Čekárna II.




„… no a já na ní koukala, protože jsem to nevěděla a já jakože: ‚Ale mě to nikdo neřekl!‘ a ona prostě, že jsem si to měla zjistit, jenomže…“ Vlastně ani nevím, proč se se mnou baví. Vždyť ji skoro ani neznám. Ach, já hlupák, proč jsem na toto místo chodil? Cožpak jsem si myslel, že se tu budu bavit? Nehledě na fakt, že neslyším nic z toho, kdo mi co říká, kvůli té hlasité hudbě, se cítím poněkud trapně mezi všemi těmi přiopilými lidmi. Dívka mi vypráví o chlapci, co sedí poblíž. Říká, že je do něj šíleně zamilovaná. S úsměvem přikyvuji.
Rozhlížím se po klubu a u baru spatřím rudovlasou dívku s vlnitými vlasy stočenými do drdolu. Za uchem má seschlou kopretinu. Sedí s nohami přes sebe, natočena profilově od baru, směrem k východu, jako kdyby na někoho čekala. Bradu měla lehce kleslou a jednu svou ruku měla položenou na koleni; hleděla na ni. V druhé ruce, spočívající na baru, svírala skleničku s jablečným cidrem. Tu a tam vzhlédla k východu. Vskutku na někoho čeká.
Upíjí ze skleničky a rozhlíží se kolem; naše pohledy se střetnou. Chvíli se na mne upne, ač stále otáčí hlavou, nakonec ale přejede pohledem i mne. Já ji nepřestávám pozorovat. Ona se dále zastavuje pohledem u mladého páru v rohu – chlapec má ruku vloženou v klíně dívky. Rudovláska jen slabě nadzvedne obočí a vrací se k cidru, z něhož znovu krátce upíjí.
Mohl bych se k ni připojit, neboť i ona působí jako v exilu. Jenomže zdá se, že na někoho čeká… Nerad bych k ní přisedl, jen abych byl po několika minutách vyhnán nově příchozím…
A co když nechce, abych se k ni připojil? Kdyby chtěla, tak by neuhnula pohledem. Bylo to neutrální gesto; zastavila se u mě, ale nehleděla na mne dostatečně dlouho na to, abych to mohl brát jako výzvu ke konverzaci.
Upíjím z půllitru. Zvláštní děvče. Rozhodně bych raději hodil řeč s ní než s kolektivem, jímž jsem obklopen právě nyní…
Vytahuje si cigaretu a zapaluje si ji. Z úst ji, společně s kouřem, vychází i dým naší vysněné konverzace, která se mi přehrává v hlavě. Ano, vidím všechny ty scénáře a všechny jsou dech beroucí; dokonalé… Tudíž mi přijde barbarské k ní přikročit a nechat zhmotnit jen jeden jediný a všechny tak odsoudit k uvrhnutí do limba ‚kdyby‘… Dokud se nezapočne náš rozhovor, jsou si všechny budoucnosti rovny; žádná není absolutní, všechny jsou možné.
Počkat, o čem to mluvím? Snažím se uniknout k té iluzorní slečně, která ve skutečnosti není nic jiného, než vymodlené, smyšlené únikové lano z této situace. Proč do ní vkládám své naděje? Neznám ji, ale mohl bych… Kdybych se zvedl a přešel k ní.
Ah, k čertu s ní! Eskapistický únik před realitou, nic více; jen se mi zdá, je to blud! Působí, jako by vyšla z klubu U stepního vlka, ale takových již bylo… Mám chuť po ní něčím hodit. Zatracená ženská, na koho stále čeká?
Típne cigaretu a zvedá se k odchodu.
Ach tak, ona na nikoho nečekala – rozmýšlela se, jako já.

Táhla jako první a hned se jednalo o šach mat.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

Pohádkový realismus

V KLECI