UMĚLCOVA SMRT


Postpostmoderní umělci jsou nádherné bytosti.
Viva la revolución!

,,Mým vrahem jste Vy, má alma mater! A tato vražda je Vaše magnum opus." - Zašek
,,Ta škola ze mě udělala akorát tak debila." - taky Zašek

Prázdný domy - Calm Season

Hvězdy zakalené barevnými skly zářily všemi barvami duhy a ve volné chvíli, kdy mi konečně všichni dali pokoj, jsem hledal v obrazech mrazu na oknech portréty a scenérie. Přiložil jsem si nevědomky dlaň přes ústa a čelo se mi zvrásnilo do varhánků, jak jsem soustředěně skládal ledové krystalky do nějakých určitých podob. V naprostém udivení jsem se pak málem rozesmál, když jsem v levém horním rohu oranžového skla nalezl portrét Baldassara Castiglioneho od Rafaela. Uznale mi pokynul a já jemu také.
„Je to venku zajímavé, Teodore?“ Zaznělo mi v ironii u ucha. Polekaně jsem se odsunul a spatřil Sašu, jak se pobaveně šklebí s obličejem nataženým k témuž oknu těsně vedle mne. Baldassare vzápětí zmizel.
„Chcete s něčím pomoct?“ zeptal jsem se ze slušnosti. Saša se zase narovnala, vytáhla několika rychlými pohyby prstů baterii z foťáku a podala mi ji s prosbou, abych ji napojil do nabíječky.
„Neviděl jsi Kubu? Za chvíli začíná další prezentace a já potřebuji jinej úhel,“ hovořila, když strkala do přístroje novou baterii. Líbilo se mi, jak málo práce a soustředění jí to dávalo.
„Podívám se po něm.“ Vstal jsem ze židle a prodral se hloučkem lidí stojícím u baru. Stará fabrika ožila zářivými barvami světel, šatů i vlasů. Mladí umělci vyčerpali veškerý potenciál krásy – k vidění byla celá paleta mladistvé nádhery. Od mile staromódních dívek v krátkých empírových šatech k zelenovlasým feministkám s piercingy ve tvářích; od do hladka oholených štíhlých chlapců v černém kompletu k až obhroublým vousáčům s rukávy tetování. Ze všeho však čpěla póza, přirozeně. Každý jedinec pojal za vlastní jistý styl, to, čím chtěl být a zač chtěl být považován, vtělil do svého oděvu. Já nebyl jiný, spojení úzkých manšestráků a prosté mikiny bez kapuci bylo mile módní, naštěstí nijak extravagantní či působivé. Zaručovalo mi, že jsem moc nevyčníval, a zároveň mi byl jednoduchý, nezajímavý oděv pohodlný.
Popraskané zdi fabriky utvářely obraz pavučiny času, z níž není úniku; tajemný, hutný prostor tohoto bývalého skladiště nyní dýchal prázdnotou vyplněnou halasným smíchem, cinkáním skleniček a ruchu tak vytříbeně nevytříbených konverzací. Hřálo mě u srdce, že umělci resuscitovali tento prostor, jinak odsouzený k zániku, a učinili z něj kolébku múz. Jen toho ruchu by mohlo být méně…
Kuba byl holohlavý vousáč podsaditější postavy, který zjevem a vystupováním zapadal mnohem více k dělníkům, než k umělcům. Měl však štěstí, že se mužnost, sic falešná, vracela do módy a on si tak mohl dovolit nosit svou přirozenost. Měl bezcharakterní, beztvarý obličej; výjimečnost mu, stejně jako mnoha dalším mladíkům, jimž se poštěstilo v genetické loterii, zaručovaly právě jeho vousy.
On a skupinka několika dalších umělců, všichni v rukách třímající cigaretu, jako by se jednalo o nedílnou součást jejich těl, postávali u zábradlí před vchodem do fabriky a nadávali na hnusný, hnusný pohodlný Čecháčky. Plivali po všech a po všem, po svém národu, po svých tradicích, po všech hodnotách, které byly uznávané. Kdyby bylo strhnout státní hranice nebo svrhnout prezidenta tak jednoduché jako si zapálit cigaretu, neváhali by. Nyní jim však nezbývalo než se politicky angažovat alespoň v konverzacích či na sociálních sítích. Byla však v pořádku, ta jejich módní rebelie. Umělci vždy ze zásady revoltovali proti měšťákům a jejich revolta byla také taková – šli bezhlavě a bez námitek proti střednímu proudu, vytvářeli tak jistý kontrast k jinak tupé a nemyslící společnosti. Navíc měli roztomilé, vražedně naivní ideje; to byla ta jejich dětská nevinnost, co je oddělovala od zbytku obyvatelstva, ač ji zakalilo hořké dospívání. Zpřetrhal jsem nitky jejich progresivní dekadence náhlým vpádem.
„Kubo, za chvíli jde někdo další a Saša chce záběr i z jinýho úhlu, jdeš?“
„Jasně, jasně, hele, můžeš to vzít za mě? Jen dokouřím a přijdu. Na,“ pravil a sundav si foťák z krku, podal mi ho, „umíš s tím zacházet, ne?“ Přikývl jsem. Na schodech pod hloučkem seděla černovlasá dívka s modrýma očima, ruce osvobozené od cigarety vložené mezi úzké rovné rty, na jejímž konci tančila sličná fáborka kouře. Pečlivě si mě prohlédla. Byla to Anastasiya, pocházela z Běloruska a na škole měla pověst bezprecedentního vyvrhela, poněvadž srala na konceptualismus a hlubokomyslnost uměleckých děl. Právě proto byla svými spolužáky tak adorována – záleželo jí jen na formě. Byla pochopitelně extrémem, ale právě extrémy dokáží ve své aroganci a tvrdohlavé přesvědčenosti často ohromit umírněnější zástupce totožných názorů. Jako sochařka trávila všechen svůj čas v ateliéru. Vyřezávala a kutala a dloubala a formovala a hnětla sochy postrádající jakoukoliv hloubku i estetiku. Učitelé ji nenáviděli, umělci milovali. Byla totiž úsvitem nového nádechu. K umění se díkybohu vracelo řemeslo, konečně se upouštělo od vulgární absence, vyprázdněnosti formy i obsahu. Drzí mladí umělci ukázali teoretikům a postmoderně fakáče a hodlali přenést um – či jeho nutnost – i na nová média.
Ve velké místnosti už stál na pódiu další umělec a hovořil o svém projektu. Hbitě jsem vytáhl foťák před sebe a ještě za chodu začal natáčet. Saša si mě všimla a usmála se. Obešel jsem hlediště, kde seděli a trpělivě naslouchali umělci, a přiblížil se k pódiu ze strany. Zoomem jsem se přiblížil k obličeji prezentujícího. Byl to mladý muž s knírkem a záměrně rozcuchanými vlasy. Za kulatými brýlemi mu tančily jiskřičky – rozprávěl s viditelným nadšením o konceptu nové sociální sítě určené výhradně jen umělcům fungující jako vysoce sociální portfolio, kde by se artisté (z nějakého důvodu nepoužíval výraz umělci, nýbrž artisté) všech zemí mohli sdružovat, plánovat nové akce a projekty, teoretizovat o současných vlivech a problémech a prezentovat svá díla nejen druhým artistům, ale díky propojení s dalšími sociálními sítěmi i podnikatelům a firmám a ve finále i celému světu. Sklidil mohutný potlesk, načež odkázal poslouchající v sále na internetovou stránku, kde můžou k tomuto vizionářskému cíli finančně přispět.
Následující prezentátor, mladá žena s růžovými krátkými vlasy a tetováním nad výstřihem, hovořila o performativním umění, jehož cílem je dát dohromady i nic netušící kolemjdoucí. K uskutečnění tohoto uměleckého díla bylo však zapotřebí velkého množství lidí, což byl důvod, proč své dílo přišla prezentovat. Jelikož byla inspirativním hostem, tak se dále rozmluvila o svých bývalých projektech. Byla vyloženě renesančním umělcem – vystudovala produktový design, ale věnovala se také grafickému designu i designu interiéru a ve svém volném čase se věnovala právě novým médiím, jakými bylo videospoty a light design, či takové její guilty pleasure – jak to nazývala – performance. Předešlý rok strávila v Anglii, předtím byla zase půlroku v Mexiku. Promlouvala s velmi horečným, živým hlasem. Vyzývala ke kooperaci a angažovanosti, že celý svět je inspirací a když se dají dohromady ti správní lidé, nic není nemožné. Umění podle ní již dávno překročilo hranici estetického média, pravila, že umění je nyní víc než kdy dříve neopomenutelným politickým a sociálním aspektem moderní společnosti. Opět mohutný potlesk, po němž si do zákulisí odtáhla ženu skupinka deseti-patnácti umělců, kteří s ní pravděpodobně chtěli mluvit o možnosti připojení se k jejímu nadcházejícímu happeningu a nemohli již dále sedět, aniž by vyjádřili své nadšení a touhu se přidat.
Přišla přestávka. V rohu pódia se rozehrála indie-folková kapela Sons of the Whale zpívající v angličtině a lidé, zaujati svými rozhovory, se uchýlili k popíjení u baru. Hledal jsem v davu Sašu, abych jí mohl předat fotoaparát se záznamem. Nalezl jsem ji ve společnosti vysokého pohledného mládence s krátkým strništěm s mezerami po stranách úst a vlasy v culíku. Saša mě seznámila s Evaldem, svým dlouholetým kamarádem, který se akorát vrátil z Petrohradu, kam se před dvěma týdny vypravil. Sbalil si batoh, hodil ho na záda a vytratil se.
„A krom toho byl Evald minulé léto v Singapuru a dojel tam jen stopem.“ Saša házela úsměv střídavě na mne, na něj, na mne. Evald přikývl – pozdravil nějakého kamaráda, co ho přiskočil pozvat na pivo – a rozvinul.
„Není nic lepšího než vzít krosnu na záda a nechat se svést po světě. Poznáš tolik skvělých lidí. Byl trochu problém, že jsem měl přes couchsurfing domluvený v Singapuru přespání, a se stopem nikdy nevíš, ale nakonec jsem dorazil jen o den později, než jsem plánoval, a lidi že v pohodě. Dorazil jsem akorát, když pořádali večírek, takže všichni už byli úplně ožralý a já jsem se tam objevil na prahu s krosnou na zádech! Okamžitě si mě zatáhli do středu místnosti a všichni se mě vyptávali, odkud jsem, co dělám, jaká byla cesta. Byla to strašná prdel, usnul jsem ten večer v obejváku na krosně, hostitelé odpadli jako první, takže jsem ani nevěděl, kde mám pokoj! Fakt, tohle nemá konkurenci. Je to nejlepší.“
„Já teď v létě pojedu do Norska na jednu uměleckou rezidenci, hned u Bergenu.“ Chtěl jsem podotknout, že Norsko musí být jistě krásné, ale Evald se okamžitě ujal slova.
Artist residencies? To mám už taky nějakou dobu v plánu. Teď mi přijdou konečně prachy z toho artweeku,“ dívka mu skočila do řeči: „To byla hovadina, vůbec to nezvládli organizačně,“ a mladík ji přikývl, na chvíli se bavili o tomto projektu, načež Evald pokračoval, „no, takže až mi přijdou prachy, tak chci napsat do jedný rezidence v Itálii, chci tam odjet aspoň na měsíc.“
„Jak to probíhá? To prostě bydlíš v nějakém domě a tvoříš?“ zeptal jsem se.
„Sám? Ne. Do uměleckých rezidencí jezdí lidé z celého světa, právě proto je to tak obohacující a inspirativní. Tvoří se často ve společných ateliérech, lidi si povídají, tvoří spolu. Konají se prezentace děl. Celý ten proces je pro současného umělce nedocenitelnou zkušeností… Ohledně toho Bergenu, dávej si pozor, aby tam měli wifinu.“
„Jasný, stejně to ještě není jistý, musím si projít komisí. Ale v Norsku jsem už byla na Erasmu a úplně si to tam zamilovala, fakt bych ráda, aby mi to vyšlo.“
„Vždyť tě vzali na FAMU a máš už za sebou pár reklamních spotů, tak čeho se bojíš?“
„Jo, ale nikdy jsem nebyla součást štábu na natáčení skutečnýho profi filmu, na rozdíl od někoho!“ Oba se s Evaldem zasmáli, ten ji však vzápětí opravil: „Jen jsem nosil kafe, o spolupráci na produkci nemůže být řeč.“ Znovu se jim ústa rozezvonila smíchem. Už se nemohli dočkat, až se začnou prodávat, bažili po tom, stát se produktem – přesně to se odráželo v jejich odlehčeném smíchu. V panenkách se jim blýskala zářivá budoucnost, na které byli odkojeni televizí a školou. Tudíž – kdo by jim mohl zazlívat, že se chtěli stát pasáky, jež místo kurev pasou své múzy? Oni neměli na výběr. Umělec byla profese jako každá jiná a chtít peníze za svůj um je přeci zcela přirozené. Copak je něco krásnějšího, než možnost dojit prachy ze svého koníčku? Koníček má vemena vytažená a je vychrtlý až na kost, ale dokud dává, tak berme.
„Kam jdeš?“ zavolala za mnou Saša. Odvětil jsem suše, že projít.
Zima vyhnala z ulic města všechen lid. Mráz mě skrze plíce osvěžil a dovolil mi lépe dýchat. Z fabriky byla ještě o dobré dvě ulice dál slyšet hudba a ruch. Slabý poprašek ze tmy sestupujícího sněhu chladil mou horečnatost. Na okamžik jsem se zastavil a nastavil tvář se zavřenýma očima flekatému nebi. Nádech, výdech. Pak jsem zamířil k nedaleké řece, která, jak jsem doufal, umlčí ten veselý šum.
Postmoderna zabila umělce a redefinovala jej. To oni, angažovaní artisté a kreativní podnikatelé, povedou umění dál. Chtějí vybojovat nový svět a zároveň být jeho součástí. Umění jako takové už je dávno pouhým stínem umělecké scény, už dávno přestalo existovat. Nyní máme jen umění praktické, tedy design. Nastal konec umění a úsvit produktu. Umělci chtějí vytvářet lepší svět, ovlivňovat ho, formovat - a nejsnadněji se to dělá právě skrze umění všedních dnů - skrze design. Jejich díla mají vylepšovat svět a zkrášlovat jeho podobu, ne jeho duši. Já jsem jen přežitek, jenž musí ustoupit stranou; jsem výjimka potvrzující pravidlo.
Postavil jsem se na krátké molo u řeky, odkud vyplouvali vodáci v kajacích. Čeřivý hluk černé řeky přehlušil tlumený ruch spícího města, oděného do pomerančových světel. Nádech, výdech. Pozoroval jsem věčně plynoucí vodu, její proměnlivost tváří v tvář každé vteřině, a všechny ty kamínky a křehké náznaky ker, které odnášela. Sklonil jsem se, natáhl ruku do vody a vytáhl ode dna malý oblázek, akorát do dlaně. Schoval jsem si ho do kapsy a zvedl zrak k nekonečnému atlasu hvězd na noční obloze. Nádech.
Není tu zášti, jen přitakání a nenápadného vytracení se do noci. Ze samoty hlučné do samoty tiché; ticho, ticho, mé nejmilovanější… Jsme tu jen my dva, já a ty, má protivná lyriko. Žádám tě – odveď mě do noci – daleko od hlučícího davu.















Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

Pohádkový realismus

V KLECI