Spisovatelovy deníky 6
A ty básně, kde skončily, ty básně? Vzal je čas, nebo vítr? Když se ohlížím přes rameno, chvějí se mi řasy. A i ve třiceti jedna letech si koušu kůži u nehtů až do krve. Vznášeje se na hladině zálivu prostřeleného srdce , nebo-li Regoista pokračuje docela zdárně. Po konci Díry mě to hodně chytlo, už se mi dlouho nestalo, abych tak moc chtěl psát knihu a aby mi to i přirozeně samo od sebe šlo, aby se mi obrazy skládaly ve věty tak prostě a jednoduše. Zároveň jsem jednotlivé fragmenty začal vkládat do ucelenější podoby a vyřešil nějaké logické kiksy nebo vůbec, děj jako takový (který ostatně stále moc není). Také jsem se rozhodl víc opřít do konceptu lyrického románu a „poezie v próze“ a nestydatě a okatě přímo v textu veršuji. Někdy lépe, někdy hůře, ale je mi to jedno. Jak já žízním, šíleně, po autorském konceptu. Bože, ten svět je tak kreténsky retardovaný, je to k nesnesení, všechno je tak blbé a pr...