Renáta u moře (re:goista, II.)
Jdu a nemyslím na nic... nic neříkám, nic mi nevlaje vlasy, než vítr, kluku...
Seš kluk.
Chodíš tudy a mohl bys chodit kudykoliv a nikdy bys nebyl spokojený, nikdy bys nebyl šťastný. Existuje tolik míst, které jsi navštívil, a kde Tvé srdce stejně tlouklo věčným strachem.
Protože ,,Tvůj domov už není místo,“ nemám pravdu? Ach, Rubene...
Teď mám rty zahalené šálou, na sobě anorak, vlasy mi vlají tady v tom větru, ... kdybych neměla rtěnku, mám rty modré.
Koukáš na šedomodrý horizont (modré moře a šedé nebe / šedé moře a modré nebe / šedomodré moře a šedomodrý horizont) a jsi nešťastný, že Ti svět ještě stále nenabízí místo, na němž by ses mohl stočit do klubíčka.
A přitom Ti dělá radost, že kráčíš po mrtvé zemi; že Ti tenhle svět nic nedluží a že vlhká žlutá tráva šeptá ticho; svět je nakypělý šumem a rozpoznáš jeho tisíce podob? Nechceš, seš teď a tady a mlčíš.
Problém se neskrývá v tomhle světě, Rubene, nýbrž v Tobě, ... můj drahý.
Slova ztrácí smysl. Jak tomu říká Ondřej? ... Co, Rubene? ... ,,Němé prsty“, je to tak...?
Ale ne, tak to není.
Zastavím se na okraji útesu. Žlutá a zelená tráva. Moře je šedé. A hnědá to doplňuje... a modř Tvých očí taky.
Jakákoliv krása se jeví být pak náhražkou života.
,,Moře Ti sluší,“ tvrdils dole na pláži. Jsem pravděpodobně obrovská žena, pakliže mi nesluší barva, střih šatů, účeš... nýbrž moře. Přidružil jsi mi moře, Rubene - moře mi sluší.
Moře Ti sluší.
Dáš si tisíc omluv pro to, že nejsi ten, kým bys chtěl/mohl být.
A já půjdu s Tebou klidně až na okraj světa, dokud nepoznáš, že Tvůj domov nikdy neexistoval.
Bože, krásný
OdpovědětVymazat