Zaškovo budoucno a co je v něm obsaženo

Blogový příspěvek o tom, co není.

  ... A nyní něco lehčího.

  Inspirován svým Mužem jsem se rozhodl sepsat vizi svých úkolů a cílů budoucích. Budoucno sice není, ale každý nosíme brýle na dálku a i já vidím na horizontu před sebou nezřetelné obrysy fragmentů světů, jež budou jsou.

*Napsat Koleje života, nového Egoistu a další knihy. Múzy světa, milujte mne!
*Vydat Školu života v nakladatelství. Byl by to dobrý pocit.
*Odjet na Island sám i se svým Mužem.
*Naučit se islandsky. Ég skal!
*Přečíst si knihy, spoustu knih. Atlasova vzpoura, Zámek, Tak pravil Zarathustra, Mumínci, Hledání ztraceného času, ...
*Naučit se lépe vařit. Nemůžu žít celý život o zmražených pizzách, sic to zní velmi lákavě.
*Více milovat lidi, kteří si tou zaslouží.
*Být sám sebou. Život mě neustále vyvádí z omylu té představy, již o sobě chovám a já se ptám každý den sám sebe: jsem tohle já? Je tato otázka vůbec na místě, či se jedná jen o zdráhavost akceptovat to, jaký jsem? A zdalipak je lepší se tříštit svými city v životamžiky, či sám sebe kultivovat v člověka velikého?... Tak mě tak napadá, že možná sám sebou začnu být ve chvíli, kdy se o to přestanu snažit.
*Nebýt šedochodcem. Což jde ruku v ruce s...
*Nežít šťastný a spokojený život. Štěstí nabírá hodnoty až v kontrastu se smutkem, jímž občas procházíme.
*Žít na Ísílu a trávit dny v Nuithavnu. Myslím, že život je příliš krátký a drahocenný na to, abych trpěl společenské nutnosti a konvence pomíjivé doby, do níž jsem se čirou náhodou narodil - vlastně abych trpěl současnou společnost a mašinérii jejího zeitgeistu celkově. Škola, práce, důchod. 8 hodin spánku - 8 hodin práce - 8 hodin volna. 5 dní týdne pracovat a 2 dny sbírat síly. A co jiného tu je? Jen prázdná revolta ztracených. Ale když pomyslím, že já budu tím, kdo na sklonku tohoto života zemře, dopadá na mě legrační absurdita s hořkým nádechem. Rád bych se tudíž zřekl celého světa a odhalil pod jeho hávem svůj vlastní. Cítím ho, všude kolem sebe, stačí ho jen najít. Existují světy jiné, než je ten, který vidíme na každém kroku - ten totiž pozoruji každý den a čím dál častěji mě napadá, že vlastně vůbec nechci být jeho součástí, ačkoliv vím, že tato nevole mě zahubí. Nicméně chci hledat a ucítit každý pád na držku. Zároveň však vím, že někde v horách svítí můj maják polární září a že život není o tom, jaký skutečně je, jako spíše o tom, jak jej vnímáme. To znamená:

*,,Můj cíl již není místo, nýbrž nový způsob nazírání." - Marcel Proust