A až tohle všechno skončí, tak my budeme konečně mrtví





vetřel jsem si prach do očí
abych viděl konečně jako druzí
abych viděl zastřeně a zamlženě
a aby mi mohli přátelé foukat do očí
a smát se mým slzám
vetřel jsem si střelný prach do očí
abych mohl střílet po těch, jejichž těla létají
abych mohl střílet po těch, jejichž duše umírají
aby se mi mohly vznítit duhovky
a tak bych byl vysvobozen od pravd
vytřel jsem si ústa hlínou
abych na chvíli pocítil chuť jinou než hořkosladkost vzpomínek
a tu kyselou pachuť která nikam pořádně nezapadá
a zapadá jen mezi řádky, které jsem nikdy nenapsal
a všechny ty centimetry, co oddělovaly naše srdce
se změnily v kovové kůly, které nabodly všechny chvíle
na něž jsem už skoro zapomněl
vytřel jsem svůj pokoj diamantovým prachem
aby svět zase měl nějakou hodnotu
kterou pozbyl ve vteřině, kdy se naše rozštěpy páteře rozpletly
obrátil jsem oči dovnitř své lebky
abych se mohl pořádně rozhlédnout
a najít něco, co by mi připomínalo, jaké to tu bylo předtím
ale nenašel jsem nic než tmu
vetřel jsem si sůl do srdce
abych cítil něco jiného než nic
jak lituji, že jsem se rozloučil
aniž bych věděl, že to bude naposled
jak jsem se naivně smál
a jak se mi nyní lidé naivně smějí
když tančím po svém svědomí
pro ně, aby se smáli a nechali mě na pokoji
každý jde spát
neb není proč se ptát
co chci, 
totiž nechci nic
než zase být sám
tečka
tečka
tečka
jenomže nejsem sám
a už nikdy nebudu
vykřičník
a snad taky
otazník
snad ano
tečka
.

Komentáře

  1. zrovna jsem napsala kamarádce, že bych chtěla být tak měsíc sama, nejlépe v lese .
    a možná spíše potřebovala .

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

Pohádkový realismus

V KLECI