Zaškův blog

Edmund Dulac Jsem šedesátá první vteřina. Jsem ozvěna pohledu, který tě oněměl. Jsem ztracený dotek, bříško prsteníčku levitující nad kůží. Jsem zpocená rozkoš v puklině ledovce. Jsem severní polární záře vycházející z majáku. Jsem noha ve dveřích. Jsem dlaň na židli bránící místo pro toho, kdo nikdy nepřijde. Jsem vytržená stránka z knihy, rozstřihaná a přeskládaná tak, aby mi dávala smysl. Jsem ticho při polibku i ticho mezi tóny při vyzvánění. Jsem chvíle oddělující blesk a hrom. Jsem pupeční šňůra vzpomínek. Jsem smola na prstech po pohlazení tváře. Jsem origami jeřáb složený z dopisu. Jsem třicátá sedmá fotka. Jsem laň na okraji silnice. Jsem nechtěný dotek a omluva. Jsem rameno a tvář, které se neotočily a jsem ruka, která nezamávala. Jsem benzín vypotřebovaný cestou na nákup. Jsem pták za oknem čekárny. Jsem husí kůže v davu lidí. Jsem slunečními brýlemi položenými na sedadle spolujezdce. Jsem exploze...

Dystopie o požitkářském světě a dvou lidech na jeho hranici.   Uprostřed sálu tlustých dětí, odděleného od zbytku světa jen korintskými sloupy a šedesáti šesti metry smogu, jsem stál se skleničkou čokolice, lihoviny destilované z čokoládových bobů, a zíral v tupém neuvěření skrze poloprůhlednou rozetu ve stropě. Přesně v jejím středu se uhnízdil oranžový měsíc, tak pateticky dojímavě. Tato dokonalá chvíle však zůstala opomenuta pod nánosy kakaového prachu a pozlátka přijatelné pederastie, neboť to jediné, co ostatní hosté viděli, byly zbytky čokolády na zubech lidí, s nimiž se zoufale snažili udržet konverzaci.   Klesl jsem zrakem na velkou fontánu obtékající tekutou čokoládou ve třech pramenech – sladká platina si brázdila cestu ve spirále kolem mohutného válce, přes něhož stékal mléčný bronz, co se v bazénku mísil s čokoládou té nejhlubší noci, čokoládou barvy nejúrodnějšího humusu, která dostřikovala na válec z desítek trubiček ...

Mladý muž se potýká s nesmrtelností.    23. říjen Píšu, jelikož ztrácím jakékoliv pojetí o realitě, tudíž potřebuji zapisovat, vrýt svět do papíru černým inkoustem, zhmotnit jej! Copak lze vysvětlit cokoliv? Cokoliv, co se děje? Abych však nepředbíhal. Myslím, že bude nejjednodušší to vyjádřit jednou větou: včera v noci mě rozmetal vlak. Přecházel jsem akorát druhou kolej – stačil ještě jeden krok a byl bych pryč – pak houkání a já ztuhl, a když do mě ten vlak vrazil, tak mi vyrval nohy z boků. Vzpomínám si, jak jsem ležel vedle kolejiště a cítil, ve chvíli, kdy začalo pršet, jak mi dopadají chladivé kapky vody na střeva. Trvalo strašně dlouho, než všechno ztmavlo. Ten pohled na mé nohy, co ležely nehybně snad deset metrů ode mne, byl příšerný. Vracel jsem se z Petrovy oslavy, pitky – na níž jsem ani nechtěl jít – zatraceně, všichni tam do mě lili rum a zelenou a chlast všech barev… zatraceně, soustřeď se! Ve snech je více než obyčejné, že člověku př...