Zaškův blog

V klubu U Stepujícího vlka... Políbili jsme se na tváře, přestože jsme věděli, že každý polibek bez lásky zabije jednoho anděla. Posadili jsme se u stolku s bílou pivoňkou ve váze, hned u zamlžené výlohy. Snad, abys měla kam odhlédnout, až tě zalijí rozpaky, či abych měl já kam klopit zrak, až mě polije stud. Ženy se na Renátu nikdy nedívaly přímo; ty hloupé proto, že je urážela, a ty moudré proto, že se před ní hanbily. Nebylo to však pouze vlivem Renátiny krásy, neb krásná může být i kdejaká kurva, nýbrž i něčeho podvědomého a nejasného. Neurčitý úžas & chladná zdvořilost v jejím pohledu, jímž klouzala po povrchu světa, snad se jím jen o něj otírala - opatrný & zdráhavý pohyb rukou, jako by svět tvořily vlákna pavučin - pýcha & pokora v držení těla a jemný & odhodlaný výraz vepsaný do tváře. Tvořena kontrasty, které dokázala skloubit v harmonii jedině ona, tak přirozeně a nenuceně. Vyzařovala z ní jistota čtyř ročních období, pomalého klopýtání času, jež vždy d...

  2:12 v noci. Poslední dny chodím pozdě spát a pozdě vstávám. Je tenhle pocit nesouladu přirozeným stavem lidské existence, vadou osobnosti, nebo výsledkem zrady sebe samého? „Alespoň zůstávám sám sobě věrný - co může být horší, než zradit sám sebe a žít s tím zrádcem po zbytek života?“ Tak bylo psáno - a bylo tak i žito? Všechno se jeví tak neskutečné a to skutečné nedosažitelné. Hloubka prožitku je mělká, každodení jako brodit se morénou snů, a umělecké ambice působí hloupoučce. Ale jako už tolikrát zbývá jediná otázka: který Zašek je skutečný, jestli ten denní, či ten noční? Kahuda napsal: MŮJ - ŽIVOT - BYL - NOČNÍ - PŘELET - SOVY Kahuda byl dědic undergroundu, slepá ulička, próza špinavá, ne a ne a ne... a přesto dokázal napsat Bytost. A teď je mrtvý, stejně jako Jóhann Jóhannson a stejně jako všechny ty midwest emo kapely těch mladých smutných kluků z garáží. Jedno léto, jedno cedko, jeden nezapomenutelný sled okamžiků, načež se vše rozplyne v dospělosti, kde už není síly a ...

      Musím říct, že mě míra a hloubka Virginiina prožitku vlastní prózy skoro uvrhává do depresí a znova a zas jsem nucen přemýšlet nad hloubkou nejen prózy vlastní, ale i dnešní kultury.     Takové to klišé o ohlížení se do minulosti ke „starým mistrům“ je možná, podobně jako mnohé další věci, jen přechod od „odrazu“ přes „zrcadlo“ k „objektu“. Tj. od „ó, staří mistři byli úžasní“ přes „věčný omyl - je to jen hra světel - ne, každá doba má své dobré a zlé“ k „a kurva, staří mistři vážně byli úžasní“...     A proměnlivost života a člověka je tak únavná, a proto nemohu nikomu zazlívat ortodoxii vlastní identity či postoje až ideologie. Sláva všem skalám!     Jenomže velikost Virgíniiny doby byla vykoupena mizérií, a průměrnosti této doby je obětována jakákoliv velikost. No ale... Thoreau mluvil o tomtéž a o tomtéž mluvil také Musil, přitom ten žil přece v belle epoque , za fin de siécle , no - prostě - za zlatého věku umění. Takže z toho nejs...

      Myslím, že Hudsonův záliv je prvním dílem, v němž naplno využívám možnosti literatury; jako kdybych si teprve s touto knihou uvědomoval, co má literatura vlastně být a co nabízí mně jako spisovateli. V jejím stínu všechny ostatní projekty, které mám rozepsané (i které jsem kdy napsal), blednou bezvýznamností a banalitou. Přesto - i když mám pocit, že jsem našel klíč ke knize - se mi nedaří prolomit tu hradbu a rozepsat se, ačkoliv v jednom kuse zachytávám za běžných dní ty pocity a myšlenky, které bych rád vyjádřil či zachytil na papír.     Psát deník je asi podvádění, protože mám pocit, že „píšu“, ačkoliv samozřejmě nepíšu absolutně nic; přijde mi to podobné, jako když slovo nahrazuje čin - tedy například „začnu cvičit“ - kdy neustálé omílání o nějaké aktivitě vyvolává v člověku pocit skutečného vykonávání této aktivity. Tohle je stejné, jen prázdné plácání. Snažím se však sám sebe přesvědčit, že se tímto rozepisuji.  Ano, ano, určitě...   ...

       Myslím, že název Vznášeje se na hladině zálivu prostřeleného srdce  se mi líbí, takže zůstaňme u toho, ač pro zkratku budu asi stále mluvit o Hudsonově zálivu . Je to moje „Hledání ztraceného času“? Protože se opravdu snažím oživit jisté pocity či spíše způsob prožívání a vnímání, které se mi ztratily v čase, potažmo během dospívání. Takže jak bylo řečeno již někdy a někde (snad samotným Proustem): „můj domov již není místo, nýbrž způsob nazírání“... k nimž je ale nemožné se vrátit, neboť je odvál čas. Snaha o rekonstrukci je odsouzena k marnosti, a přesto, přesto se o to pokoušet. O co tady vlastně jde, když pitváme a analyzujeme svoji mytologii - je to snaha se vrátit, nebo snaha vykročit vpřed?     V návaznosti na tohle je asi potřeba mluvit o osobní mytologii, která se manifestuje v tvorbě vytvářením subjektivních symbolů či motivů s osobním významem. Jaký má smysl donekonečna psát o Aurélii/Renátě, o modrých tulipánech a liliích, o moři a v...

  „Vše je předvídatelné a nic mě neuspokojuje.“      ... jsem si zapsal před pár dny do zápisníku a myslím, že jsem konečně ve svých třiceti letech došel k jakémusi pochopení své podstaty, která je tak primitivní a banální, že mám chuť praštit hlavou do zdi. Vzpomínám si na četbu Stepního vlka , v sedmnácti čirý úžas, o pouhé tři roky později už opovržení (logicky, broušení vlastní identity/uměleckého přístupu hyperkritičností ke všemu cizímu), a teď hlubší pochopení pro hlavního protagonistu Harryho.      Což je strašně pozérské, protože jsem tohoto „uvědomění“ dosáhl co - po návštěvě jednoho baletu a opery? - to je směšné. Ačkoliv ne, ten pocit neuspokojení ze všeho kolem se táhne mým životem už dlouho, jen opravdu málokdy jsem pocítil to pnutí, ty ohňostroje v hrudi z čirého úžasu; naštěstí už jsem dost starý na to, abych si uvědomil, že je to moje vina a ne vina společnosti (ale nedokážu se ubránit hořkému cynismu). Opravdu někdy závidím normíkům,...