Astronautův monolog




Už si ani pořádně nevzpomínám na ostatní členy posádky; tedy, vím, jak se jmenovali, jaké měli hodnosti a poslání. Ale postupem onoho zde tak směšného času se z mé paměti postupně odštěpují fragmenty jejich skutečné podoby. Zapomínám, jakou barvu očí měla Jekatěrina. Zapomínám, jak silně voněl Andrej. Zapomínám na individualitu, na jejich výjimečnosti – jejich existence mi splývají s jejich jmény, jako by ta jména byla vše, co je tvořilo…
Dlouho jsem se snažil je udržet v paměti. Mluvil jsem s nimi, vybavoval si každý centimetr jejich těl, ale přesto se v nekonečném svitu zářící hvězdy postupně jejich obrysy ztrácely a oni byly, společně s celým mým životem na Zemi, rozmělněny v jakousi matnou vzpomínku na sebe samotného; na to, co mne definovalo… Ne, já nezapomínám na ně, nýbrž na sebe.
Přitom to není možné, protože v mrazivém vakuu vesmíru neexistuje nic jiného, než já… Žádný člověk, ani zvíře, ani sebemenší odkaz naší civilizace. Jsem tu jen a jen já. Vyslanec planety Země… Čím blíž je ona životodárná hvězda, tím více ztrácím onen pevně stanovený bod svého vědomí. Nějak si nedokáži udržet tvar; pohyby jsou zbytečnou námahou a tak jsem již několikrát pocítil, jak nemohu hnout svým ztuhlým tělem – jako by mé tělo spalo a bylo tu skutečně jen a jen mé vědomí, které není vězněno v mém těle, nýbrž je součástí kosmu.
Jsou tu jen mé myšlenky. Život na Zemi se mi zdá jako vzdálená, dávná inkarnace. Zbytečná zátěž mého přemýšlení, nicméně zároveň tak kýžená, poněvadž mi dovoluje udržet si příčetnost. Či jsem o ni již přišel?
Otevírám oči a znovu se podívám do Slunce. Svit počíná být nesnesitelný.

Zde, tváří v tvář fatálnímu konci pociťuji, jak mne sluneční žár zbavuje veškerých mých pout a žil a cév, jež mne svazovaly. Sloupává ze mne všechny vrstvy – mé rodiče, mou manželku, mé děti, mé přátele, mou práci – teplo spaluje všechny nečistoty, všechny usazeniny, dokud nezbude jen čisté jádro, jen já. A v ten okamžik jsem ochotný žít znovu, znovuzrodit se, nežít jako stín druhých, nýbrž jako jednotlivec; otevírám své tělo celému kosmu, nechám ho do sebe vpít a náhle zřím: to, co ze mne zbylo - to elementární já - je vesmír; načež mé tělo vzplane v žáru a má duše se rozprostře do nekonečna.

Komentáře

  1. měl bys s tím něco udělat, jít s tím dál . jsi vyjímečný .

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus