DRAMA

Je to život, je to divadlo? Je to skutečnost, je to hra?

KAPITOLA 18.

PROLOG

Sedím na vyvýšeném místě za hledištěm, na tom nejlepším místě – celé jeviště mám ve svém zrakovém poli, je přímo přede mnou. Jsem Dramatik.

Nejsem si ještě úplně jistý, zda-li mé drama Život bude tragédií nebo komedií. Jsem velmi spontánní typ, tudíž nechávám dveře do svého divadla neustále otevřené. Občas sem zavítají zbloudilí lidé, lidé, které znám i neznám, přátelé i nepřátelé. Jakmile někdo vejde, upřu na něj zrak a hned v něm vidím veškerý jeho potenciál. Přidružím mu roli a rozkáži mu hrát. A Herci tak činí.

Má hra trvá už dobrých 18 let. Mnoho herců už mne opustilo, taktéž ale přišlo mnoho nových. Drama se neustále mění; v jeden okamžik je to komedie, v druhém tragédie, v dalším se rozjařeně zpívá a tančí a v druhém se v záchvatu pláče stísněně lidé mačkají k sobě. Na jevišti už teklo tolik slz, z jeviště se již ozývalo tolik smíchu… Mé dílo bylo hotové ve chvíli, kdy jsem jej začal.

DĚJSTVÍ PRVNÍ: O RODINĚ

Tato scéna se bude odehrávat v obýváku. Zde se střetne tolik lidských emocí, jež budou zakryty pod rouškou až viktoriánského sebezapření a pošetilého odmítání. Vše, co v naší rodině je normální, je abnormální v emocionální rovině, je v rozporu s lidskou přirozeností. Je to výsledkem promarněného života, trpkého ovoce sklízeného za mrazivých zimních ran…

  Jeviště bude osvětleno chladným světlem – má připomínat mdlé světélkování televizoru, té mašiny, co nahradila naše hlasivky a tlachá o povrchních jednohubkách, zatímco jádro pomalu hnije, skryté pod nánosy rozkvetlé plísně. Hudba v této scéně nebude, jen šumění televizoru – není tudíž jasné, zda-li rodiče pozorují statický šum, nebo nějaký pořad…

Matka s Otcem budou sedět u televizoru. Otec bude zatvrzele pozorovat se zamračenýma očima prázdnou krabici, co se nachází pár metrů před ním. Matka bude listovat salátem a střídavě se hihňat a uznávaně kývat hlavou. Za okny bude hořet a město bude v troskách.

Na scénu přijde Sestra – přichází zleva, aby ji rodiče neviděli – přešlapuje na místě – vyjde, odhodlaně.

SESTRA      Mohu dnes přespat u své kamarádky?

MATKA      (nepřítomně) Co je to za kamarádku?

SESTRA      Tu znáš… Julča, ze sboru.

MATKA      Aha. Dobře.

  Šum televizoru se změní v hlasitý smích a oba rodiče se nahlas rozesmějí. Sestra se pak rozeřve, začne se tahat za tváře a šíleně děkovat. Město v pozadí vybouchne, ozve se příšerný nelidský řev.

Nahlížím do scénáře a čtu si poznámky.

„Stop!“

Všichni ztuhnou a podívají se na mne. Zvednu se ze židle a přecházím podél hlediště.

„Ne, ne, ne…“

Vyskakuji na jeviště a se zkříženýma rukama nesouhlasně pokyvuji hlavou.

„Matko, ty přeci víš, že Sestra je lesba. Na to nesmíš nikdy zapomínat!“

Matka ale oponuje.
  „Vždyť už je tomu rok. Myslela jsem, že už mi to nevadí?“

„Vadí ti to. Stále ti to vadí. Jediný důvod, proč jsi nevyhodila svou dceru z domova, když ti to řekla, je to, že v ní vidíš sebe samotnou – ona je tvým zrcadlením, tvým lepším já. Dodnes přeci lituješ toho, že jsi nikdy nešla na vysokou. Sestřina homosexualita je jedinou prasklinou v jinak dokonalém odrazu.“

„Pravda, moje chyba, omlouvám se.“

„Tudíž do toho musíš dát více skryté nevraživosti a odporu.“

Matka kývne.

Otec se na mne otáčí.

„Neměl bych být podezřívavý?“

Sestra mluví za mne. Nevadí mi to, naopak – jsem rád, když Herci chápou význam svých postav i postav druhých.

„Ty jsi podezřívavý, ale nedáváš to najevo – vlastně víš, že jsem lesba, ale rozhodl jsi se to ignorovat. Nechceš si připustit cokoliv, co by mohlo narušit tvůj stereotypní, poklidný život.“

Usmívám se a kývám.

„Přesně tak. Takže si to sjedeme znovu?“

Herci přitakují a Sestra se vrací do portálu.

Nyní již jde vše podle plánu a všichni předvádí ukázkový výkon.

Na scénu přijde Já a osvítí ho bodové světlo – ostatní herci jsou  ve tmě. Projde se jen tak ledabyle kolem, nevnímaje druhé.

JÁ      (věcně) Takže s tebou můžu počítat, Sestro?

SESTRA       Promiň, musím to zrušit, jdu s Julčou večer ven.

JÁ      (smích)

  Bodové světlo na Mne se vypne a rozsvítí se tři bodová světla na ostatní členy rodiny, na každého jedno. Začne hrát hudba „Prologue“ od „The Antlers“.

MATKA       (zasněně) Letošní módní hit: dlouhé sukně opět frčí!

  Matka se odvrátí od Sestry a její bodové světlo se vypne.

OTEC           (rozezleně) No to je debil, vždyť to byl jasnej faul!

  Otec se odvrátí od Sestry a jeho bodové světlo se taktéž vypne.

SESTRA       Myslíš, že bychom měli být vždy sami sebou, i když by to druhým ubližovalo?

  Já promluví do tmy.

JÁ      Myslím, že jsme dlužníci štěstěny.

  Sestře se podlomí kolena a jakmile dopadne na zem, zhasne i její bodové světlo.

INTERMEZZO I.

  Sestra se zvedne ze země, přijde na okraj jeviště a zapálí si cigaretu. Nevraživě se na ni podívám.

  „Neměla bys kouřit…“ Sestra se na mě podívá s nechápavým výrazem a zeptá se, proč.

  „Protože Sestra nekouří.“

  „Ale já nejsem Sestra.“ řekne s ironickým úšklebkem. Opřu se o lokty a promnu si spánky.

  „… Jo, promiň. Jsem vyřízený.“

  „Měl by sis dát chvíli pauzu. Nejsi stroj.“

  „No jasně, a kdo by pak psal? Nemůžu to nechat jen tak vyplynout, to prostě nejde.“

  „… Jen říkám, že bys měl zvolnit. Máš přece jenom všechen čas světa.“

DĚJSTVÍ DRUHÉ: O ŠKOLE

Já bude sedět ve třídě a číst si  – vzhledem k tomu, že tak bude dělat během hodiny matematiky, k němu přijde učitelka a bude ho chtít napomenout.

Všichni žáci rytmicky bijí do lavic. Já sedí jako jediný v lavici na stropě, učitelka bude muset tedy se znechucením vyjít po stěně, až k němu. Zastaví se u něho a bude nervózně postávat. Já si ji po delší chvíli konečně všimne.

  JÁ      Omlouvám se.

  Učitelka mu zaklapne knihu. Studentský rytmus zrychlí.

UČITELKA  Teď máš matematiku! Musíš se naučit soustředit se na věci, které se po tobě požadují.

  Rytmus zrychluje, přidá se chór; začíná se od basů a postupně se přidávají vyšší hlasy,

dokud se nedospěje k sopránům.

JÁ                 Jenomže, paní učitelko, mě není dobře.

UČITELKA  Aha, ale číst můžeš?

  Zde bude rytmus nejsilnější a nejrychlejší. Budou zpívat jen soprány.

JÁ                 Vždyť matematika—

  Vše ztichne.

UČITELKA  (soprán) —Ti sice jde, ale nezapomínej, kdo tě bude zkoušet u maturity. Toho člověka bys přeci nerad naštval, nebo se pletu?

  Já sklopí zrak. Učitelka Mě zpraží pohledem a poté se snese zpět na zem.

DĚJSTVÍ TŘETÍ: O PŘÁTELÍCH

  Dějství se bude odehrávat někde v časoprostoru. V pěti bodech budou postaveny významnější postavy Mého života. Kulisa bude jedno obrovské zrcadlo.

Přítel, Který Se Odstěhoval bude rozpažen, ruce bude mít nabarvené na červeno, která postupně přejde na loktech do fialové a na těle do modré.

Kamarád, Jež Zradil bude stát zády a tváří z profilu, na tváři úsměvnou masku. Od páteře mu půjde psychedelicky zbarvená malba tisícera očí.

Přítelkyně A Přítel Z Dětství budou průhlední a v objetí.

Přítelkyně, Která Mne Milovala bude sedět na zemi a bude objímat svá kolena. Bude pomalována tak, aby splývala s okolím.

Nejlepší přítel #1 bude přítomen pouze v podobě hlasu.

Já bude stát pod jevištěm.

Hudba bude „Parade“ od skladatele Susumy Hirasawy.

NEJLEPŠÍ PŘÍTEL #1         Je život, pojďme ven.

JÁ      Vydrž. Vzpomínám si na to.

NEJLEPŠÍ PŘÍTEL #1         Je čas, pojďme ven.

JÁ      Vydrž. Vzpomínám si.

NEJLEPŠÍ PŘÍTEL #1         Umírám, pojďme ven.

JÁ      (rozezleně) Vydrž! Vzpomínám.

  Hudba se změní na „The Glow, part II.“ od „The Microphones“

  Jedná se o zpočátku údernou hudbu, během této části se Herci musí postavit do alternativních póz.

Přítel, Který Se Odstěhoval se obrátí zády, která má pomalována šedě, s červenými a modrými žilkami a své červené ruce si položí na lopatky. Zakloní hlavu vpřed.

Kamarád, Jež Zradil se obrátí k divákům a ruku si přiloží na úsměvnou masku. Druhá část jeho tváře, jež není zakryta maskou, se cukavě, bezhlasně směje – druhou rukou si tento úsměv nadále rozšiřuje, dokud se mu nezačnou trhat tváře. Hopsá na místě, jeho tělo je pomalováno jedovatými, zeleno-žlutými pruhy.

Přítelkyně A Přítel Z Dětství ulehnou na zem v misionářské poloze. Malují po sobě barvami a unisono vypráví  zážitky se Mnou.

Přítelkyně, Která Mne Milovala vzplane, ale jako jediná nezmění pózu.

Jakmile tempo hudby zvolní, přijde Nejlepší Přítel #1 oblečen v Mých šatech a začne ostatní umývat. Až budou všichni nazí a čistí, odeberou se ze scény.

INTERMEZZO II.

  Jeviště je prázdné. Je totiž noc a já spím. Mezitím si pročítám scénář z dnešního dne a vracím se k poznámkám, které jsem tam během dne napsal červenou propiskou. Na stole vedle mého šálku s kafem také stojí můj psací stroj. Mám v něm rozepsaný zítřejší děj.

„Dobrý den.“

Zvedám zrak a vidím, že se ve tmě jeviště rýsuje jakási postava. Lusknu prsty.

„Světlo!“

Světla se rozsvítí a já spatřím drobnější rusovlásku s dlouhými, vlnitými vlasy. Její tvář a odhalená ramena jsou pokryta tisícerem pihatých hvězdiček a nad očima, tmavými jako noční nebe, se ve světle odráží pár blonďatých chloupků tvořící obočí… Náhle začne hrát La Noyee od Yanna Tiersena. Otáčím se ke zdroji hudby a ku mému překvapení spatřím na balkóně pro diváky zvukaře, jak hraje tuto skladbu na akordeon. Nejprve jej chci okřiknout, pak ale vidím, že si očividně hraje čistě pro sebe; je k nám namířen jen z profilu a má v ústech doutník. Navracím svůj pohled na pódium.

„Vy jste?“

„Jsem Nějaká Dívka… Přišla jsem se ucházet o roli Fatálie.“

„Ah, jistě, jistě..“

Začal jsem šmátrat v papírech a hledal jsem složku s uchazečkami o tuhle roli.

„Vydržte okamžik… Tady to je… Počkejte, konkurz se ale koná až zítra, při hře… Já má projít kolem Domu hudby a tam ji v okně spatřit… Jste tady příliš brzo…“

Prohlížím si ji. Není dostatečně vysoká a má pár kilo navíc - není štíhlá, jak se píše v požadavcích.

„Kromě toho, nesplňujete kritéria.“

„Mohu to alespoň zkusit?“

„… V tom Vám samozřejmě bránit nemůžu, ale bude to ztráta času, věřte mi…“

Schází z pódia a míří do mé uličky v hledišti. Usedá vedle mne.

„Mohu tu zůstat s Vámi?“

„Podívejte.. Já mám hodně práce..“

„To nevadí, já budu zticha. Jenom se budu dívat.“

„Tak.. Tak dobře.“

Rozpačitě se vracím ke své práci, ale nedokáži se již soustředit. Neustále totiž cítím, jak mne Nějaká Dívka zkoumavě pozoruje. Její tmavě modré, až purpurové oči v obležení veselých pih, podél kterých stékají vlny lesklé oranže… Ohlížím se na ni, doufaje, že se naše oči setkají, ale ona ku mému překvapení spokojeně spí. Zasměji se a tentokrát se již bez problémů navracím k práci.

DĚJSTVÍ ČTVRTÉ: O DÍVCE

 

Scéna se bude odehrávat u Domu hudby. Bude to ta absolutní vteřina ztráty vlastního vědomí; celý svět se zde zastaví, poněvadž Já spatří Fatálii, dívku, jež ho jednou provždy změní. Nikdy na ni nezapomene, bude to tvář, kterou spatří pokaždé, když zavře oči. Bude to ta tvář, kterou uvidí od dnešního dne v každé ženské tváři. Ve všech a ve všem.

Z okna bude slyšet piano; to Fatálie bude hrát „O Cara Mia, Addio“ od skladatele Mikea Moraskyho. Scéna prosta všech rekvizit; vše zde totiž ztrácí hodnotu. Světlo bude vycházet jen z okna a bude bílé, oslepující.

Já projde kolem Domu hudby a uslyší hru na piano, zastaví se. Každým přibližujícím krokem k oknu, z něhož se line hudba, ze sebe svlékne kus oblečení, dokud se nepostaví nahý pod okno, tváří k divákům, světu na odiv. Bude si ale zakrývat tvář.

  „Ne! To je celé špatně!“

Vstávám z křesla a pokládám ruce na stůl.

„Umí tady někdo vůbec hrát?!“

Uchazečka o Fatálii #76 klopí zrak a Já kříží ruce. Začíná mu to již lézt na nervy, ale s tím se bude muset smířit – dokud to nebude takové, jaké to chci mít, nedostane pokoj.

„Uchazečko o Fatálii #76, ty se na to piano teprve učíš! Ty NEUMÍŠ hrát. Rozumíš mi? NEUMÍŠ.“

„Podle mě hraje teda příšerně.“ říká Já.

„Jenomže v tom chybí ta touha se zlepšit! Ta motivace! Zatraceně! Zmiz! Zmiz, povídám!“

Křičím na Uchazečku o Fatálii #76 a ta se s potlačovaným brekem zvedá od křídla a zabíhá do portálu. Já se opírá o kulisu Domu hudby. Vztekle na něj syčím.

„Kolik jich tam ještě je?!“

Já se dívá do zákulisí.

„To byla poslední.“

Ztuhnu.

„Cože?“

„To byla poslední.“

„Ale.. To je kravina. Kde je ta.. No… Nějaká… Dívka?“

„Nějaká dívka? O čem to mluvíš?“

Sedám si zpět do křesla a nechápavě zírám na Mě. Ten si sedá na okraj jeviště.

„Ta Uchazečka o Fatálii #40 byla podle mě docela dobrá. Nemám ji zavolat?“

Chvíli na něj zírám a pak si beru scénář. Zvedám červenou propisku a přes celou stránku, jež obsahuje tuto scénu, dělám křížek.

„Co to děláš?!“

„Tahle scéna tam nebude.“

Z portálu vykukuje Sestra.

„Co se děje?“

Já se zvedá a přechází k ní. Něco si šeptají.

Chápu jejich znepokojení. Něco takového se stalo naposledy, když bylo Mě 16 let a zemřel Nejlepší Přítel #1. Tehdy jsem nezvládl dirigovat hru a zhroutil jsem se. Ale to byla čistě má chyba – nechal jsem se příliš vtáhnout do děje, zapomněl jsem, že jsem Dramatik, ne Herec. Tentokrát… Tentokrát je to jiné. Tentokrát se zdá, že scéna není perfektní, není nikdy taková, jakou ji chci mít; chybí v ní ta esence ryzosti.

DĚJSTVÍ PÁTÉ: O SESTŘE

Obývací pokoj. Namísto rodičů budou sedět  na gauči dvě figuríny. Sestřina tvář bude promítána na televizoru. Já bude strhávat tapety, ale bez výsledku – bude se zdát, že jich je nekonečno. Každou strženou tapetou se změní barva osvětlení. Hudba bude ambientní.

SESTRA       (v televizoru) Eřtarb, enm inchelsyv, mísorp.

JÁ      Snažím se. Nevím jak. Nevím nic. Tváříme se, jako bychom věděli, jako by všichni věděli, ale já vím, že nevím, a vím, že nikdo neví. To jediné vím. Vím, že nevím. Nebo možná jen nevím, že vím? Nebo nechci vědět, že vím, poněvadž nevědět je jednodušší?

  Sestra v televizoru začne dávit květy růže. Tapety budou až podezřele připomínat kůži a maso.

SESTRA       Trms tsej out a! Ínezobovsyv outotsij ounidej s elův éndobovs zeb, akrugif ávochaš okaj is mádapiřp! Chýhurd ouktoul nej alyb chyb okaj! Arh ínledavid ánaspedeřp nej alyb toviž jům ýlec yb okaj, ticop mám! Ánecartz mesj, tíčop is oc, míven cebův. Ukčířtarb!

Já strhne masovou tapetu, zpod níž začne vytékat krev a Sestra začne křičet. Já se vztekem přeběhne k televizoru a hodí s ním o zem. Jakmile dopadne, zhasnou se světla a hudba se změní v zásek křiku, neustále se opakující jako přeskakující gramofon.

INTERMEZZO III.

  Sedím na okraji jeviště, ve tmě a pokuřuji – světlo cigarety je jediným světýlkem, co prosvítá skrze spánek divadelní scény. Nechávám kouř pomalu vycházet z mých úst. Vím, že tu něco není v pořádku. Ale co to je? Hra ztrácí dynamičnost, začíná být zmatečná; nezáleží na tom, jak ji píši – děj se odvíjí, ač podle scénáře, naprosto jinak, než jsou mé představy. Ucítím něčí přítomnost – někdo si vedle mne sedá.

„Jak se daří, příteli?“ Ten hlas je mi známý, avšak nejsem schopen k němu přidružit žádný obličej. Ohlížím se, ale pro tmu nevidím.

„Kdo jsi?“

„To není důležité.“ řekl(a), téměř bezhlasně.

„Není?“

„Co myslíš?“

„Já nevím. Mělo by být. Kdo Ti dává právo vkročit do mého života?“

„A kdo mi ho odpírá?“
  „To děláš často, že odpovídáš na otázky dalšími otázkami?“ Měl jsem pocit, jako by na mou odpověď zareagoval(a) úsměvem, ale nebyl jsem si jistý.

„Stačí, abych luskl prsty a hned bych zjistil, kdo jsi.“ řekl jsem náhle s pocitem trumfu. Přitáhl(a) se k mému krku, cítil jsem jeho/její teplo. Zašeptal(a).

„Ale to ty nechceš.“ Chvíli nebylo slyšet nic. V ten okamžik jsem luskl prsty a zjistil, že jsem na jevišti sám.

DĚJSTVÍ ŠESTÉ: O DOMOVĚ

  Toto dějství bude trvat 21 hodin. Já bude sedět na židli a nepřítomně koukat před sebe. Scéna se bude odehrávat na skládce rekvizit a kulis. 10. hodinu povstane z jedné z hromad Matka a Otec. Matka Mi zakryje uši. Matka i Otec budou spolu konverzovat, ale němě. Hádka bude trvat hodinu, po níž Matka odchází ze scény a Otec usedá do rohu. O 3 hodiny později přijde na scénu Sestra. Tentokrát Mi zakryje uši Otec. Započne se nová konverzace. Já bude Sestru a Otce dabovat.

JÁ      Jak se daří?

JÁ      Všechno v pohodě.

JÁ      Co škola?

JÁ      Dobrý. Naštěstí mě čeká už jen jeden semestr.

  Napětí mezi Sestrou a Otcem stoupá. Já nicméně dabuje v poklidném duchu.

JÁ      Nedokážu tomu uvěřit. Zdá se, jako by to bylo teprve včera, cos nastoupila…

Tak rychle rostete. Vy oba. Bože, to už bylo dávno, co jsem vás mohl nosit v náručí!  

JÁ      (smích)

  Hádka vrcholí.

JÁ      Víš, přemýšlel jsem… Zrovna se stěhuješ k Julii a za rok půjde na univerzitu i tvůj bratr… Napadlo mne, že bychom mohli s Matkou odjet cestovat… Do Austrálie, například. Tvá Matka se tam vždy chtěla podívat.

JÁ      Tati, to je skvělý!

JÁ      (slabý úsměv) Nemyslíš si, že už jsme na to… no,  starý?

JÁ      Vůbec ne! Konečně máte čas a…

  Otec ze Mne strhne ruce a ukáže směrem pryč.

OTEC           Drž hubu! Když seš tak dospělá, tak se o sebe postarej sama. Chci tě vidět, jak si zaplatíš univerzitu, pokud vůbec prolezeš! Vypadni! Slyšíš?!  Vypadni z mýho domu!!

  Sestra chvíli kouká se slzami v očích na Otce, pak se otočí a odejde. Otec odchází na

druhou stranu. Nastává opět ticho, které bude přerušeno až půl hodiny před koncem dějstvím.

  Na scénu přijde Sestra, Julie, Matka, Otec. Muzikálové číslo. Budou tančit v párech, jež

budou každou sloku obměňovány.

  Já zůstane na místě.

JÁ                 (duet s Matkou)

V zrcadle se zřím a spatřím,

                      že můj odraz je barevnější.

                      Tudíž o něj rozbíjím svou hlavu,

                      abych se tak mohla smát

                      všem roztříštěným budoucnostem.

                      (sám)

A tak se tě ptám, Matko,

                      zda-li jsi už pochopila,

                      že se zavřenýma očima,

                      nezaniká svět?

                      (duet s Otcem)

                      Ve zdech bdím i spím,

                      neboť jsou pevnější než já.

                      Vším, čím jsem kdy chtěl,

                      abyste se, mé děti, stali,

                      tím vším jsem vás navždy proklel.

                      (sám)

                      A tak se tě ptám, Otče,

                      zda-li už tušíš,

                      že když usneš pod vodou,

                      nikdo tě už neprobudí?

                      (duet se Sestrou)

                      Chodím po špičkách

                      ve výstavních síních.

                      Svázána žilami a tepnami,

                      třímám v rukou nůžky,

                      jež tupím o své sochy.

                      (sám)

                      A tak se tě ptám, Sestro,

                      zda-li už cítíš,

                      že vdechováním snů

                      otrávíš svou duši?

VŠICHNI      A tak se tě ptáme,

                      zda-li už víš,

                      že tonoucí tonoucímu

                      pomoci nemůže?

                      (beze Mne)

A tak se tě ptáme,

                      zda-li už víš,

                      že život se nehraje,

                      a divadlo nežije?

  Julie u poslední sloky vyzvedává Sestru, jenomže ji neudrží a ta spadne. Hudba ztichne,

ostatní se přestanou hýbat a Já vytřeští oči. Pomalu se otáčí na Sestru. Má skloněný zrak,

zdá se, že vzlyká.

  „Co jsi to provedla…?!“ hlesnu společně se Mnou, aniž bych tak mínil učinit.

DĚJSTVÍ SEDMÉ: O LÁSCE

Ve bílém vlakovém kupé s rudými závěsy bude sedět Já a Fatálie, která na sobě bude mít totožné oblečení se Mnou.

Bude hrát „Gymnopédie No.1“ od Erika Satieho. Fatálii bude osvětlovat mdlé, levandulové světlo. Namísto lokomotivy budou slyšet lidské, avšak nesrozumitelné hlasy.

JÁ      Fatálie, kam to jedeme?

FATÁLIE      Chtěla jsem se tě zeptat na to samé…

JÁ      Mám strach.

Hodinové ticho, Fatálie si brumlá nějakou píseň. Hlasy se během této hodiny postupně ztrácejí ve zvuku lokomotivy, dokud hlasy nezaniknou a nebude slyšet nic jiného, než hlasité řinčení vlaku.

Hudba se během této hodiny  změní na opakující se „Brim“ od Ólafura Arnaldse, následováno „For Now I Am Winter“ od stejného skladatele na nadcházející konverzaci.

JÁ      Prosím, odejdi.

FATÁLIE      Proč?

JÁ      (nejistě) Tohle je mé kupé. Mám na něj místenku.

FATÁLIE      Na celé kupé?

JÁ      Přestaň. Já tě snažně prosím.

FATÁLIE      (zvážní) To já tebe také. Ponech mne tu, prosím.

JÁ      Ale já mám strach. Co když… odejdeš… a zůstane tu tvá vůně? Jediné, k čemu pak budu moci tu vůni přidružit, budou vzpomínky…

FATÁLIE      A já mám také strach. Protože jsi jen další cestující a tohle je jen další kupé..   Přitom je tu ještě něco transcedentního, něco, co převyšuje mne, tebe, i tuto místnůstku… Ale co to je? Nevím a děsí mě to, jsem zmatená a chci to tu opustit, chci utéct, chci i vyskočit z okna jedoucího vlaku, jen abych tu nemusela být. Cítím, jak ztrácím tvar. Drž mne, drahý!

Já nesměle přistoupí k Fatálii a přiloží ji dlaň ke tváři, dívka se však rozplyne ve fialový, voňavý mrak, jež je cítit po levandulích. Mrak vyplní místnost.

INTERMEZZO IV.

  … Něco není v pořádku. Něco mi nedovoluje pokračovat v psaní scénáře. Nervózně pokukuji po psacím stroji a prázdném papíře, který na mě řve mé povinnosti a mou inkompetenci. Co se to děje?

Venku prší. Je slyšet dopad myriád kapek na střechu divadla.

Zvedám se od stolu a zabíhám za scénu, kde jsou uloženy odložené kulisy a rekvizity a pociťuji něčí přítomnost. Rozsvítím, abych spatřil herečku, která hraje Matku

„Matko? Co tu pohledáváš, takhle v noci?“ Ona se usmála.

„Občas sem zavítám, když mi není dobře. Dobře se tu přemýšlí. Je vše v pořádku?“

„Ah… Ano…“

„Vážně?“ Oproti svému hereckému alter-egu je Herečka, představující Matku, velmi milá… Tedy, možná je to pošetilé tvrdit – mnoho jsem toho s ní mimo analýzy děje a kritiku jejího výkonu nenamluvil, avšak zdá se být velmi poklidnou.

„Všechno je v pořádku, vážně.“ Ví, že lžu, přesto se usmívá. A to mi stačí; otáčí se ode mne a zvedá ze země starou vázu, kterou Já v 7 letech rozbil a musil ji slepit. Lehce přejíždí po jejím popraskaném povrchu.

Taktéž se otáčím a mířím si to do skladu, jež se nachází ve sklepení.

Je tu vlhko a zatuchlo… Spousta starých rekvizit a kulis, spousta zavrhnutých či odmítnutých světů. Tolik odboček, od nichž jsem odvrátil zrak… Ale nemohu toho litovat; vydal jsem se svou cestou.

Vcházím do uličky s regály, kde se nachází nepoužité scénáře. Je jich mnoho. Mnoho realit, jež se mi nezdály být dostatečně dobré, tudíž jsem je zavrhl či přepsal do jiné podoby s většími či menšími úpravami…

Hleďme například tady…

Vytahuji krabici a sundám víko. Náhodně vybírám jednu složku. Je ze sedmnácté kapitoly. Čtu.

DĚJSTVÍ DVACÁTÉ PRVNÍ: O POHŘBU

Nic není věčné. Ani Můj život. Byl nad námi vynesen ortel smrti v okamžiku, kdy jsme se poprvé nadechli. Tato pravda bude viset v kostele nad hlavami všech v podobě Mého mrtvého těla , zavěšeného na lustru, zatímco rakev, na níž budou všichni hledět, bude ve skutečnosti prázdná. Jen Sestra bude hledět vzhůru a pozorovat, jak z Mého mrtvého těla odkapává krev.

Hudba v pozadí bude „Time To Die“ od Chrisa Vrenny.

SESTRA             (šeptem) Mami…?

Matka její počínání ignoruje.

SESTRA             (normálním hlasem) Mami…!

MATKA            (šeptem) Ticho.

SESTRA             (naléhavě, křik) Ale mami!

MATKA            (šeptem) Ztichni!               

Tělo se utrhne a spadne přímo doprostřed uličky. Nikdo si jej nebude všímat. Až pastor domluví, zvedne se Otec a další tři muži, vezmou rakev a ponesou ji uličkou. Bez povšimnutí pošlapou mrtvolu, načež je následují všichni truchlící a také budou šlapat po mrtvole, aniž by kdokoliv cokoliv řekl. Jen Sestra bude značně znepokojena.

  Vracím složku na své místo. Na toto období si vzpomínám.. Po smrti mého Nejlepšího Přítele #1 jsem se dlouho utápěl ve smutku a v neschopnosti psát scénář, neboť mě smutek vtáhl do děje. Když se k těmto časům vracím, přijde mi ale, že smrt mého nejlepšího přítele byla jen páka, která spustila řetězec mnoha dalších událostí. Žádné dějství mi nepřipadalo dostatečné dobré a náhle, s duchem mého kamaráda visícím nad jevištěm, jsem si uvědomil fatalitu tohoto divadla, neboť i na něj bude jednou zapomenuto. Neustále jsem zasahoval do děje, dokud jsem se nestal Hercem já sám. Nestíhal jsem psát scénáře a ani jsem toho nebyl schopen. Nastal i den, kdy každý den byl ve skutečnosti jen přepsaný den smrti mého přítele, v němž k oné tragédii nedošlo. Vše vyvrcholilo podpálením divadla, v jehož sutinách jsem napsal svou sebevraždu.

O den později se začaly renovace.

Uslyším nějaký šramot a zdá se mi, jako by někdo přeběhl mezi regály. Napnu uši a rozhlédnu se. Srdce se mi rozbuší.

„Haló? Je tu někdo?“ Odpovědí je jen ticho a pravidelné kapání.

Přecházím k regálům s reálnými scénáři a vytahuji jednu z krabic Kapitoly 11.

Zde držím v rukou svou minulost. Scénáře, jež jsem sepsal, schválil a které byly odehrány.

Tak proč se mi zdají tak cizí? Proč, nehledě na to, jak moc se snažím na ně vzpomenout… Proč jediné, co se mi vybavuje, jsou použité rekvizity a kulisy, texty Herců a noci, o nichž jsem psal…?

Proč se mi zdá tato minulost stejně nereálná a falešná, jako jsou odmítnuté scénáře…?

Zvedám víko a ke svému překvapení zřím, že krabice je prázdná.

DĚJSTVÍ OSMÉ: O SMRTI

  Obývák. Na gauči budou sedět tři figuríny. V pozadí se bude ozývat hlasy Matky, Otce a pláč Sestry. Já bude sedět  na okraji jeviště, které bude pohlcenou fialovou mlhou, a bude koukat nepřítomně před sebe. Za ním se budou zrychleně odehrávat všechny kapitoly a jejich dějství. Mne nebude hrát nikdo; nicméně ostatní herci budou předstírat, že všechny mé repliky i akce byly vykonány.

Bude hrát „Storm“ od kapely „Godspeed You Black Emperor!“ Dramatik začne mluvit až v poslední čtvrtině, jelikož až v této pasáži se skladba zklidní. Touto dobou již budou všechny kapitoly dohrány a jeviště bude opuštěné.

JÁ      Osmý den sestoupil Bůh na zem.

„Cože?“

JÁ      Strávil den v těle člověka,

„To není ve scénáři!“

JÁ      načež devátý den jednou provždy uhasil plameny pekelné.

„Zatraceně, posloucháš mě?!“ Znovu vcházím na jeviště a okamžitě se vrhám k Sobě. Chytám jej za ramena a třesu s ním.

„Co to meleš?! Drž se scénáře! Drž se scénáře, rozumíš?! Scénář, scénář, scénář!!!“

„Cože…?“

„Co to říká…?“

„O čem to mluví?“

„To má být nějaký alternativní…?“

Nechápavě se ohlížím k hledišti, ale kvůli silným reflektorům osvětlující jeviště nikoho nevidím. Přesto slyším hlasy diváků.

„Tohle se mi teda moc nelíbí.“

 „To je sračka, jdeme domů.“

„My přišli na Hamleta!“

„Chceme vrátit peníze!“

Postupně pociťuji, jak mě naplňuje vztek. Figurínu ve svých rukou odhazuji stranou. Pevně se stavím na okraj jeviště a mluvím do hlasité temnoty.

„Žádný Hamlet neexistuje! Žádný Romeo a Julie neexistuje! Nic neexistuje, cožpak to nechápete?! Není se na co dívat! Jen čekáte v hledišti na smrt, vy hlupáci! Psaní scénářů a vypisování charakterů postav je zbytečná námaha, nikam to nevede! Tím jen vraždíte všechny postavy i všechna dějství! Naděje, jež si vybudujete ze svých snů, z vás udělá jen diváky, kteří hledí, ať se všechno odvíjí tak, jak jste si to představovali! A to by bylo v pořádku, jenomže víte co?! Svět je složen jen ze dvou druhů lidí! Z diváků a dramatiků! Žádní herci! Slyšíte!? Žádní herci!! ŽIVOT NENÍ DIVA…“

Poslední slovo té věty v hrůze polykám.

„Vidím, o co se snažíte, Dramatiku, ale musíte to slovo vyslovit. Divákům to jinak nedojde.“

Nestačil jsem se ani znovu nadechnout.

„Život není divadlo.“

Z hlediště se nejprve ozve pomalé tleskání jednoho páru rukou, časem ale nabírá na síle a rychlosti. Když se rozsvěcí světlo, spatřím, že tleskání je jen nahrávka a hlediště je prázdné.

Klaním se nikomu.

EPILOG

  Zestárlý Dramatik ležel, leží a bude ležet na nemocniční posteli. Opuštěné divadlo se rozpadlo, rozpadá a rozpadne. Ze střechy sem pronikalo, proniká a bude pronikat slabé, oranžové světlo večera, v němž tančil, tančí a bude tančit prach a ulehal, ulehá a bude ulehat na Dramatikovu tvář.

Vše skončilo, končí a skončí. Vše zemřelo, umírá a zemře.

Vystupuji  ze své pozice a otevírám okno. Z kupé se okamžitě vyvalí všechna levandulová mlha. Pak usedám k Dramatikovi na postel.

„Jak se cítíš, Tobiáši…?“

„Tobiáš…“

„Ano, to je tvé jméno.“

„Tvé taky.“

„Je to jméno nás všech.“

„…. Jsem rád, že jsi tady se mnou.“

„Napsal jsem jedno dějství…“
  „Vážně?“ jeho oči se rozšíří a slabě se usměje, „Mohu si ho přečíst?“

„Jen do toho.“

DĚJSTVÍ [  ].: O DRAMATIKOVI

 Já se Sestrou budou sedět v kavárně a povídat si. Ostatní návštěvníci kavárny zpěvavě říkají „Blablabla…“ Sestřin duševní stav se v poslední době zhoršil, nestíhá univerzitu a doma ji přetvářka ubíjí. Sestra omylem vylije šálek s kafem, načež se rozbrečí, vjede si prsty do vlasů a Já, místo toho, aby ji uklidnil, tak převrhne stolek. Sestra bude šokována, ale pak se přidá, společně rozmlátí celou kavárnu, aniž by si toho kdokoliv z návštěvníků všiml… V jeden okamžik se Já a Sestra obejmou a budou se smát…

„Stop. STOP!!!“

Já se zvedá ze země, Sestra zůstává klečet a protočí očima.

„Kolikrát to ještě budeme muset sjíždět?! Kolikrát?!

„Proboha, Dramatiku, je ten křik vážně nutný?“ zvedá hlas Sestra.

„Co ti tak vadí, zatraceně?“ zvolá Já.

Opět vcházím na jeviště a předtím, než mohu vypustit z úst své připomínky a nadávky – převážně jen nadávky – tak něco uslyším..

Piano.   

Odkud hudba vychází, netuším, a ani to není důležité. Zdá se, jako by ani nepocházela z určitého místa; zdá se, jako by to byla hudba v pozadí mého života a já si teprve nyní uvědomil její přítomnost.

Celá scéna se počíná navracet do původního stavu. Stoly se zpomaleně navrací do svého původního místa – do rozlitých hrníčků se vlévají nazpět nápoje – třísky se vrací ke svým židlím jako děti do náruče svých matek a ty následně sami sebe vkládají pod stoly. Návštěvníci chórově zpívají falzetem. Já a Sestra celou tu dobu tančí pozpátku valčík a Sestřiny slzy jsou pohlcovány kávovými prameny, jež tančící pár obklopuje. A klavír hraje čím dál tím hlasitěji.

JÁ      Co teď, má drahá sestřičko?!

SESTRA       Co by, bratříčku! (se smíchem) Je čas zbourat scénu!

A já si v ten okamžik uvědomuji vůni a chuť té pěny, co vyvěrá z peřejí života, které si brodí svou cestu skrze osudy. Její lehkost, na níž jsem pohlížel s opovržením. Otočil jsem se zády k divákům a roztáhl ruce do šíře, tak se oddávám celému světu hrdě s bradou zdviženou, připraven na vše, co mě čeká.

Stěny divadla se protrhnou jako hráze a divoká, rozbouřená voda vtrhává na prkna, co znamenají život a bere s sebou vše, všechny rekvizity, všechny herce i vedlejší postavy, všechna světla i samotnou hudbu. Ledová, ledová povodňová voda bere sebou vše a očišťuje nás od všeho falešného; jen pravda zůstává.

Tudíž, jakmile voda opadne, zůstávám stát na jevišti jako jediný a znovu se zaposlouchám… Avšak není slyšet nic - je ticho. Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a přiložím si dlaně k uším; slyším burácení moře, slyším řev sopky, slyším, jak mi tělem proplouvá krev. Slyším sám sebe.

Vše začalo, začíná a začne.

Vše žilo, žije a bude žít.

Vše bylo, je a bude.

DĚJSTVÍ NULTÉ: O ŽIVOTĚ

.