APATEATYKA


O muži, jenž jednoho dne zavítá do podivného obchůdku:
,,Vítáme Vás v Apateatyce, lékárně pro veškeré Vaše strachy, obavy, noční můry a špatné povahové rysy.“




  Ohlížím se kolem a vidím apatyku – ani si nevzpomínám, že by tady u zastávky nějaká byla - zrychleně vykročím a už vytahuji ruku z kapsy. Vběhnu dovnitř a shazuji z ramen sníh.
 Nikde nikdo. Co je to za šarlatánský krámek? Výjev jako z nějakého sektářského obchůdku Duhových lidí – stěny pokryté regály, na nichž stojí desítky a desítky, ba stovky pestrobarevných, do očí křičících obalů s léky. Ze dveří, jež vedou do místnosti za pultem, ze ozývá podivný šramot.
„Haló?“ zvolám. Šramot utichá. Netrvá dlouho a ze dveří vychází pohledná, mladá dívka menší postavy. Už od dveří na mne upírá svůj zrak – má jasné, zelené oči – přesto jsou jaksi zakalené, neodráží se v nich světlo. Ebenové vlasy ji stékají po spáncích a s fantastickým kontrastem tak dovolují vyniknout veškerým obličejovým rysům. Plné, ale drobounké rty jsou pevně sevřené. Přicházím k pultu, dívka nemluví.
„Xanax, prosím.“ Dívka na mne stále zírá. Co to s ní je? Je zfetovaná? Nepřekvapilo by mne to - dnes je spíše výjimkou potkat střízlivého člověka.
„Nevedeme.“ odpovídá stroze. Její pohled ze mění v čiře tupý.
„Cože? Jak jako nevedete?“ Proč tak čumí? Ohlédla se krátce za sebe, zpět ke dveřím, z nichž vyšla. Náhle se široce usmála – oči stále prázdné.
„Vítám Vás v Apateatyce, lékárně pro veškeré Vaše strachy, obavy, noční můry a špatné povahové rysy.“
„Co prosím? To je nějaký žert?“
„Acholerikum Nihilin 25 mg.“ vyřkla a okamžitě si to kráčí kolem pultu, přechází k jednomu z regálů a vynímá z něj jedno balení. Vrací se ke mne a přes pult mi podstrkuje fosforeskující žluté balení.
„Jedna tableta ráno, jedna tableta večer.“
„Já chci Xanax, tohle si strčte někam!“
„Jedna tableta ráno, jedna tableta večer. Vzorek zdarma. Příště nashledanou.“
Dívka se otáčí a zachází do místnosti za pultem. Ještě chvíli zírám s nechápavým výrazem na dveře a pak beru balení léků do ruky a strkám si ho do kapsy.
Venku před prodejnou se zastavuji a zvedám hlavu – nápis skutečně říká Apateatyka…
S černými myšlenkami nastupuji na autobus a nechávám se dopravit až před mou bytovku. Teprve když vcházím do svého bytu a věším si kabát, vytahuji znovu ono podezřelé léčivo – Acholerikum Nihilin 25mg… Uvnitř je oranžová tubička s bílými léky, k nerozeznání od normálních tablet z normálních lékáren. Ale to bych nesměl být já, abych neměl něco výjimečného, samozřejmě…
Nahlas si odfrknu a hodím tubu s tabletami na svůj noční stolek. Co je to za blbost? Lékárna po vaše strachy a špatné povahové vlastnosti? Už se nemůžu dočkat, až se uvidím v televizi na nějaké skryté kameře.
Dobře, že jsem se ji už dávno zbavil.
Večer se pomalu zahaluje do stále tmavších a tmavších odstínů a má múza leží někde na ulici a třese se zimou – jen pár minut před umrznutím. Dveře do mého bytu jsou dokořán, avšak zdá se, že ji od mého hnízda něco odrazuje… Snad jsem to i já sám.
Rozhlížím se kolem svého bytu a pohledem se zastavuji na regálech s knihami. Kolikrát jsem je již četl? Měl bych si zajít zakoupit nějaké nové. Měl bych, ano, měl bych…
Z urny mé matky, nacházející se v rohu místnosti, se ozývá šepot. Zprvu mu nerozumím, ale postupně nabývá na intenzitě, dokud ke mne nedolehne ta výsměšná věta pronášená chrchlavým, kuřáckým hlasem.
 „JSI VE SLEPÉ ULIČCE, VIKI.
Ohlédnu se na Rudolfínu, kočku, která mi zbyla po matce a jež spokojeně vrní na skříni.
 „A co Lída?“
COPAK JSI STÁLE TAK NAIVNÍ?“
Chvíli zírám do rohu s tím pomníkem na jistá léta, neutichající mateřskou lásku a zároveň na zbytky svého vězení a destruktivní posedlosti. Ona urna se rozesměje tuberáckým smíchem.
„Drž hubu, mami!“ zařvu a ona mě naštěstí skutečně poslechne, ač s potutelným chichotáním. Zaklapnu notebook a usedám si na postel. Z nočního stolku beru Xanax a polykám jednu tabletu.
Dovolte mi usnout, nechť mohu zapomenout, kým jsem...

Stěny mého bytu se pomalu stahovaly k sobě jako poupě usínajícího květu. Zavřel jsem oči, ale stále jsem měl stísňující pocit, jak na mne doléhá objetí béžových zdí… Cítil jsem puch svých potracených skutků a hnilobu snů, skrytých pod mou postelí. Ač mne stěny chtěly pozřít, strop stoupal do těch nekonečných výšin, dokud nesplynul s nebesy a nevykvetly na něm hvězdy. A mé srdce řvalo a má žebra se stahovala jako korzet, po němž stékal studený pot.
Nahmatávám tubu se Xanaxem a beru z ní dvě pilulky. Polykám je a svírám léky v prstech.
Svět byl zkrocen a já usnul.

Pozdní sobotní ráno má hlas mé bytné. Buší mi na dveře a řve. Rozespale otevírám oči, přetáčím se a tuba s léky padá z postele. Nakláním se a sbírám ji.

Acholerikum Nihilin 25mg

Panebože! Já si vzal tu šarlatánskou drogu!
Vztekle mrštím s tubou o zeď a rychle vstávám.
Ta zpropadená ženská stále buší .
„No jo, už jdu!“
Kráčím předsíní a Rudolfína mi přebíhá pod nohami. Vztekle zasyčím a zastavuji se těsně před dveřmi. Zhluboka se nadechuji… a otevírám.
Je to ona, má femme fatale. Tlustá, v županu a s natáčkami v řídkých, modrých vlasech. Míří na mne tím svým tlustým prstem a od úst se ji line její monolog, který je pokaždé naprosto stejný.
„Zpoždění, zpoždění, zpoždění! Já věděla, v prvním okamžíčku co jsem tě spatřila, že v tobě není ani špetka spolehlivosti, jako bylo v tvé nebožce matce – Bůh ji žehnej! Zpropadený flink, to jsi! Já tě varuji, já tě varuji, do týdne chci nájem, jinak, Bůh mi buď svědkem, tě vyhodím! Rozumíš mi, hajzlíku?!“
Zírám na ni s typicky apatickým výrazem, který nasadím pokaždé, když na mě někdo křičí. Na začátku jejího kdákání cítím, jak se do mne pomalu lije vztek až téměř ke špičce teploměru, ale pak, náhle, pomalu upadá a mě začíná ta řvoucí slepice ve dveřích připadat i docela vtipná. Jakmile přestane mluvit, usměji se.
„Podívejte se, paní Komprdová, vy přeci víte, že já dostávám výplatu až desátého. Říkám Vám to pokaždé.“
„To není můj problém!“
„Dnes je třetího. Takže ano, za týden Vám ty peníze přinesu.“
„Hm…“ Zdá se být překvapená mým přístupem. „… Ale co nejdřív! Hned jak je dostaneš!!“
„Pochopitelně. Pěkný den, nashle.“
Zavírám ji dveře před nosem a otáčím se zpět do chodby. S úšklebkem si odfrknu a mířím si to do kuchyně, náhle se však zastavuji… Rudolfína se vrací a otírá se mi o kotníky, přede a líše se k mým nohám…
Sugesce, pochopitelně. Musí to tak být. Něco takového přeci nemůže být možné…
Přecházím do pokoje a hledám onu tubu s pilulkami…
Nebo, snad to i je možné, ale nejde o nic jiného, než o obyčejnou drogu… Nechal jsem se zdrogovat, jedná se pravděpodobně o nějaký opiát, utlumil mi mou osobnost, ano, tak to musí být…
Chvíli se plazím po zemi, dokud nevyhrabu léky zpod knihovny. Sednu si do tureckého sedu a prohlížím si tubu, tentokrát mnohem pozorněji…

Acholerikum Nihilin 25mg
Doporučené dávkování:
1-0-1
Obsahuje výtažky z léčivých bylin.

Pochopitelně! Tudíž se jedná o placebo… a to ještě nikdy nikomu neublížilo, ne…?
Nejspíš to není nic jiného, než hroznový cukr…
Odkládám léky na svůj noční stolek a se svraštělým čelem odcházím do kuchyně pro kafe. Čeká mě přece jenom ještě normální pracovní den.
Počkat, ne - nebude normální. Dnes je ten den. Dnes je ten den, kdy to vážně udělám. Jak zvláštní – jen na ni pomyslím a roztřesou se mi ruce. Děsí mě to, ale musím to udělat. Je to poslední způsob, jak se zachránit, jak vyskočit z té spirály, jak ožít.

Nejistě se zastavuji před vchodem do kuchyňky. Nakukuji zpoza rohu a spatřím Lídu, vysokou rusovlásku s hnědýma očima. Na rozdíl od jiných žen neměla Lída tak kypré boky a velká ňadra – takové přednosti mi vždy připadaly hrozně vulgární.
„Tak jo, Viktore, dobrý. Sebevědomí, to dáš.“ podporoval mě můj vlastní hlas v hlavě.
Zhluboka se nadechuji a vcházím na scénu.
„Ahoj.“ špitnu přiškrceně, avšak zdá se, že mě nezaznamenala. Šmátrá v ledničce a na mne vykukuje její zadek. Zrudnu a otáčím se ke kávovaru. Když si odlévám do hrníčku, Lída se konečně narovnává a překvapeně na mě hledí.
„Ahoj Viktore…“ ve tváři se ji objeví rozpaky – pravděpodobně si myslí, že jsem ji tu okukoval, „… nevšimla jsem si tě.“ Na odpověď poukážu na kávu a zamumlám něco ve smyslu, že jsem si přišel pro kafe. Ona přikývne s nejistým úsměvem a vloží své jídlo do mikrovlnky. Pak se opře o kuchyňskou linku a je ticho. V hlavě mi to přeskakuje, šrotuje a jiskří – avšak nejsem schopen ničeho. Nicméně něco říct musím, neboť dojít dnes domů, aniž by se v mém životě cokoliv změnilo – to mě děsilo ještě více, než odmítnutí a nějaký trapas. Tak v okamžiku, kdy začíná pípat mikrovlnka a Lída se k ní otáčí, aby vytáhla talíř s jídlem, vyhrknu: „Nedala by sis kafe?“
Pocítím, jak mi na čele vyvstává pot. Přišlo mi, že jsem to řekl příliš rychle, nemohla mi rozumět – určitě jsem rudý až za uši. Mladá žena s ohnivě rusými vlasy se otáčí s jídlem v rukou a udiveně na mě kouká. Pak přikývne a mě se podlomí kolena. Málem upustím hrníček a chci se jí vrhnout kolem krku, okamžitě jsem se do ní zamiloval, nebylo zapotřebí ani slov – to gesto, to gesto, ach, Lído! Zasněně na ni koukám a ona zkrabatí obočí.
„Tak naliješ mi?“ zeptá se a mě chvíli trvá, než mi dochází, co řekla a ten orgasmus vzniknuvší lásky je rychle umlčen, načež se rychle otáčím, beru kávovar, nesmyslně breptám a liji ji černý nápoj do hrníčku, který ji okamžitě podám. Když se pro něj natahuje, udělám něco šíleného, něco, co jsem nechtěl udělat – jako kdyby mě na chvíli ovládl někdo úplně jiný. Znovu se ji totiž zeptám a udělám ono fiasko zase o něco monumentálnější – a vskutku to ještě možné bylo.
„Myslel jsem, jako se mnou, jakože…“ a rozumí mi více než dobře, poněvadž když zvedám uprostřed věty zrak a spatřím její znechucený obličej s pozvednutým obočím, dochází mi, co ku mně cítí. Hned utichám a klopím zrak. Lída se nato otočí a odchází – se slabým, posměšným, ale přesto slyšitelným smíchem.

Vcházím do svého bytu a mrštím s taškou o zeď.
„Já debil! Já debil, debil, debil!!“
Klekám si a chytám se za hlavu.
Jak jsem mohl být tak hloupý?! Jak jsem si vůbec mohl myslet, že v té ženě je něco více, než-li přetvářka a úzkoprsost měšťáků?!
Samozřejmě, že je stejná! Samozřejmě, že je mnou znechucená, samozřejmě, že jsem ji vyděsil! Samozřejmě, samozřejmě, samozřejmě!
Ani mě tak nerozhněval její výsměch, jako spíš celkové zklamání z veškerých vztahů, které kdy Viktor Altbauer pokoušel rozehrát!
Tohle byla poslední kapka!
A zítra znova! A znova! A znova! A znova!
Pociťuji hebký dotek kočičí srsti, ale v záchvatu vzteku chytám kočku za kůži za krkem a mrštím s ní o zeď.
Lebka ji křupne a lehké tělo nedopadne na všechny čtyři. Párkrát sebou slabě škubne, dokud poslední záchvěvy života neopustí to staré stvořeníčko, co tu bylo už od mého dětství…
Má ramena klesnou a panty spadnou. To křupnutí se mi ozývá v uších jako ozvěna a ta zoufalá touha po životě mi sevřela hrudní koš…
Doplazím se ke své kočce, ale jako bych nebyl oprávněn, jako bych si nezasloužil na ni byť okem pohlédnout, jsem se zastavil metr od ní a stočil jsem se v breku do klubíčka.

Když vstávám, pociťuji jak na mne dopadá tíha celého mého života; stěny mne svazují ještě pevněji, než kdy předtím a odráží se od nich výsměch celého světa, mění se v nesrozumitelný hukot, vytváří přenádherný rekviem lidského snažení a touhy po smyslu života. Avšak u smíchu to nezůstává; zdi si se mnou hází, jedna ke druhé, strkají do mne a plivou na mne. I všechny mé knihy – i Dostojevskij, i Goethe, i mnoho dalších velikánů stojí u knihovny, ukazují si na mne prstem a vysmívají se mé ubohé maličkosti, jak si zoufale snaží udržet jakýsi tvar… A v křesle! Bože! Tam sedí má matka, přerývavě se chechotá svým chrchlavým, dávivým smíchem, kašle na mne hlen a z kouře cigarety vychází všechna moje slova, věty i rýmy mého směšného uměleckého blití! Můj byt je náhle jen místností 2x2, ale všichni se tam vejdou; všichni krom mne samotného. Smích a řev a bušení stěn jakožto tlukot srdce mého osudu se mění v šum, puch rozkládající se Rudolfíny, cigaret, papíren, fekálií, moči, nemocnice! Nejhorší vůni ale cítím za sebou; je to parfém Lídy, voní jako jahodové lízátko; její smích se mi ozývá těsně u uší, ale nehledě na to, jak rychle a kolikrát se otáčím, nikdy ji nezastihnu.
Ta oranžová tubička se rozzáří jako zjevení andělské; pohlcuje veškeré ty personifikace a metafory, je v ní jednoduchost, vytoužená nevědomost, senilita a demence života; kýžená měšťácká šeď. Natahuji se k ní a bože! Ta (ne)vůně pilulek! Ta jejich (ne)chuť! Polykám ambrózii, nektar svého vytouženého klidu a upadám do temnot spánku, jež září.

Z limba svého vědomí se probouzím velmi pomalu. Z ničeho nic si uvědomuji, že bdím a koukám do stropu – nevím, jak dlouho jsem tak činil. Nicméně jakmile má chodidla dopadnou na koberec, pociťují prazvláštní teplo, jenž postupuje celým mým tělem a já z ničeho nic nacházím podivnou, nepřirozenou vůli do života. Včerejší exces mi náhle připadá až směšný a neoprávněný. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to stále ještě nemrzí, avšak onen hysterický záchvat mi přijde až směšný.
Zrakem se zastavuji na urně své matky, co stojí v rohu. Pociťuji, jak je naplněna popelem mého bývalého já; toho já, jehož se již necítím být součástí. Beru si dvě tabletky Acholerika Nihilinu. Přecházím k popelu své matky, k oné modle, k poslednímu truchlícímu u mého hrobu… Bez výčitek vysypu ostatky své matky z okna. Zdola se ozývá překvapený výkřik a nadávky. Zasměji se a přecházím přes pokoj rychle k notebooku. Ani si neuvědomuji, co dělám, zkrátka činím tak, jak mi našeptává duše, jejímiž cévami konečně neprotéká cholé! Z ničeho nic pociťuji osvobozující zadostiučinění a všelásku k veškerenstvu. Cítím se téměř jako v omámený nějakou drogou, nicméně tato myšlenka se mi jen flegmaticky otře o vnitřek lebky a vyteče uchem hned, jak usednu za stůl.
Otevírám své rozepsané dílo, avšak ku svému překvapení se prsty ani nehnou. Projíždím si vlasy a vyťukávám první větu, jenomže ji po chvíli přemýšlení opět vymažu. Pomalu mne opouští ona nabytá jistota a pocit moci. Protekly mi mezi prsty, rozplynuly se jak ranní mlha a co tu nyní mám před sebou…? Pěnu oné změny… Na druhou stranu, nemůžu čekat, že mne ty magické léky zbaví veškerých mých neduhů a vyřeší všechny mé potíže. Nebo…?
Posadil jsem se na postel s tubou tabletek v rukou.

Acholerikum Nihilin 25mg
Doporučené dávkování:
1-0-1
Obsahuje výtažky z léčivých bylin.

Měl bych se vzchopit. Takhle dobře jsem se necítil již dlouho a přesto nejsem spokojen?
Přecházím po bytě s tabletami v rukou a na chodbě se zastavuji u kočičí mrtvoly.
Musím ji pohřbít. Musím pohřbít nejen ji, ale taktéž celé své minulé já. Toto léčivo bych měl brát jako záchranné lano, ne jako první krok na novou cestu. Ačkoliv ta cesta láká spousty zářivými barvami, nemohu ji nechat vytyčit svůj směr.
Nerozhodně třímám balení léků nad košem. Není to jen tahle zdráhavost, která mě odrazuje od použití dalších léčiv. Samotný fakt, že Acholerikum Nihilin dokázal tak silně změnit mou osobnost, je nanejvýš děsivý. Jsem tohle vůbec já? Na druhou stranu, je toto mé „nové“ já nutně špatné, vezmu-li v potaz, jak dobře se cítím?
Co když je veškerá má melancholie jen nemocí mé osobnosti? Pakliže deprese je považována za chorobu, proč ne melancholie, cholerie, cynismus a všechny ostatní „povahové rysy“, které nás omezují?
Je to droga, nebo pomoc? Mám tablety vyhodit, nebo jít do Apateatyky pro další zázračnou medicínu, která vyléčí jiné mé „neduhy“…?

Nakonec ve mně vítězí strach před neznámem a já vhazuji léky do koše. Chvíli na oranžovou tubičku mezi odpadky ještě koukám, ale pak definitivně odcházím a vracím se na postel, s pohledem upřeným do zdi. Přede mnou se formují dvě budoucnosti – návrat do šedi a nový život – která z nich to bude, je nyní jen a jen na mně.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus