Edith



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

þœ

Obrázek
  z tvých hor  je mi do breku a slunce naposledy vydechlo mi v náručí * loučíš se se mnou jako osika a jediné, nač myslím, je, že musí existovat poslední list na podzimním stromě * a z větru chce se mi plakat... přivál mi dávné dny bez cejchu čísel (domov tam, kam fouká) * vločky padají jako by klouzaly po fasádách pomaloučku a tlusťoučce jako vykrmená perská koťátka * dokážeš si představit tiché kroky po písčité cestě k moři mezi trsy trav a tam rakytník brána duny počká pár desítek let. Víc ne. A já to stihnu přísahám, že jsem                                 na cestě
Další informace

Spisovately deníky 2

Obrázek
       Myslím, že název Vznášeje se na hladině zálivu prostřeleného srdce  se mi líbí, takže zůstaňme u toho, ač pro zkratku budu asi stále mluvit o Hudsonově zálivu . Je to moje „Hledání ztraceného času“? Protože se opravdu snažím oživit jisté pocity či spíše způsob prožívání a vnímání, které se mi ztratily v čase, potažmo během dospívání. Takže jak bylo řečeno již někdy a někde (snad samotným Proustem): „můj domov již není místo, nýbrž způsob nazírání“... k nimž je ale nemožné se vrátit, neboť je odvál čas. Snaha o rekonstrukci je odsouzena k marnosti, a přesto, přesto se o to pokoušet. O co tady vlastně jde, když pitváme a analyzujeme svoji mytologii - je to snaha se vrátit, nebo snaha vykročit vpřed?     V návaznosti na tohle je asi potřeba mluvit o osobní mytologii, která se manifestuje v tvorbě vytvářením subjektivních symbolů či motivů s osobním významem. Jaký má smysl donekonečna psát o Aurélii/Renátě, o modrých tulipánech a liliích, o moři a v...
Další informace

Nahé tělo Virginie Woolfové

Obrázek
 Přiznám se, že každou noc ulehám s Virginii Woolfovou, a nahotou jejího těla upadám do rozpaků. Nevím, co si o tom všem Virginie myslí; její tělo je však nyní mé a mně nezbývá než doufat, že by jí to „nevadilo“ ... Je to zhýralost, můj anděli obtěžkaný kameny, tvé vlasy vlnící se v řece zapomnění, do níž jsi vkročila dobrovolně, a jíž se vzpouzí ti hloupí a bázliví? I já jednou vstoupím do té chladivé řeky, ať tak či onak; zapomenut tak sladce. Můj anděli obtěžkaný kameny, dej mi nové jméno, až znovu nabydu sílu ohlédnout se a ujistit se, že Renáta se na mě nedívá (moře jí sluší). I ona je můj anděl - anděl s trnkami po kapsách (staronová mytologie). Přesto jí vyhlížím každý den, nemohu jinak - a volám ji, hluboko v duši, se skousnutými zuby a panty vrytými do kůže - ten hlad po větru, ta žízeň po moři! Nikdy mě neopusť a buď má! Ne, moje dny nejsou obtěžkané kameny, ale jsem jako ten zimní hranostaj v rozkvetlé louce a v jeho černých perličkách očí se odráží dálná nebesa. A ty se...
Další informace