ŠACH MAT

Dva mladíci na útěku před povinným náborem do války.

Born To Be Free - Borko

V růži červánků se nyní stěží hledala ta něžnost z dob našich dětství. Do modře se míchala všudypřítomná ruď, zkyslá a prolezlá červi, vtékající do letních večerů a zapáchající škvařeným masem. Dusno předpovídalo bouři krátkých hromů a neviditelných blesků, které neminou, ne, nikdy neminou.

Zhluboka jsem se nadechl. Město už uvadalo, prohnilé zevnitř strachem a nabobtnalými egy svých obyvatel. Lidská těla se schovávala mezi cihlami domů a to, co se míjelo po ulicích, byly stíny. Zoufalé matky bloudily po prázdných silnicích a se zkřehlýma rukama hledaly ve vzduchu vzpomínky na své chlapečky v plavkách se spálenými nosy. Otcové nehledali, jen postávali. Zírali, zahleděni do vysněných budoucností, odsouzených k rozežrání železnými včelami.

Ty a já. Měl jsi hnědé podholené vlasy a kšandy; to jediné, co ti zbylo z naší doby a z mládí, dokud obojí neskončilo někde pod dusnými podpatky kožených bot. Já měl vlasy tak zmaštěné, že jsem si je mohl rukou přehodit vzad a držely. Říkal jsi tomu přírodní pomáda.

Na cestě jsme byli sedmým dnem. Vlna nářků, tyčící se nad Českou republikou, nám už nedávala spát několik měsíců. Proč jsme však našli odvahu utéct teprve v den, kdy nám odvedli naše přátele? Když je člověk většinu času nucen se schovávat a plížit, není pak divu, že je cesta zdlouhavá. Nyní jsme míjeli Chomutov, ale na Island je to ještě dlouhá pouť.

Utíkej, křičela má matka – ta tvá zase, abys zůstal. Štěpili jsme se každým krokem na tisíce a tisíce možných světů, jež nebudou nikdy uskutečněny. I přesto byly naše nohy vyztuženy železem a naše krky ovíjely trnité límce, protože přestat hledět na horizont znamenalo zemřít.

Srabe, volal můj otec – ten tvůj zase, že je na tebe hrdý. Oheň byl luxus, jenž jsme si nemohli dovolit. Ve staré opuštěné chajdě podél kolejí prosvěcovalo skrze rozbité okno měsíční světlo a dopadalo mi do očí, zahleděných do událostí posledních dní. Masíroval sis špinavá chodidla, byli jsme oba tak unavení. Nebyl důvod mluvit, navíc jsme oba museli neustále poslouchat svět, který nás volal zpět, museli jsme naslouchat, zdali k nám nedolehne jeho ozvěna, pulzující jako otevřená rána na hrudi vystrašeného dítěte. Jenomže nás tísnil strach, neboť v tichu, v němž jsme očekávali každou chvílí křik všech našich otců, se ozýval z těch nejtmavších zákoutí naší naděje zcela jiný hlas, hlas ženský a ten šeptal pravdu, o níž jsme sice věděli, avšak ignorovali ji. Vycházel zpoza horizontu, plazil se líně přes vrcholy a lesy, dokud nedoplul až k nám, k našim uším. Měnil naše železo v rtuť a naše límce ve smyčku lana zavěšenou na příliš nízkém stromu. Proč jsme přeskočili přes práh své svobody, ačkoliv jsme věděli, že neumíme létat – tuto otázku jsem si pokládal každé ráno, jakmile na mne dopadly čerstvé sluneční paprsky.

Rozvášněni divokou touhou žít naplno a dýchat mrazivě svěží vzduch na nejvyšších a nejnehostinnějších vrcholcích svých srdcotepů jsme utekli před tím, po čem jsme v podstatě prahli. Život ve válce byl tak reálný a autentický, ale jen proto, že byl tak blízko smrti. Nechtěli jsme tančit na minovém poli a nehodlali jsme umírat pro iluzi svobody, odmítali jsme si prošít dlaně nitkami a odmítali jsme kráčet v pravidelném pevném rytmu ke srázu. Chtěli jsme tančit na parketech plání a hodlali jsme svobodně zemřít, přijímali jsme prázdno svých dlaní a přijímali jsme sráz na horizontu.

V tom nejhlubším tichu jsme však oba věděli, že nejvíc nás nepohání naše touha po svobodě, nýbrž strach ze zbytečné, prázdné smrti, nejvznešenější a nejanimálnější pud ze všech.

Bylo ráno. Slunce bylo ještě ospalé, nechtělo se mu vstávat, když jsme vyšli z chatky a namířili si to zpět do lesů. Ohlížel jsem se zbytečně, nikdo za námi nešel, avšak člověk se nemohl zbavit toho tíživého pocitu statisíců lidských očí probodávajících ti záda. Trval jsi na tom, abychom šli za dne, ač to bylo mnohem riskantnější, neboť hyeny v uniformách na rubu svých kůží slintaly po dětském masíčku, stražily své uši našim snům a hlídaly den, aby ani sebemenší slavík neprolétl mezi paprsky slunce, jež tvořili naše klece. Ale v noci bychom se mohli v lesích ztratit, říkal jsi. Panna nebo orel.

Docházelo nám jídlo, ale v Chomutově ses už zastavovat nechtěl. Docházel nám čas, vlna nad námi se už dávno přelomila a my v jejím stínu už utíkali spíše v křeči, než se skutečným odhodláním. Abychom šetřili jídlo, jedli jsme borůvky a maliny a pili jsme z potoků a řek. Jedli jsme, dokud lesní plody byly jedlé a pili jsme, dokud voda byla pitná. Kdoví, jak dlouho takové mohli zůstat, poněvadž vlna byla den ode dne vyšší a tmavší. Myslím, že se do té krve začala míchat i ropa nebo olej, či dokonce obojí. A vodu nevidět.

Bylo příšerné vedro – pražilo alžírské slunce, díkybohu v lesích se dalo jakžtakž dýchat. K večeru jsme si odpočali, dorazili jsme k nějaké vodní nádrži a chtěli jsme se svlažit. Zdála se opuštěná, široko daleko nikdo. Sundal jsem si skrz naskrz propocené triko, zatímco ty jsi obhlížel okolí. Drželi jsme se v houští, pro jistotu. Slunce bylo stále protivné a já se nemohl dočkat, až mu uniknu pod hladinu. Žádné skákání a cákání, nařídil jsi mi. Podíval jsem se na tebe se sklopenýma očima, mrzelo mě, že jsi mě měl za hlupáka. Vykročil jsem do vody – první krok mi projel žilami a naplnil mě svěžestí, jež mi téměř rozevřela hrudník vstříc pošetilostem, které vlna zahnala až do koutů našich dětství. Postupně pohlcován modrošedou vodou jsem se ztrácel z povrchu zemského, dokud jsem nebyl zcela osvobozen od tíhy vzduchu nasyceného střelným prachem. Ponořil jsem se a stočil do klubíčka; z hladiny vykukovaly ostré obratle mé páteře. Nebylo úniku.

Někdo mi zaťukal na sedmnáctý obratel. Rychle jsem spustil nohy a narovnal se. Byl jsi to ty, usmíval ses: co jsem říkal o tom cákání. Tak mě nemáš tak děsit, oponoval jsem. Jsme tu jen my dva, uklidňoval jsi mě. Řekl jsi to ale zvláštně, něco se pod tou větou skrývalo, avšak nepoznával jsem to. Měl jsem jen tušení jakési barvy, ale tvar, vůni, zvuk… ty mi zůstávaly neznámé. Mohl jsem jen hádat.

Zničehonic jsi praštil dlaní o hladinu a cákl mi do obličeje. Nejprve jsem se rozčílil, ale brzo jsme se oba dva smáli a ta velká vlna na horizontu se k mému údivu dočista ztratila. Najednou jsme tu byli jen ty a já, voda a léto. Bylo to takové, jaké to mělo být, dokud se to neroztříštilo a na tvou tvář nedopadly kapky krve a ropy. Hleděl jsi ke břehu. Věřil bys, že jsem se vážně nechtěl otočit? Měl jsem pocit, že dokud se neotočím, nic se nestane. Vím, že jsme se přehoupli přes práh, ale stále jsme balancovali, ještě jsme nepadali. Jenomže pád byl nevyhnutelný a vítr ve vlasech má taky něco do sebe, že jo.

V mžiku jsem se otočil a spatřil mezi rákosím vykukovat hlavu malé hyeny, jak slintá po našich krosnách plných růží a černých šlápotách v žulové hlíně. Nadechl ses, na nic jiného už nebyl čas. Pak se veškerá voda vylila z břehů, neboť modrošedá nádrž se proměnila v rudočerný oceán a ty ses rozběhl za chlapcem.

Vypotácel jsem se za tebou a když jsem došlápl prvním krokem na rozpálený písek, tak mi všechna studená voda vytekla z pat. Ozval se dětský výkřik, já vykřikl tvé jméno, ale bylo už pozdě. Vyprahlý vítr mě poháněl vpřed a okrádal mě o všechnu vodu. Už jsem si nemohl dovolit být zase mladý.

Doběhl jsem na polní cestu, kde jsi toho chlapce dostihl. Rozmlátil jsi mu hlavu kamenem. Dřepěl jsi u jeho těla a vzlykal jsi, houpal ses ze strany na stranu a já se podíval na hlavičky obilí, co tančily ve větru a rozkmitávaly horizont. Obrysy Islandu se náhle rozplynuly v mlze, jelikož svoboda vykoupená krví zanechává v ústech železitou pachuť. Cožpak jsi měl na výběr? Já nechtěl, škytal jsi. Ta horká krev, co ti proudila tepnami, se nyní vylila z chlapcovy lebky na prašnou cestu a já v té kaluži spatřil to velké ohnivé oko, jak se nám vysmívá.

Zeptal jsem se slunce, co teď a to náhle ztichlo. Ani jsme ho nepohřbili, protože se naproti nám po cestě blížil pár lidí volající jméno patřící nějakému klukovi. Poznal jsem to, neboť bylo zdrobnělé.

 Jediné, co tam na té prašné cestě zůstalo, byl šum obilí, mrtvé dětské tělíčko a v jeho dlani náš kompas. Ztratili jsme směr.