Trankvilitismus 2





Zas jsem se jednou dostal někam, kam jsem se dostat ani nechtěl, ale občas nás prostě věci dotáhnou tam, kde nechceme být, z důvodů, které jsou jalové. Ale prostě to tak je.
Dejme tomu. Osvobození přišlo totiž v podobě nespoutaně půvabné přírody. Na hranici Českého Švýcarska a Lužických hor se dýchalo velmi dobře; pučící jaro, sytě zelené výhonky smrků (čaj z nich je lahodný), zpěv ptáků a vcelku rozdováděný vítr, poněvadž roztál, a kdo by netančil ve víru teplejších dní?
Inu, a tak zatímco se parta jsoutuníků bavila nesmysly v bílé fabrikistické budově, já zatím chodil po lese a lezl po stromech a objevoval dětské radosti...
Které mě donutily druhý den, jak jsem opět kráčel po tom poli, pryč, daleko od hlučícího davu (pud, co mě vyhání do lesů, do ticha, do noci, nejhlubší má přirozenost a nejdivočejší touha), zeptat se sám sebe: kdy jsi naposledy utíkal? Utíkal tak, jak jsem utíkal jako malý kluk. Běžel. Uháněl. S větrem o závod (můj nejvěrnější společník), jako bych dohnal ustupující horizont, či mohl snad...
A tak jsem to udělal. Zalapal jsem po dechu ve studeném, bleděšedém sychravu toho dne a rozběhl se jako šílenec po poli, vstříc lesu, utíkal jsem a utíkal a utíkal a utíkal a máchal rukama a měl pootevřená ústa a přesně tak... bylo to úžasný.


,,Tak já nevím, zda se jedná o uměleckou instalaci, či náhodné postavení větve..."

Také jsem narazil na zcela neobyčejný strom, buk (samozřejmě, že buk. Jeho poetika smrti, navzdory níž pokračuje v růstu, je něco, co má pro mě hluboký význam. Doufám, že k této otřesné událost došlo před nějakými čtyřmi lety, ale pochybuji. Nic na tom však nezáleží - symbolismus si volíme sami, a proto má pro mě nový kmen jen čtyř let).




Na vrcholku odlomeného kmenu vyrůstal smrček.



A potěšil mě vlastně ten čas trávený tam. Vytratila se úzkostlivost, vytratily se rozpaky... Ne zcela, samozřejmě, ale z velké části ano. Četl jsem si Virginii Woolfovou, tu a tam prohodil s někým slovo, ale vzato kolem dokola už to nebyla vlastně vůbec tak stresující záležitost, spíše otravná. Lesy a ticho mi to však vynahradily.
Potěší to - vykoupí to ony tehdejší chmury a sebespíl. Řekneš si: jsem lepší, dokud ti to teda život zítra zas nevyvrátí, ale tak už to chodí.




Jinak, abych věděl, co mě čeká, to se vskutku říct nedá. Moje poněkud purpurová existence těžkne pod tíhou té barvy a přál bych si, abych byl spíš zevnitř zlatý, než zvnějšku purpurový (byť se jedná o barvu královskou).
Tak dny pomalu plynou, přelévají se jako vlny po pláži sem a tam, a den za dnem víc a víc rozumím té morseovce mého srdcetepu, ačkoliv morseovku neovládám. A napadá mě, že se jednoho rána prostě zvednu a rozbiji celý svět jediným slovem - mám takovou moc, a nejsem sám, fakt ne.










Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus