Re:goista (vzpomínky na Tromsø)

Kanárek v bubnu & Medvěd u klavíru

  Bydlel jsi v Tromsø, pro změnu. Říkal jsi, že kalifornské písečné pláže, jejich růžový nach podvečerů a bílé lehko, co se rozvaluje pod nohama, že už jsi jimi byl přesyt.
  Nejraději jsem tě měla v Oregonu. Vzpomínáš jsi? Já ano. Vyhrnul sis nohavice a bos jsi šel po neapolsky žlutých písečných plážích, zubil ses na horizont moře a hned za ramenem jsi měl les a bylo to dobré. Jedno brzké ráno ses však začal balit, ráno bylo špinavě oranžové, vzduch byl modravě šedivý, mihotavě stálý, vilně se otíral o tvé polonahé tělo a zkrabacené béžluté povlečení (udělal jsi mi čaj a přinesl mi ho do postele, ač jsem ještě spala, od jeho okraje se zvedala lenivá, ale svůdná mléčná pára), zkrátka takové to sametově smetanové šero brzkých ran, a my odjeli na výlet do Anacortes, ze záchvatu inspirace, a ačkoliv bych byla čekala, že výšlap na horu, co se tyčila nad oním městem tě dojme, jen tě zachvátily horotřesné chmury, co trhaly oblaka. Zaťal jsi pěsti a drtil zubama nepříliš přesvědčivá slova a já věděla, že je čas odjet.
  Do Kalifornie jsem za tebou nejela; stejně jsi tam byl jen krátce. Ale do Tromsø jsem přijela hned, jak jsem dostala dopis (šedavě blankytný, napsaný černým inkoustem). Překvapilo mě to, že ses vydal tak daleko na sever, až tam, kde se rozeklaná země vkliňuje do ledových moří, ale po Kalifornii to vlastně dávalo smysl.
  Ještě ten samý večer, kdy jsem přijela, jsi mi řekl: ,,Renáto, mohl bych tě sledovat a tohle celé by bylo rázem u konce," a mě to překvapilo, žes to řekl tak na rovinu a rázně, jindy jsi býval mnohem jemnější, subtilnější, nenucenější. Rozbouřil tě můj příchod, mé horké tělo v té zimomřivé krajině, a tak jsem ti nemohla nic vytýkat, ostatně mě to těšilo, ta křehkost toho silného těla a poddajnost toho nezkrotitelného ducha.
  Ale lhal jsi, nikdy bys mě nesledoval, přesně z toho důvodu, který jsi udal - celé by to rázem skončilo. Utíkáš a skrýváš se. To je totéž.
  Občas, když o tom nevíš, se na sebe koukám v zrcadle, nahá a odhalená; přejíždím si bříšky prstů zlehka po konturách svého teplého těla, pozoruji záhyby i vrásky i bělostné, pírkové, téměř neviditelné chloupky na své kůži - jedná se o lanugo. Nikdy jsem o něj nepřišla. Je krátké, řídké a v podstatě neznatelné, ale je to ono.
  Pihy na mém obličeji jsi spočítal už mnohokrát. Víš, co je zvláštní? Že mi říkáš dvě různá čísla. Jednou jich je 24 a podruhé 25. Vytrvale přeskakuješ od jednoho čísla k druhému. Nikdy jsem ti to neřekla.
  Jsem bledá, ale tělo mám horké, především rty. Platinově blond vlasy, obočí i řasy, lanugo, ochlupení. Na těle mám, nepočítaje tvář, jen půl tuctu pih. Žádná jizva. Podivuhodné, jako kdybych se nikdy nenarodila a nic neprožila, jen se zhmotnila, a to tehdy, kdy jsi mě poprvé potřeboval. Zhmotním se a odhmotním, dle tvého přání.
  Přinesla jsem ti dopis od Ondřeje a tys ho večer četl a usmíval ses. Kapala z něj karmínová barva, a tebe to dojalo, i mrzelo.
  Zčerná, řekl jsi, zčerná a zkazí se, ta karmínová. Oba jsme to věděli a oba jsme s tím nic nedělali, proč taky.
  Občas jsem se sama sebe ptala, proč vlastně utíkáš, když tě nikdo nepronásleduje, a proč se vlastně skrýváš, když tě nikdo nehledá. Nikdy jsem ti však tuto otázku nepoložila, protože jsem věděla, že sám na ni neznáš odpověď. Možná totiž ona otázka byla tím, před čím jsi utíkal, a její odpověď tím, před čím ses schovával.
  Pronajímal sis byty a domy, na krátkou dobu. Občas pár týdnů, občas několik měsíců. Stěhoval ses z místa na místo, ale nebyl jsi cestovatel. Nechtěl jsi objevovat a poznávat. Vtrhl jsi do opuštěných obydlí, z nichž sálala domáckost, teplo, hřejivo domova, vysál jsi ten pocit patřičnosti a pak šel zase dál a nechal ono místo vystydlé. Prahl jsi po onom pocitu, že někam skutečně patříš, ale nemohl jsi jej docílit vlastníma rukama, vlastním srdcem, a tak jsi jej kradl. Jak jen museli být vlastníci těch domů překvapení, když se vrátili a našli svůj domov porostlý jinovatkou! Byl jsi jen takový podnájemník životů, než skutečný člověk.
  Seděla jsem to ráno na kraji verandy, zabalená do deky, s šálkem bílého čaje. Koukala jsem na letní Tromsø, co se rozpínalo přede mnou, na jeho studivou svěžest, v níž bylo cítit moře, a jehož vítr, rozmlácený o hory a skaliska, vanul mezi domky a stromy s pokornou elegancí. Přišel jsi, poklekl a přitiskl si mě k sobě, a to tak, že jsi mě měl plnou náruč. Měla jsem tvé vousy, rty a nos ve vlasech. Přičichl sis k mým vlasům a já se přitiskla tváří k tvému hrudníku a držel jsi mě překvapivě dlouho, až jsem dostávala pocit, že se sléváme dohromady.
  Zase odjedu, protože jsi tak strašně rozbouřený, a zase se vrátím, ze stejného důvodu.