Zaškův blog

Zas jsem se jednou dostal někam, kam jsem se dostat ani nechtěl, ale občas nás prostě věci dotáhnou tam, kde nechceme být, z důvodů, které jsou jalové. Ale prostě to tak je. Dejme tomu. Osvobození přišlo totiž v podobě nespoutaně půvabné přírody. Na hranici Českého Švýcarska a Lužických hor se dýchalo velmi dobře; pučící jaro, sytě zelené výhonky smrků (čaj z nich je lahodný), zpěv ptáků a vcelku rozdováděný vítr, poněvadž roztál, a kdo by netančil ve víru teplejších dní? Inu, a tak zatímco se parta jsoutuníků bavila nesmysly v bílé fabrikistické budově, já zatím chodil po lese a lezl po stromech a objevoval dětské radosti... Které mě donutily druhý den, jak jsem opět kráčel po tom poli, pryč, daleko od hlučícího davu (pud, co mě vyhání do lesů, do ticha, do noci, nejhlubší má přirozenost a nejdivočejší touha), zeptat se sám sebe: kdy jsi naposledy utíkal?  Utíkal tak, jak jsem utíkal jako malý kluk. Běžel. Uháněl. S větrem o závod (můj nejvěrnější společník), jako...

Nová poetika • Nová poetika není ismus, tudíž nerozkazuje, nýbrž nabádá. • Nová poetika odsuzuje ironii, sarkasmus, cynismus, nihilismus a výsměšný, znevažující humor, stejně tak jako vulgární či duchovně vyprázdněné umění bez obsahu a povrchní nonkonformismus.  • Nový poeta by se neměl bát být: kýčovitý, patetický, citlivý, banální, sentimentální, staromódní, sofistikovaný, líbivý, příjemný, osobní a intimní.  • Jádrem novopoetického díla je nálada. • Nový poeta se ohlíží do historie a staví mosty. • Nová poetika je post-ideologická a apolitická, skeptická vůči institucím. • Nová poetika se odvrací od hlučného města k poklidné přírodě – od rušného obchoďáku k tichému domovu – od vynucené společnosti ke sdílené samotě – od kolektivu k individuu. • Nová poetika je individualistická; novopoetický individualismus je individualismus osobního prožitku a vjemu, intimního pohledu, sebekultivace, sebepoznání, sebereflexe. • Nová poetika ...

Kanárek v bubnu & Medvěd u klavíru   Bydlel jsi v Tromsø, pro změnu. Říkal jsi, že kalifornské písečné pláže, jejich růžový nach podvečerů a bílé lehko, co se rozvaluje pod nohama, že už jsi jimi byl přesyt.   Nejraději jsem tě měla v Oregonu. Vzpomínáš jsi? Já ano. Vyhrnul sis nohavice a bos jsi šel po neapolsky žlutých písečných plážích, zubil ses na horizont moře a hned za ramenem jsi měl les a bylo to dobré. Jedno brzké ráno ses však začal balit, ráno bylo špinavě oranžové, vzduch byl modravě šedivý, mihotavě stálý, vilně se otíral o tvé polonahé tělo a zkrabacené béžluté povlečení (udělal jsi mi čaj a přinesl mi ho do postele, ač jsem ještě spala, od jeho okraje se zvedala lenivá, ale svůdná mléčná pára), zkrátka takové to sametově smetanové šero brzkých ran, a my odjeli na výlet do Anacortes, ze záchvatu inspirace, a ačkoliv bych byla čekala, že výšlap na horu, co se tyčila nad oním městem tě dojme, jen tě zachvátily horotřesné chmury, co trhaly oblaka. Zaťal...

Vždy jsem měl rád velká slova, přišla mi jakoby vytesaná z písmen velkými umělci. Na konci všeho, především na konci dní, mě jímá vždy totéž. A ač dokážu, myslím, velmi zkušeně žít, i přesto nedokážu přesně pojmout to, co bych tak rád vyjádřil slovy - barvami - písněmi - fotografiemi... nelze to vyjádřit. Pravdu nalézám nakonec vždy v sobě a především přirozenost, ztracenou autenticitu, kterou ti nikdo nenahradí, žádné ideje, žádní milovaní, žádní přátelé - to všechno je dobré, to všechno blaží, ale na konci dne stejně usínáš sám (a ráno se probudíš zase s nimi, tak neboj). Zůstávám, ostatně, stále oduchlý. Ruce mám těžké a hlavu taky. A není nikdo, kdo by mi mohl ulehčit; většinu břemen stejně nosíme sami (neboť jejich tíha padá jen na naše ramena, ne na jejich. Spolehnout se však na oporu, absurdní a nelogickou z jejich strany, o tom to je). Jsou tu slova, která nejsem schopen napsat, jsou tu obrazy, které nejsem schopen namalovat, jsou tu písně, které nedokážu zahrát, a ...

Další tři povídky o lásce. Skotská tragédie | Muž chce uchovat svou ženu věčně krásnou | Šest srdcí a jedno navíc - to pravé SKOTSKÁ TRAGÉDIE Dýchám čistý vzduch. Rhona seděla na samotném okraji útesu – jen vteřinu ztráty rovnováhy daleko od pádu – ale já věděl, že neskočí, protože v té smrti by nikdy nenalezla klidu. „Conalle?“ „Jo, jo,“ přitakal jsem ji, aby věděla, že jsem nablízku. Stál jsem od ní nějakých deset stop a nečinně ji pozoroval. Bože, hluboce nenávidím tuto krajinu. Žijeme v jedné vesnici v údolí mezi osamocenými horami, je ve vnitrozemí, ale Rhona si přála ještě jednou vidět moře. Ani to mi nikdy nepřineslo klid. Rhonu uklidňovalo, ale já se z jeho bouřlivosti a skrývaného hněvu pod křišťálovými vlnami vždy cítil nesvůj. Ve vzduchu byla cítit sůl a prosytila se jím taková vlhkost, že se mi rosily slzy na vousech. Koukal jsem se na ženinu šíji, jak se po ní vlní v rytmu nespoutaného větru vlasy nezachycené drdo...