vangoghka

zahal se do ticha, spočítej střepiny duhových mozaiek, z níž se skládají tvá žebra, zhasni světla a rozžni své oči, buď ticho (až sklapni, nebo-li drž hubu) a zpívej plicemi do tmy svého hrudníku, vpal si do panenek další a další západ slunce, snaž se si ho zapamatovat, ač víš, že ho zapomeneš, ale vpal ho do sebe, ať tebou prostoupí, napsal jsem si: ,,vypadalo to, jakoby paprsky slunce přeřízly kontinentální mrak vejpůl a v mezeře v něm vytekla na oči něžná moře" a vím, že v západech slunce je veškerá poezie světa, nesepsatelná a nevyslovitelná, nedotknutelná a nezhudebnitelná, v západech slunce, v moři a ve větru, to je moje poezie, protože to je má svoboda, a jaká je tvoje, ptám se tě, když čteš tyto řádky a piješ barvy z mých tepen (tepny - od srdce, žíly - do srdce) a říkáš si že zítra bude ten den, kdy se nadechneš a pocítíš celý svět a sám sebe jako osud, osud, v němž vyjádříš sám sebe a nalezneš to, co ospravedlní všechny tvé chyby a omyly stejně tak jako tvé radosti a štěstí, to, co ospravedlní tvůj život jako celek, a pak se necháš oslnit a zemřeš ve sterilních výstavních síních, ale tvá mrtvola bude krásně hebká a jemná na dotek, zevnitř vyhřívaná drobným radiátorem umístěným mezi tvými saténem vystlanými plícemi; chci jen říct, abys nezapomněl, že to, že hřeješ, neznamená, že miluješ - co vůbec znamená ráno vstát a jít, je to zbabělost či odvaha, ale pak vyjdu z modré (a sním o kobaltové barvě, neboť si nevybavuji její odstín a nádech) budovy a zahlédnu, jak v hlubinné modři oceánů vůkol svítí velké pomeranče a mlha se mi rosí na vousech a pravím, že tohle je boj a dokud to nevzdáš, nemůžeš prohrát, pak sedím s Vincentem van Goghem v autě, sedí v sedadle spolujezdce a vypráví mi o Paříži a Arles a Velesmutku a alžírském slunci, jež ho dohnalo k šílenství a já jen sedím v autě a čekám na křižovatce na zelenou a nevidím kolem sebe žádné velikosti, ba až mohutnosti a přesto vím, že na rubu těch chodníků by to všechno snad mohlo být, všechno, o čem Vincent kdy mluvil, a aniž bych ho nadále poslouchal se ponořím do dalšího z těch večerů s čajem a sám sebou, přečtu si báseň na zdi, přetlumočeno do češtiny zní "políbil jsem vítr / vítr políbil mne / jediný přítel / jehož tu je" a pak se vrhám do sebe a vynořuju se unavený, nepřesvědčený, demotivovaný, zklamaný, rozhořčený, naštvaný, ale je to to jediné, co mohu dělat, jediné, co dělám, a tak to dělám a doufám, že zemřu šťastný