DUTOTĚLOST


Mladý muž trpí dutotělostí, kvůli níž se musí neustále vycpávat, aby nebyl jen prázdnou skořápkou.



Posadil jsem se do klubu k partě svých spolužáků, kteří se tak nějak bavili o takových nějakých věcech. Pomalu mi křehla slupka, neboť jsem si ráno zapomněl vyplnit kůži hlínou nebo alespoň pilinami či plyšem. Přinejhorším se dá použít i takový bramborový salát, ale toho je vážně škoda. Seděl jsem tedy v klubu a pil jsem cidr, jelikož jsem upřímně doufal, že ten mě naplní. Skutečně se tak zanedlouho dělo, žbluňkalo to ve mně a já byl za chvíli jako sud – to byla nevýhoda tekutin, nebylo nikdy možné je v sobě nijak uspořádat. Jeden z mých kamarádů se na mě otráveně podíval.
„Zase piješ cidr?“ vytkl mi. Já se stáhl a omluvil se, jenomže mi vypadl špunt z pupíku, z něhož se okamžitě začal tento jablečný mok řinout ven a vytvořil louži pod stolem.
„Ty vole!“ vykřikl jeden z chlapců. Hodil jsem na něj lítostný pohled.
„Já říkal, ať ho sem nebere, že furt jenom pije cidr…“ pronesl jeden z mladíků svému kamarádovi po levici. Bylo mi ještě hloupěji než předtím a tentokrát jsem ani nebyl schopen se nafouknout. Jen tak jsem ležel se svou vyprázdněnou, plochou hlavou na stole a chtělo se mi brečet. Vtom naštěstí dorazil můj dobrý přítel Marián a začal mi cpát do hrudníku pivní pěnu.
„Není to nic moc, ale budeš lehký, kamaráde!“ zasmál se. Skutečně se mi podařilo zase nabýt jakéhosi tvaru, byl jsem vskutku lehký, jen jsem tak plul po zemi, ale bylo mi opět dobře. Muži se rozesmáli a já se už necítil otravný a navíc; naopak se se mnou dali do hovoru a společně jsme se smáli. Dokonce se mi podařilo se s nimi i tak nějak bavit o takových nějakých věcech. Celou dobu mě však vyhlížela od baru jedna dívka, jmenovala se Ambrózie, teda, nejmenovala, ale říkal jsem ji tak. Chodila na stejnou školu jako já a měla rakovinu. Když jsem se ji jednou zeptal čeho, vlepila mi facku (toho dne jsem byl však naplněn olovem, takže to ublížilo jenom jí a já zůstal jen překvapeně zírat). Od té doby na mne podezřívavě kouká a sleduje mne.
Pěna postupně vypěnila a večer se udusil v alkoholovém oparu. Brzy byli všichni mí přátelé pryč (Marián ležel pod stolem, opil se a spal) a já jsem jen koukal do prázdna. Jeden z kamarádů mě řízl do ruky půllitrem, který předtím rozbil. Se smíchem všichni pozorovali, jak mi z ruky vytéká pěna. Hlupáci. Jsem rád, že jsou pryč.
Přišla ke mně Ambrózie. Nosila paruky absurdních barev – ten den měla zářivě zelenou. Zdálo se, že se nestyděla za svou nemoc, naopak ji využívala.
„Ahoj.“
„Ahoj Ambrózie.“
„Cože?“
„Řekl jsem ‚ahoj Ambrózie‘.“
„Proč mi říkáš Ambrózie?“
„Někde jsem to slyšel a hodilo se mi to k Tobě.“
„Ambrózie je pokrm bohů.“
„To by byla škoda.“
„Co?“
„Tě sníst.“
„Jsi legrační. Ale jsi hovado. Proč ses mě tehdy ptal, čeho mám rakovinu?“
„Jenom mě to zajímalo, promiň, nechtěl jsem se Tě dotknout.“
„Ještě mě z toho bolí ruka. Ale abys věděl, nemám rakovinu. Mám alopecii. Je to dědičné.“
„Ó! Alopecie, to zní hrozně zajímavě… Alobalová pec.“
„Prosím?“
„Nevím, alopecie zní jako zkratka pro alobalovou pec. Já mám zase dědičnou amorfii.“
„Dutotělost.“
„Já také neříkám, že máš holohlavost.“
„Promiň. Takže amorfie, to zní fajn.“
„Děkuji, alopecie zní taky moc hezky.“ řekl jsem a z mé ruky vytekly poslední zbytky pěny. Dívka se usmála a vzala mě za ruku.
„To Ti udělali oni?“
„Ano, nebylo to od nich moc hezké.“
„Vezmu Tě domů a zašijeme Tě, co Ty na to?“
„To bych moc rád, Ambrózie.“ řekl jsem s úsměvem. Dívka si mě hodila přes rameno a dotáhla mě k sobě domů. Měla krásně voňavý pokojík, voněl po usušených květinách. Tapety měly květinový vzor a jedna její stěna byla zcela pokryta krásnou, světle purpurovou látkou se vzory bílých kvítků. Položila si mě na postel a pustila se do renovace mé ruky. Když ji dokončila, chystal jsem se nadechnout, abych se naplnil vzduchem, nicméně ona mi v tom zabránila a nafoukla mě přes pupík; foukala a foukala a naplnila mě tak svým vzduchem, svým sladkým, voňavým vzduchem ze svých plic. Vznesl jsem se ke stropu.
„To je normální?“ zasmála se.
„Nemám to moc rád, když mi tohle někdo dělá.“ pronesl jsem nervózně a chytil se knihovničky, co stála u zdi, a sestoupal k podlaze.
„Nemáš nějaký peří?“ zeptal jsem se, drže se regálů.
„Jasný, haha, tady máš.“ podala mi polštář a já ho roztrhl a vysypal si ho do hrudního koše. Mé nohy zbytněly a já konečně dopadl zase na koberec, ač stále příjemně lehký.
„Máš moc hezký pokoj.“
„Děkuju.“ odpověděla. Seděla stále na posteli a pozorovala mne, usmívaje se. Zrak mi spočinul na poličce nad postelí, kde stály umělé hlavy s mnoha barevnými parukami.
„Jak si vybíráš paruky?“
„No, většinou podle nálady. Nebo podle toho, co si chci vzít na sebe, aby mi to ladilo. Ale častěji podle nálady, jo jo.“ pravila a sundala si paruku z hlavy. Její růžová lebka se nádherně leskla pod lustrem. Když uviděla, že ji pozoruji, padla do rozpaků a chtěla si paruku zase nandat, avšak já ji zadržel.
„Nezakrývej se, proč to děláš?“
„Protože se na mě koukáš.“
„Koukám se na Tebe, protože se mi líbíš.“
„Jsi divnej. Když jsem Tě viděla v tom klubu, jak jsi pil a bavil se s těmi blbečky, tak jsem si pomyslela, že jsi stejnej jako oni, ale přitom jsi milej.“ usmála se na mne, ale já uhnul pohledem. Chvíli bylo ticho. Ambrózie pak seskočila z postele a vytáhla ze zásuvky od stolu desky a vrátila se. Vyzvala mně, ať se posadím k ní.
„Podívej. Tohle jsi Ty.“ ukázala na kresbu. Byl jsem to já. Byl jsem moc hezký. Měl jsem moc hezky vystínovaný obličej a precizně vykreslené rysy.
„Jsi fantastická.“ pravil jsem užasle. Ona se uculila.
„Ale mám špatně Tvou bradu. Opravím to.“ vzala tužku a gumu a lehce zasáhla do kresby. Zase nastalo ticho. Zvedl jsem oči k těm jejím a spatřil, že je přizavírá a hodlá mě políbit. Zpanikařil jsem a vzal ji ostrou tužku a propíchl si s ní krk. Okamžitě na ní vylétl horký proud peří a já vyskočil z okna.
Protloukal jsem se městem, zase poloprázdný. Došel jsem až k náměstí, na němž se zrovna pracovalo – pokládala se nová dlažba, čehož jsem využil – nenápadně jsem přešel k hromadě dlažebních kostek a vsypal si je do hrudního koše. Ke mně se akorát blížila skupinka opilců a posměšně na mne pokřikovali. Jak se ve mně o sebe otíraly dlažební kostky a jiskřily mezi sebou, vykřikl jsem na muže v povzdálí.
„Držte hubu vy zkurvení kreténi, nebo vám dám přes držku, do píče!“ což je naprosto vyvedlo z míry, nicméně rychle se vzpamatovali a rozběhli se na mě, ač poněkud potácivě a malátně, s ještě drsnějšími nadávkami než předtím. Rychle jsem se rozběhl pryč a schoval se v jedné zapadlé hospůdce. Tam jsem se posadil ke stolu a objednal si opečenou kachnu na smetaně s oblohou, guláš, krůtu na paprice, medium rare vepřový steak se šťouchanými bramborami, žebírka ve sladké omáčce, lososa s citrusovou marinádou a kroketami a k pití dvě lahve vína. Hned, jak mi tohle všechno ještě za horka přinesli, jsem všechny talíře s jídlem shodil do hrudi, aby mě vyplnili. Kosti z kachny a krůty, společně s žebry, mi trochu překážely v pohybu, ale člověk si zvykne. Vlil jsem do sebe obě lahve, které mi všechny ty dobroty v těle krásně uležely a urovnaly. Podíval jsem se po místnosti a zrakem jsem ulpěl na mladém chlapci sedícím u skupiny několika svých přátel. Sice seděl u nich, avšak bylo poznat, z jeho sklíčeného držení těla a výrazu tváře, že by tam nejraději nebyl. Přešel jsem místnost a rozjařeně si k němu přisednul.
„Zdravím, příteli… Jakpak se máme?“ Chlapec se na mě udiveně podíval.
„Jsem Ambrož, těší mě. A Tvé jméno?... Nech mě hádat! Michael!“ pokračoval jsem.
„Jak jsi to uhádl?“ řekl s vykulenýma očima.
„Vážně se jmenuješ Michael? Haha! Vážně jsem si jen tipnul! To je náhodička!“ zasmál jsem se, chlapec se však znova zasmušil.
„Nech mě o samotě. Máš opici.“ pronesl.
„Jen kachnu, krůtu, prase a lososa. Co se děje? Proč nepiješ s kamarády?“
„Proč bych měl? Nebaví mě to.“
„A zkoušel jsi to už někdy?“
„Co? Se ožrat?“
„Jo!“
„Ne, nemám to rád.“
„Ale Ty jsi mi nějakej exemplář! Čteš Dostojevskijho?“
„Ano.“ řekl poněkud pyšně a já mu vlepil pohlavek.
„Jdi do háje, debile!“
„Máš dívku?“
„Ne.“ odpověděl a já mu vlepil další pohlavek.
„Vrazíš mi ještě jednu a já Ti to oplatím, ale přímo do ksichtu.“
„Podívej se, teď vážně. Copak si myslíš, že Tvoje intelektuální hloubání a Tvá povznesená nadutost tady k něčemu bude? K životu je zapotřebí i trochu té hloupé zábavy, uvolnění, sebedestrukce, sebepopření a sebezapomnění stejně, jako toho Tvého Dostojevskijho. Jestli Ti tohle přijde nízký, tak odejdi a přestaň tady marnit čas!“
„Nemůžu.“
„Proč ne?“
„Protože mě sem pozvali a… prostě tu musím být.“
„Tak přestaň kydat a opij se! Přestaň přešlapovat na hranici, kamaráde, to ještě nikdy nikomu užitek nepřineslo! Buď opusť všechny své intelektuály a bav se, nebo opusť všechny své bohémy a jdi domů! Ale přestaň je tady oba trápit!“
„To se jednodušeji řekne, než udělá!“ řekl rozhořčeně se stísněným podtónem – já se mu hlasitě vysmál a strčil mu pod nos láhev vína.
„Od čeho je alkohol? No, šup, šup, přestaň kňourat, chlapečku, pij, pij!“ řekl jsem se smíchem a Michael se ještě chvíli rozmýšlel, ale pak skutečně upil. Já se zase rozesmál a zamířil pryč z hospody.
Jak jsem šel nočním městem, jehož nebe bylo pod nátlakem drzých oranžových světel prázdné, oslovil mě z jedné z uliček nějaký člověk.
„Hej.. chceš si zašukat?“ řekla ona osoba. Zastavil jsem se a podíval se do tmavé uličky.
„Ty jsi muž?“
„Jo.“
„Tak to promiň, nejsem gay.“
„A zkusil jsi to někdy? Vím, jak Ti udělat dobře…“ řekl ten hlas naléhavě. Byl to velmi příjemný, sametový hlas. Chvíli jsem stál na chodníku a rozmýšlel se, ale pak jsem jen pohodil rameny a vešel do uličky za tím vábivým hlasem. Nahmatal jsem nahého muže ve tmě uličky a vstrčil si ho do těla. Byl vyšší než já a trochu obtloustlý, tudíž se mi roztáhla kůže a já celkově musel působit větší, mohutnější. Kráčeje domů mě přepadla lehká nevolnost a z tvaru onoho muže mi začala praskat kůže. Naštěstí, jak mě vyplňovala žluč výčitek, se jeho tvar postupně rozkládal.
Doma jsem ve sprše nechal ze sebe vytéct tu černou žluč, co z muže zbyla. Stekla do vodovodního potrubí a mne naplnila čistá voda, díky čemuž jsem se opět cítil čistý.

Následující den u snídaně se mi matka svěřila se svým trápením. Nebyl jsem ve své kůži, poněvadž mi přes noc ve vodě v mém těle vyrašily hnědé řasy.
„Synu, kde jsi včera byl?“ řekla matka a posadila se ke stolu. Většinou to nedělala; matka nesnídala, už od rána byla v kuchyni nebo uklízela.
„Byl jsem s přáteli, matko.“
„Nelži mi, víš, že Bůh vidí všechno.“
„Nelžu Ti, matko.“ řekl jsem tiše. Nikdy jsem neuměl lhát. Zrovna jsem si lil mléko do misky a urputně jsem sledoval, jak mléko přetéká z lahve do cereálií – snažil jsem se tak vyhnout matčině pohledu.
„Ale lžeš. Byl jsi s nějakou dívkou. Ve sprše byly kapky černé žluči.“ překvapeně jsem se na ní podíval a mne vyplnila čirá lítost a zahanbenost, která mi zpěnila vodu v těle a z mých úst tak proudem vytekla všechna voda zkalená zlativkami utvořivše se mi v noci v těle, které naplnily misku s cereáliemi. Na hladině už tedy nebylo hezké, bílé mléko, nýbrž hustý povrch se zlatými kvítky.
Matka znechuceně odhlédla a pak vstala.
„Matko, matičko, odpusť mi, já už to vícekrát neudělám! Přísahám Bohu!“ volal jsem na ni zoufale. Matka však neodpovídala, šla do špajzu a já se zhrozil, neboť jsem věděl, co má přijít.
„Matičko, matičko moje milovaná, prosím nedělej to, já nechci, už to neudělám, vážně ne, vážně ne!“ Matka však přišla s kamenným obličejem zpět. Nesla s sebou koš s chlebem, často už zplesnivělým. Položila jej na stůl a já se rozbrečel.
„Maminko, maminko, ne, ne, prosím ne…“ naříkal jsem, avšak bylo to k ničemu. Matka mě vyzvedla a položila mne na stůl. Nemohl jsem se zmítat, to jsem si netroufal. Matka mi rozervala hrudní koš a začala do něj cpát chlebovou střídku. Nakázala mi, ať se modlím otčenáš. Brečel jsem, ale poslechl jsem ji.
„Já to věděla, já to věděla, všechno je to chyba Tvého otce a té jeho démonské nemoci, to kvůli němu jsi dnes takový, jaký jsi, kdyby nebylo jeho.. ach, Bůh mi pomáhej, je to jen zkouška, zkouška mé víry, proto mám takového syna, abych obstála v jeho očích, jsem jako Jób, toto Satanovo sémě je zkouškou mé vytrvalosti, ach, ano, ano, Bože, dej mi sílu…“
Když mě vycpala, vlila mi ještě do těla láhev vína a vody. Pak mě poslala do pokoje, nechť pokračuji v modlitbách.
V pokoji jsem se modlil i přesto, že mě tlačila kolena, jak dlouho jsem na nich klečel. Jak dlouho – snad dvě, tři hodiny? A stále jsem byl hříšníkem. Na okno dopadlo pár kamínků, což mě vytrhlo z mých proseb Boha o odpuštění. Namáhavě jsem vstal a otevřel okno. Marián byl dole a mával na mě.
„Pojď ven.“ zvolal.
„Nemůžu, musím se kát! Táhni, cikáne!“
„To se mě snažíš urazit? Ta stará babizna Tě zase vycpala chlebem a vínem, co?“ zasmál se.
„Mlč! Mluvíš o mé matce!“
„Přestaň kecat a pojď ven, vytahám z Tebe ty sračky a vyplníme Tě hlínou.“
„Nemůžu. Nesmím. Půjdu do pekla. Už moc hříchů, moc, moc hříchů…“
„Jestli okamžitě neslezeš, řeknu Tvé matce, jak jsi o ní včera v hospodě říkal, že je to tlustá děvka co mrdá démony.“
„To si vymýšlíš, Ty! Nic takového jsem o ní neříkal!“
„Komu asi tak bude věřit?“ zakřenil se Marián.
„Cikánovi asi těžko!“
„Kurva, mám tam vylézt a dát Ti přes držku?“ vykřikl vztekle. Chvíli se to ve mně ještě přetahovalo, ale jak mi začal chleba v těle kvasit, vzpříčil jsem se matce a prolezl oknem a slezl po střeše dolů.

Seděli jsme u řeky pod Mariánovo bydlištěm a můj kamarád mě plnil hlínou.
„Dneska máme tu svatbu, budeš tam?“
„Aha, takže proto mě plníš hlínou? Abys mě mohl zformovat?“
„Nech toho. Tak půjdeš?“
„Nemám to moc rád.“
„Bude to cikánská svatba! To je něco jinýho, než ty vaše gádžovský.“
„Stejně.“ řekl jsem a podíval jsem se na špinavou řeku. Marián se postavil, chvíli se na mě díval a pak odběhl. Vrátil se s hrstí peří.
„Kde jsi to vzal?“ optal jsem se jej. Řekl, že ženy akorát doškubaly husy a chystal se mi strčit celou tu hrst do hrudi, já jej však praštil přes ruce.
„Já to nechci!“
„Nebuď blbej.“
„Jdi do háje!“ rozkřičel jsem se na něj.
„Co je to s Tebou, kurva? Nejprve furt piješ cidr a teď tohle?“ pravil. Odvrátil jsem se od něj a chtěl jsem říct něco chytrého, něco, co by ospravedlnilo mé chování a v něm to vyvolalo soucit nebo alespoň pochopení, ale nic mi nepřišlo na mysl, tudíž jsem se zkrátka jen rozběhl pryč.

Běžel jsem daleko, dokud jsem nedoběhl na druhý konec města. Tam jsem ještě nikdy nebyl. Zastavil jsem se na benzínce. Na čerpadla stála fronta. Postavil jsem se mezi auta a čekal, až na mě přijde řada. Vyplnil jsem se dieselem. Zaplatil jsem a poprosil o cigarety a zapalovač. Pak mi padl ještě zrak na láhev whisky. Také jsem si ji vzal. Žena se usmála.
„Tady si někdo dá dneska do těla.“ řekla.
„Jdi do prdele.“ odsekl jsem ji.
Potácivě, naplněn zapáchající tekutinou a upíjeje z whiskey, jsem došel za okraj města, kde byla sběrna kovů. Kéž bych bydlel tady! To bych do sebe mohl každý den cpát olovo, měď, železo, hliník, každý den jsem mohl mít pevný a ostrý tvar, mohl jsem být těžký a nedotknutelný, chladný a velesilný.
Posadil jsem se na vrchol jedné z hromad a zapálil si cigaretu. Pozoroval jsem širé město před sebou, jeho krásný tvar (říkalo se, že z výšky vypadalo jako bota), všechny ty krásné, obdélníkové domy z cihel, všechny ty lidi s ostrými konturami svých nezměnitelných tvarů, které nešlo deformovat. A pak sebe, sebe, jak protékám mezi rýhami v dlažbě, mezi všemi těmi domy, lidmi, jejich rukama, jejich sny a očekáváními. Jak jen protékám konverzacemi a chvílemi jako mřížemi kanálů. Nikde pro mne nebylo místa, neb jsem se nikam nevešel. Kvůli svému nekonstantnímu tvaru, kvůli své prázdnotě, kvůli sobě samému jsem byl odsouzen k tomu, že jsem nikde a nikdy nebyl sám sebou. Byl jsem jen výplň.
Ale to město. To všechno v něm bylo hezké. Všechno to bylo hezké, moc, moc, moc hezké.

Ještě stále žhnoucí cigaretu jsem si vhodil do úst a spolkl ji.


Komentáře

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. ono se mi to smazalo .......... a pak ukázalo, že nemám přístup . ho !
    říkala jsem, že : ty nápady ! že u trhání hrudního koše matkou, mi bylo trochu blivno a to jsem vyndavala před chvílí stehy ......ale, že to k tomu patří ..... že bych se opakovala, že jsi talent ! hlína .
    TAK .

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus