Nikdo #2 (Das Glück Der Einsamkeit)

  

  ,,Vím, co chci dělat, ale nevím, kdo jsem,“ řekl mladík, co měl kompas ukazující mu všechna osamělá srdce, na schodech. Absurditu jeho tvrzení jsem nechal plavat. Rozmlouval dále, ač jsem slyšel tak jasně, že má příliš křehké kosti na to, abych mohl brát jeho řeči vážně.
  ,,Proč tady seš, když nechceš být s lidma?“ a ta věta v sobě obsáhla všechny mé pochyby, které ale byly tak upřímné, tak vroucné, tak vlastní, že jsem je nedokázal zavrhnout.
  O několik týdnu později řekl ten mladík s kompasem: ,,Až ti bude šedesát, tak si řekneš: kéž bych s nima šel do tý hospody!“ a já se zasmál se slovy: ,,To jo, zrovna tohohle budu litovat.“
  A šel jsem zase sázet kytky.

Tohle se nestalo:
  ,,Vypadáš osaměle,“ pronesl Bedřich s perlovým prstenem.
  ,,Já nejsem osamělý, já jsem samotný. V tom je rozdíl,“ zazubil jsem se, asi nepříliš přesvědčivě.

A tohle se stalo ve snu:
  Držel jsem Bedřicha (s perlovým prstenem) za límec a cloumal s ním na gauči. Jeho oči byly prázdné, tělo téměř bezvládné.
  ,,Já vím, co Ti tahle budova udělá! Odejdi, proboha, odejdi! Tenhle zámek Tě zničí!“ řval jsem nepříčetně. Přitom jsem si ještě dobře vzpomínal na to, jak nás den předtím vyhuboval za to, jak se v zámku hraje na klavír a jak se v něm zpívá. Ale dnes - dnes mi ho bylo líto a nepřál jsem mu smrt. AČKOLIV JEŠTĚ PŘED NĚKOLIKA LETY BYCH DAL COKOLIV ZA TO, ABYCH MU MOHL SETNOUT HLAVU. (Lidi se mění.)
  Druhý den jsme pak stáli před zámkem a blížilo se k nám tornádo. Už nevím, zda jsme mu utekli.

  Vyčítám extravertům jen jejich aroganci; aroganci jejich extravertnosti křičící: ,,Jsi sám, tedy jsi osamělý, tedy jsi smutný, tedy druž se, tedy buď společenský, tedy buď šťastný!“

  Já vlastně nevím. Bavil jsem se nedávno s jednou krásnou, dospělou Ženou a ta mi řekla, že by nesnesla přijít večer do prázdného bytu. A já to chápu.
  Mám lidi, jejichž váhu si zplna uvědomuji teprve v posledních měsících, snad roce.
  Měl jsem lidi, kteří mi říkali, že jsem Sobec, neboť se lidí údajně nasytím a pak je zahodím... Spíše je to tak, že mám v životě potřebné lidi, a pak ty nepotřebné.
  A to je kruté, nechtít víc, než potřebuji?

  A přemítám občas sám nad sebou a koukám do noci na balkóně; vidím tam daleká světla měst, jak se perlí na horizontu a chvějí se blahem mladých nocí. A to se pak ptám sám sebe, zdali tu není víc, zdali tohle není zbabělost. A já všechny ty pochyby a strachy držím blízko u hrudníku a pečlivě jim naslouchám, stejně jako svým radostem a štěstím.
  Myslím, že je v té zbabělosti odvaha; nechat se odvést do noci vidinou něčeho nejasného, matného, ale něčeho, co nosí Tvé vlastní jméno, daleko od ruchu měst.

  A třeba, až mi bude šedesát, řeknu si: ,,Kéž bych s nima šel do tý hospody!“
  Třeba jo.


A to, že znám jejich tváře, neznamená, že vím, kdo jsou:
Míjníci, tj. lidé, které jsem míjel a znovu již nepotkám.
Tito si však pro svou krásu, osobitost či podivuhodnost zasloužili býti zapamatováni.

Ne ta Gevaudanská.

Velmi nesympatický čert.

Herečka z jednoho strašně starého, černobílého (asi ruského) filmu.
Křižník Potěmkin, tuším.

Jeden z městských bláznů - po městě bos!

Culící se femme fatale.

MUŽ. Pou(s)t(ev)ník. Šel na vlak, na zádech brašnu...
Ke čtyřicítce mu bylo. Nespoutanej.

[Ražůl]

Chlap jako hora, ale smutný oči měl.
Prodával dřevěné zubní kartáčky...

Dělal představení pro děti.
Kundera to myslím psal v Oslavě bezvýznamnosti, že veškerý smysl je v dětském smíchu.
Já to nečetl, takže možná kecám.

ColoursOfOstravácké Sarabely jsou už tradicí.
Snad jejich rod nevymře - jsou to městské jezinky.

Kreslit za pochodu je těžké, ale často nutné, když
člověk chce zachytit esenci toho, co jej na onom
míjníku zaujalo.
Malůvky jsou proto často takové křivolaké a ošklivé.
Marika nosila takovej lacinej batoh na zádech
a bylo jí to fuk.

Kamélie kouřila v hloučku několika dalších dam.
Kdybych řekl, že ty další byly Sarabela III. a Filipína,
tak úplně tak bych nelhal.

Jouda byl asi smutný z toho, že se mu dostalo
toho nešťastného spojení hnědých vlasů
a zrzavých vousů.
Nebuď smutný, chtěl bych říct, vždyť je to tak cool!

Pan průvodčí z pekel by nebyl z pekel, protože
by byl zlý, nýbrž proto, že má takový
pekelný knír a bradku.
Jinak je totiž jako každý jiný průvodčí;
zcela lhostejný a nezaujatý.
A to je fajn.
Jedl jsem tortillu a koukal z okna. Chodil před budovou
a rozprávěl sám se sebou snad deset minut, sem a tam,
sem a tam. Občas by mě zajímalo, o čem si povídá,
protože je do toho vždy tak zabraný.
Když ho občas míjím, snažím se něco pochytit,
leč bezúspěšně.


Poznámka z životníku:
Jarní radost: bíle rozkvetlé keře a stromky
bez listů, nádherně omamně vonící.

















Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkový realismus

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI