ten můj. Já jsem semknut v kostnatých pařátech Smrtě, proto mu i sloužím.Vidím absurdno veškerenstva, nesmysl života, zbytečnost všeho. Jsem bez vůle – jsem mrtvý.“
„Vždyť já taky. To, že dýchám, neznamená, že jsem živá.“
„Má derealizace je způsobena fatalitou života, zato u tebe je to fatalita jednotlivce. To, co mnozí vnímají jako dar, ty vnímáš jako prokletí.“
„Ano. Veškeré gesta lásky mi přijdou zbytečné, veškerá snaha něco znamenat je pro mne směšná, protože jsem tu jen já. Jen já, všichni ostatní jsou jen odštěpky mého svědomí, mého života, jsou to jen figurky. To, jak mne můj přítel políbil tehdy na čelo, udělal to proto, že chtěl. Udělal to, protože mu to dělalo dobře – se mnou trávit čas. Bylo to pro něj, ne pro mne. Naše životy patří jen nám.“
„Mnoho filozofů tento fakt vnímalo jako finální etapu svého života, jako vítězství. Proč to ty vnímáš jako prohru?“
„Protože nehledě na to, co udělám, zemřu sama. Proč bych měla akceptovat lásku nebo ji druhým dokazovat, když, až zemřu, budu samotná, navěky; ne, nanikdy? Máme strávit život s druhými, ale je přirozené, abychom si smrtí prošli sami?“
„Tu samotu již nepocítíš.“
„Protože už nebudu.“
„Dříve, když jsem byl mladší, jsem chtěl, zoufale, věřit v posmrtný život. Přišlo mi, že to je ta skládanka oné puzzle štěstí, co mi chybí.“ řekl jsem s lehkým úsměvem – při vzpomínce na má mladší, pošetilá léta tomu nešlo jinak.
„Já také. Ale víra by na tom, že jsme koneční, nic nezměnila.“ Promluvila, jako by to mou vzpomínku mělo zahnat.
„Ale žilo by se nám lépe.“
„Celé to štěstí by byla lež.“
„Byla?“
„Byla.“
„A to je špatně?“
„… Asi ne. Pravda není důležitá. Pravda je subjektivní hodnota.“
„Ale nejde to, viď?“
„Ne, nejde…“ V očích se ji zaleskly slzy.
Bez ostychu jsem ulehl vedle Lenky a ona mi zaryla tvář do hrudi. Dlaně mi sepjala na mých lopatkách a vložila mi nohu mezi stehna. Zvedla bradu a podívala se mi do očí. Její dech mne hřál na krku. Dlaní jsem ji přejel po tváři až ke koutkům očí, v nichž byly již stářím vytesáno několik vrásek. Světle hnědé vlasy, proseté platinovými nitkami, se rozdělovali kvůli žaluziím ostrými hranicemi na sluncem osvícené a tmou pohlcené. V očích jsem spatřil vše; to, jak moc mne chtěla milovat, to, jak moc chtěla, abych šel s ní. Zároveň jsem si, když mi přeskočila zrakem z levého oka na pravé, všiml, že chce, abych tu zůstal, protože to gesto by bylo zbytečné. Do poslední vteřiny bychom se drželi za ruku a naše do sebe vlité svaly prstů by byly násilím přeseknuty kosou a my bychom se už nikdy neviděli. Proto chtěla, abych tu zůstal; abych na ni vzpomínal, aby žila, ač jen jakožto konečná vzpomínka, která jednoho dne odejde i se mnou. Najednou jsem si uvědomil, že jsme lidé, že jsme si vzájemně vypíchli oči; najednou pro nás konečno bylo nekonečnem, život smrtí. Protože ona toužila po tom, abych na ni nezapomněl, ačkoliv jednou zapomenu i sám na sebe.
Tehdy jsme se oba cítili, poprvé v našich životech, živí.

Zvedla ke mne zrak a rozevřela rty. Párkrát se nadechla a promluvila.
„Já nemám rakovinu.“
Nechal jsem její slova vyplnit místnost.
„Já vím.“

Myslím, že v okamžiku, v němž ji skrze mé rty políbila Smrt a ukončila tak tlukot jejího srdce, myslím, že jsem ji miloval.

Komentáře

  1. Věda postupně potírá vše, čemu jsme kdy nerozuměli .
    je to strašně dobrý, silný ! Jen, Zašku ? mě sere, že to zažíváš Ty a z druhý strany, kdyby ne, nikdy bys nebyl tak plnej . Já bych Tě milovala, jenže ty to nechceš od nikoho, nedovolíš . Ty chceš a potřebuješ být sám . UKRUŤTE SI SVÉ HLAVY ! a nemysli na to, koho to bolí !
    je to hodně dobrý .
    Zašku ? co chceš ?! co chceš ?!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
    doprdele . doprdele ...........

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

Pohádkový realismus

V KLECI