Idiotův monolog




  To co plyne, vyplyne. A co vyplyne?
  Svět je divnej.

  Na světě je jakože hrozně moc lidí, víte? A všichni ti lidi si věří, když se narodí. Tedy, ani si nemusí věřit, protože jednoduše ví, že jsou obrovští. Ale jak stárnou tak se něco s nima děje a oni si musí začít věřit. Věř si! Ti řeknou rodiče doma a učitelé ve škole... Asi se to stává, když máš recitovat básničku před svými spolužáky a ty nechceš. Ale není to o tom, že bys měl strach říct tu básničku před nima, ne, je to proto, že prostě nechceš. Nějaká věc (někde mezi plícema) ti říká: hele nechoď tam... Ale oni ti říkaj jdi tam a řekni nám ji. No jo. Takže tam jdeš a řekneš ji.

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici

  A hned je to špatně.

  Měl jsem plyšového medvěda, když jsem byl malej, jojo. A říkal jsem mu Vilmér. Nevím proč, znělo mi to francouzsky a můj děda byl Francouz a měl jsem ho rád, oba. Takže jsem měl plyšového medvěda Vilméra, o něhož jsem přišel když mi bylo třináct. Vyhodila mi ho matka protože se na něj prej chytal prach. Ale to je jedno. Vilmérovi jsem říkal všechny věci a on dělal to samý. Teď když jsem dospělej už vím, že jsem to říkal sám sobě, že to byl způsob, jak jsem přemejšlel.
  Jednou jsem se s Vilmérem pohádal. Rozbil jsem lampu a svedl to na kočku. Vilmér mi říkal, že jsem se měl přiznat, což jsem neudělal. Od toho dne můj vztah s Vilmérem už nebyl nikdy stejný.
  Chci ale říct něco úplně jinýho. Je mi smutno, víte? Svýho plyšáka jsem odhodil tehdy na skříň. Nemluvili jsme spolu už nikdy. Zpočátku mě to fakt mrzelo a bylo mi smutno. Zdálo se mi o něm; chodil jsem po plyšových chuchvalcích, který za sebou zanechával jako Jeníček a Mařenka drobky. Fakt zvláštní. Nikdy jsem ho už nenašel, ačkoliv byl přímo na mý skříni. Bože! Je mi to tak líto!
  A pak, když ho matka sundala po pěti letech ze skříně a chtěla ho vyhodit, tak jsem ho vyndal z koše a podíval se na něj, ale bylo to pryč, všechno, už tu nebylo nic, chtěl jsem ho mít zase rád a říkat mu o všem, co se mi stalo. Ale změnil jsem se já a změnil se i on. Vilmér byl mrtvej. Už jsme si nerozuměli, neznali se, neměli jsme nic společného. Všechna naše tajemství a všechna dobrodružství, co sme spolu zažili, byli ta-tam. Byl konec. A tak jsem ho do koše zase vrátil. Vzpomínám si, že to mě zasáhlo mnohem více, než to, jak jsme se pohádali. Tehdy jsem neměl žádný sny; plyš jsem hledal na zemi při bdění. Hledám ho dodnes, ale nemyslim si, že ho ještě někdy najdu. Vlastně to vim, ale furt to dělám. To je hrozný, co? Znáte to? Jak hledáte něco, co už tu není a už nikdy nebude. Je to pryč, je to jen plyšák na skříni. A stejně to dělám(e). Je mi to líto.

  Je mi dvacet jedna let a teprve nedávno jsem se naučil pít pivo. Je totiž hořký. Zatraceně hořký. Nikdy jsem nebyl schopnej pít pivo a tvářit se po jeho spolknutí normálně. Vždycky jsem se zatvářil hrozně legračně. Poprvý jsem ochutnal pivo, když mi bylo sedm - od táty. Řekl: "Hynku, ty vypadáš, jako bys spolkl citrón!" se smíchem. A na to jsem si pokaždý vzpomněl, když jsem se napil piva, takže jsem po každém loku vyprsknul smíchy. Lidi se mi smáli, ale mě to nevadilo. Divný je, že tuhle vzpomínku jsem ztratil před dvěma týdny s několika lidmi od divadla. Pracuju jako osvětlovač v divadle a oni mě pozvali po představení na nějaké to pití. "Světluško" (říkají mi tak) "jdeme to zapít, pojď taky!" řekl pan Vorák a všichni se přidali a řekli ať jdu. Šel jsem, ale nechtěl jsem. No a pan Vorák mi objednal pivo. Dvanáctku. Jak mi ji přinesli a já mechanicky upil a polkl, slyšel jsem venku na ulici tátovu matnou ozvěnu ozývající se z nějaký dávný vzpomínky. Až druhý den jsem si uvědomil, že to byla tahle. Už neslyším svýho tátu a jeho smích. Jsem starej. Dvacet jedna let. Necejtim se na to, řekl jeden můj kámoš. A na kolik se cejtíš? zeptal jsem se. Na čtyřicet, řekl a rozbrečel se. Pak jsem neřekl už nic.

  To je další věc. Teda, chlap. Jmenoval se Viktor. Měl ty nejkrásnější ruce, který jsem kdy viděl. Velký, silný, chlupatý, žilnatý a tu a tam zjizvený. A to mu bylo dvacet jedna! Měl hrozně zapadlý oči. A hustý vousy. Smál jsem se mu, říkal jsem, že vypadá jako viking. On se vždycky jenom usmál. Miloval jednu holku, jmenovala se Rozárka. Černý vlasy a oči. Vždycky jsem z ní měl strach. Ale jak byla krásná! Dělala takovou hezkou věc, když jste na ni zavolali a ona k vám stála zády - natočila se zlehka k vám, usmála se s těma svýma třpytivýma očima v nichž byli hvězdy, sklonila bradu a upravila si vlasy za ucho. Tohle jsem ji viděl dělat asi jen čtyřikrát a vždycky když jsem ji viděl k sobě ánfas tak jsem měl chuť ji oběhnout a zavolat na ni jménem, abych to viděl, to krásný umění pozdravu, který dokázala jenom ona. Viktor ji miloval a mě přišlo hrozně zvláštní, jak se ten chlap dokázal kvůli ti ženě tak hrozně změnit v malýho kloučka. On ji fakt hrozně miloval, víte? Dokázal mi třebas i půl hodiny vyprávět jenom o jejích vlasech.
  Ona mu nakonec zlomila srdce a ten krásnej silnej chlap, co se vždycky všech zastal a byl od srdce dobrák, skočil pod vlak.
  Rozárka nebyla zrůda. Bylo ji to líto a brečela. Několik lidí pak říkalo, že Viktor byl hajzl, že to udělal, že ji to zničilo. V tý době jsem se poprvý popral a to skoro každej den, vždycky když jsem slyšel tohle někoho říct. Viktor byl zničenej ne Rozárkou, ale svym vlastnim srdcem. S Rozárkou jsme se tehdy hodně sblížili a já ji neustále ujišťoval, že to nebyla její chyba, že milovala někoho jinýho a že to Viktor zkrátka neunesl. Nebyla to ničí chyba. Ale tak proč se to stalo, ptala se.
  Já nevím. Dějou se některý věci jen tak? Proč třeba prší? Protože ztěžknou mraky. A proč? No protože se shlukne příliš vypařené vody. A proč? No protože se ta voda vypařuje ze země neustále. A proč se vypařuje voda? No protože svítí sluníčko. A proč svítí sluníčko? Protože různý plyny tam hoří a vydávaj světlo. A proč hoří plyny? Já nevim. Bezdůvodně? Určitě ne. Ale prostě nevim. Ví to jenom slunce (a pak pár vědců). Ale pro mě to bezdůvodný je. Je mi to vlastně jedno.
  S láskou je to mnohem jednodušší:
  Proč se Viktor zabil? Protože nesnesl žít bez Rozárky. A proč bez ní nedokázal žít? Já nevim. Bezdůvodně? Určitě ne. Ale prostě nevim. Věděl to jenom Viktor (a nějaký vědci třeba taky). Ale já skončil.

  Všechno hrozně plyne. A co z toho vyplyne? Jenom to, už budu mít někde hrob na kterym bude stát mý jméno. Možná ani to ne.

  V životě musíme ztratit mnohý, abychom získali sami sebe. A já nevim, jestli to za to stojí.

  Svět je divnej. Musíme se vypořádat s mnohym. Vilméra už nikdy nebudu mít. Viktor je mrtvej. Jednou určitě zapomenu na svýho tátu.
  Alespoň že už ty básničky nemusim nikomu předříkávat.




Komentáře

  1. je to úplně jiný, než cokoliv . Nelíbí se mi ten styl natolik, ale je to plný citu, ani ne napsanýho jako nevyřčenýho .
    Kdybys hořel, hasila bych ...................protože objímat pak "nikoho" - sám sebe, není k žití .
    Stojí to za všechno ! věř a to píšu v náladě, o které víš .
    Někdy mi to taky napiš , Zašku .

    OdpovědětVymazat
  2. Něco mě nutí říct, že to za to stojí, ikdyž kdesi hluboko o tom pochybuju.
    Někdy se bojím, jestli neztrácíme víc, než nacházíme. Ale asi právě ta zvědavost, jestli nás za obzorem dneška nečeká přecijen to lepší něco, ta nás žene, popostrkává, dál.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus