Čekárna V.





  Hleděl jsem do údolí, jenž umíralo s noblesou přírodě vlastní. Kmeny a větve stromů iluzí barev černaly a tak se snad stávaly o něco reálnějšími, poněvadž se tím jasně jeden od druhého oddělovaly, vzývaly tak svou vlastní existenci jako explodující hvězda, sobecky tak svou černou kůží křičely do světa, že já bez lítosti umírám. Proto jejich kůra tmavla; aby se opřely do země a do vzduchu se vší silou a daly tak vyniknout svým nesčetným paletám na pohled hřejivých, avšak na dotek mrazivých a drsných barev. Ony barvy všeho listí se šířily jako mor, rozpíjely se v zeleni a vytvářely čarokrásné obrazce v žilách svých hostitelů, dokud kompletně nepopřely to, čím listy po celé jaro i léto byly. Ale listí se nebránilo; naopak se zplna a bez sebemenší lítosti či výčitek oddávalo své smrti a umíralo s blažeností, se slibem na věčný odpočinek, jímž mělo být již brzy, pod bělostnou peřinou, obdařeno. Žluť javorů, lip a bříz, oranž a hněď dubů a bordó buků – a nejen jich – do sebe smíchané v jeden nesmírný, černými cévami propletený přenádherný obraz, jehož velikost tížila mé samotné bytí a přitom ho uchvacovala do pocitů nebylé lehkosti. Tu scenérii s až absurdní přesností stínal horizont syté modři, jenž však nedělal nic jiného, než že podtrhával celou tu malbu a zvýrazňoval její vesmírnost.
„Hauste, Hauste,“ volal jsem do podzimního větru, jenž lehce a s opatrností svlékal stromy ze svých umírajících dětí, „proč je mému srdci teskno? Proč tu každý den volám Tvé jméno a proč jen má ozvěna je Tvou odpovědí? Hauste, zastav svůj chod, ožij listí, zešeř stromy, zažeň vítr a zahřej nebe! Já Tě prosím, proroku, neb věz, že zimu já nepřežiji!“ křičel jsem z plna plic do oranže flóry pode mnou a slyše opět jen a jen svou ozvěnu, jak plula po v propasti tekoucí řece a jejích neklidných vlnách, dosedl jsem vysíleně na skálu a zhluboka dýchal.
Žíhané kamení, potřísněné žlutými a stříbrnými lišejníky, stalo se mým ložem. Spal jsem na skále a můj tep se zpomaloval a můj dech tlumil – nechtěl jsem probudit skálu ze svého tisíciletého spánku svou mladistvou pošetilostí. Ulehl jsem, s jejím dovolením, do její chladné náruče, neboť jinou jsem si ani nezasloužil. Probouzel jsem se, jen abych spatřil, jak moc mým přáním Haust opovrhuje. Probouzel jsem se, jen abych viděl, jak smrt roztahuje své kostnaté prsty a sbírá svou úrodu; jak stromy jsou den ode dne holejší a vzduch den ode dne vlhčejší.
Ve svých posledních dnech bdělosti jsem otevíral oči z neprůhledné temnoty do neprůhledné bělosti. Haust zahalil údolí do mléčna, aby tak zabránil mé troufalosti a já nemohl pozorovat jeho počínání. Mlha mne po ránu hladila po tvářích svými ledovými, avšak mateřsky něžnými dlaněmi a každý večer mne kolébala ke spánku. Šeptala mi sladké sliby, pravila, nechť se neobávám, nechť své srdce nechám padnout s podzimním listím a dovolím mu nabrat síly, ať je schopno příští rok opět vypučet a vykvést z mezižebří a já jej budu moci pyšně a bez bolesti vystavovat na svém hrudním koši. Tím vším mne chlácholila, zatímco mne objímala ve svém plytkém náručí, v němž se mé šaty rozložily, kůže zkameněla a mé srdce přestalo bít, neb nebylo důvodu.
A tak jsem, s příslibem příštího léta, usnul na skále nad údolím a pakliže je ještě stále podzim, spím tam dodnes.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkový realismus

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI