DRAMA
KAPITOLA 18.
PROLOG
Sedím na vyvýšeném místě za
hledištěm, na tom nejlepším místě – celé jeviště mám ve svém zrakovém poli, je
přímo přede mnou. Jsem Dramatik.
Nejsem si ještě úplně jistý,
zda-li mé drama Život bude tragédií
nebo komedií. Jsem velmi spontánní typ, tudíž nechávám dveře do svého divadla
neustále otevřené. Občas sem zavítají zbloudilí lidé, lidé, které znám i
neznám, přátelé i nepřátelé. Jakmile někdo vejde, upřu na něj zrak a hned v něm
vidím veškerý jeho potenciál. Přidružím mu roli a rozkáži mu hrát. A Herci tak
činí.
Má hra trvá už dobrých 18 let.
Mnoho herců už mne opustilo, taktéž ale přišlo mnoho nových. Drama se neustále
mění; v jeden okamžik je to komedie, v druhém tragédie, v dalším
se rozjařeně zpívá a tančí a v druhém se v záchvatu pláče stísněně
lidé mačkají k sobě. Na jevišti už teklo tolik slz, z jeviště se již
ozývalo tolik smíchu… Mé dílo bylo hotové ve chvíli, kdy jsem jej začal.
DĚJSTVÍ
PRVNÍ: O RODINĚ
Tato scéna se bude odehrávat v obýváku. Zde se střetne tolik
lidských emocí, jež budou zakryty pod rouškou až viktoriánského sebezapření a
pošetilého odmítání. Vše, co v naší rodině je normální, je abnormální
v emocionální rovině, je v rozporu s lidskou přirozeností. Je to
výsledkem promarněného života, trpkého ovoce sklízeného za mrazivých zimních
ran…
Jeviště bude osvětleno chladným světlem – má
připomínat mdlé světélkování televizoru, té mašiny, co nahradila naše hlasivky
a tlachá o povrchních jednohubkách, zatímco jádro pomalu hnije, skryté pod
nánosy rozkvetlé plísně. Hudba v této scéně nebude, jen šumění televizoru
– není tudíž jasné, zda-li rodiče pozorují statický šum, nebo nějaký pořad…
Matka s Otcem budou sedět u televizoru. Otec bude zatvrzele
pozorovat se zamračenýma očima prázdnou krabici, co se nachází pár metrů před
ním. Matka bude listovat salátem a střídavě se hihňat a uznávaně kývat hlavou.
Za okny bude hořet a město bude v troskách.
Na scénu přijde Sestra – přichází zleva, aby ji rodiče neviděli –
přešlapuje na místě – vyjde, odhodlaně.
SESTRA Mohu dnes přespat u své kamarádky?
MATKA (nepřítomně) Co je to
za kamarádku?
SESTRA Tu znáš… Julča, ze sboru.
MATKA Aha. Dobře.
Šum televizoru se změní
v hlasitý smích a oba rodiče se nahlas rozesmějí. Sestra se pak rozeřve,
začne se tahat za tváře a šíleně děkovat. Město v pozadí vybouchne, ozve
se příšerný nelidský řev.
Nahlížím do scénáře a čtu si
poznámky.
„Stop!“
Všichni ztuhnou a podívají se na
mne. Zvednu se ze židle a přecházím podél hlediště.
„Ne, ne, ne…“
Vyskakuji na jeviště a se
zkříženýma rukama nesouhlasně pokyvuji hlavou.
„Matko, ty přeci víš, že Sestra je
lesba. Na to nesmíš nikdy zapomínat!“
Matka ale oponuje.
„Vždyť už je tomu rok. Myslela jsem, že už mi to nevadí?“
„Vždyť už je tomu rok. Myslela jsem, že už mi to nevadí?“
„Vadí ti to. Stále ti to vadí.
Jediný důvod, proč jsi nevyhodila svou dceru z domova, když ti to řekla,
je to, že v ní vidíš sebe samotnou – ona je tvým zrcadlením, tvým lepším
já. Dodnes přeci lituješ toho, že jsi nikdy nešla na vysokou. Sestřina
homosexualita je jedinou prasklinou v jinak dokonalém odrazu.“
„Pravda, moje chyba, omlouvám se.“
„Tudíž do toho musíš dát více
skryté nevraživosti a odporu.“
Matka kývne.
Otec se na mne otáčí.
„Neměl bych být podezřívavý?“
Sestra mluví za mne. Nevadí mi to,
naopak – jsem rád, když Herci chápou význam svých postav i postav druhých.
„Ty jsi podezřívavý, ale nedáváš
to najevo – vlastně víš, že jsem lesba, ale rozhodl jsi se to ignorovat.
Nechceš si připustit cokoliv, co by mohlo narušit tvůj stereotypní, poklidný
život.“
Usmívám se a kývám.
„Přesně tak. Takže si to sjedeme
znovu?“
Herci přitakují a Sestra se vrací
do portálu.
Nyní již jde vše podle plánu a
všichni předvádí ukázkový výkon.
Na scénu přijde Já a osvítí ho bodové světlo – ostatní herci jsou ve tmě. Projde se jen tak ledabyle kolem,
nevnímaje druhé.
JÁ (věcně) Takže s tebou můžu počítat,
Sestro?
SESTRA Promiň, musím to zrušit, jdu s Julčou večer ven.
JÁ (smích)
Bodové světlo na Mne se vypne a
rozsvítí se tři bodová světla na ostatní členy rodiny, na každého jedno. Začne
hrát hudba „Prologue“ od „The Antlers“.
MATKA (zasněně) Letošní
módní hit: dlouhé sukně opět frčí!
Matka se odvrátí od Sestry a její
bodové světlo se vypne.
OTEC (rozezleně) No
to je debil, vždyť to byl jasnej faul!
Otec se odvrátí od Sestry a
jeho bodové světlo se taktéž vypne.
SESTRA Myslíš, že bychom měli být vždy sami sebou, i když by to
druhým ubližovalo?
Já promluví do tmy.
JÁ Myslím, že jsme dlužníci
štěstěny.
Sestře se podlomí kolena a
jakmile dopadne na zem, zhasne i její bodové světlo.
INTERMEZZO
I.
Sestra se zvedne ze země, přijde na okraj jeviště a zapálí si cigaretu.
Nevraživě se na ni podívám.
„Neměla bys kouřit…“ Sestra se na mě podívá s nechápavým výrazem a
zeptá se, proč.
„Protože Sestra nekouří.“
„Ale já nejsem Sestra.“ řekne s ironickým úšklebkem. Opřu se o lokty
a promnu si spánky.
„… Jo, promiň. Jsem vyřízený.“
„Měl by sis dát chvíli pauzu. Nejsi stroj.“
„No jasně, a kdo by pak psal? Nemůžu to nechat jen tak vyplynout, to
prostě nejde.“
„… Jen říkám, že bys měl zvolnit. Máš přece jenom všechen čas světa.“
DĚJSTVÍ
DRUHÉ: O ŠKOLE
Já bude sedět ve třídě a číst si – vzhledem k tomu, že tak bude dělat
během hodiny matematiky, k němu přijde učitelka a bude ho chtít
napomenout.
Všichni žáci rytmicky bijí do lavic. Já sedí jako jediný v lavici
na stropě, učitelka bude muset tedy se znechucením vyjít po stěně, až
k němu. Zastaví se u něho a bude nervózně postávat. Já si ji po delší
chvíli konečně všimne.
JÁ Omlouvám se.
Učitelka mu zaklapne knihu. Studentský rytmus
zrychlí.
UČITELKA Teď
máš matematiku! Musíš se naučit soustředit se na věci, které se po tobě
požadují.
Rytmus zrychluje, přidá se chór; začíná se od basů a postupně se
přidávají vyšší hlasy,
dokud se nedospěje k sopránům.
JÁ Jenomže,
paní učitelko, mě není dobře.
UČITELKA Aha, ale číst můžeš?
Zde bude rytmus nejsilnější a
nejrychlejší. Budou zpívat jen soprány.
JÁ Vždyť
matematika—
Vše ztichne.
UČITELKA (soprán)
—Ti sice jde, ale nezapomínej, kdo tě bude zkoušet u maturity. Toho člověka
bys přeci nerad naštval, nebo se pletu?
Já sklopí zrak. Učitelka Mě
zpraží pohledem a poté se snese zpět na zem.
DĚJSTVÍ
TŘETÍ: O PŘÁTELÍCH
Dějství se bude odehrávat někde
v časoprostoru. V pěti bodech budou postaveny významnější postavy Mého
života. Kulisa bude jedno obrovské zrcadlo.
Přítel, Který Se Odstěhoval bude rozpažen, ruce bude mít nabarvené na
červeno, která postupně přejde na loktech do fialové a na těle do modré.
Kamarád, Jež Zradil bude stát zády a tváří z profilu, na tváři
úsměvnou masku. Od páteře mu půjde psychedelicky zbarvená malba tisícera očí.
Přítelkyně A Přítel Z Dětství budou průhlední a v objetí.
Přítelkyně, Která Mne Milovala bude sedět na zemi a bude objímat svá
kolena. Bude pomalována tak, aby splývala s okolím.
Nejlepší přítel #1 bude přítomen pouze v podobě hlasu.
Já bude stát pod jevištěm.
Hudba bude „Parade“ od skladatele Susumy Hirasawy.
NEJLEPŠÍ PŘÍTEL #1 Je život, pojďme ven.
JÁ Vydrž.
Vzpomínám si na to.
NEJLEPŠÍ PŘÍTEL #1 Je čas, pojďme ven.
JÁ Vydrž.
Vzpomínám si.
NEJLEPŠÍ PŘÍTEL #1 Umírám, pojďme ven.
JÁ (rozezleně) Vydrž! Vzpomínám.
Hudba se změní na „The Glow, part II.“ od „The Microphones“
Jedná se o zpočátku údernou hudbu, během této
části se Herci musí postavit do alternativních póz.
Přítel, Který Se Odstěhoval se obrátí zády, která má pomalována šedě,
s červenými a modrými žilkami a své červené ruce si položí na lopatky.
Zakloní hlavu vpřed.
Kamarád, Jež Zradil se obrátí k divákům a ruku si přiloží na
úsměvnou masku. Druhá část jeho tváře, jež není zakryta maskou, se cukavě,
bezhlasně směje – druhou rukou si tento úsměv nadále rozšiřuje, dokud se mu
nezačnou trhat tváře. Hopsá na místě, jeho tělo je pomalováno jedovatými,
zeleno-žlutými pruhy.
Přítelkyně A Přítel Z Dětství ulehnou na zem v misionářské
poloze. Malují po sobě barvami a unisono vypráví zážitky se Mnou.
Přítelkyně, Která Mne Milovala vzplane, ale jako jediná nezmění pózu.
Jakmile tempo hudby zvolní, přijde Nejlepší Přítel #1 oblečen
v Mých šatech a začne ostatní umývat. Až budou všichni nazí a čistí,
odeberou se ze scény.
INTERMEZZO
II.
Jeviště je prázdné. Je totiž noc a já spím. Mezitím si pročítám scénář
z dnešního dne a vracím se k poznámkám, které jsem tam během dne
napsal červenou propiskou. Na stole vedle mého šálku s kafem také stojí
můj psací stroj. Mám v něm rozepsaný zítřejší děj.
„Dobrý den.“
Zvedám zrak a vidím, že se ve tmě
jeviště rýsuje jakási postava. Lusknu prsty.
„Světlo!“
Světla se rozsvítí a já spatřím
drobnější rusovlásku s dlouhými, vlnitými vlasy. Její tvář a odhalená
ramena jsou pokryta tisícerem pihatých hvězdiček a nad očima, tmavými jako
noční nebe, se ve světle odráží pár blonďatých chloupků tvořící obočí… Náhle
začne hrát La Noyee od Yanna Tiersena. Otáčím se ke zdroji
hudby a ku mému překvapení spatřím na balkóně pro diváky zvukaře, jak hraje
tuto skladbu na akordeon. Nejprve jej chci okřiknout, pak ale vidím, že si
očividně hraje čistě pro sebe; je k nám namířen jen z profilu a má
v ústech doutník. Navracím svůj pohled na pódium.
„Vy jste?“
„Jsem Nějaká Dívka… Přišla jsem se
ucházet o roli Fatálie.“
„Ah, jistě, jistě..“
Začal jsem šmátrat v papírech
a hledal jsem složku s uchazečkami o tuhle roli.
„Vydržte okamžik… Tady to je…
Počkejte, konkurz se ale koná až zítra, při hře… Já má projít kolem Domu hudby
a tam ji v okně spatřit… Jste tady příliš brzo…“
Prohlížím si ji. Není dostatečně
vysoká a má pár kilo navíc - není štíhlá, jak se píše v požadavcích.
„Kromě toho, nesplňujete
kritéria.“
„Mohu to alespoň zkusit?“
„… V tom Vám samozřejmě
bránit nemůžu, ale bude to ztráta času, věřte mi…“
Schází z pódia a míří do mé
uličky v hledišti. Usedá vedle mne.
„Mohu tu zůstat s Vámi?“
„Podívejte.. Já mám hodně práce..“
„To nevadí, já budu zticha. Jenom
se budu dívat.“
„Tak.. Tak dobře.“
Rozpačitě se vracím ke své práci,
ale nedokáži se již soustředit. Neustále totiž cítím, jak mne Nějaká Dívka
zkoumavě pozoruje. Její tmavě modré, až purpurové oči v obležení veselých
pih, podél kterých stékají vlny lesklé oranže… Ohlížím se na ni, doufaje, že se
naše oči setkají, ale ona ku mému překvapení spokojeně spí. Zasměji se a
tentokrát se již bez problémů navracím k práci.
DĚJSTVÍ
ČTVRTÉ: O DÍVCE
Scéna se bude odehrávat u Domu hudby. Bude to ta absolutní vteřina
ztráty vlastního vědomí; celý svět se zde zastaví, poněvadž Já spatří Fatálii,
dívku, jež ho jednou provždy změní. Nikdy na ni nezapomene, bude to tvář,
kterou spatří pokaždé, když zavře oči. Bude to ta tvář, kterou uvidí od
dnešního dne v každé ženské tváři. Ve všech a ve všem.
Z okna bude slyšet piano; to Fatálie bude hrát „O Cara Mia, Addio“
od skladatele Mikea Moraskyho. Scéna prosta všech rekvizit; vše zde totiž
ztrácí hodnotu. Světlo bude vycházet jen z okna a bude bílé, oslepující.
Já projde kolem Domu hudby a uslyší hru na piano, zastaví se. Každým
přibližujícím krokem k oknu, z něhož se line hudba, ze sebe svlékne
kus oblečení, dokud se nepostaví nahý pod okno, tváří k divákům, světu na
odiv. Bude si ale zakrývat tvář.
„Ne! To je celé
špatně!“
Vstávám z křesla a pokládám
ruce na stůl.
„Umí tady někdo vůbec hrát?!“
Uchazečka o Fatálii #76 klopí zrak
a Já kříží ruce. Začíná mu to již lézt na nervy, ale s tím se bude muset
smířit – dokud to nebude takové, jaké to chci mít, nedostane pokoj.
„Uchazečko o Fatálii #76, ty se na
to piano teprve učíš! Ty NEUMÍŠ hrát. Rozumíš mi? NEUMÍŠ.“
„Podle mě hraje teda příšerně.“
říká Já.
„Jenomže v tom chybí ta touha
se zlepšit! Ta motivace! Zatraceně! Zmiz! Zmiz, povídám!“
Křičím na Uchazečku o Fatálii #76
a ta se s potlačovaným brekem zvedá od křídla a zabíhá do portálu. Já se
opírá o kulisu Domu hudby. Vztekle na něj syčím.
„Kolik jich tam ještě je?!“
Já se dívá do zákulisí.
„To byla poslední.“
Ztuhnu.
„Cože?“
„To byla poslední.“
„Ale.. To je kravina. Kde je ta..
No… Nějaká… Dívka?“
„Nějaká dívka? O čem to mluvíš?“
Sedám si zpět do křesla a
nechápavě zírám na Mě. Ten si sedá na okraj jeviště.
„Ta Uchazečka o Fatálii #40 byla
podle mě docela dobrá. Nemám ji zavolat?“
Chvíli na něj zírám a pak si beru
scénář. Zvedám červenou propisku a přes celou stránku, jež obsahuje tuto scénu,
dělám křížek.
„Co to děláš?!“
„Tahle scéna tam nebude.“
Z portálu vykukuje Sestra.
„Co se děje?“
Já se zvedá a přechází k ní.
Něco si šeptají.
Chápu jejich znepokojení. Něco
takového se stalo naposledy, když bylo Mě 16 let a zemřel Nejlepší Přítel #1.
Tehdy jsem nezvládl dirigovat hru a zhroutil jsem se. Ale to byla čistě má
chyba – nechal jsem se příliš vtáhnout do děje, zapomněl jsem, že jsem
Dramatik, ne Herec. Tentokrát… Tentokrát je to jiné. Tentokrát se zdá, že scéna
není perfektní, není nikdy taková, jakou ji chci mít; chybí v ní ta esence
ryzosti.
DĚJSTVÍ
PÁTÉ: O SESTŘE
Obývací pokoj. Namísto rodičů budou sedět na gauči dvě figuríny. Sestřina tvář bude
promítána na televizoru. Já bude strhávat tapety, ale bez výsledku – bude se
zdát, že jich je nekonečno. Každou strženou tapetou se změní barva osvětlení.
Hudba bude ambientní.
SESTRA (v televizoru) Eřtarb,
enm inchelsyv, mísorp.
JÁ Snažím se. Nevím jak. Nevím nic. Tváříme
se, jako bychom věděli, jako by všichni věděli, ale já vím, že nevím, a vím, že
nikdo neví. To jediné vím. Vím, že nevím. Nebo možná jen nevím, že vím? Nebo
nechci vědět, že vím, poněvadž nevědět je jednodušší?
Sestra v televizoru začne dávit
květy růže. Tapety budou až podezřele připomínat kůži a maso.
SESTRA Trms tsej out a! Ínezobovsyv outotsij
ounidej s elův éndobovs zeb, akrugif ávochaš okaj is mádapiřp! Chýhurd
ouktoul nej alyb chyb okaj! Arh ínledavid ánaspedeřp nej alyb toviž jům ýlec yb
okaj, ticop mám! Ánecartz mesj, tíčop is oc, míven cebův. Ukčířtarb!
Já strhne masovou tapetu, zpod níž začne
vytékat krev a Sestra začne křičet. Já se vztekem přeběhne k televizoru a
hodí s ním o zem. Jakmile dopadne, zhasnou se světla a hudba se změní
v zásek křiku, neustále se opakující jako přeskakující gramofon.
INTERMEZZO
III.
Sedím na okraji jeviště, ve tmě a pokuřuji – světlo cigarety je jediným
světýlkem, co prosvítá skrze spánek divadelní scény. Nechávám kouř pomalu
vycházet z mých úst. Vím, že tu něco není v pořádku. Ale co to je?
Hra ztrácí dynamičnost, začíná být zmatečná; nezáleží na tom, jak ji píši – děj
se odvíjí, ač podle scénáře, naprosto jinak, než jsou mé představy. Ucítím něčí
přítomnost – někdo si vedle mne sedá.
„Jak se daří, příteli?“ Ten hlas
je mi známý, avšak nejsem schopen k němu přidružit žádný obličej. Ohlížím
se, ale pro tmu nevidím.
„Kdo jsi?“
„To není důležité.“ řekl(a), téměř
bezhlasně.
„Není?“
„Co myslíš?“
„Já nevím. Mělo by být. Kdo Ti
dává právo vkročit do mého života?“
„A kdo mi ho odpírá?“
„To děláš často, že odpovídáš na otázky dalšími otázkami?“ Měl jsem pocit, jako by na mou odpověď zareagoval(a) úsměvem, ale nebyl jsem si jistý.
„To děláš často, že odpovídáš na otázky dalšími otázkami?“ Měl jsem pocit, jako by na mou odpověď zareagoval(a) úsměvem, ale nebyl jsem si jistý.
„Stačí, abych luskl prsty a hned
bych zjistil, kdo jsi.“ řekl jsem náhle s pocitem trumfu. Přitáhl(a) se
k mému krku, cítil jsem jeho/její teplo. Zašeptal(a).
„Ale to ty
nechceš.“ Chvíli nebylo slyšet nic. V ten okamžik jsem luskl prsty a
zjistil, že jsem na jevišti sám.
DĚJSTVÍ ŠESTÉ: O
DOMOVĚ
Toto dějství bude trvat 21
hodin. Já bude sedět na židli a nepřítomně koukat před sebe. Scéna se bude
odehrávat na skládce rekvizit a kulis. 10. hodinu povstane z jedné
z hromad Matka a Otec. Matka Mi zakryje uši. Matka i Otec budou spolu
konverzovat, ale němě. Hádka bude trvat hodinu, po níž Matka odchází ze scény a
Otec usedá do rohu. O 3 hodiny později přijde na scénu Sestra. Tentokrát Mi
zakryje uši Otec. Započne se nová konverzace. Já bude Sestru a Otce dabovat.
JÁ Jak
se daří?
JÁ Všechno
v pohodě.
JÁ Co
škola?
JÁ Dobrý.
Naštěstí mě čeká už jen jeden semestr.
Napětí mezi Sestrou a Otcem
stoupá. Já nicméně dabuje v poklidném duchu.
JÁ Nedokážu tomu uvěřit. Zdá se, jako by
to bylo teprve včera, cos nastoupila…
Tak rychle rostete. Vy oba. Bože,
to už bylo dávno, co jsem vás mohl nosit v náručí!
JÁ (smích)
Hádka vrcholí.
JÁ Víš, přemýšlel jsem… Zrovna se stěhuješ
k Julii a za rok půjde na univerzitu i tvůj bratr… Napadlo mne, že bychom
mohli s Matkou odjet cestovat… Do Austrálie, například. Tvá Matka se tam
vždy chtěla podívat.
JÁ Tati, to je skvělý!
JÁ (slabý
úsměv) Nemyslíš si, že už jsme na to… no, starý?
JÁ Vůbec ne! Konečně máte čas a…
Otec ze
Mne strhne ruce a ukáže směrem pryč.
OTEC Drž hubu! Když seš tak dospělá, tak
se o sebe postarej sama. Chci tě vidět, jak si zaplatíš univerzitu, pokud vůbec
prolezeš! Vypadni! Slyšíš?! Vypadni z
mýho domu!!
Sestra
chvíli kouká se slzami v očích na Otce, pak se otočí a odejde. Otec
odchází na
druhou stranu. Nastává opět ticho, které
bude přerušeno až půl hodiny před koncem dějstvím.
Na
scénu přijde Sestra, Julie, Matka, Otec. Muzikálové číslo. Budou tančit
v párech, jež
budou každou sloku obměňovány.
Já
zůstane na místě.
JÁ (duet s Matkou)
V zrcadle se zřím a spatřím,
že můj odraz je
barevnější.
Tudíž o něj rozbíjím svou
hlavu,
abych se tak mohla smát
všem roztříštěným
budoucnostem.
(sám)
A tak se tě ptám, Matko,
zda-li jsi už pochopila,
že se zavřenýma očima,
nezaniká svět?
(duet
s Otcem)
Ve
zdech bdím i spím,
neboť jsou pevnější než
já.
Vším, čím jsem kdy chtěl,
abyste se, mé děti, stali,
tím vším jsem vás navždy
proklel.
(sám)
A
tak se tě ptám, Otče,
zda-li už tušíš,
že když usneš pod vodou,
nikdo tě už neprobudí?
(duet
se Sestrou)
Chodím
po špičkách
ve výstavních síních.
Svázána žilami a tepnami,
třímám v rukou nůžky,
jež tupím o své sochy.
(sám)
A
tak se tě ptám, Sestro,
zda-li už cítíš,
že vdechováním snů
otrávíš svou duši?
VŠICHNI A tak se tě ptáme,
zda-li už víš,
že tonoucí tonoucímu
pomoci nemůže?
(beze
Mne)
A tak se tě ptáme,
zda-li už víš,
že život se nehraje,
a divadlo nežije?
Julie u poslední sloky vyzvedává Sestru,
jenomže ji neudrží a ta spadne. Hudba ztichne,
ostatní se
přestanou hýbat a Já vytřeští oči. Pomalu se otáčí na Sestru. Má skloněný
zrak,
zdá se, že
vzlyká.
„Co jsi to provedla…?!“ hlesnu společně se Mnou,
aniž bych tak mínil učinit.
DĚJSTVÍ SEDMÉ: O LÁSCE
Ve bílém vlakovém kupé s rudými závěsy bude sedět Já a Fatálie,
která na sobě bude mít totožné oblečení se Mnou.
Bude hrát „Gymnopédie No.1“ od Erika Satieho. Fatálii bude osvětlovat
mdlé, levandulové světlo. Namísto lokomotivy budou slyšet lidské, avšak
nesrozumitelné hlasy.
JÁ Fatálie,
kam to jedeme?
FATÁLIE Chtěla jsem se tě zeptat na to samé…
JÁ Mám
strach.
Hodinové ticho, Fatálie si brumlá nějakou píseň. Hlasy se během této
hodiny postupně ztrácejí ve zvuku lokomotivy, dokud hlasy nezaniknou a nebude
slyšet nic jiného, než hlasité řinčení vlaku.
Hudba se během této hodiny změní
na opakující se „Brim“ od Ólafura Arnaldse, následováno „For Now I Am Winter“
od stejného skladatele na nadcházející konverzaci.
JÁ Prosím,
odejdi.
FATÁLIE Proč?
JÁ (nejistě) Tohle je mé kupé. Mám na něj
místenku.
FATÁLIE Na celé kupé?
JÁ
Přestaň. Já tě snažně prosím.
FATÁLIE (zvážní) To já tebe
také. Ponech mne tu, prosím.
JÁ Ale já mám strach. Co když… odejdeš… a
zůstane tu tvá vůně? Jediné, k čemu pak budu moci tu vůni přidružit, budou
vzpomínky…
FATÁLIE A já mám také strach. Protože jsi jen
další cestující a tohle je jen další kupé.. Přitom
je tu ještě něco transcedentního, něco, co převyšuje mne, tebe, i tuto
místnůstku… Ale co to je? Nevím a děsí mě to, jsem zmatená a chci to tu
opustit, chci utéct, chci i vyskočit z okna jedoucího vlaku, jen abych tu
nemusela být. Cítím, jak ztrácím tvar. Drž mne, drahý!
Já nesměle přistoupí k Fatálii a přiloží ji dlaň ke tváři, dívka
se však rozplyne ve fialový, voňavý mrak, jež je cítit po levandulích. Mrak
vyplní místnost.
INTERMEZZO
IV.
… Něco není v pořádku. Něco
mi nedovoluje pokračovat v psaní scénáře. Nervózně pokukuji po psacím
stroji a prázdném papíře, který na mě řve mé povinnosti a mou inkompetenci. Co
se to děje?
Venku prší. Je slyšet dopad myriád
kapek na střechu divadla.
Zvedám se od stolu a zabíhám za
scénu, kde jsou uloženy odložené kulisy a rekvizity a pociťuji něčí přítomnost.
Rozsvítím, abych spatřil herečku, která hraje Matku
„Matko? Co tu pohledáváš, takhle
v noci?“ Ona se usmála.
„Občas sem zavítám, když mi není
dobře. Dobře se tu přemýšlí. Je vše v pořádku?“
„Ah… Ano…“
„Vážně?“ Oproti svému hereckému
alter-egu je Herečka, představující Matku, velmi milá… Tedy, možná je to
pošetilé tvrdit – mnoho jsem toho s ní mimo analýzy děje a kritiku jejího
výkonu nenamluvil, avšak zdá se být velmi poklidnou.
„Všechno je v pořádku,
vážně.“ Ví, že lžu, přesto se usmívá. A to mi stačí; otáčí se ode mne a zvedá
ze země starou vázu, kterou Já v 7 letech rozbil a musil ji slepit. Lehce
přejíždí po jejím popraskaném povrchu.
Taktéž se otáčím a mířím si to do
skladu, jež se nachází ve sklepení.
Je tu vlhko a zatuchlo… Spousta
starých rekvizit a kulis, spousta zavrhnutých či odmítnutých světů. Tolik
odboček, od nichž jsem odvrátil zrak… Ale nemohu toho litovat; vydal jsem se
svou cestou.
Vcházím do uličky s regály, kde se
nachází nepoužité scénáře. Je jich mnoho. Mnoho realit, jež se mi nezdály být
dostatečně dobré, tudíž jsem je zavrhl či přepsal do jiné podoby s většími
či menšími úpravami…
Hleďme například tady…
Vytahuji krabici a sundám víko.
Náhodně vybírám jednu složku. Je ze sedmnácté kapitoly. Čtu.
DĚJSTVÍ DVACÁTÉ PRVNÍ: O POHŘBU
Nic není věčné. Ani Můj život. Byl nad
námi vynesen ortel smrti v okamžiku, kdy jsme se poprvé nadechli. Tato
pravda bude viset v kostele nad hlavami všech v podobě Mého mrtvého
těla , zavěšeného na lustru, zatímco rakev, na níž budou všichni hledět, bude
ve skutečnosti prázdná. Jen Sestra bude hledět vzhůru a pozorovat, jak
z Mého mrtvého těla odkapává krev.
Hudba v pozadí bude „Time To Die“
od Chrisa Vrenny.
SESTRA (šeptem)
Mami…?
Matka její počínání ignoruje.
SESTRA (normálním
hlasem) Mami…!
MATKA (šeptem)
Ticho.
SESTRA (naléhavě,
křik) Ale mami!
MATKA (šeptem)
Ztichni!
Tělo se utrhne a spadne přímo doprostřed
uličky. Nikdo si jej nebude všímat. Až pastor domluví, zvedne se Otec a další
tři muži, vezmou rakev a ponesou ji uličkou. Bez povšimnutí pošlapou mrtvolu,
načež je následují všichni truchlící a také budou šlapat po mrtvole, aniž by
kdokoliv cokoliv řekl. Jen Sestra bude značně znepokojena.
Vracím složku na své místo. Na toto období si vzpomínám.. Po smrti mého
Nejlepšího Přítele #1 jsem se dlouho utápěl ve smutku a v neschopnosti
psát scénář, neboť mě smutek vtáhl do děje. Když se k těmto časům vracím,
přijde mi ale, že smrt mého nejlepšího přítele byla jen páka, která spustila
řetězec mnoha dalších událostí. Žádné dějství mi nepřipadalo dostatečné dobré a
náhle, s duchem mého kamaráda visícím nad jevištěm, jsem si uvědomil
fatalitu tohoto divadla, neboť i na něj bude jednou zapomenuto. Neustále jsem
zasahoval do děje, dokud jsem se nestal Hercem já sám. Nestíhal jsem psát
scénáře a ani jsem toho nebyl schopen. Nastal i den, kdy každý den byl ve
skutečnosti jen přepsaný den smrti mého přítele, v němž k oné
tragédii nedošlo. Vše vyvrcholilo podpálením divadla, v jehož sutinách
jsem napsal svou sebevraždu.
O den později se začaly renovace.
Uslyším nějaký šramot a zdá se mi,
jako by někdo přeběhl mezi regály. Napnu uši a rozhlédnu se. Srdce se mi
rozbuší.
„Haló? Je tu někdo?“ Odpovědí je
jen ticho a pravidelné kapání.
Přecházím k regálům
s reálnými scénáři a vytahuji jednu z krabic Kapitoly 11.
Zde držím v rukou svou
minulost. Scénáře, jež jsem sepsal, schválil a které byly odehrány.
Tak proč se mi zdají tak cizí?
Proč, nehledě na to, jak moc se snažím na ně vzpomenout… Proč jediné, co se mi
vybavuje, jsou použité rekvizity a kulisy, texty Herců a noci, o nichž jsem
psal…?
Proč se mi zdá tato minulost
stejně nereálná a falešná, jako jsou odmítnuté scénáře…?
Zvedám víko a ke svému překvapení
zřím, že krabice je prázdná.
DĚJSTVÍ
OSMÉ: O SMRTI
Obývák. Na gauči budou sedět tři
figuríny. V pozadí se bude ozývat hlasy Matky, Otce a pláč Sestry. Já bude
sedět na okraji jeviště, které bude
pohlcenou fialovou mlhou, a bude koukat nepřítomně před sebe. Za ním se budou
zrychleně odehrávat všechny kapitoly a jejich dějství. Mne nebude hrát nikdo;
nicméně ostatní herci budou předstírat, že všechny mé repliky i akce byly
vykonány.
Bude hrát „Storm“ od kapely „Godspeed You Black Emperor!“ Dramatik
začne mluvit až v poslední čtvrtině, jelikož až v této pasáži se skladba
zklidní. Touto dobou již budou všechny kapitoly dohrány a jeviště bude
opuštěné.
JÁ Osmý den sestoupil Bůh na zem.
„Cože?“
JÁ Strávil den v těle člověka,
„To není ve scénáři!“
JÁ načež devátý den jednou provždy uhasil
plameny pekelné.
„Zatraceně, posloucháš mě?!“ Znovu
vcházím na jeviště a okamžitě se vrhám k Sobě. Chytám jej za ramena a
třesu s ním.
„Co to meleš?! Drž se scénáře! Drž
se scénáře, rozumíš?! Scénář, scénář, scénář!!!“
„Cože…?“
„Co to říká…?“
„O čem to mluví?“
„To má být nějaký alternativní…?“
Nechápavě se ohlížím
k hledišti, ale kvůli silným reflektorům osvětlující jeviště nikoho
nevidím. Přesto slyším hlasy diváků.
„Tohle se mi teda moc nelíbí.“
„To je sračka, jdeme domů.“
„My přišli na Hamleta!“
„Chceme vrátit peníze!“
Postupně pociťuji, jak mě naplňuje
vztek. Figurínu ve svých rukou odhazuji stranou. Pevně se stavím na okraj
jeviště a mluvím do hlasité temnoty.
„Žádný Hamlet neexistuje! Žádný
Romeo a Julie neexistuje! Nic neexistuje, cožpak to nechápete?! Není se na co
dívat! Jen čekáte v hledišti na smrt, vy hlupáci! Psaní scénářů a
vypisování charakterů postav je zbytečná námaha, nikam to nevede! Tím jen
vraždíte všechny postavy i všechna dějství! Naděje, jež si vybudujete ze svých
snů, z vás udělá jen diváky, kteří hledí, ať se všechno odvíjí tak, jak
jste si to představovali! A to by bylo v pořádku, jenomže víte co?! Svět
je složen jen ze dvou druhů lidí! Z diváků a dramatiků! Žádní herci!
Slyšíte!? Žádní herci!! ŽIVOT NENÍ DIVA…“
Poslední slovo té věty v hrůze polykám.
„Vidím, o co se snažíte,
Dramatiku, ale musíte to slovo vyslovit. Divákům to jinak nedojde.“
Nestačil jsem se ani znovu
nadechnout.
„Život není divadlo.“
Z hlediště se nejprve ozve
pomalé tleskání jednoho páru rukou, časem ale nabírá na síle a rychlosti. Když
se rozsvěcí světlo, spatřím, že tleskání je jen nahrávka a hlediště je prázdné.
Klaním se nikomu.
EPILOG
Zestárlý Dramatik ležel, leží a
bude ležet na nemocniční posteli. Opuštěné divadlo se rozpadlo, rozpadá a
rozpadne. Ze střechy sem pronikalo, proniká a bude pronikat slabé, oranžové
světlo večera, v němž tančil, tančí a bude tančit prach a ulehal, ulehá a
bude ulehat na Dramatikovu tvář.
Vše skončilo, končí a skončí. Vše zemřelo, umírá a zemře.
Vystupuji ze své pozice a otevírám
okno. Z kupé se okamžitě vyvalí všechna levandulová mlha. Pak usedám
k Dramatikovi na postel.
„Jak se cítíš, Tobiáši…?“
„Tobiáš…“
„Ano, to je tvé jméno.“
„Tvé taky.“
„Je to jméno nás všech.“
„…. Jsem rád, že jsi tady se
mnou.“
„Napsal jsem jedno dějství…“
„Vážně?“ jeho oči se rozšíří a slabě se usměje, „Mohu si ho přečíst?“
„Vážně?“ jeho oči se rozšíří a slabě se usměje, „Mohu si ho přečíst?“
„Jen do toho.“
DĚJSTVÍ
[ ].: O DRAMATIKOVI
Já se Sestrou budou sedět
v kavárně a povídat si. Ostatní návštěvníci kavárny zpěvavě říkají
„Blablabla…“ Sestřin duševní stav se v poslední době zhoršil, nestíhá
univerzitu a doma ji přetvářka ubíjí. Sestra omylem vylije šálek s kafem,
načež se rozbrečí, vjede si prsty do vlasů a Já, místo toho, aby ji uklidnil,
tak převrhne stolek. Sestra bude šokována, ale pak se přidá, společně rozmlátí
celou kavárnu, aniž by si toho kdokoliv z návštěvníků všiml… V jeden
okamžik se Já a Sestra obejmou a budou se smát…
„Stop. STOP!!!“
Já se zvedá ze země, Sestra
zůstává klečet a protočí očima.
„Kolikrát to ještě budeme muset
sjíždět?! Kolikrát?!
„Proboha, Dramatiku, je ten křik
vážně nutný?“ zvedá hlas Sestra.
„Co ti tak vadí, zatraceně?“ zvolá
Já.
Opět vcházím na jeviště a předtím,
než mohu vypustit z úst své připomínky a nadávky – převážně jen nadávky –
tak něco uslyším..
Piano.
Odkud hudba vychází, netuším, a
ani to není důležité. Zdá se, jako by ani nepocházela z určitého místa;
zdá se, jako by to byla hudba v pozadí mého života a já si teprve nyní
uvědomil její přítomnost.
Celá scéna se počíná navracet do
původního stavu. Stoly se zpomaleně navrací do svého původního místa – do
rozlitých hrníčků se vlévají nazpět nápoje – třísky se vrací ke svým židlím
jako děti do náruče svých matek a ty následně sami sebe vkládají pod stoly.
Návštěvníci chórově zpívají falzetem. Já a Sestra celou tu dobu tančí pozpátku
valčík a Sestřiny slzy jsou pohlcovány kávovými prameny, jež tančící pár
obklopuje. A klavír hraje čím dál tím hlasitěji.
JÁ Co teď, má drahá sestřičko?!
SESTRA Co by, bratříčku! (se
smíchem) Je čas zbourat scénu!
A já si v ten okamžik
uvědomuji vůni a chuť té pěny, co vyvěrá z peřejí života, které si brodí
svou cestu skrze osudy. Její lehkost, na níž jsem pohlížel s opovržením.
Otočil jsem se zády k divákům a roztáhl ruce do šíře, tak se oddávám
celému světu hrdě s bradou zdviženou, připraven na vše, co mě čeká.
Stěny divadla se protrhnou jako
hráze a divoká, rozbouřená voda vtrhává na prkna, co znamenají život a bere
s sebou vše, všechny rekvizity, všechny herce i vedlejší postavy, všechna
světla i samotnou hudbu. Ledová, ledová povodňová voda
bere sebou vše a očišťuje nás od všeho falešného; jen pravda zůstává.
Tudíž, jakmile voda opadne,
zůstávám stát na jevišti jako jediný a znovu se zaposlouchám… Avšak není slyšet
nic - je ticho. Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a přiložím si dlaně
k uším; slyším burácení moře, slyším řev sopky, slyším, jak mi tělem
proplouvá krev. Slyším sám sebe.
Vše začalo, začíná a začne.
Vše žilo, žije a bude žít.
Vše bylo, je a bude.
DĚJSTVÍ
NULTÉ: O ŽIVOTĚ
.
jsi neuvěřitelnej talent, musíš to dát přečíst někomu, kdo s tím hodláb něco udělat, nemyslím s konkrétním textem, ale s tím stylem psaní, co tu předvádíš .
OdpovědětVymazatnikdo by Ti neřekl 18 . / je to dobře ? /
žíznila jsem po textu od Tebe, to vedro je strašný . //